481. schůzka: Chodská cesta za spravedlností

21. prosinec 2020

„Za dob pokojných chodili Chodové po pomezí a dbali, aby sousedé Němci hranic našich neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm nelovili a vůbec pychu se v něm nedopouštěli. Při tom, jak staré paměti vypravují, bylo Chodům nejednu krvavou bitku podstoupit, a to s pytláky a škůdci bavorskými.“

„Spolehlivými společníky byli Chodům na těch pochůzkách a strážích velicí a silní psové, dobrou pak družkou čakana a za dob pozdějších i ručnice. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy podle usnesení sněmovnách ostatním obyvatelům našeho království toho dovoleno nebylo. Za těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv. Odjakživa byli lidem svobodným, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, toliko samému králi. V území jejich nesměl se žádný šlechtic zakoupiti nebo usaditi. Robot a jiných služeb poddanských Chodové nekonali žádných. Lesů, jež chránili, volně směli užívati, a za starodávna v nich i bez překážek honili, cvičíce sílu svou na medvědech a vlcích, kterých ještě v 17. století Šumavou hojně pobíhalo.“

Privilegia Chodů

Tím vším tedy Chodové podle Aloise Jiráska disponovali – na rozdíl od zbytku národa. Tak to aspoň tvrdí jeho knížka Psohlavci, což je – mimochodem – jeden z nejvydávanějších českých titulů 20. století. A ještě (tedy podle mistra Jiráska) neplatili žádná cla ani mýta, provozovali na svém území volně řemesla, bez překážky a jak se jim zachtělo směli kamkoli se stěhovat a taky se mohli kamkoli přiženit, a důvěrně znali i svobodu sdružovací. Měli vlastní soud „práva chodovského“ – ten zasedal každou čtvrtou neděli na Chodském hradě v Domažlicích (skládal se z „chodovského rychtáře“ a z konšelů a rychtářů chodských vesnic). Na Chodském hradě přebýval domažlický purkrabí nebo hejtman, taky chodský rychtář a přísežný písař a vůbec nejvyšší úředníci. Taky se tam uchovával chodský prapor, pečeť a privilegia, která jim udělili čeští králové Janem Lucemburským počínaje.

r_2100x1400_dvojka.png

Privilegia. Kolik že jich vlastně Chodové měli? Celkem čtyřiadvacet: dva tucty královských pergamenů, pečlivě opatrovaných a předávaných z generace na generaci. První známé privilegium má datum 16. března roku 1325, tedy za vlády Jana Lucemburského. Je napsáno latinsky a král v něm dává domažlickým Chodům na jejich soudě stejná práva, která až dosud užívalo město Domažlice. Hned v první větě se vyskytuje termín homini nostri Chodones - česky naši lidé Chodové. Z toho jako by vyplývalo, že Chodové patří přímo králi:

„My, Jan, z Boží milosti český a polský král a lucemburský hrabě, známo činíme všem, kdož tento list čísti budou, že poněvadž lidé naši Chodové, sedící ve vsích Postřekově, Klenčí, Draženově, Újezdě, Tlumačově, Mrákově, v Klíčově, Pocinovicích, Lhotě i jinde blízko města našeho Domažlic a hraničního lesa v minulých dobách byli podrobeni jakémusi poněkud obtížnému a nedovolenému právu, k ulehčení toho, aby tíž Chodové ustavičným vzrůstem mohli prospívat, milostivě chceme, ustanovujeme a rozkazujeme, že tíž Chodové mají od nynějška a na navždy příště užívati a těšiti se z toho všeho práva, z něhož se raduje město naše Domažlice, na soudech kolikrátkoli před ten soud byli povoláni. S tím však zvláštním podotčením, že zmínění Chodové, kteří pro vzdálenost od téhož města a pro zanedbání svých prací v Domažlicích před soudem příště vésti pře konati nebudou moci, budou povinni pouze ve čtyřech týdnech v řečeném našem městě Domažlicích příště vésti pře a tamtéž odpovídati těm, kdo je budou žalovati. Rozkazujeme proto a poroučíme všem purkrabím a rychtářům v Domažlicích a ostatním našim věrným, že zmíněné Chody proti tomuto našemu ustanovení, nařízení a milosti nemají příště obtěžovati ani jinak jim brániti. Pro kteréžto věci svědomí jsme rozkázali této list učiniti a naší větší pečetí stvrditi.“

Další privilegium poskytl Chodům zeť českého krále, Jindřich Bavorský. Bylo v něm něco přidáno? Nic nového. Ani slovo o zvykových právech, tedy písemně nezachycených a nepotvrzených. Nějaká ale práva tohoto druhu musela existovat... Chodové svou službu dozajista nekonali tak úplně zadarmo... panovník, který je pověřil stráží hranic, jim za to něco slíbil, jenomže to „něco“ není nikde písemně vyjádřeno. A co Karlovo privilegium? Karlovo se mu říká proto, jelikož je Chodům vydal Karel IV. Ještě nikoli coby král, a vůbec ne Čtvrtý, nýbrž pořád moravský markrabě. Ten pouze svolil, aby Chodové platili napříště královských berní (neboli daní) pouze 20 těžkých hřiven plus 4 hřivny výmazného. Výmazné se platilo za knihovní výmaz. Tím se rušily některé už neplatné povinnosti. Po starých zvykových právech však ani stopa. Když se stal Karel českým panovníkem, vydal Chodům ještě další privilegium, ve kterém zaručoval, že se šlechta v chodských vesnicích nebude ani nesmí usazovat, a basta.

„Karel Čtvrtý z Boží milosti římský císař vždy rozmnožitel a český král, urozenému Buškovi z Litic, purkrabímu v Domažlicích a věrným našim milým svou milost a všechno dobré. Předstoupivše v přítomnosti našeho majestátu milí nám Chodové domažlického okrsku a naši věrní přednesli, že od starodávna zcela žádní šlechtici ani vladykové v jejich jistých vsích neuvykli si mít nebo držeti nějaké statky ani tam sídliti. Pročež svěřujeme Tvé věrnosti a vážně poroučíme, že z moci naší královské české řečené Chody máte při takovém jejich starém zvyku zachovati a věrně chrániti, nedovolujíce některým šlechticům neb vladykům nějaké statky v řečených vsích získávati, držeti nebo tam jakkoli sídliti. Jestliže a pokud to tak dlouho bude zachováváno, potud se vyhnete naší nemilosti podle svědectví tohoto listu s naší přivěšenou pečetí.“

Asi by nemělo smysl všechna privilegia vypočítávat, natož je pak citovat... Lze se jen lehce zmínit, že Václav IV., jeho bratr Zikmund i Ladislav Pohrobek potvrzovali pouze to, co už bylo řečeno předešlými panovníky. Se svou troškou do chodského mlýna přišel i Jiří z Poděbrad. Ten uložil navíc výběrčím daní, aby Chody neutiskovali, poněvadž věrně hlídají zemské hranice. Někdy ovšem (jak podotkl kronikář Beneš Krabice z Veitmile) dost nedbale. Chodové snad něco prošvihli? V roce 1373. Bavorské vojsko tehdy vpadlo do okolí Domažlic, vypálilo předměstí a víc jak deset obcí, většinou těch chodských. Jiřík ke svému privilegiu podotkl, že se Chodům má dostat stejných práv jako městu Domažlicům.

r_2100x1400_dvojka.png

„Dějiny Chodů se ovšem nevyvíjely pouze vydáním tohoto starého privilegia,“ uvádí spisovatel Miroslav Ivanov ve svých Podivuhodných příbězích. „Už v roce 1388 dal král Václav IV. panu Oldřichovi z Miřkova do zástavy jednu chodskou rychtu – dosud příslušely zdejší vesnice pod královskou komoru. Později se zástavní pánové měnili, také město Domažlice procházelo různými zástavami.“ Ubíhala léta, v roce 1482 potvrzuje chodská privilegia i král Vladislav Jagellonský, přesto se však Chodové dostali do zástavy. Pod pány Švamberky. Když nastoupil nový král (byl to Ludvík Jagellonský), Chodové se nanovo snažili, aby schválil jejich privilegia. S jakým efektem? Ale ano, měli úspěch: Ludvík jejich výsady ještě rozšířil, dokonce nemuseli platit clo ani mýto. Nicméně ani v tomto privilegiu není jediné slovo o starých zvykových právech – stejně jako v roce 1528, kdy Ludvíkův výnos potvrdil i habsburský Ferdinand I. Jejich povinnosti byly přesně určeny a nesměly být zvyšovány. Pokud jde o robotu, ta se omezovala pouze na dovoz dříví k domažlickému hradu.

Mezi Chody se obecně rozšířilo přesvědčení, že jsou od robot zcela osvobozeni, protože přece mají svoje privilegia. Jak ukázal další vývoj, nebyla to pravda. Jejich naděje ztrácely na síle. Ještě však neprohráli. „Když v roce 1547. vypuklo povstání stavů proti císaři Ferdinandovi Prvnímu, přiklonili se Chodové na stranu stavů,“ dozvídáme se opět od Miroslava Ivanova. „Švamberkové, kteří dostali předtím Chody od panovníka do zástavy, zůstali věrni císaři. Zvítězil Ferdinand První a Chodové si uvědomili, že vsadili na špatnou kartu.. Následovala přísná pokuta, uvěznění chodských vyslanců a dále to, čeho se obávali nejvíc: císař nařídil, že musejí předložit všechna svá dosavadní privilegia k posouzení. Zdá se sice podivné, že Chodové zašli za Švamberky a požádali je, jestli by se nepřimluvili u panovníka – Petrovi ze Švamberka bylo ale jasné, že když budou Chodové muset zaplatit celou pokutu, tak zchudnou, mnozí opustí grunty, a jak mu potom budou moci platit roční dávky i poplatky?“

Švamberk se nejspíš přimluvil, a tak to tentokrát dopadlo pro Chody docela dobře. Pokuta byla tichou cestou zapomenuta, navíc jim Ferdinand potvrdil privilegia. Pán ze Švamberka sice proti starým a nyní potvrzeným privilegiím nic nezmohl, ale zaměřil se na práva, která měli Chodové jaksi „vydržená“. Byla ovšem písemně nezajištěná. Po čem šel? Zakazoval jim budovat rybníky, chytat zvěř i ptactvo, nutil je, aby kupovali pivo pouze od něho, a ne z Domažlic jako dosud, nedovoloval jim dávat děti na řemesla, chtěl, aby každý, kdo chtěl odejít z vesnice do města, si musel od něho vyžádat povolení. Takových šikan bylo hodně. A co Chodové? Ignorovali ho. Dělali svému zástavnímu pánovi samé naschvály. Stavěli si rybníky, kde chtěli, radili se na schůzkách, kdy a kde se jim zachtělo, nepouštěli vrchnostenské pastevce na obecní pozemky, jednomu dokonce zastřelili psa, souseda Brychtu (on držel s pány), tak toho věznili.

A ještě s něčím úplně novým přišli Chodové. Navrhli panovníkovi, že zástavy vykoupí. Císař dal před lety Švamberkům Chody do zástavy. Ano, aby dostal peníze, to víme. A teď Chodové navrhli, že ty peníze prostě a jednoduše Švamberkům vyplatí, tedy: rovnou Švamberkům ne. Císaři. Ten by pak Chody vykoupil. A co víc: oni ještě přidají – 3000 tolarů nad zástavní částku, ty by si panovník samozřejmě nechal, navíc by se stal pánem chodských vesnic, ze kterých by pak měl pravidelný roční příjem. „Jednalo se, zamítalo se, nabízelo se. Pak se roku 1572. akce uzavřela: Chodové se zbavili nenáviděného panstva, opět byli svobodní, pouze pod císařem, a co především: stouplo jejich sebevědomí. Jestliže třináct let dokázali jít za svým cílem, přemáhali všechny překážky, které jim mocní Švamberkové házeli pod nohy, jestliže třináct let bojovali za výkup z poddanství, pak to zaslouží obdiv. Proti panstvu, které příbuzensky široce rozvětveno ovládalo mínění české komory, stáli venkované. Jistě, nikdy by nezvítězili, kdyby z jejich činu neměl prospěch sám císař, ten vydělal nejvíce, ale přesto – chodský boj zaslouží uznání.“

Domažličtí Chodové se výplatou nejenom zbavili nenáviděné zástavní vrchnosti, ale čeho ještě? Předešli i nebezpečí, že budou navždy prodáni některému šlechtici do dědičného vlastnictví. Zrovna tehdy totiž rozprodávali Habsburkové kdejaký dědičný statek. Zbavovali se hlavně statků vzdálených a nevýhodných. Mezi takové patřila i Přimda s Tachovem a blízkými chodskými vesnicemi. Takže kdyby nebyla ta panovnická záruka, asi by byli Chodové také prodáni. Neznamená to samozřejmě, že by se chodským sedlákům nějak snížila feudální renta. To ne, platit musili tak jak tak, ale svobody, které získali, ty byly nebývalé. Kupříkladu nebyl nad nimi jmenován žádný hejtman, jak to bylo běžné na jiných komorních panstvích.

Chodové si užívají svobody

Řadu funkcí, které jinde byly výsadou vrchnosti, vykonával na Domažlicku chodský soud, obsazený chodskými sedláky. Skutečná samospráva... Nevídaná neslýchaná. Chodové si té svobody začali jaksepatří užívat. Užívali si jí tak, že na těch sedm roků svobody (relativní svobody), že na ně vzpomínali jejich potomkové ještě po desítkách let. V čem konkrétně se ta jejich svoboda projevovala? Kupříkladu začali intenzivně těžit dřevo a mohli je i prodávat, hodně času (i na úkor vlastního hospodářství) trávili lovem. A bylo co lovit – medvědy, jeleny, kance, srnčí, i pernatou zvěř. Ten lov pro ně nebyl jenom vzrušující zábavou, ale i jakousi manifestací svobody. Tím spíš, že jinak v té době byla honitba výlučně vyhrazena vrchnosti. No jistě: honit mohlo jenom panstvo.

Horší však bylo, že za těch nových, volnějších poměrů Chodové přestávali plnit svoje finanční povinnosti vůči české komoře. Nespláceli ani dluhy, do kterých se dostali, když potřebovali peníze potřebné k výplatě panství. Tak co teď? Že by Chodsko vyhlásilo bankrot? To ne... ale císař (tehdy zrovna vládl mladý Rudolf II.) ukončil roku 1579 krátké, sedmileté údobí chodské svobody tím, že ustanovil správcem nad Chody – město Domažlice. Tím ale šlo o novou zástavu, i když se už Chodové vyplatili. I když předchozí císař (Maxmilián) slíbil, že k tomu nikdy nedojde. A to Chodové jenom tak lehce spolkli? Nespolkli.

Ukázalo se to za českého stavovského povstání v letech 1618 až 20. „Domažlice se od samého počátku účastnily stavovského odboje velmi horlivě,“ dozvídáme se z práce historika doktora Eduarda Maura. „Současně se ho snažily využít i k tomu, aby získaly Chody do dědičného držení. K jejich žádosti se začal přiklánět i nový český král Fridrich Falcký. Měla k tomu přispět i protichodská propaganda. Domažličtí Chody obviňovali, že nedbale vykonávají hlídky na hranicích, že zbaběle utíkají, jakmile se objeví nepřítel, že navazují nezákonné kontakty s Bavory. Chodové prý dokonce prohlašovali, že nevědí, proč by jako královští lidé měli přísahat stavům a proč by neměli vpustit do země lidi krále Ferdinanda Habsburka. Direktorská vláda i sám zimní král Fridrich Falcký skutečně Chody několikrát napomenuli, aby konali svou povinnost, Chodové posléze slíbili věrnost, hned nato ho však požádali o potvrzení svých privilegií. Když do nich však král vložil klauzuli, zvýhodňující Domažlické, tak mu tu konfirmaci sebevědomě vrátili. Sotva se tehdy nadáli, že Fridrichova listina je tím posledním královským potvrzením chodských svobod.“

No – a už je máme tady. Přicházejí na scénu dějin, aby ji ovládli, když ne celou, tak alespoň na tom kusu země, který jim patřil. Jejich jméno? „Lammingerové z Albenreuthu.“ Dodnes si každý myslí, že k nám přišli po Bílé hoře a hned u nás začali tropit neplechu. Prostě jedni z mnoha, kteří se přihrnuli do Čech, aby tady bohatli konfiskacemi a tvrdým útlakem prostého lidu... Že jsou Lammingerové cizáčtí přistěhovalci, o tu pověst se zasloužila především Božena Němcová. Ta jako první publikovala pověst o božím soudu nad trhanovským pánem, a vůbec že se „celá ta nešťastná příhoda s Kosinou“ spustila tehdy, když „na trhanovský zámek přišel ten pán z ciziny, jménem Lamingar.“ V Jiráskových Psohlavcích zase jeden z chodských vůdců říká na Lammigerovu adresu: „Královo slovo platí víc nežli tutoho Němce přivandrovalého!“ Jeho jméno ale opravdu nepřipomíná domácí šlechtu...

Rod Lammingerů z Albenreuthu se do Čech skutečně přistěhoval z Bavor, jenomže stalo se to už v 15. století. Na Domažlicko nepřišli Lammingerové z ciziny, ale z Čech – konkrétně z Chodska. V okolí Chebu lze najít vesnice, po kterých se psali. U Chebu je vskutku Albenreuth. Dnešní Mýtina. Někdejší Alt-Albenreuth. A tou druhou je (dodejme: snad) obec Lomany. Podle ní vzniklo příjmení „Lomaner“, objevuje se pak v podobě „Lamminger“, počeštěně jako „Lamingar“ – anebo: Lomikar. Kromě toho se používal i tvar „von Lammingen.“ Češi ovšem říkali: „z Laminku“. Lammingerové byli pravděpodobně příbuzní s pány z Hertenberka – měli s nimi stejný erb – takzvaný šraňk, stojící na zeleném trojvrší – ale majetkem se jim rovnat nemohli.

„Ve 14. století byl jakýsi Lomaner z Albenreuthu chebským purkmistrem. Jiný příslušník rodu se stal někdy koncem 15. století držitelem lenního statku Újezd Svatého Kříže u Přimdy. Jako přimdský man byl povinen sloužit v případě vojenské potřeby – s jedním koněm.“ S tím ale nejspíš žádnou válku nevytrhl... Postavením a způsobem života se Lammingerové neodlišovali od drobné české šlechty. Koneckonců byli s ní spojeni i příbuzenskými svazky. Časem se mnozí z nich počeštili anebo přinejmenším se stali dvojjazyčnými. Tak tomu bylo i v případě Lammingerů. „Jan Lamminger z Albenreuthu a Svatého Kříže podával roku 1534. ve sporu přimdské zástavní vrchnosti s Chody česky psané svědectví, ve kterém lze dokonce najít stopy chodského nářečí.“

Lamminger v té listině píše: „Poslalo se po paní mateř,“ a taky že „poddaní se shlukli vokolo lázni.“ Dokonce užívá i typického nářečního tvaru slovesa „byl“, kvůli kterému se „chodštině“ říká „bulačina“: „Při čem jsem tam bul.“ Strýc pověstného Lomikara (jmenoval se Volf Abraham Lamminger) se ještě roku 1612 cítil smrtelně uražen, když ho jeho rozjařený přítel oslovil: „V hrdlo lžeš! Nejsem žádný Němec!“ Zvláštní... Poněkud nám to nabourává ustálenou představu o cizáckém rodu Lammingerů... Až se blíže seznámíme s případem Lomikar a s případem Kozina, tak toho budeme mít nabouraného mnohem, mnohem víc...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 480. schůzka: Na praporu bota

    Ačkoli jsme přistáli ve druhé polovině 17. století, tak se ještě předtím musíme odtud vydat časem nazpátek až do roku 1040, kdy u nás vládl kníže Břetislav I.

  • 482. schůzka: Lomikarové

    Majetek pánů Lammingerů z Albenreuthu nebylo původně žádné velké terno. K jejich svatokřížskému manskému statku patřily všehovšudy – pouhé dvě vesnice.