4. července  2014 v 04:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

784. schůzka: Ať žije konstituce! A taky císař!

Vídeň 1848 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vídeň 1848Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tento výkřik jsme zaslechli v mnohočetném vydání na vídeňských ulicích, a tak jsme si jej vypůjčili i do titulku dnešních Toulek. 18. století vneslo do dějin habsburské monarchie nový motiv: pod vlivem spisovatelů a intelektuálů vůbec začaly národy předtím němé klást vlastní požadavky.

Hlad a po lidských a sebeurčovacích právech říši už natrvalo rozkolísal v jejích základech. Zejména nesmlouvavé národní hnutí vedlo v mocnářství, v tomto pestrobarevném slepenci národů, k nastolování nároků, které se navzájem vylučovaly a dlouhodobě se neslučovaly ani s přežitím dynastie. 

REVOLUČNÍ VŘENÍ 

V březnu roku 1848 však nebyly důsledky tohoto vývoje ještě zřejmé. Intelektuálové se domnívali, že za všechny problémy ekonomické i politické může vláda. Totiž že Metternich za všecko může. Chudí zas svalovali vinu na šikovné Židy a s chutí rabovali jejich obchody a dílny. Představa, že všechno vyřeší Metternichův odchod, se ukázala jako mylná. Jeho pád naopak vyvolal lavinu revolucí a nepokojů v celé monarchii – v Itálii, v Uhrách, v českých zemích, v Haliči i jinde. Revoluční vření se projevilo zejména v největších, více než stotisícových městech říše. Paradoxní přitom bylo, že pokud rok 1848 vůbec přinesl nějaké výsledky, pak nikoli obyvatelům měst, ale neuvědomělému a zaostalému venkovu. Města vybojovala rolníkům osvobození od robot. Revoluce přitom nevynesla k moci žádné revolucionáře. Staří byrokrati prostě dostali za úkol sepsat konstituci,která by upokojila veřejnost a která by zároveň znamenala jen minimum kosmetických úprav starého režimu. Posléze se vření v mocnářství podařilo vojensky zadusit, jenže džin nacionalismu byl už jednou vypuštěn a nemínit se vrátit zpátky do láhve. 

Pondělní večer 13. března 1848 se stal historickým mezníkem. Propuštěním zdiskreditovaného kancléře Metternicha byl davům v ulicích dán signál, že jedna politická éra končí a a druhá začíná. Revoluce trvala jednu noc. V úterý však klid nebyl. Ale: nestřílelo se. Vídeňané bujaře oslavovali, křičeli pod okny Hofburku anebo se tlačili před městskou zbrojnicí. (Před zbrojnicí proto, že se tam vydávaly zbraně. V poledne je mělo v rukách snad třiceti tisíc lidí.) Hlavně ozbrojení vysokoškoláci se stali pro příští týdny hnací silou revoluce. Posledním přijatým návrhem Metternichovým bylo, aby se mimořádných pravomocí vojenských i civilních dočasně chopil jeho oblíbenec kníže Windischgrätz. Ten se velmi zdráhal, neviděl kolem sebe nikde oporu pro svoje vyhraněně vojácké postoje. Nakonec kývl, ale nechtěl pověření přijmout v civilním obleku. Pospíchal proto domů pro uniformu; než se však stihl vrátit, Metternich abdikoval a zmizel. 

József Heicke: Vídeňské barikády - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

József Heicke: Vídeňské barikádyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Státním ministrem byl Alfred Windischgrätz jeden týden. Znechucen ústupností dvora se však této funkce rychle vzdal a demonstrativně opustil Vídeň, a zmizel na své statky u Trnavy. Statečný voják. Po něm bude na krátký čas jmenován premiérem hrabě Kolovrat. U dvora panoval zmatek jakýsi, ústupnost, ba bezradnost. Všechno jmenované dohromady. A padaly další hlavy? Tedy obrazně řečeno. Na volání ulice po odchodu policejného presidenta hraběte Sedlnického byl druhý z domnělých hlavních viníků všeho zla okamžitě penzionován.
„Teď žádají svobodu tisku a vytvoření národních gard!“ Tímto sdělením začal v úterý (asi v 11 hodin) porada státní konference. Té se nezúčastnil její šéf, arcivévoda Ludvík. Strach a únava z probdělé pondělní noci způsobily, že omdlel. (Možná byla tato Kolovratova zpráva jenom takovou vytáčkou pro sněmovnu.)
 

Každopádně císař nebyl přítomen. Ferdinanda z rozrušení, jaké ještě nikdy nezažil, postihl těžký epileptický záchvat a v bezvědomí byl odnesen do ložnice. Ulice byly ve varu, avšak (jak hlásila policie) většina demonstrujících nevěděla, co vlastně požadovat. Ozývalo se právě tak naivní jako šílené volání po zrušení všech daňových povinností – vzápětí i požadavek ustavit říšský parlament. Aby se veřejnost mohla uklidnit, bylo nakonec jménem panovníka během úterka vydání toto prohlášení: „My, Ferdinand První, z boží vůle císař rakouský, král uherský a český toho jména Pátý, jsme nyní učinili opatření, která jsme uznali za potřebná ke splnění přání našeho věrného lidu. Svoboda tisku je zaručena mým vyhlášením o zrušení cenzury. Národní garda, vytvořená na podkladě vlastnictví a inteligence (pozor, právo na členství v gardách a na zbraň nebylo přiznáno námezdným či pomocným silám a chudým lidem vůbec), tak tedy Národní garda už vykonává nejužitečnější služby.“ Císařská rodina doufala, že novými ústupky budou bouře v ulicích utišeny. Zmýlila se.
 

Nazítří, ve středu 15. března, naopak začalo nové rabování. Týž den propukla nekrvavá revoluce v Uhrách. Ve čtvrtek vypluly z Prešpurku do Vídně lodi s deputací uherských stavů a početným doprovodem. To mluvčí Maďarů, původem Slovák Lájos Kossuth, uspořádal spanilou jízdu s cílem oficiálně a co nejdůrazněji oznámit ochromenému vídeňskému dvoru, že napříště nebudou Maďaři platit daně nikomu jinému než sami sobě, sami budou velet své armádě a sami si budou vládnout. 17. března, po triumfálním návratu představí Kossuth v Prešpurku jásajícím davům prvního uherského ministerského předsedu, hraběte Lájose Batthyányho (lájoše baťányho). A začne být zjevné, že uherskou otázku nebude možno řešit jinak než válkou. 

Abychom ale nepředbíhali. Vězíme stále uprostřed toho rozčileného týdne uprostřed měsíce března. A jsme opět ve Vídni. Během středečního dopoledne (15. března) se po metropoli roznesla zpráva, která zcela změnila náladu rozzuřeného úlu. Císař projede městem! Což byl od Ferdinanda velký hazard. Sotva se císař vzpamatoval z útoku padoucnice, rozhodl se uklidnit obyvatelstvo tím, že se ukáže v ulicích. Pro jistotu ovšem přijal před vyjížďkou od svého zpovědníka svaté přijímání. Kolem poledne vyjel z Hradu v kočáru, v otevřeném kočáru! Po Ferdinandově boku seděli jeho bratr František Karel a mladý arcivévoda František Josef. (Ten brzy nato svého strýčka na trůně vystřídá.) Kočár opsal velký okruh vnitřním městem, dojel až ke svatoštěpánskému dómu a přes Příkopy a Zelný trh se vracel do Hofburku. Roztřesený Ferdinand po celou dobu mával cylindrem. Lidé mu uspořádali nadšené ovace. V závěru projížďky vypřáhli studenti šestispřeží a sami panovníka dotáhli a dotlačili na Hrad. Ferdinand slzel dojetím, a nadšeně volal do davu: „Povolím vám všechno!“
 

KONSTITUCE 

Vídeňský Hofburg - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vídeňský HofburgFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Hned po projížďce se s císařskou rodinou objevil na balkoně dvorní knihovny a poskytl „svým národům“ konstituci. Arcivévodové Ludvík a Maxmilián ho prý zapřísahali, aby to nedělal. Copak neslíbil kdysi otci ležícímu na smrtelné posteli, že nebude v říši nic měnit a nechá vše při starém?! Ferdinand odvětil údajně způsobem, který se stal příslovečným: „Tak jsem císař, nebo nejsem?“ Kterak velké a procísařské bylo nadšení zejména akademické mládeže, dokládá řeč zemského maršálka, kterou pronesl ke studentům: „Cítíme se mocně povzbuzeni svatou povinností a vděčností vůči našemu vroucně uctívanému císaři, jehož velkou důvěru jistě nezklameme a jemuž nyní s dvojnásobným nadšením voláme vstříc: Ať žije císař Ferdinand!“ Dobrotivému Ferdinandovi byly věnovány básně, ba i hymny. Ignác von Castelli takto veršoval (poněkud naivně dětsky, ale upřímně): Čím bych chtěl být? 

Chtěl bych být především císařem! Neboť kdo tak rychle, téměř přes noc Obšťastnil svou zem? Kolem něj dnes plane svatozář, Ve všech očích se leskne dík… Ano, císařem bych chtěl být! 

 

Krásné verše. Přímo za srdce berou. Každý z obyvatel Vídně měl náhle pocit, že může jít za císařem se svými starostmi, že si u ně může postěžovat na své trápení, dobrý Ferdinand se záležitosti ujme a zjedná nápravu. Když bylo asi za měsíc po revoluci sníženo nájemné, lidé byli přesvědčeni, že to je dílem císaře, který zlomil svévoli majitelů domů. „Jsme jeden svobodný německý národ,“ jásaly tenkrát noviny, „děti jediného otce, našeho dobrotivého císaře Ferdinanda. Sňal z beder naší střední a chudé třídy těžké břemeno, které nás dlouhá léta tížilo, a my můžeme volněji vydechnout.“  

 

Ve středu 15. března 1848 (ještě předevčírem bylo všechno při starém, i starý dobrý… no, dejme tomu, že starý Metternich byl pořád ještě kancléřem). Dva dny poté byla národům císařství rakouského přislíbena proměna absolutistické říše v konstituční monarchii. V sobotu 18. března propukla revoluce v lombardském Miláně a maršál Radecký musel po několika dnech město vyklidit. V pondělí 20. března (Metternich padl právě před týdnem) byl jmenován nový říšský kabinet v čele s hrabětem Františkem Antonínem Kolovratem. Vůdčí osobností se však nestal on, nýbrž mladší, liberálním reformám nakloněný ministr vnitra baron Franz von Pillersdorf. V týž den vyhlásil císař amnestii pro politické vězně. 31. března (poslední březnový den, od revoluce uteklo dva a půl týdne) vyšla prováděcí nařízení k novému tiskovému zákonu. Konečně svoboda tisku. No… poprvé se ukázalo, že svoboda slova nebude tak neomezená, jak si lidi představovali. Za verbální urážku konstituce, i když dosud nevydané, se už nyní hrozilo pětiměsíčním vězením. A hanobení panovníka (kterýžto paragraf (totiž o hanobení hlavy státu) jsme měli v tom či onom zákoně až do roku 1994), za to bylo pět let těžkého žaláře. Za urážku císařské rodiny – sazba šest měsíců až rok těžkého žaláře. „V konstitučním státě je čest posledního občana stejně svatá jako čest císařského prince!“ psaly tehdy pobouřeně jedny noviny. Franz von Pillersdorf, ministr vnitra, musel tento zákon stáhnout.
 

25. dubna byl vydán text nedočkavě vyhlížené konstituce, nakvap se psaný podle francouzského vzoru u úřednických stolů. Tento den měl stát (ve spojení s oslavou císařových narozenin) dnem radosti. První „oktrojírka“ – ústava napěchovaná do svěrací kazajky – vyvolala takové rozčarování a ve Vídni takový humbuk, že císařský dvůr v pocitu ohrožení z hlavního města utekl. „Pozdě odpoledne 17. května sluhové jako vždy rozžali svíce všech lustrů v Hofburku,“ píše rakouský autor literatury faktu Gerd Holler ve své knize Ferdinand I. – spravedlnost pro císaře. „Císař nastoupil se svou ženou do kočáru k údajně malé podvečerní projížďce. Tou dobou opustil Hofburk jinou branou i jeho bratr František Karel se ženou Žofií a se syny. Krátce nato následovaly kočáry s dvorními dámami a jejich doprovodem. Dvorní služebnictvo však marně čekalo na císařův návrat. Výprava už byla na cestě směrem na západ. Celý podnik tajně připravila císařova švagrová Žofie, jejíž soukromý tajemník předem objednal ubytování v Innsbrucku.“ Arcivévodkyně Žofie si o těchto chvílích poznamenala do deníku: „Museli jsme pryč, protože jsme tu byli lapeni jako v pasti na myši. Tak jsme František Karel a já museli i s dětmi opustit naše důvěrně známé pokoje a zanechat tolik milých věcí a vzpomínek tam, kde jsme celých 25 let byli spokojeni a šťastni. Předstírali jsme projížďku kočárem a dojeli jsme bez výměnu koní až do Sieghartskirschenu.“
 

ÚTĚK Z VÍDNĚ 

Sieghartskirchen leží 33 kilometry od Vídně. To tedy moc daleko neutekli. A nechybělo málo a museli se vrátit, protože teprve tady sdělili císaři, že se pojede ještě dál, a to až do Innsbrucku. Ferdinand bouřlivě protestoval, prohlásil, že se ve Vídni necítil v ohrožení. Jeho žena musela vynaložit veškeré svoje přesvědčovací umění, aby ho přiměla nastoupit do kočáru a pokračovat v noční cestě. Do hlavního města Tyrolska dojeli za dva dny, a byli přivítáni s nadšením. Lidé triumfálně dotáhli císařův kočár na hrad. (To byl zřejmě v rakouském arcivévodství takový lidový zvyk, vypřáhnout koně a tahat se s panovníkem.) Zpráva o Ferdinandově útěku zapůsobila ve Vídni jako bomba. U většiny lidí se ozvalo špatné svědomí a zdálo se jim, že zašli příliš daleko. „Vžijme se do císařovy situace, abychom mohli zhodnotit pocity, které se ho musely zmocnit,“ psaly tehdejší noviny. „Jaký dojem by v každém z nás vyvolal pohled na vlastní dům, obklíčený ozbrojenými zástupy? Císař odjel, protože se mu nemohlo líbit, že byl ve svém hradě ohrožen krumpáči a lopatami.“ 

Ferdinand I. Dobrotivý na dobovém obraze Leopolda Kupelwiesera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ferdinand I. Dobrotivý na dobovém obraze Leopolda KupelwieseraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Císařova nepřítomnost měla pro obyvatele Vídně velké nevýhody obzvlášť ve finanční sféře, a na to byli Vídeňané velmi citliví. Obchodníci si stěžovali na klesající obrat, šlechta opouštěla město a bohatí ztráceli o revoluci zájem. Občané útočili na spořitelny, kde si měnili papírové peníze za mince. Také nezaměstnanost prudce stoupala. Obyvatelé hlavního města zapřísahali císaře, aby se vrátil. Pohnutkou těchto žádostí ale nebyla láska k císařskému domu, nýbrž pohled do prázdných pokladen. A Ferdinand dal Vídeňanům naději, že by se mohl vrátit k zahajovací schůzi říšského sněmu, ovšem za předpokladu, že do té doby skončí veškerá nevraživost. Skutečně měl v úmyslu přijet, ale v poslední chvíli, když už nastupoval do kočáru, se nechal přesvědčit, že by měl zůstat v Innsbrucku. Vídeňané byli šokováni. Do Innsbrucku putovala záplava petic, byli tam vysílání zástupci vlády, obchodu a živností, spisovatelů a žen, kteří měli císaře pohnout k návratu, ale císařská rodina neměla v úmyslu těmto přáním vyhovět. 

Bylo Rakousko před revolucí v krizi, anebo naopak v epoše hospodářského růstu? V historické literatuře se lze setkat s argumenty přitakávajícími oběma názorům. Problém tkví v určení klíčového kritéria. Je nepochybné, že habsburská říše už prodělala první fázi zprůmyslnění. Parní stroj v továrnách a brzy i na železnici se stal realitou. To vedlo (kromě jiného) k oživení hospodářství, k ekonomickému růstu v rozmezí kolem dvou procent ročně. Jenomže ve srovnání s vyspělejšími zeměmi evropského západu Rakousko silně zaostávalo. Někdejší provincie Habsburků Belgie sice měla čtyřikrát méně obyvatel, zato pětkrát více instalovaných parních strojů. Strach z novot byl v zemi příslovečný, jeho symbolem byl až do své smrti sám císař František, který se opakovaně pokoušel zakázat výstavbu továren jako »pelechu proletářské neřesti.« V éře pro Evropu tak dynamické panovala v Rakousku atmosféra nepřátelství vůči každému pokroku.
 

To mělo tvrdé důsledky. Například alpská železná ruda se půl století po vynálezu koksových pecí tavila dál výhradně dřevěným uhlím, vlastně pravěkou technologií. To se promítalo i v zaostalosti strojírenství, stroje se musely dovážet, a na to chyběl kapitál. Bludný kruh. První železnice, ač poměrně rychle budované, měly především strategické, nikoli obchodní určení. V řadě průmyslových výrobků (vesměs však okrajových) si Rakousko uchovávalo prestiž – české sklo, kočáry, rukavice, dámská obuv – a také využívalo konkurenční výhody levní pracovní síly. Obchodně úspěšné byly polotovary: hrubé plátno a hrubé pletené zboží, hrnčířské a jednoduché železářské výrobky, papír. Říkalo se, že Rakousko vyrábí pro zákazníky zcela chudé, nebo velice bohaté, zatímco Němci dodávají zboží pro střední třídu. Pokud jde o tradiční textilní průmysl, dříve ekonomickou oporu monarchie, ten po napoleonských válkách prodělal kolaps, z něhož už se nevzpamatoval. Za kontinentální blokády Anglie bylo totiž rychle vybudováno bavlnářství i soukenictví a Rakousko začalo exportovat typické „anglické zboží.“ 

Avšak po roce 1815, kdy se přeplněné sklady Britů znovu otevřely a jejich kvalitnější látky začaly zaplavovat kontinent, přivodilo to malým výrobcům ve střední Evropě krach. A konečně tu byl jeden kardinální makroekonomický problém: velká říše musela udržovat velkou armádu, přičemž asi sedmdesátitisícový kontingent v severní Itálii byl nejdražší. Výdaje na ozbrojené síly představovaly v průměru asi 40 procent státního rozpočtu, který setrvával v trvale pasivní bilanci. Před rokem 1848 se už říše pohybovala na okraji propasti. A ke všemu ještě ta zpropadená revoluce. A kdyby jenom doma, ve Vídni, ale koudel začínala hořet v Itálii a v Uhrách, ba dokonce v té staré, dobré, císařskému trůnu už nějaké to století věrně loajální Praze… 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas