12. října  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1007. schůzka: Krása se zatoulala - konečně ho našla

Antonín Dvořák a celá jeho rodina v USA - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák a celá jeho rodina v USAFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Budeme mapovat další část českého hudebního génia Antonína Dvořáka. Narazili jsme na životní etapu, v níž se mu vše změnilo, obrátilo, převrátilo, ocitl se na opačném konci světa za Atlantským oceánem, a hlavně se mu po všem tom stěhování někam zatoulala hudba. Ale jak napovídá náš titulek: „Krása se zatoulala ̶ konečně ho našla!“

Byla to velká rodina, když se Dvořákovi sešli všichni pohromadě. Myslím, že nepochybíme, když si v té jejich sestavě uděláme jasno a poskládáme na jednu hromádku alespoň elementární fakta o dvořákovském potomstvu. Jak už víme, Antonín Dvořák a Anna Čermáková se vzali na sklonku roku 1873. Žili pak spolu takřka čtyřicet let. Manželství bylo díky letoře obou poklidné, věrné a šťastné, avšak hned do prvních roků jejich soužití zasáhly drsně hned tři tragédie. Necelých pět měsíců po svatbě, v dubnu 1874, se novomanželům narodil syn Otakar. V září následujícího roku přišla na svět dceruška, dali jí jméno Josefina (pojmenovaná po sestře paní Anny, hraběnce Kounicové, do níž se svého času mladý Dvořák beznadějně zamiloval). Holčička však žila jen dva dny. V dalším roce přibyla k Otíkovi Růženka, ale nebyl jí ani rok, a odešla i ona. 

Načež 8. září 1877 (Dvořák měl doma společnosti, oslavoval své 34. narozeniny) došlo v rodině už k třetí tragedii za sebou: naprosto nečekaně zemřel Otík, bylo mu tři a půl roku. O tom, co se vlastně stalo, panovalo v rodině důkladné mlčení. Jedna z verzí, vycházející z nespolehlivého sdělení služebné, je tato: „V malém bytě za kostelem svatého Štěpána byla tehdy na oslavách narozenin Dvořákových narozenin řada hostů. Kterýsi z nich drcnul do almary v chodbičce. Nikdo si přitom nevšiml, že spadla do krajáče s mlékem krabička sirek. Otík se pak v nestřeženém okamžiku patrně napil. Rozpuštěná jedovatá síra vyvolala strašné křeče, v noci klouček skonal.“ 

Josef Suk a Otilie Dvořáková - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Josef Suk a Otilie DvořákováFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

V prvních čtyřech letech manželství přišli Dvořákovi o tři dětí. Po přestálém utrpení začali budovat rodinu znovu. Nadále jim osud už přál. Počínaje rokem 1878 se jim během jediného desetiletí narodily 4 dcery a 2 synové. (Všichni se dožili dospělosti.) Dělo se tak v přibližné frekvenci „co dva roky, to vrána nebo čáp,“ takže paní Anna měla posléze k opatrování 6 potomků (pokud nebudeme za sedmé dítě považovat samotného Dvořáka). Nejstarší z dětí, kteří přežily, byla Otilka. Ta přišla na svět v roce 1878 ̶ takový otcův otisk a mazlíček, později trochu buclatější. Vdá se jednou, a to ve dvaceti letech, dokonce v den oslav stříbrné svatby rodičů, za otcova žáka, skladatele Josefa Suka. Tatínek po celou dobu jejich známosti předstíral, že o vztahu neví, měl však z něho radost. Suk byl ženich podle jeho gusta. A nedlouho před smrtí se dočkal i vnuka, dalšího Josefa Suka, z něhož vyroste vynikající houslista.  

Druhá nejstarší dcera se jmenovala Anna, třeba Magda (ale říkalo se jí Mařka, Máňa). Další v pořadí byl Antonín, který pak spolu s Otilkou pobyl rok v Americe. Otakar také na rok odejel s rodiči do Spojených států, a to ve třetím roce Dvořákova pobytu. Později se stal jakýmsi strážcem a ochráncem odkazu milovaného otce a napsal o něm pozoruhodné osobní vzpomínky. Benjamínkem v početné rodině Dvořákových se stala Aloise, pojmenovala podle blízkého Dvořákova přítele ze Sychrova Aloise Göbla ̶ každý jí však říkal přezdívkou Ziča, Zinda nebo Zindulka.
Později byla coby pod pseudonymem Stanislav členem Národního divadla v Brně . Dvořákovi tedy měli, jak vidno, celkem devět dětí, z nichž první tři v rozmezí čtyř let zemřely. V literatuře se část uvádí o jednoho potomka méně. To asi plyne z faktu, že Josefka, v pořadí druhá, žila pouhé dva dny. Je nabíledni, že pro manžele Dvořákovy byla rodina vždy vším, zvláště poté, kolik bolesti musili unést na počátku svazku. 

Děti Antonína Dvořáka - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Děti Antonína DvořákaFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Ale teď už si budeme všímat, jak se vedlo Dvořákovi a Dvořákovým v novém místě jejich pobytu, v Americe. Když Antonín po pár týdnech setřásl a jeho osobní režim se víceméně vrátil do navyklých kolejí, nabyl dojmu, že ta slavná Americe není zase nic moc. Žili vlastně s mámou, dvěma dětmi a Indiánem osaměle. Nikam nechodil pomalu ani na koncerty ne, navazování kontaktů i večírkům se vyhýbal. „Příroda veškerá žádná… lokomotivy nedostupné… za holuby lán světa.“ A co škola? Když se s ním v Praze loučily špalíry lidí, přesvědčených, že do Spojených států jede jako nějaký velvyslanec před hudbu, choval v duši pocit významného poslání. Kdyby to teď Čechům řekl upřímně, byli by dozajista zklamaní: zdejší konzervatoř fakticky ničím nevyniká s pražskou sotva snese srovnání, talenty aby pohledal, „ani v Americe není holt všechno zlato, co se třpytí.“ A práce?  

Jeanette Thurberová - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jeanette ThurberováFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Nepředřu se. Volna mám tolik, že si musím program cucat z prstu. Mít tak aspoň zahrádku!“ A co hudba? Kam se zatoulala hudba? Obvykle mu kolotala v žilách, aby z něho pak vytryskla jak z gejzíru. Jenže ten jakoby vyschl. To ho tiše trápilo nejvíc. A nejen jeho. Všichni čekali, co bude dál. S čím se ten český Beethoven, když už tu je, vytasí. Mrs. Thurberová mu dokonce dala notýsek, aby si mohl zapisovat nápady. Donesly se k ní snad drby o jeho počmáraných manžetách? Probírali spolu ideu nové americké hymny. Pokoušela se ho uvrtat do kompozice velké opery ̶ položil by prý nesmrtelný základ žánru, který ve Spojených dosud vlastní nevznikl. To, co se tady hraje, se musí dovážet. A copak on, Dvořák, taky není dovezený? „Budiž, něco zkusím." Napsal osmitaktový zárodek americké hymny. Nadepsal jej: „Motivy. New York.“ Má ale Čech vůbec právo rozdávat národům hymny? Po nějakém čase použil ten motiv ve svém kvintetu. A pokud jde o tu zamýšlenou americkou národní operu...  

Josef Václav Sládek přeložil Píseň o Hiawatě Henryho W. Longfellowa (Mikoláš Aleš Živly - Voda, ilustrační foto) - Foto:  Pozitivní noviny

Josef Václav Sládek přeložil Píseň o Hiawatě Henryho W. Longfellowa (Mikoláš Aleš Živly - Voda, ilustrační foto)Foto:  Pozitivní noviny

Už delší dobu se zaobíral nápadem zhudebnit Longfelowův epos Píseň o Hiawathovi. „Ale chce to prosím čas!“ Nikdo mu nic nenařizoval. Přesto pociťoval tlak už z jejich zvědavých otázek. Jakpak to vypadá s Americkým praporem? Ve vyschlém řečišti inspirace zbyly jen loužičky živé vody. Pak se konečně přece jenom přinutil, a ze skic, dovezených z domova, začal tvořit partituru. Prapor moc nevlál, přetrvávalo schlíplé bezvětří. Kdy se dostaví ta hvězdná chvíle, že nestihne zaznamenávat příboj hudby? Zatím nepřichází. Kdepak, nepsal teď navyklou rychlostí „co jen ruka stačí.“ Kladl mušinec vedle mušince, praporky osminek a šestnáctinek upachtěně lepil k nožičkám celý podzim až do začátku ledna, než byl s tím American Flagem hotov. „Sakramentská práce!“ A byly tady Vánoce… Tak smutné už dávno neměli. Na Štědrý den, aby raději nebyli sami, povečeřeli v rodině krajanů (snad to bylo u Peřinů), ale beztak seděli brzy zas doma a vzpomínali, jak děli oslavily nadílku, bez nich, u Kouniců. Na Silvestra byly v krajanské České besedě, aby ho protloukli a rozptýlili nostalgii. Už poněkolikáté tam mezi halasnými přípitky probírali, „že by bylo nejlepší, kdyby zbylé holky a Otíka sebrala pěkně babička a na jaře je všechny přivezla.“ Dvořák už o svém nápadu psal domů někdy v listopadu. V Čechách si ovšem jeho přání vyložili po svém, zejména Josefina: „Vidíte, chtějí emigrovat. Amerikáni ho přeplatili, já to věděla. Otilku vdají za milionáře a z Antona se stane americký skladatel.“ Byla to aspoň trošku pravda? Kdepak. On celou svou duší mlčky lkal touhou po domově. Nový svět mu k srdci nepřirostl. 

Věděl, že se to nemůže nikdy stát. Jeho Bůh přece dlí v Čechách. Sám zná jen jednu hroudu, již umí považovat za svou. A jen kvůli ní se to v něm občas rozezpívá. „Třeba teď!“ Cosi teskného a zároveň sladkého se mi dere z tajemných hlubin srdce . Nebo tu krásu posílá samo nebe? Slyším v barvě hoboje. Posléze budou muset téma převzít smyčce. Konečně! Bože, díky! Nesmí se to ztratit. Musím zapsat aspoň motiv a generálbas? Na co ale? Vždyť já nemám ani kus papíru! 

První motivy k symfonii - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

První motivy k symfoniiFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Genialita mívá prostinkou podobu. Její nejvznešenější projevy umějí přijít ve všedním rouchu. Tenkrát si Bůh zašel pro Antonína Dvořáka do kavárny Boulevard na rohu 2. a 10. ulice. Jemně se dotkl jeho klenutého čela. Skladatel seděl s Kovaříkem a mlčky snil o domově, o dětech, o všedním světě, který mu Amerika bez náhrady vzala. A v té chvíli, zatím neslyšně, poprvé zazněla ta něžná, tklivá melodie, která až do skonání světa bude patřit k nejkrásnějším výbojům lidské mohutnosti a nikdy už nepřestane dojímat celý svět. Až se vyklube ze skořápky, až ztratí embryonální tvar, až zazní oděna do svátečního, bude se té nádherné symfonické větě říkat Largo. Dvořák pokuřoval viržinko… Kovařík na vedlejším kavárenském křesle mlčel, ale… zpozoroval, že se něco děje. „Je vám něco, Mistře?“ „Papír… Nemáte papír, člověče?!“ Šacoval kapsy a měl rozšířené zorničky. „Nemáte? Tak seberte jídelní lístky. Ten, a taky ten ̶ všecky!“ Vyhlížel potrhle, když špačkem tužky do načmáraných pěti linek překotně zaznamenával «jen co ruka stačila« ten velebný diktát. „Pracuji usilovně na nové symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších podstatně lišit. Inu, vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit.“ 

Úvodní akordy Larga - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Úvodní akordy LargaFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Cítil, ba věděl, jak úžasnou věc to tentokrát tvoří. Budou mu vyčítat (aby také něco přidali, když sami nic krásného nenapsali, nesložili, vytvořili), že vytvořil dílo až příliš přehledné, na něho nezvykle ukázněné, jakoby narežírované, vyspekulované, že se rozhodl být schválně líbivý.
Povedou nekončící debaty o to, jak si zchytrale vypůjčil vnějškové znaky severoamerické hudby - pentatoniku, synkopy, názvuky černošských spirituálů. Aby stvořil dílo americké a pro Ameriku. Kdosi moudrý dokonce objeví, že Largo bylo inspirováno scénou indiánského lesního pohřbu z Hiawathy. Přitom on dosud neviděl živého indiána, tedy když nepočítáme Indiána Kovaříka, a pohřeb v jeho živelné venkovské duši nemohl přece vyvolat žádné krásné představy. On ty duchaplné vývody (zaplať Pánbůh) buď už neuslyší, nebo se jim bude usmívat dovnitř, jen pro sebe, aby neurazil. A bude už dočista jedno, že se doktoři hudebních vět víc než století budou marně přít, který z desítek krásných motivů Novosvětské vznikl jako první. Nikdy se na tom nedohodnou, ačkoli je jasné, zřejmé, nutné, že to muselo být Largo. Bůh nediktuje pozpátku. 

New York Herald, 18. 12. 1893 - článek o premiéře Novosvětské - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

New York Herald, 18. 12. 1893 - článek o premiéře NovosvětskéFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Vše ostatní byla už jen práce. Postupovala závratnou rychlostí. Koncem ledna měl celou skicu symfonie e moll, české Deváté, hotovou. Do 10. dubna vypracoval partituru tří ze čtyř vět. Na finále mu musel nohatě stačit květen ̶ už bylo dohodnuto, už věděl, že děti brzo přijedou. To se docela jinak píše, když je naděje, vize a důvod! Většina problémů se dá urvat pracovitostí a netřeba další přítomnosti Boha ̶ ten je podstatný na samém začátku, ve chvíli vnuknutí. 

Nepotřeboval přece hledat nějakou inspiraci. Jenom na ni musel čekat. Nepotřeboval kalkulovat, když je jen nástroj v cizích rukách, jenom boží proutek, co hledá živou vodu. A on ji tentokrát našel. Jenom on, Antonín Dvořák, ví, jak to tenkrát přesně bylo. Dostavilo se to zcela neočekávaně. Seděl v kavárně, jako desítky jiných, myslel na děti, na domov, na svůj stesk. A náhle ucítil lehké pohlazení na čele… A v tu chvíli i jako zázrakem ji byl jist. Předně to, co přichází, je silné téma na symfonii. „Na kolikátou vlastně? Ani nevím.“ Devátá. Bude živá, hraná, zazněla dokonce v modulu na povrchu Měsíce z magnetofonu, propašovaného Neilem Armstrongem. Bude poslouchaná na věky věků. Dokud bude hudba hudbou a lidé lidmi. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas