28. září  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1005. schůzka: O. K.! Jen muzika se vypařila

Dolní Manhattan v roce 1931 - ilustrační foto - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dolní Manhattan v roce 1931 - ilustrační fotoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Aniž to dával najevo, Dvořáka přepadl stesk, sotva mu děti na Vysoké naposled zamávaly. A už ho neopustil.

Promítl se do všeho, co pak v Americe dělal. Tóny smutku, stíny melancholických nálad citlivé bytosti, kterou vytrhli z kořenů, povyšují jeho americkou tvorbu do nesmrtelných výšin; jsou ale i svědectvím, jak nevýslovně se cítil vykořeněný z podloží, zbavený rodné hroudy.
Tak takhle to tedy bylo začátkem Dvořákova pobytu v Americe. V prvních třech měsících se cítil vyšinutý z navyklého řádu, že takřka nedokázal napsat řádku. Nebyl schopen se soustředit ̶ přitom musel nejenom učit, ale i psát. Vydyndali totiž z něho vlastenecký The American Flag ̶ Americký prapor. Ten měl být uveden na kolumbovských slavnostech v říjnu 1892, ale zakázka byla dodána se zpožděním, dokončil ji až následujícího roku. 

Andrew Carnegie v roce 1913 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Andrew Carnegie v roce 1913Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nyní, v rámci oslav kolumbovského jubilea, se v newyorské Carnegie Hall sešla 21. října 1892 americká smetánka, kupříkladu milionář, „král železnic“ Andrew Carnegie, věhlasný kazatel dr. Parkhurst a ještě další celebrity. Paní Dvořáková s Otylkou seděly v čestné lóži. Mistr pověděl smečce nadbíhajících žurnalistů: „Koncert se dává dvakrát, po amerikánsku: jednou pro bohaté, podruhé pro chudinu: proč by dělník, který se celý den plahočí pro kousek chleba, neměl tako poznat, k čemu se světová hudba dopracovala? Těším se na to jak malé dítě!“ 

Rozpracoval Te Deum. Dirigoval soustředěně a svědomitě, ale spíš očima než rukama, a trému? Tu měl prý jako kluk. Po koncertě se setkal s mecenášem Carnergiem: „Mr. Dvo ̶ rak… na vás si obzvlášť cením, že jste selfmademan. Já se rovněž vypracoval sám ̶ ze skotského sirotka, který obskakoval špulky v přádelně.“ „Vy prej vyrábíte lokomotivy“ zajímal se milovník železnice Dvořák. „Používáte ještě šoupátkový systém?“ „Cha, cha, můj milý, já nevím, jak lokomotivy vypadají ̶ mě za nich zajímají jedině burzovní papíry. Já vám to řeknu na rovinu: Napřed se Amerika musela stát bohatá, umění muselo počkat. Teď jsme dospěli ke zvratu. Objednali jsme vás, abyste vytvořil vekou americkou muziku.“ Celou tuto hodnotnou debatu uzavřela Madame Thurberová, již poslední Carnergieho věta zaujala: „Složil jste Mistře operu na ruský námět, proč ne na americký?“ „Leda něco o indiánech.“  

Hned první práce, do které se musel brzy po příjezdu pustit, mu žádnou velkou radost neudělala. Sotva se Dvořákovi v New Yorku uvelebili, už se stěhovali z provizoria hotelu, byť luxusního hotelu Claredon, v němž se platilo za nocleh 55 dolarů týdně, což Dvořákovým připadalo hříšně moc (vždyť dolar, což stále přepočítávali, to byly víc dva rakouské zlatky. Platili tady za apartmán asi 123 zlatek týdně, což bylo víc než Dvořákův měsíční plat na konzervatoři. A když už jsme u toho srovnávání: táž suma představovala čtvrtletní plat zedníka, čtyřměsíční mzdu úředníka, nebo taky 6 kvalitních konfekčních obleků. Proto jim jejich věrný průvodce, „Amerikán“, popřípadě „Indián“ Kovařík našel podstatně levnější, přitom dostatečně velký byt za 80 dolarů měsíčně.  

Antonín Dvořák s rodinou před vchodem domu, kde během pobytu v New Yorku bydleli - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák s rodinou před vchodem domu, kde během pobytu v New Yorku bydleliFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Byl to dům ve Východní 17. ulici, číslo 327. Do práce tu měl Dvořák kousek, budova konzervatoře se nacházela na téže ulici sotva pět minut cesty. Kovařík, který vše zařizoval, jako prozíravý produkční dobře věděl, že nastávají situace, kdy jeho pán má strach chodit sám po ulici. Zvolené bydliště nabízelo jak pohodlí, tak i bezpečí. Podle dochovaných údajů obývali Dvořákovi v úzkém, nudlovitém domě o šíři tří oken čtyři pokoje v 1. patře, přičemž jeden sloužil skladateli jako pracovna. Firma Steinway ihned Mistrovi zapůjčila zdarma piano ̶ s reklamním humbukem je nastěhovali do pracovny oknem. V druhém roce pobytu, když přijely další děti, pronajali si Dvořákovi ještě jídelnu a kuchyň ve 2. patře. „Snídáme a večeříme doma, na oběd chodíme do boarding ̶ housu. Strava je velice chutná, ne anglická, a moc laciná. Za pět osob platím 15 dolarů týdně .“  

Zato práce, která na něj čekala: ledva usedl ke svému pracovnímu stolu, byl zavalen stohy partitur. Tahal je pak domů. Posadili ho totiž do předsednického křesla několika porot, hodnotících výsledky soutěže, kterou paní Thurberová předem vyhlásila na počest jeho příjezdu, a to rovnou v řadě disciplín: v oborech opera, oratorium, symfonie, kantáta, koncert, ba i libreto. Dvořák byl zavalen fascikly notového materiálu, protože soutěž v nečekaném počtu obeslali profesionálové i amatéři z celé Ameriky. (Spíše kvůli slušně dotovaným cenám než kvůli němu.) Topil se v haldě cizích prací úrovně vesměs nevalné. V listech domů přiznává, že se zpravidla letmo dívá jenom na první stranu, z níž mrknutím oka pozná, je ̶ li autor diletant nebo něco víc. „Veliká spousta not přišla z celé Ameriky,“ píše v dopise svému starému známému, architektu a mecenáši Josefu Hlávkovi, "a já to musím vše přehlédnout. Co se týče oper, ty jsou bídné, a nevím, zdali některá cenu dostane (nejde přitom o málo: o tisíc dolarů!). Zato ostatní skladby jako symfonie, koncerty, suity, serenády jsou pro mne zajímavé. Tu a tam prokmitá jiný duch, jiná barvitost, zkrátka muzika indiánská.“ 

Začátkem října zasedl k přijímacím zkouškám. Ze zástupu adeptů měl vybral ty nejschopnější do kompoziční třídy. „Jsou zde talenty, ale ukrutně zanedbané, málo umějí. Budu mít asi dva ̶ z těch mám radost, kdyby toho nebylo, zoufal bych si.“ Brzy ale píše o něco optimističtěji: "Co se týče mé kompoziční class, z té mám radost. Mám osm žáků, prozatím.“ A jinde si zase poznamenává: „Mám žáky až ze San Francisca. Ponejvíce jsou to chudí lidé, ale na našem ústavu je vyučování zadarmo, kdo má rozhodný talent, neplatí!“ Dvořákovi žáci se jmenovali Burleigh, Goldmark, Kilney, Loomins, Pinnter, Shelly, Zeckwer. Tuto sestavu doplňovala pouze jediná žena, talentovaná Laura Collinsová

Ze všech žáků byl nejmladší šestadvacetiletý černoch Burleigh. Později se prosadil jako skladatel a propagátor americké černošské hudby. Goldmark zase leccos naučil George Gershwina. Po ostatních se více méně slehla zem. Žádný z amerických žáků Dvořákových nedosáhl popularity jako ti, které vychoval ve vlasti: Suk, Nedbal, Novák a další. 

Harry Thacker Burleigh - Foto: Library of Congress

Harry Thacker BurleighFoto: Library of Congress

A jednoho ze svých žáků si obzvláště oblíbil. Hurry Burleigh, ve skutečnosti Henry, Afroameričan, pětadvacetiletý. Dvořák neznal rasovou podjatost a byl schopen s ním jít třeba na večeři, což by bílý Američan v té době stěží udělal. Dvořáka fascinoval jeho sametový baryton, ale i písně tehdy pro Čecha nepoznané intonační a lyrické krásy ̶ work songy z plantáží, černošské spirituály a blues. Zanedlouho, za pár týdnů, se mu některé ty obdivuhodné figury vynoří z paměti, zejména ho zaujme pentatonický ráz černošské melodiky. Místo sedmi… no, budiž… osmitónové klasické stupnice užívá ta ostře synkopovaná muzika vědomě jen pěti vybraných tónů. Zajímavá redukce! Ale jak krásná!… Kdo koho tady vlastně učí?  

Když jsme u toho učení ̶ jak vlastně učil Dvořák? Vlastně touž metodou, s níž udělal dobrou zkušenost už na pražské konzervatoři. Což znamenalo, že byl lepší praktik a horší teoretik. Výtečně ovládal hudební teorii, beze zbytku, nepatřil však k těm, kdo by ji uměli excelentně vyložit. Tajemník paní Thurberové profesor Hunecker (s nímž si Dvořák nějak nepadl do noty) prohlašoval, že ten bohém staví dům od střechy. Nesmysl, že ano… Nechce se to moc přiznávat, ale do jisté míry měl Huneker pravdu. Dvořák začal zostra tím, že studentům zadal úkol zkomponovat symfoniettu, tedy rovnou skladbu náročnou a rozsáhlou, ačkoli zjistil, že znalosti žáků o formách, harmonii, instrumentaci, skladbě a motivické práci byly dost děravé a nevyrovnané. Přesto měl každý žák hned na začátku přijít s hlavním a vedlejším tématem, aby ho dal rozvíjel a varíroval.  

Co to je a jak se s hudební myšlenkou formálně pracuje, jak se obměňuje, předváděl pan profesor na bezpočtu příkladů u klavíru. Pracoval výhradně s hudbou, ne s učebnicí. Zpaměti přehrával kdejaká témata ze světové literatury a ukazoval jejich rozvíjení. „Od Beethovena se naučíte všemu!“ Stejně obsáhle analyzoval práce Mozartovy, Brahmsovy, Schubertovy, Wagnerovy. Dovedl sekýrovat, impulzívně se rozčílit, dloubat žáky klouby prstů do hlavy, dokonce roztrhat zápis skladby, v níž neshledal invenci. „Jděte raději pomáhat taťkovi ve kšeftě!“ Nerozpakoval se vyhodit žáka bez talentu. Stejně charakteristické bylo, že přehmatů svého temperamentu dodatečně litoval a nebylo mu zatěžko omluvit se. Byl typem samorosta, z něhož přes veškerou náladovost vyzařovala dobrota, takže ani občasné výstřelky mu na oblibě neubíraly.  

Jan Josef Kovařík - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jan Josef KovaříkFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Indián, Apač, Rudá tvář, Amerikán, Kováříček,“ vyjmenovává autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora ̶ Hořejš. "Taková přízviska tahal Dvořák z rukávu, když se v bezpočtu proseb obracel na svého nejbližšího pomocníka, tajemníka, tlumočníka a ochránce v neznámé cizině, kam si mladého houslistu, Amerického Čecha, přivezl z Prahy. Kovařík mu dělal za byt a stravu všeznalého bodyguarda. Mladík s ježkem na hlavě a krátkozrakými okuláry, Dvořákův »za groš kudla«, byl ve skutečnosti občan Spojených států, narozený v roce 1870 ve Spillville, stát Iowa. Před lety přijel do Prahy studovat u profesora Bennewitze. Právě na konzervatoři skočil a chystal se zpět do Spojených států, k rodičům, k emigrantům od Protivína, když na školu nastoupil Dvořák. To už skladatel přemýšlel o americké nabídce, a jak mu každá informace přišla vhod, zatáhl studentíka k mámě »na škubánky.« Dopadlo to tak, že Indián zůstal v Praze a vyčkal přes půl roku na Dvořákův odjezd. Aby se nenudil, byl pověřen rozepisováním partitur a učil výjezdem pověřenou část rodiny angličtině. Poslední prázdniny strávil u Dvořáků na Vysoké a v obdivu ke géniovi byl ochoten ke všemu ̶ odjel s panem profesorem i do New Yorku, kde si vydobyl nehynoucí zásluhy za umělcovo přežití. Bydlel s rodinou coby její nejpilnější člen. Dvořák mu dokonce (dvaadvacetiletému zelenáči) vyjednal s Mrs. Thurberovou místo profesora houslové hry. Kovařík zvládal cokoli, a promptně zařídil, co Dvořák nedovedl. Provázel ho ve chvílích šťastných i neurotických, chodil s ním do přístavu,. za holuby, přemluvil ho k návštěvě Spillvillu. Ostatně jinak by se tam sám ani nepodíval. Později se uplatnil jako první violista Newyorské filharmonie." 

Jeanette Thurberová - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jeanette ThurberováFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Hudba v Americe trpěla podobnými neduhy jako v Anglii a v anglosaském světě vůbec. Měla už svoje publikum, poptávku krytou i finančně, chyběly však tradice, a co hlavně: vlastní kvalitní tvorba, domácí skladatelé. Co do interpretační úrovně mohly už Spojené státy soutěžit s Evropou. Byly zde minimálně tři špičkové orchestry: filharmonici newyorští, bostonští a chicagští. Dobrý zvuk měla i opera, zejména newyorská, Metropolitní. Co však bylo americkým specifikem: operní díla se tu zásadně studovala v originále, čili zpívalo se italsky, německy, francouzsky, jen anglicky ne. Tuto tradici chtěla paní Jeanette Therberová prolomit, proto takřka současně se svou konzervatoří sloužící k výchově hudebního dorostu založila i National Opera Company, inscenující díla výhradně v angličtině.  

Příliš ale neuspěla ̶ poté, co stačila manželovi utopit půl milionu dolarů, musela vizi opustit. Zbyla jí konzervatoř, pro niž si též vydupala přívlastek „Národní,“ aby akcentovala špičkové ambice a odlišila ji od ostatních soukromých hudebních škol. Ale ať je jasno: i Národní konzervatoř americké hudby byla ústavem privátním. V letech Dvořákova působení měla škola asi 40 profesorů a něco přes 600 studentů.  

„Čeho Mistr v Americe postrádal, byli holubi a lokomotivy,“ vzpomínal po letech Josef Jan Kovařík. „Našel jsem skromnou náhradu. Jednou dne jsme vyjeli s Mistrem do Central Parku, kde je malá zoologická zahrada i budovy s různým ptactvem, a pak jsem přišli jsme k obrovské kleci asi se dvěma sty holubů. To bylo pro Mistra opravdové překvapení a radost z holubů byla veliká, a přesto, že žádný z těchto holubů se nevyrovnal jeho stavákům a pavákům, přece dojížděli jsme do Central Parku aspoň jednou, mnohdy i dvakrát v týdnu.“ 

Konzervatoř v New Yorku (stav v roce 1905) - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Konzervatoř v New Yorku (stav v roce 1905)Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

S lokomotivami to bylo horší. „V New Yorku bylo tehdy pouze jedno nádraží, ostatní byla přes řeku (město New York leží totiž na ostrově Manhattanu),“ vysvětluje nám situaci koncem předminulého století Josef Jan Kovařík. „V hlavním nádraží mimo cestující nepřipustili nikoho k vlaku a nepomohly všechny naše prosby, aby nám bylo dovolené shlédnout tu »americkou lokomotivu«. Jezdívali jsme dobrou hodinu od Mistrova bytu na návrší, kde jsme čekali, až nějaký ten chicagský nebo bostonský rychlík pojede kolem. Jenže to vždy zabralo mnoho času, skorém celé odpoledne, jelikož jsme vždy čekali na několik vlaků, aby to stálo za tu cestu.“ 

Když nemohl k lokomotivám, našel Dvořák jiného koníčka. Stejně vášnivě prožívaného, jako holubí a lokomotivové. „V den odjezdu byl na loď dovolen přístup, kteréžto příležitosti jsme s Mistrem náležitě využili. Nebylo pak jediné lodi, kterou bychom byli celou neprolezli. Mistr dal se vždy do hovoru s kapitánem lodi, pak s jeho asistenty, a tak zakrátko znali jsme každou loď a všechny pány kapitány a důstojníky i poddůstojníky podle jména. A když loď měla odraziti od břehu, sešli jsme se a čekali, dokud nezmizela. Stalo ̶ li, že se Mistr déle pozdržel v konzervatoři, nebo byl zabrán do své práce a na odjíždějí loď zapomněl, takže nezbývalo již času na cestu do přístaviště, tu jeli jsme zvýšenou drahou do Battery Parku (nejjižnějšího cípu města), a odtamtud sledovali jsme loď na její pouti přes oceán, dokud nám nezmizela z dohledu.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas