27. června  2010 v 04:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

783. schůzka: Do mého lidu se střílet nebude!

József Heicke: Vídeňské barikády - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

József Heicke: Vídeňské barikádyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

To, co se odehrálo ve Vídni na začátku třetího březnového týdne roku 1848, v pondělí 13. března, to nikdo nepředvídal. Jindy vševědoucí tajná policie nevyslala žádná varování. Zatímco se analytici na státním kancléřství věnovali rozborům událostí v Itálii či Uhrách, vůči krizi v samotném centru říše nebyla přijata žádná preventivní opatření. Pod svícnem byla tma. (Ona tam bývá pravidelně.)

Kancléř Metternich očekával kromě petic leda "nějakou tu pouliční neplechu." Ještě v ono pondělní ráno ho policejní president Sedlnický ujistil, že ve městě je naprostý klid. Někdy po obědě, kolem 13. hodiny, kdy už "luza" vnikla do zemské sněmovny, procházela se skupina arcivévodů a arcivévodkyně v čele s Žofií a Františkem Karlem po vnitřních hradbách a "davy jim pořádaly ovace." Teprve po jejich návratu na Hrad začal ten pravý zmatek.
Teprve kolem poledne toho 13. března začaly vojenské oddíly obsazovat důležité body ve městě. Mohlo by se říct: pro jistotu. Rota infanterie dostala rozkaz vyklidit prostor kolem sněmovny. Jenomže tam už se nacházel mnohotisícový dav a s tím pěšáci nehnuli. Sami byli vytlačeni. Asi za hodinu dorazila na pomoc rota Italů, pak ještě jedna rota, ženisté, avšak pořád to bylo žalostně málo. 

BŘEZNOVÉ BOUŘE 

Arcivévoda Albrecht - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Arcivévoda AlbrechtFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když se na obhlídku situace prodral ke sněmovně generál von Matauschek, někdo ho vzal po hlavě dřevěným klackem tak silně, že s krvácejícím spánkem spadl z koně. S malou jednotkou se tu vzápětí objevil i arcivévoda Albrecht, syn slavného rakouského vojevůdce Karla Habsburského, který proslul svým vítězstvím nad Napoleonem v bitvě u Aspern. Albrecht žádnou takovou bitvu neměl tu čest vybojovat, ale byl znám jako rázný velitel vídeňské posádky. Dopadl podobně jako Matauschek – z okna přiletěl kus dřeva a rozbil mu brýle. První pokyn možná zazněl právě z úst rozezleného arcivévody Albrechta. Anebo dal osudový povel velitel ženistů plukovník Frank von Seewies? Aniž se kdy podrobnosti jednoznačně objasnily, náhle se všeobecná tlačenice změnila v masakr. Vojáci vystřelili do zmítajícího se davu dvě salvy. Předchozí výstrahy zanikly v hluku. Na dlažbě zůstalo ležet pět umírajících a řada raněných. 

Průšvih. To už nebyla jenom nějaká neorganizovaná demonstrace. Ulice čtyřsettisícové Vídně zaplavil chaos, strach a vztek. Nepokoje přerostly v krvavou revoluční bouři. Všechno se bleskem přeneslo z centra, od sněmovny a Hofburku až na dělnická předměstí. K večeru už hořely továrny, dílny, mýtnice potravinové daně. Luza rabovala židovské obchody. Vedení státu se sešlo, v císařském paláci. Státní konference (to byla nejvyšší vládní instituce v říši) byla rozšířena o dosažitelné členy císařské rodiny. Přicházející zprávy ale byly natolik chaotické, útržkovité a měnlivé, že si s nimi nikdo z přítomných nevěděl rady. Bylo zapotřebí město co nejdřív uklidnit. Ale jak? Ministr války hrabě Latour se k údivu přítomných přimlouval za co nejpokojnější řešení. Upozorňoval, že má k dispozici sotva čtrnáct tisíc vojáků, a doufal, že se zdivočelé ulice v noci sami vylidní. Pokud by potyčky zbrklým nasazením síly přerostly v regulérní boj na barikádách, tak armáda, ve které ještě ke všemu slouží tisíce nespolehlivých Italů, situaci v žádném případě nezvládne. 

V očích jestřába mezi vojáky, knížete Windischgrätze sklidil ministrův názor tiché opovržení. Generál Alfred Windischgrätz doporučoval, "aby protestující byli okamžitě překartáčováni dělostřelectvem." (V Praze za pár týdnů na to ukázal, jak se to dělá.) Ve Vídni se střílelo, podpalovalo a rabovalo, zatímco účastníci porady v Hofburku se za bezradného hledání východiska rozdělili do dvou táborů. Šéf státní konference arcivévoda Ludvík a pozdě dorazivší kancléř Metternich byli pro ostrý zásah. Nasazení drastických prostředků doporučovali i arcivévodové Albrecht, Vilém a Maxmilián d’Este. Zato císařův strýc František Karel a jeho manželka, arcivévodkyně Žofie se přikláněli spíše ke smírnému řešení. Navrhovali vyjít požadavkům vzbouřencům vstříc. Samotný císař, ačkoli byl rostoucím zmatkem zcela dezorientován a hromadící se petice nebyl schopen ani číst (dokonce je před ním spíše schovávali, aby drželi v mezích jeho nervozitu), měl přesto názor jednoznačný. "Do mého lidu se střílet nebude!" 

Ferdinandovo chování, bez ohledu na jeho intelektuální a zdravotní handicapy – bylo v těch kritických hodinách a dnech možná málo státnické, ale lidsky obdivuhodné. On se v těch překotných dějích nedokázal hlouběji orientovat, zaujal však (na rozdíl od příbuzných i generálské kliky) jasný humánní postoj. Zatímco Windischgrätz soptil na ministra války Latoura, že svou nerozhodností všecko zpackal, když nepokoje ihned neutopil v krvi, panovník byl pro zachování klidu ochoten učinit jakékoli ústupky. Povolil svobodu tisku, schválil vytváření národních gard a jejich vyzbrojení, projevil porozumění pro přijetí konstituce. Vzchopil se i k některým důraznějším krokům: odvolal šéfa státní konference, svého neschopného strýce Ludvíka. A když Vídeňané začali z krveprolití obviňovat arcivévodu Albrechta a žádali, aby zmizel z města, uklidil ho Ferdinand do Itálie. 

Zatím Windischgrätz, ačkoli měl plná ústa řečí o vojenské cti a povinnosti hájit dynastii mečem, přesněji dělostřelectvem, odmítl převzít vojenské velení a napravovat "chyby slabochů" a ujel na své statky na Trnavsku, protože se na praxi ustupování před protivníkem nemínil dívat. Právě tenkrát dospěl k přesvědčení, že povolný císař, schopný slzet dojetím nad osudem vlastních nepřátel, je pro říši zničující. Ferdinanda všechno to vzrušení nad ztracenými životy vskutku uvrhlo hned druhý den do těžkého epileptického záchvatu, avšak jenom co se vzpamatoval, snažil se dalšími ústupky konflikt mezi lidem a státní mocí utišit. Věnoval chudým 100 000 zlatých, aby si mohli vyzvednout své věci ze zastaváren. V těch dnech se opravdu projevil jako Ferdinand Dobrotivý. Rodina ho začala před veřejností izolovat, aby svou vstřícností (v očích ostatních Habsburků slabošskou) nepřivedl dynastii k "francouzskému debaklu." 

Alfréd Windischgrätz - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Alfréd WindischgrätzFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V Hofburku si podávali kliky spěšní kurýři a deputace hrnoucí se ze všech stran. První přinášeli zmatené zprávy o tom, jak dělníci se studenty ničí vývěsní štíty, strhávají dvouhlavé orly a dobývají strážnice. Druzí se s peticemi v rukou nebývale sebevědomě ohlašovali k neprodlené návštěvě panovníka. Dostavily se delegace mediků, vysokoškoláků, universitních profesorů, měšťanských spolků, živnostníků a tak dále. Pod záminkou, že Ferdinand je nemocen a musí mít klid, zastavovali mladší Habsburci vetřelce hned na chodbách. Pokud se jim nepodařilo petici osobně převzít, nabídli nanejvýš krátkou audienci u arcivévody Ludvíka. Ten ale ve své aristokratické povýšenosti jednal s příchozími značně nevybíravě. O žádných ústupcích vynucených tlakem ulice nemůže být řeč, odpověděl studentům. Metternich na mladíky naléhal, aby se s těmi pouličními kravály vypořádali sami. Kdosi mu opovážlivě řekl do očí: "To, co se venku děje, není žádný kravál, ale revoluce!" To náramně rozčililo zde přítomného arcivévodu Maxmiliána: "Pak jste rebelové a budeme do vás střílet." Všichni věděli, že už se tak děje. Začínalo být zřejmé, co vlastně Vídeň žádá: stažení vojska, ozbrojení studentů a měšťanů, svobodu tisku a hlavně... Ústřední požadavek byl natolik troufalý, že se do žádné petice nedostal a přicházející delegace jej vyjadřovaly spíše významným mlčením. 

To pondělí třináctého v březnu roku osmačtyřicátého se už stmívalo. V předsálí čekalo na rozhodné slovo několik představitelů stavovského sněmu. Jeden z nich, hrabě Montecuccoli, naléhal na Metternicha, nesl petici císaři. "Cesta k císaři vede pouze přese mne." Hrabě se ale nedal zadržet, vtrhl do císařova pokoje a sdělil mu všechny požadavky. "Dobře," řekl mu Ferdinand, "teď půjdete se mnou a zopakujete všechno, co jste mi řekl." A odešli spolu do sálu, kde zasedala státní konference. Montecuccoli zopakoval požadavky stavů a státní konference slíbila, že do dvou hodin vypracuje odpověď. Metternich se ujal slova a naposledy rozvinul svou brilantní rétoriku. Půl hodiny před uplynutím dvouhodinové lhůty vyndal jeho starý protivník, arcivévoda Jan, demonstrativně z kapsy hodinky a vyzval státního kancléře, aby konečně dospěl k nějakému závěru. A teď přišla chvíle hraběte Kolovrata: "Už 25 let sedím s knížetem Metternichem v této konferenci a vždy jsem ho slýchal hovořit právě takto, aniž by došel k jádru věci!" Jindy naprosto klidný Metternich ztratil hlavu a prohlásil: "Pokud si císařská rodina přeje, abych odešel, mohu samozřejmě podat demisi." Arcivévoda Ludvík byl upřímně zděšen. "Toť nelze! Vyloučeno! Vypudit starého věrného služebníka? Nikdy!" Ale Metternich užasl, když císař souhlasně přikývl a odpovědělo státnímu kancléři, že jeho demisi přijímá. Rakouský historik Heinrich Benedikt napsal ve své knize Monarchie protikladů: "Tak ten kretén vše urovnal a velký ministr, v němž všichni viděli ztělesnění císařství a který čtyřicet let vládl jako despota, konečně zmizel. Žádný z Habsburků neměl politickou koncepci velikosti metternichovského systému, ale právě ten slabomyslný v řadě habsburských panovníků měl dostatek rozumu a dostatek síly, aby se s ním rozloučil, když se zdálo, že je na čase." 

 

ABDIKACE METTERNICHA 

Na to všechno, co se tak rychle seběhlo, reagoval Metternich se vznešenou elegancí. "Nemám rád okolky. Vždy jsem pracoval jen pro blaho říše a trůnu. Jestliže snad moje setrvání v úřadě toto blaho nyní ohrožuje, nebude pro mne obětí odstoupit." Kancléře se nikdo nezastal. Nikdo mu neodporoval. Kterýsi ozbrojený měšťanský potentát se v nastalém tichu vzmužil: "Nemám nic proti vaší osobě, Jasnosti, ale vše proti vašemu systému. Věřte, že abdikací zachráníte trůn i říši." Než se zdrcený kancléř odporoučel, poděkoval mu za to prozření děkan lékařské fakulty doktor Lerch: "Blahopřeji Vaší Jasnosti k nejkrásnějšímu skutku života." Metternich si ale myslel něco úplně jiného. Něco o nejpalčivějším ponížení ve svém životě. Vždyť Habsburkům věrně a nepřetržitě sloužil skoro půl století – už od roku 1801, kdy byl jako mladičký diplomat jmenován vyslancem v saských Drážďanech. Po tom všem, co pro Habsburky vykonal, odvděčili se nemocnému starci s věrolomností, jakou od příslušníků starobylého a vznešeného rodu nečekal. 

Aby zachránili sebe, nelítostně a bezectně ho obětovali. Proboha, dokonce mu nedokázali jediným slovem poděkovat… Jenom v tom trapném houstnoucím tichu se sklopenými hlavami čekali, kdy se odporoučí. Svět se mu zatočil před očima. Svou (i jejich) hanbu však ustál. S němou úklonou se namáhavě otočil kolem své hole se zlatým knoflíkem a belhavě sešel po hlavním hradním schodišti Hofburku. Všude bylo plno vojáků a zpovzdáli se přes jejich hlavy ozývaly záštiplné výkřiky demonstrujícího davu. "Metternichu, vem tě ďas!" A ještě hesla o šibenicích, přichystaných pro něho a pro policejního ředitele Sedlnického. Cestou do státní residence v Míčovně musel projít kolem hlučící masy v nejtěsnější blízkosti. když pociťoval úzkost, kupodivu si k němu nikdo nic nedovolil. Sem tam ho naopak lidé zdravili hlubokou úklonou. 

"Tak co? Žijeme?" Vyhrkla na něj jeho krásná třetí žena Melanie, uherská hraběnka o dvaatřicet let mladší, tmavovláska, o jejíž očích se říkalo, že jsou vražedné. "Nikoli. Jsme mrtvi. A balíme kufry." O chvíli později se dozvěděl, že byl vyrabován jeho soukromý palác na Rennwegu. I když byl boháč, na hotovosti neměl ani vindru. Císař se mu za letité služby nijak neodměnil. Metternich ho požádal o peníze na cestu ze země, ale Ferdinand to striktně odmítl. Na odjezd do exilu musel svému příteli poskytnout 1000 zlatých bankéř Salomon Rothschild. Den po demisi byl už exkancléř na cestách. Bratři Lichtenšteinové, kterým patřila čtvrtina Moravy, ho inkognito vyvezli z Vídně do Valtic. Melanie Metternichová se třemi syny mezitím odjela vlakem do Břeclavě, odkud se povozem vydala za manželem. Ve Valticích se rodina skrývala asi týden. Metternich zvažoval, že by se usadil na svých západočeských panstvích, v Plasích nebo na Kynžvartě. Když ale zjistil, jak o něm smýšlejí poddaní, zvolil raději Olomouc. 

Kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von Metternich - Foto: Wikimedia Commons

Kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von MetternichFoto: Wikimedia Commons

Celá rodina se tam tajně vydala vlakem; sotva však dorazili, arcibiskup vzkázal, že jim nemůže zaručit bezpečnost. A tak anabáze pokračovala. S falešným pasem na jméno statkáře von Mayera zamířil Metternich s rodinou po železnici na západ. Před Prahou, na zastávce v Běchovicích, pro jistotu vystoupili a českou metropolí projeli v noci krytým kočárem směrem na Teplice. 24. března (pouhých jedenáct dní po Metternichově pádu) dorazila jeho rodina do Drážďan, odkud se s novými pasy, znějícími na jména monsieur a madame von Manteaux, vydala napříč Německem do Nizozemí. Po krátkém pobytu v Haagu přepluli do Anglie. Na další tři roky se jim stal azylem Londýn, Brighton a Richmond. "Odepisovat mi nemusíte," – psal odtud Metternich Rothschildovi. "Jsem pořád ještě naživu." Teprve po revoluci, koncem roku 1850, mu byla přiznána penze. 8000 zlatých. A zabavené statky dostal zpět. Veřejné mínění mu prorokovalo brzkou smrt, ale on na tom světě pobyl ještě jedenáct let. Když byla revoluce definitivně poražena, vrátil se do Rakouska a ještě několik let (ale už jen jako soukromá osoba) poskytoval cenné rady tvůrcům nového absolutismu.  

Dokud Metternich žil, kdekdo mu nemohl přijít na jméno. Opravdu bránil všemu, co mohlo znovu uvést ponapoleonskou Evropu do vířivého pohybu, do nekontrolované zhoubné dynamiky. Říkal o sobě: "Byl jsem skálou řádu!" Byl považován za reakcionáře. Chtěl mír, stabilitu, dodržování smluv, pouze malé dílčí pokroky v rámci systému. "Pravda leží kdesi mezi extrémy," říkal. A taky tvrdil: "Nacionalita vede k bestialitě." A rovněž on je autorem myšlenky: "Neměl by mír mít větší hodnotu než seznam občanských práv?" A o liberálech se vyjádřil takto: "Není nic hloupějšího než liberál. Na konci stojí tyranie masy, ničící svobodu jednotlivce a nastolující despotismus množství." O rakouské říši si položil řečnickou otázku, na kterou si vzápětí odpověděl: "Jaká bude budoucnost této nádherné středoevropské země? Přirozený běh věcí předpokládá její rozpad." 

STRÁŽCE ŘÁDU 

Nemusíme s ním souhlasit, a už vůbec nám nemusí být sympatický, ale budoucnost mnohá jeho slova potvrdila. Po světových válkách 20. století, po dvojím sebezničení Evropy, začíná být ten "strážce řádu" ve svém konzervatismu srozumitelný. Francouzský historik Albert Sorel předznamenal dnešní vnímání Metternichovy role už před víc než sto lety: "Pokus vídeňského kongresu dodat Evropě základní rysy organizace byl pokrok, nikoli obrat k minulosti. Daroval Evropě období nejplodnějšího míru, jakému se kdy těšila." A Sorelův rakouský kolega Henrich von Srbik se vyjádřil slovy: "Metternich byl největší ministr zahraničí, jakého kdy Rakousko mělo, a jeden z největších mistrů mezinárodní politiky." Ani někdejší ministr zahraničí Spojených států Henry Kissinger na něho nezapomněl: "Metternich provozoval politiku par excellence, jejímž cílem byla stabilita, nikoli uskutečňování ideálů. A rovnováha je klasickým výrazem dějinné zkušenosti, že žádný řád nemůže přetrvat, není–li i fyzicky zajištěn proti agresi." 

Metternichovi se věru splnilo to, co předpověděl: "Za sto let mne historii budou posuzovat naprosto jinak, než ti, kdo se mnou přicházejí do styku dnes." Když ho císař Ferdinand propustil ze svých služeb, propukl pod okny kancléřství nepopsatelný jásot. Scherer, nadporučík měšťanské gardy (v civilu obchodník s vínem) sdělil davům, že Metternich právě podal demisi. Ta novina se rozletěla městem jako vichřice. Rabování okamžitě ustalo. Jenom na předměstí se valil kouř z hořících továren a mýtnic. Kdekdo si s kdekým připíjel a na pár chvil nastalo veliké sbratření všech se všemi. Iluze, že odstranění domnělého viníka všech běd se svět rázem změní k lepšímu, doprovází lidi od věků. I současníci tento pocit myslím dobře znají. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas