5. října  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1006. schůzka: Svátek i pátek starého Boraxe

Antonín Dvořák s rodinou a newyorskými přáteli v roce 1893 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák s rodinou a newyorskými přáteli v roce 1893Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Tak se opět scházíme s českou historií, která v tyto týdny a v tomto pořadu má jednoho společného jmenovatele: Antonín Dvořák. My však použijeme i jeho přezdívku, pod kterou byl znám mezi svými studenty a v hudební komunitě, kde se mu začalo říkat Borax.

Borax ̶ tak se mu na škole začalo časem familiárně říkat. Nelze už vysvětlit, proč. Borax bylo a snad dosud je rozpouštědlo, tetraboritan sodný, také přísada do keramických glazur ̶ těžko hledat nějakou asociaci, třeba jen volnou souvislost. Údajně (ale ověřit to nelze) tu přátelskou přezdívku vynalezl nikoli student, ale jeden z profesorů, skladatel Parker. Nejpravděpodobnější je, že kolegové měli natolik potíže s výslovností (Dwourzak, Dvoužák, Dvovak), až jejich marné pokusy vyústily do spodoby Borax. 

Americký skladatel Horatio William Parker v roce 1916 - Foto: Pirie MacDonald

Americký skladatel Horatio William Parker v roce 1916Foto: Pirie MacDonald

Trvalo to, než se Dvořák jakž takž zaklimatizoval. V hotelu doráželi novináři, rozdával jedno interview za druhým. Musil přežít několik ceremonií na uvítanou. Při kterési z prvních akcí, konaných v luxusní residenci manželů Thurberových, zažil těžký trapas. Nějaký pastor se hluboce poklonil oslnivé kráse paní Dvořákové, jenže ji zaměnil s efektní madame Jeanette Thurberovou, zatímco paňmáma Anna, neschopná se domluvit, postávala v koutku s pláčem na krajíčku. O to víc oba pookřáli, když pro ně krajané uspořádali banket a ples. V reportáži, která vzápětí vyšla v novinách, se praví, že „více než 3600 Čechů se včera sešlo v opeře na 67. ulici. Všichni toto lidé chtěli uvítat dr. Antonína Dvořáka v New Yorku. Když nový ředitel Národní akademie americké hudby vstoupil do síně, doprovázen manželkou, synem a dcerou, publikum jako jeden muž vstalo, mávala a provolávalo pozdravy na adresu českého skladatele a jeho rodiny. Dr. Dvořák byl pak doprovozen k lóži, aby vyslechl ukázky sborového zpěvu. V pozdravném, projevu proneseném češtině poblahopřál pan Tůma Americe k příjezdu dr. Dvořáka, kterého vylíčil jako největší mistra hudební kompozice, a předpovděl, že se dr.Dvořák stane stvořitelem a mistrem americké národní hudby. Potom pan Janacek pronesl podobný projev v angličtině. Dr. Dvořák byl poté pozván na pódium a po dalších projevech byl poctěn stříbrným věncem s nápisem: Doktoru Antonínu Dvořákovi od českých občanů města New Yorku. Dr. Dvořák odpověděl procítěnou řečí, v níž zdůraznil, že takové nadšení ani v nejmenším neočekával, a že je překvapen, jak jsou jeho skladby v Americe známy více než kdekoli jinde na světě. Uznale se vyjádřil o americkém pokroku, a prohlásil, že mu bude velkou ctí, když přispěje svým podílem k rostoucí slávě Ameriky. A znovu opakoval, že neočekával taková vřelá přijetí, a že jen těžko hledá slova, kterými by vyjádřil, svůj vděk. Dr. Dvořák mluvil česky.“ 

Dvořákovo jméno bylo zkrátka už před jeho příjezdem do Ameriky pojem. Přední symfonické orchestry tu s úspěchem a často uváděly jeho symfonie. Ani zdaleka nepřijel nějaký pan Nikdo. V prvních třech měsících pobytu vystoupil na několika koncertech. Při tom vstupním, na oslavách čtyřstého výročí objevení Ameriky Kolumbem, se v Carnegie Hall dočkalo poprvé provedení jeho Te Deum. V Bostonu dirigoval o měsíc později Requiem. V prosinci pak newyorští filharmonici uvedli Šestou symfonii. „Výsledek slavný,“ napsal si s pochopitelným uspokojením Antonín Dvořák.„Amerikáni ode mne očekávají velké věci.“ Tak referoval (a po pravdě) domů. Psal teď často, jako nikdy dřív. Na všechny strany. Dětem, příbuzným, přátelům. Sice všem sděloval totéž, a to takřka doslova (jak mu vytýkala švagrová Josefina), ale po nechuti, s níž dřív zápasil, když se přiměl sesmolit pár řádek, nebylo stopy. A máme tu svědectví i od syna Otakara: „Dopisy následovaly jeden za druhým, a my nemohli pochopit, kam se poděl tatínkův odpor ke psaní." Co to způsobilo? Nejspíš to způsobil nevýslovný smutek. Pořád musel myslet na domov. 

Příští měsíce a léta (vlastně dvě léta, víc jich v Americe nebylo) určovala Dvořákovi takřka veškerý jeho program madame Jeannette Thurbetová. Šaramantní rusovláska, presidentka Neyworské konzervatoře americké hudby, v době, když žádná americká hudba neexistovala. Žena, která se nikdy nenechala odbýt. Pro dosažení vytčených cílů uplatňovala všechny dostupné prostředky, od peněz až po nesporné osobní kouzlo. Tak také její elegantní tvrdohlavost udolala Dvořáka. V době, kdy se setkali, bylo jí něco málo přes čtyřicet. Prý ho (je to přinejmenším hezky vymyšleno) v Americe uvítala slovy: „Aby dobyl Evropu, potřeboval Napoleon celé armády; vám na to stačila taktovka. Nabízím vám šanci dobýt svět.“  

Jeanette Thurberová - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jeanette ThurberováFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Paní Jeanette Thurberová. Příjmení anglické, potažmo americké, ale o křestní jméno Jeannette ̶ takhle přece pojmenovávají dívky ve Francii. Však také paní Jeannette nebyla ve skutečnosti Američanka, i když se už ve Spojených státech narodila. Její národnost byla dánská, její rodiče do Ameriky emigrovali. Studovala v Paříži a asi ve dvaceti se Jeannette Meyersová skvěle vdala: vzala si milionáře, selfmademana, typického úspěšného Američana Francise Thurbera (který nějakých deset let předtím byl ještě chudý jako kostelní myš). Třebaže postupně získala i několik sponzorů, své velkorysé, až poněkud velikášské projekty realizovala Thurberová za manželovy peníze. Když pak zkrachoval, sesuly se i její plány. Dvořák to pocítil na vlastní kůži, totiž peněžence.  

Konzervatoř v New Yorku (stav v roce 1905) - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Konzervatoř v New Yorku (stav v roce 1905)Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Madame Thurberová , zasvěcená milovnice hudby a filantropicky myslící žena, si umanula stvořit americkou hudbu, oproti Evropě zatím, značně zaostávající bez tradic (lze ̶ li vůbec mluvit tenkrát o nějaké americké hudbě). Trochu proti všem, s umanutostí ženy a s energií muže vydupala zen země dva podniky. Nejprve alternativním operní scénu, Národní operní společnost, brzy nato Národní konzervatoř. Přála si, aby se Američané už nemusili za kvalitním hudebním vzděláním vydávat za oceán. Od Dvořákova angažmá si paní Jeannette slibovala hned několik přínosů: měl objevit a vychovat talenty, z nichž by vyrostla první generace domácích tvůrců, dále měl dodat jejímu ústavu vysokou prestiž, i když vznikl nedávno, před šesti lety, a v neposlední řadě měl přinést vysokou prestiž celé Americe, a taky komponovat měl pro Ameriku.  

James Huneker kolem roku 1890 - Foto: Napoleon Sarony, Wikipedia, public domain - volné dílo

James Huneker kolem roku 1890Foto: Napoleon Sarony, Wikipedia, public domain - volné dílo

Thurberová věřila, že během pobytu položí základní k americké národním, dokonce ho v tomto úmyslu úkolovala, například ho pobízela, aby složil novou americkou operu a hymnu. O obé se pokusil, ale zůstalo pouze u náčrtů.
Aby Thurberová ulehčila Dvořákovi aklimatizaci (to jest aby se trochu zasvětil, zorientoval a sblížil s neznámým prostředím, svěřila ho jednomu ze svých profesorů, Jamesi Hunekerovi. Pan doktor učil na škole klavír ̶ mimochodem docházel též do rodiny bankéře Rudolfa Garrigua, kde učil dívku jménem Charlotta, příští manželku československého presidenta Masaryka. Kromě toho psal rozmarné fejetony, považoval se za donchuána a vtipného společníka, byť jeho břitký humor leckdy překračoval meze zdvořilosti. A právě tento dr. Huneker, s nímž neměl Dvořák v budoucnu jak víme dobré vztahy, našel český kostel, od kteréžto chvíle mohl i v Americe začínat svůj den pravidelnou ranní mší. Průvodce považoval za povinnost povodit hosta i po pubech a hostincích v okolí 17. ulice, se zlou se však potázal. Na každé z těch zastávek si dali něco k pití, tu whisky s ledem, tu americký koktejl nebo pivo. Prokřižovali rozsáhlý žížnivý pás, a když Borax zdolal nejméně devatenáct koktejlů, možná víc, řekl mu Huneker celkem přátelsky: „Mistře, je na čase, abychom něco snědli!“ Dvořák na to zavrčel: „Já nejíst. Půjdeme do Houston Street, Dáme si slivovici, znáte slivovici?“ Ta byla pro střídmého pijáka stejně nebezpečná jako zkažená slanina pro trosečníka. Brzy po těchto přátelských námluvách se Dvořák i Huneker názorově i osobně rozešli. Američan, trochu hochštapler, se nemohl srovnat s genialitou jinak poněkud podivínského skladatelem jinak než špičkovaním na jeho účet, kde mohl. Například o jeho hudbě tvrdil: „Je v ní mnoho tónů, ale málo muziky.“ Co na to Dvořák? Ten se s ničím nepáral. Po několika podobných invektivách ho jednoduše prohlásil za vola a odepsal ho.  

Jan Josef Kovařík - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jan Josef KovaříkFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jestli s nejbližším okolím školy seznámil Dvořáka »vůl« Huneker, ochotným a precizním průvodcem po zbytku nekonečně velkého New Yorku se mu stal jeho milý Kováříček. Pravda, zpočátku s ním byly trochu potíže. Nebyl ani milý, ani ochotný. Chtěl domů. I jemu se stýskalo. Neviděl rodiče pomalu pět let. Myslel si zřejmě, že už udělal dost, a poté, co předal to „velké dítě“do povolaných rukou jeho zaměstnavatelů , splnil snad víc, než mohl kdokoli čekat, a to včetně Dvořáka. Ale kdepak. Pan profesor ho div nespoutal. „Když jsme přijeli do New Yorku, měl jsem v úmyslu jet rovnou do Spillvillu. Ale Dvořák měl námitky." „Vy byste měl to srdce nechat mě tu samotného? Ten člověk by ho tu nechal klidně zdechnout!" Typický případ citového vydírání. Chlapec se nedal dlouho přemlouvat a zůstal. Musel tušit, že se upsal čertu. Za rodinou se dostal až napřesrok, a Dvořákovou ordonancí byl po celou dobu jeho amerického pobytu. Ale nelitoval. Vytvořil si k panu doktorovi (tak mu ovšem nesměl říkat) takřka synovský vztah. Byl hrdý, že pro toho geniálního člověka je v tolika ohledech nepostradatelný. On, dvaadvacetiletý kluk! Ostatně, Dvořák se uměl revanšovat. Promptně mu zařídil, v čem, by on sám, mladý a bez praxe, jistě neuspěl ̶ vyjednal mu místo učitele houslové hry na „své“ konzervatoři. 

„A tak jsem zůstal,“ vzpomínal Kovařík na svého bosse. „A dobře jsem udělal.“ Cokoli bylo třeba zařídit, počínaje nalezením bytu k pronájmu přestěhováním před tlumočení až po koupi notového papíru či přepisy partů, to promptně a precizně zvládal on, brouk Kovařík, práce všeho druhu. Byl po ruce, když paní Thurberová naléhala, aby Dvořák tu i onde, zejména s newyorskými filharmoniky, dirigoval svoje skladby.  

Antonín Dvořák v roce 1895 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák v roce 1895Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Každý koncert totiž skoro odstonal. Den před veřejnou generálkou a den před koncertem byl těžký pro něho i pro nás všechny. Nemohl ani pracovat, ani číst. Byl neklidný. Šli jsme dolů, prošli dvakrát nebo třikrát park na Styuvesant Square, který byl právě pod našimi okny, a pak zase domů. To se opakovalo několikrát. V těch dnech jsem byl pořád kolem něho, pomáhal jsem mu s partiturou a pokoušel jsem se odvrátit jeho pozornost od koncertu. Někdy mne zahnal pryč a musel jsem spolknout pár pěkně silných a originálních titulů. Brzo se však po mně zase sháněl a já nenápadně vklouzl zpět. Když však potom přistoupil k dirigentskému pultu, s prvním akordem byl zase zcela svůj a nervóza tatam.“ Jako už dřív v Praze, neurotické potíže, ohlašujících se v okamžicích vysokého stresu z pocitu odpovědnosti, se objevovaly i v Americe. Dvořák byl koneckonců, jak už z řečeného vyplývá, klasický trémista. Po návratu do vlasti se četnost úzkostných stavů ještě zvýší, časem se přidají i poruchy orientace. Na sklonku života bude skladatel potřebovat doprovod každou chvíli: absolutně zkoncentrován k tvorbě, k těm hlasům shůry, vtažen do božského dramatu vznikání hudby, nebude občas s to přejít ani ulici bez rizika, že ho něco srazí. Na druhé straně si zachová schopnost svou situaci realisticky nahlížet, takže si sám řekne, aby s ním šel na procházku aspoň malý Otík. Ten pak jako dospělý v pamětech přizná, že si s ním tatínek venku příliš často nepovídal, zato občas „skládal“ na manžetách, to jest zapisoval si noty, a hrál místo na klavír na vestu ̶ prostě pokračoval v ranní tvorbě a vyťukával si na prsou nějakou melodii. 

Šek na 7500 dolarů (polovina Dvořákova ročního platu na konzervatoři) - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Šek na 7500 dolarů (polovina Dvořákova ročního platu na konzervatoři)Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Dvořák podepsal v New Yorku pedagogický úvazek, který byl víc než snesitelný. Měl učit skladbu a instrumentaci 10 hodin týdně, denně 2 hodiny; o lichých dnech, v pondělí, středu a v pátek, míval od 9 do 11 hodin kompozici. Studenti si kursy platili, výuka hry na nástroj stála 60 dolarů ̶ žáci Dvořákovy kompoziční třídy měli taxu pětkrát vyšší, 300 dolarů. V sudých dnech, vždy v úterý a ve čtvrtek pracoval Dvořák od 16 do 18 hodin se školním orchestrem. Měl sice za povinnost prosedět v kabinetu další tři návštěvní hodiny týdně, ale zbytek času patřil jenom jemu. Čili volna měl víc, než bylo jeho letoře zdrávo. Chyběla mu fyzická práce na zahradě. Dlouho se v tom nezvyklém a hlučném prostředí aklimatizoval, což se projevilo tím, v první třech měsících komponoval jenom málo a s obtížemi. A tak míval dlouhou chvíli a byl rozmrzelejší než doma. „Kdykoli neměl co dělat, a to i v Čechách, těžko se s ním vycházelo,“ vzpomínal na Dvořáka Josef Jan Kovařík . „To býval ve špatném rozmaru. Víceméně popudlivý, nevrlý, roztržitý, nebylo s ním takřka řeči, sebemalichernější otázka jej popudila, někdy odpověděl, mnohdy vůbec ne. Tak tomu bývalo i tenkrát, když spřádal a soustřeďoval myšlenky na nový opus. Jakmile ale bylo o příštím díle rozhodnuto, myšlenky soustředěny a Mistr přikročil k dílu, stával se člověkem zcela jiným. Zabrán do práce nestaral se o to, zda se Země točí od východu k západu nebo opačně. Pakli se mu (jak měl ve zvyku říkat) »něco povedlo«, tu z něho byl člověk vpravdě roztomilý, neustále se usmívající a žertující. Stalo ̶ li se, že v taký čas k Mistrovi přišel někdo se žádostí, ať už jakoukoli, neodešel nevyslyšen. A šlo ̶ li o hmotnou podporu, vyprázdnil svoji kapsu nadobro.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas