10. října  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

485. schůzka: Do roka a do dne

Chodové před Lomikarem - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chodové před LomikaremFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na této Toulce českou minulostí uzavřeme životní příběh jednoho z těch, kteří vstoupili do legend. Ba možno tvrdit, že daleko více než v realitě se jistěji pohybujeme ve fikci. Nechybělo mnoho a jeho jméno by znal sem tam nějaký nadmíru zběhlý archivář či vlastivědný pracovník. Řízením osudu se z něj stal hrdina pověstí, románů, divadla, opery, ba i filmu. Profesí to byl sedlák z Újezda u Domažlic, jménem Jan Sladký, podle statku, na němž hospodařil, se mu říkalo Kozina.

 Kterak ti říkají? Jak jsi starý, a čí jsi poddaný?
"Jan Sladký, starý na 40 let, z Oujezda rodilý, mám manželku a dvě děti na živu."
Kteří jsou největší příčinou pozdvižení proti vaší vrchnosti, že jste poslušnost a roboty vykonávati nechtěli, a kdo vám nejvíce k tomu radil, abyste se o zastávání vašich privilegií k Jeho Milosti císařské utíkali?  

"To já věděti nemohu, kdo začal, ale všichni ve všech obcích a vesnicích jsme se tak společně na tom usnesli a co máme dělati, potom jsme se radili s doktorem Straussem, a Nedorost, písař jeho, nám všem třem vyslaným pravil, abychom roboty zastavili, však abychom na něho nevypovídali, že nám to radil, však my bychom byli na to ani nevzpomněli, nýbrž pořád bychom robotovali, než pan hejtman když při komisi nám body našich žalob četl, zdaliž se k tomu známe, a tehdy se dotazoval, zdali robotovati chceme neb ne, tu všichni jednomyslně odpověděli, že ne."  

David Forst v železích ve Vídni ukován jest a do Prahy dodán bude, neméně taky 72 osoby, které se protivily v Domažlicích, skrze vojsko vzatý a arestýrovaný jsou, jako ti, jež se spolčili a v lese zůstávají všelijak a pokud všelikou poslušnost a povinnost poddanskou neslíbí, nic jinšího než z toho následovati nebude nežli zkáza manželek a dítek jejich a podobná i tvá, Jene Sladký - co k tomu říkáš, chceš-li poddanost vrchnosti své milostivě zachovati? "Při jiných chci zůstati. Když jinší svolí, já taky všemu svolím a budu všechno vykonávati."  

Chodové před Lomikarem - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chodové před LomikaremFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A teď přichází při výslechu velmi záludná otázka: Závisí snad zkáza jak osoby, tak taky statku tvého, manželky a dítek tvých... podle jinších, kteří proti vrchnosti jsou... anebo na tobě samém a na tvé vůli?  

"Já sám od sebe toho učiniti nemohu; já věřím silně, že oni, Chodové doma, se nedají zkaziti, nýbrž raději vrchnosti všelikou poslušnost učinějí, a já taky podle nich."  

Byl to obyčejný sedlák, ani rychtářem se nestal, s největší pravděpodobností zůstal negramotný, ale dokázal unikat otázkám těch nejlepších soudců: Hleď, jinší, kteří by poddanost a všelikou povinnost vrchnosti neslíbili, mohou býti zkažení, ty taky s nimi chceš zkázu svou vlastní? "Já Vašim Milostem jinšího nic nemohu učiniti nežli co jinší učiní."  

Podobně jako Jan Sladký vypovídal i další zatčený, Jiří Syka (nebo snad Zyka). Chytře a statečně. Když však předstoupili před komisi Lorenc Němec, Jiří Peč a Jakub Brychta, ráz odpovědí se změnil. Jejich výpovědi zněly: "Já nevím o tom nic... Oni mně mnoho nevěřili... Nebyl jsem při tom. Nic jsem o tom neslyšel..." A ještě, že: "proti vrchnosti jest darmo válčiti, chci veškerou povinnost a poslušnost zachovati, za milost žádám a poslušenství slibuji." Byli zbabělí... Nebo snad rozumní? "Já jsem proti svému pánu jakživ nebyl, a chci ho ve všem poslouchati až do smrti, povinnosti zachovávati." Tři sklonili hlavu, dva nepodepsali. Jak to, že má někdo odvahu a někdo strach? To není jenom otázka z konce 17. století...  

20. července roku 1693. Zachoval se dopis s tímto datem. Všech pět zadržených Chodů v nich píše místodržícícím, kteří postoupili přípis vyšetřující komisi. V tom listě se píše: "My chudí, soužení lidé na čtvrtý tejden vězením podzemním zajištění v královském Městě pražském vostávající se nacházíme a poněvadž dne 18. července při výslechu před komisí jsme prohlásili, že chceme vrchnosti konat všechny dřívější povinnosti a k tomu jsme se pod ctí a vírou zavázali, však žádné nato odpovědi jsme nedostali, aniž téhož podzemního vězení zproštěni jsme, a tak připomínáme, že skrze tento arest všechny roboty naší milostivé vrchnosti, jakož také naše polní práce v tento čas pilný, konati nemůžeme a z toho nemalá škoda milostivé vrchnosti i nám chudým lidem pochází. Z té příčiny k Vašim Excelencím a Milostem v nejhlubší pokoře a poníženosti poníženě k nohám padajíce se utíkáme, pro odplatu boží a nevinné rány Krista Pána pokorně prosíme a žádáme, aby nám ty uložené roboty konati a zastávati se povolily tím, že nás z téhož vězení, v kterém hladem souženi zůstáváme, propustili, tudy abychom milostivé vrchnosti osení, které jest na polích, skliditi a naše také zaopatřiti mohli, to ať milostivě naříditi ráčejí."  

S některými větami máme potíže, myšlenka nám poněkud utíká, ale hlavní smysl zůstává. Podzemní vězení i hlad udělaly svoje: hlavy se sklánějí. Jsou podepsáni všichni: "Jakub Brychta, Lorenc Němec, Jiří Peč, Jiří Syka a Jan Sladký z Újezda, vězni v královském Novém Městě pražském." Pan Wolf Maxmilián Lamminger z Albenreuthu mohl být spokojen - Chodové jsou na kolenou. Pan Lamminger však spokojen nebyl. Dostal se mu totiž do rukou návrh rozsudku, který apelační soud posílal místodržícím: Posel do Vídně Hoffmann spolu s Pečem, Brychtou a Němcem budou ihned propuštěni, složí-li revers o poslušnosti. Mohou zůstat ve svých funkcích (Peč a Němec byli rychtáři). Jan Sladký Kozina a Jiří Syka dostanou jeden rok nucených prací v železech, pak musejí podepsat hrdelní revers poslušnosti, kde bude také pasáž o tom, že se svému pánu nepomstí. Stejný trest obdrží i Matyáš Just. Baron Blažej Tunkl jako stavovská osoba si odsedí půl roku, poté bude vypovězen z Čech; další vůdcové a rychtáři Kryštof Hrubý z Draženova a David Forst z Pícínovic a také Bartl Wally z Postřekova mají být chyceni a vyslechnuti. 

O soukromém záchvatu zuřivosti páně Lammingerově bližší záznamy nejsou. Víme však, že když se uklidnil, začal psát. U soudu žádné známé neměl (proto to také tak dopadlo), zato u dvora snad zbyli nějací ti přátelé. Ještě než soud sdělil nový návrh rozsudku císaři, ten už stál na Lammingerově straně. Jenom bylo zapotřebí učinit nějakou tu kosmetickou úpravu, kupříkladu vyměnit některé členy soudu, ale ne všechny, a ta komise bude muset znovu zasedat a hodnotit a jednat, což potrvá pár týdnů, leč na konci bude nový rozsudek. A byl - psal se 18. listopad v tom 93. roce. Tresty podle Lammingerova gusta však nebyly. Bylo to nepochopitelné. I nová komise - stejně jako ta předešlá - došla k závěru, že výše trestů naprosto odpovídá provinění. že nešlo o rebelii přímou... že se Chodové pouze dovolávali svých starých privilegií... že nelze dokázat, že by snad věděli o císařově rozhodnutí z let 1635 a 1668... že tudíž pomohou být potrestáni pouze za to, že nerobotovali ani poté, co ji komisaři na jaře 1693. roku sdělili císařské rozhodnutí. Všechno však (jak víme) dopadlo nakonec zcela jinak.  

Vyobrazení Kozinovy popravy (z knihy Chodové, strážcové českých hranic) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vyobrazení Kozinovy popravy (z knihy Chodové, strážcové českých hranic)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

To, že se Lamminger dozvěděl? Nejenom to. Taky že "potrestat rebelii přísluší toliko císaři nebo soudu, který byl k tomu císařem určen." A Pan Lamminger do toho nemá co mluvit. A safra. Nechce-li poslechnout dobře míněnou radu, aby ponechal poslušné rychtáře v jejich funkcích, bude mít z toho akorát vlastní škodu. "Není dobré rozněcovat znovu oheň a probouzet zlého psa, který spí!" Což vypadalo, jako by se apelační soud řídil svědomím... Vskutku tomu tak bylo. Nebo to tak aspoň vypadalo. "Lehčeji se skládají před Bohem účty milosrdenství než z přísnosti." A dokonce i městské právo (paragraf 5, článek A 37) říká: "Aby vždycky více nakloněni byli všichni k milosti, slitování a k milosrdenství nežli k přísnosti, pokudž by osoby, příčiny místo a časové toho potřebovali." Na konec 17. století velmi spravedlivý a hlavně lidský právnický názor.  

"Když jsme jako prostí a jednoduší lidé nejmilostivějšímu císařskému reskriptu nerozuměli, nýbrž opírali jsme se o ty, kteří naše počínání prohlašovali za bezpečné a spravedlivé, byli jsme vzati do vězení v pražském Novém Městě a Kryštof Hrubý předtím ve Vídni a ostatní, Jiří Syka, Jan Sladký a David Forst v pražském vězení v kládě přes 30 týdnů jsme vězněni. Nyní my ubozí, hladem a zimou stísnění chudí lidé, nevíme si jinak z toho přísného vězení pomoci, než úpěnlivě prosit Vaše vysoké hraběcí Excelence a Milosti tímto k nohám padajícím memoriálem, aby se ráčily - s přihlédnutím k našim ubohým zarmouceným ženám a dětem - nad námi smilovat, toto počínání přičíst nikoli nám, nýbrž těm chodským sedlákům, od nichž to vzešlo, jakož i pro naši prostotu a nerozum milostivě nařídit, abychom mohli učinit dědičné poddanské povinnosti zadost, poskytnout věčné poslušenství a podřídit se co nejpoddaněji příkazům královského majestátu, neméně pak, abychom se kvůli propuštění z našeho těžkého vězení zavázali stejným hrdelním reversem, jakým se zavázali Jakub Brychta, Lorenc Němec a Jiří Peč, již byli propuštěni a my mohli dosáhnout podobné milosti naší milostivé vrchnosti. Zavazujeme se nejen svým majetkem, nýbrž také tělem a životem nic takového do konce života nesmýšlet, přičemž zůstáváme odporoučejíce se milostivé otcovské ochraně a potěšitelnému platnému rozhodnutí jako nejpokornější a nejpoddanější. Georg Syka, Hanns Sladky, David Forst a Krystl Hruby."  

Muselo jim být hodně zle, když to mohli napsat. Lammniger měl každému denně přispívat na stravu šesti krejcary - za tři měsíce jim však dal jenom po zlaťáku, nepatrnou část toho, čeho byl povinen. Když prosili apelaci o nápravu, protože umírají hlady, lživě odpověděl, že každý od něho dostal 18 zlatých. Zoufalé situace uvězněných si všimli i jezuité, kteří je zpovídali - zařídili u paní Evy Ješkové přísun skromného jídla (chleba, sýra, soli, másla) - ta žena měla domek nedaleko Nové radnice. Náklady jí ani Lamminger, ani místodržící nikdy neproplatili. 

Jelikož žádný rozsudek nebyl pořád ještě vynesen, lze usuzovat, že Lamminger se nevzdal... Ani uvěznění nekapitulovali. Posílali pokorné prosby. Ty nejpokornější. "Protože jsme, milostiví pánové, dosud nějaké milostivé rozhodnutí neobdrželi, a také nemůžeme vědět, na čem naše pokorná prosba závisí, tu, až dojde k Vašim vysokým hraběcím Excelencím a Milostem naše opětovná pokorná prosba, na kolenou, pro odměnu od Ježíše Krista, který vyslyšel pozdní pokání lichvářů a přijal je na milost, chceme poprosit, abyste se ráčili nad námi smilovat a co nejmilostivěji poručit, abychom byli z dlouhého vězení propuštěni, abychom se nedostali do úplné zkázy, nýbrž abychom mohli platiti břemena Jeho císařskému majestátu a neméně i povinnosti vůči naší milostivé vrchnosti." 

Muselo to být hrozné ponížení před Lammingerem, vydávat se za lichváře, kteří přicházejí s pozdním pokáním za Kristem pánem... Trvalo to však ještě dlouho, hodně dlouho, než se na císařském stole objevil nový návrh trestů, tentokrát podstatně ovlivněný pomstychtivým Lammingerem. Když to císař četl, byl překvapen přísností návrhu. A váhal. "Arcisvůdcové, popouzeči a neustálí buřiči Jan Selner zvaný Čtverák, Kryštof Hrubý a Jan Sladký zvaný Kozina: poprava. Adam Ecl a David Forst: po tři dny po dvou hodinách stát na pranýři, pak vymrskáni z Království českého; Adam Podestát a Matěj Just: tři léta nucených prací v železech; zbývající rebelanti: tři měsíce až jeden rok v železech." 

A zase běžel čas, císař se rozmýšlel, Lamminger rozsudek urgoval, zdůrazňoval, jak tou rebelií utrpěl a že Chody je třeba exemplárně potrestat, císař pořád ještě váhal, až teprve 9. září 1695 vydal reskript, v němž stanovil, že "jeden ze tří arcisvůdců má být pověšen; druzí dva odsouzeni na deset let nucených prací v železech v pevnosti Komárně; Forst, Ecl na dva roky práce v železech v pevnosti Rábu; Just, Podestát, Kostlivý z Klenče a Strnad z Pocínovic na jeden rok; ostatní nechť jsou propuštění po podepsání ostrého hrdelního reversu." Nezapomnělo se ani na hraběte Tunkla. "Vězení 3 léta v pevnosti Rábu."  

Jak to tam stálo na začátku rozsudku?... "Jeden ze tří arcisvůdců pověšen... druzí dva odsouzeni na deset let nucených prací..." Jeden. Ale který? A ti dva? Kteří? "V Praze nechť místodržící rozhodnou, koho ze tří hlavních arcisvůdců popravit." Měli ulehčenou úlohu. Draženovský rychtář Kryštof Hrubý totiž nevydržel podzemní věznění v kládě a v červnu 1695 zemřel. "Splatil dluh přírody a tak se sám osvobodil od hrozícího mu trestu," napsali komisaři do Vídně. No... mohlo by se říct: jeden už byl po smrti, tak jak císař nařídil, ostatní dva ať si odpykají každý deset let vězení, ne? Ne. Jak to, že ne? Byl tu přece Lamminger. Copak ten mohl něco takového připustit? Někdy jde nenávist až za hrob. Pán von Lamminger chtěl popravu. Věděl, kdo by se měl pověsit? Váhal. Váhal mezi Selnerem, zvaným Čtverák, a Janem Sladkým, řečeným Kozina. Po pravdě: dlouho asi neváhal. Od samého začátku nemohl toho "Gossinu" ani cítit.  

Datum bylo stanoveno na pondělí 28. listopadu roku 1695. "I přivezli Kozinu do královského města Plzně, aby se stalo po rozsudku." Nejznámější zprávu o Kozinově konci máme od spisovatele a historika Aloise Jiráska. Psal o něm v Psohlavcích a také ve Starých pověstech českých. 

"Když se blížil den popravy, poručil Lamminger, aby osmašedesát Chodů ze všech vesnic chodských, každý s malými dětmi svými, přišlo do Plzně podívat se, jak budou Kozinu trestat, aby si pamatovali oni i děti jejich, aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebelie proti trhanovskému pánu. Sám také přijel do Plzně, aby viděl Kozinu umírati. Ten mužně se chystal na potupnou smrt a těšil se tím, že Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u božího soudu že vyhraje on, protože jejich věc je pravá a on že nevinně umře."  

"V den popravy, bylo 28. listopadu léta 1695., shluklo se v Plzni nesmírné množství lidu domácího a z okolí. Vše se valilo za odsouzeným, za nímž kráčela jeho rodina, jeho krajané, osmašedesát Chodů, většinou vysokých a statných mužů v pláštích, v kožiších, ale bez čekan. Vedouce děti své, kráčeli zasmušile a s lítostí hleděli na nešťastného Kozinu. Dlouhým vězením byl přepadlý, ale šel, vojáky obklopen, pevně, a nesl hlavu rovně. Průvod se valil z města ven. Buben, černým suknem potažený, smutně rachotil a temný jeho zvuk splýval se žalostným hlasem umíráčku. Za městem na výšině stála šibenice. Kolem ní se vojsko rozestavilo a v prostoře jím uzavřené stanuli radní pánové, úředníci; tu také byli důstojníci na koních, krajský hejtman Hora a jemu po boku Lamminger z Albenreuthu."  

Popravu provazem provedl plzeňský kat s mírumilovným jménem Bartoloměj Kvíčala. 

Nekonala se na náměstí:
Ó plzeňské ty náměstí,
nám v žilách tuhla krev!
 

Kozinův pomník na kopci Hrádek nad Újezdem - Foto: Ondřej  Koníček, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Kozinův pomník na kopci Hrádek nad ÚjezdemFoto: Ondřej Koníček, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Tak o tom básnil Jaroslav Vrchlický, ale historik Jirásek popisuje přesně, jak průvod vyšel z města ven, kde na výšině stála šibenice. Bylo v místech zvaných Na Vídni. Dnes je tam prostranství věhlasného pivovaru. Žádný zvláštní zápis o exekuci neexistuje; jenom když už bylo po všem, referovali krajští hejtmané stručně místodržícím: "Sladký už vzal svoji odměnu provazem." Tedy žádná výzva na boží soud? Žádná. Ale Jirásek... Ano, jeho líčení vešlo do historie. "Kolem se vše utišilo. Smutným tichem jen vzlyk a pláč Kozinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný a naposled se kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A vtom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, který byl příčinou všeho - Lammingera." Kozina se měl vzpřímit, podívat se mu do tváře a zavolat hlasem, který se nedal přeslechnout: "Lomikare, Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží. Hin se hukáže, hdo z nás!"Velící důstojník se vzpamatoval. Jeho obnažený kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kozinův hlas umlkl. Navždy. Slana Sladkého, nazvaného Kozina, nebylo naživu."  

"Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger, ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí, a opakovali si, jak ten Chod pozval trhanovského pána na boží soud." 

Těch Kozinových pozvání na boží soud je několik variant. Jako vůbec první o něm nepsal Jirásek, ale domažlický augustiniánský převor Arnošt Papstmann roku 1799 (o něco víc než jedno století po popravě). "V den popravy, nežli trest smrti postoupil, pronesl (prý) Kozina slova, jimiž svou nevinu (neboť pravil, že nevinně byl k smrti odsouzen) svému pánu a vrchnosti z Lammingenu oznámil, že do roka umře a duše jeho že se octne na soudě božím 

Antonín Schnabel z Domažlic měl svou verzi. Někdy kolem roku 1836 ji vyprávěl takto: "Já nevinně z tohoto světa sejít musím, pročež ve dne a v roce žádám svého pána k soudu Božímu." I Božena Němcová za svého domažlického pobytu na tu pověst narazila a taky ji zaznamenala: "Kosina šel k smrti hrdinsky," spisovatelka říká Janovi Kosina a považovala ho za rychtáře, kterým ovšem nebyl, "a celou cestu si zpíval - píseň ta se prý v okolí ještě pamatuje. Když stál již na popravním místě, obrátil se k nám, mezi nimiž také Lamingar byl, a zvolal: Lamingare, do dne do roka tě zvu k soudu božímu! Nato neřekl již nic a byl odpraven." Jindřich Šimon Baar, farář z Klenčí a spisovatel, si zapsal vyprávění zdejší tety Holubové. To už bylo ovšem někdy začátkem 20. století. "Na lidskej soud Kozina nic nedal. Dyž stál pod šibenicí, vykřik na Lomikara: Lomikare, do dne ha do roka Pánbů nás rozsoudí!"  

"Do trhanovského zámku přijel Lamminger až zas za rok, na podzim. Všichni, kdož ho viděli, říkali, že se všechen změnil, že je nějak přepadlý. Byl také mrzutější a přísnější. Sám si teď nikdy nevyjel, jako jindy, nýbrž vždycky v průvodu. Doma pak, o samotě, přecházel dlouho a dlouho komnatou, neklidný a zamyšlen. I spaní ho opouštělo, a když usnul, sténal a křičíval, mučen hroznými sny. Kozinova slova mu nešla z mysli a počítal čas. Už minul skoro rok a nic se nestalo. Již se počal utěšovati, že ten sedlák jen tak hrozil. Než přicházely zase chvíle, kdy na něj myslil, musil mysliti, kdy se mu Kozina zjevoval ve snách, bledý, planoucích očí, an ho vyzývá na boží soud. Aby se povyrazil, zval Lamminger četné hosty na trhanovský zámek, strojil velké hony a hlučné po nich hostiny. Chodům však neuvolnil. Musili robotovati, a když s hostmi honil, musili mu nadháněti zvěř v těch lesích, kdež otcové jejich sami jako páni lovívali. Říjen už minul, nastával listopad."  

"V ten čas jednou po hodně večer seděl s hostmi u tabule; venku se chystalo na bouři. Lamminger byl dobré míry, neboť se poslední dobou zvláště těšil, že Kozina přece jen mluvil naplano; že když do té doby se nic neudálo, že se již nestane, že přečká i listopad, jako již přečkal všecky měsíce. Také byl vínem rozjařen. Již začal nahlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal: Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu! Ale vtom klesl rázem zpět do křesla.“  

Volf Maxmilián Lamminger zemřel necelý rok po popravě. Ta se konala 28. listopadu, posledním Lammingerovým dnem byl 2. listopad. Kronikář v domažlickém klášteře zapsal: "V Trhanově, chvilku po snídani, když se zaměstnával psaním, ukončila smrtelná mrtvice roku 1696. na samý den Dušiček života pana Volfa Maxmiliána z Lammingenu, pána na Trhanově." Podle už citovaného Antonína Pabstmanna z roku 1799 bylo zaznamenáno, že "Lamminger právě konal hostinu, na níž zvolal, že dnes je tomu rok, co Kozina veden na popravu předpověděl, že mě zachvátí smrt. Hle, jak je jeho proroctví nepravdivé, vždyť jsem výtečně zdráv! Tato slova vyvolala smích, leč zanedlouho smutek a zděšení - Lamminger odebrav se po ukončení hostiny do své ložnice, chtěje si tam vypravit jakési dopisy, usedl do lenošky a náhle zasažen úderem mrtvice, svezl se na zem." 

Lomikar - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

LomikarFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lamminger se dožil skoro dvaašedesáti let. Roztřesené podpisy z posledních let jeho života vypovídají, že musel být už delší dobu vážně nemocen. Tradice zaznamenává, že byl nalezen zhroucený křesle nebo - podle jiné informace - ležící před pohovkou. Pravděpodobně podlehl náhlé příhodě mozkové. "Zpráva o Lammingerově smrti se rozletěla Chodskem. Všude velebili boží spravedlnost, vzpomínali na Kozinu a opakovali: Boží soud... boží soud! Tam v klenečském kostelíku uložili do hrobky pana Lammingera z Albenreuthu a kletby Chodů šly za ním. Hned po pohřbu odjela vdova s dcerami a vícekrát se na Trhanov nevrátila. Do roka jej prodala, i Kout a Rýzmberk a ostatní panství." 

"Statečný Jan Kozina zůstal v žehnané paměti všech svých krajanů, kteří od jeho smrti začali nositi šňůrky černé barvy na svých bílých šerkách na znamení smutku. Chodský lid si podnes vypravuje, ´jak Kozina bul nevinně hutracenej ha že je svatým.´" 


Zobrazit místo 485 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas