19. října  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1008. schůzka: V domě rodiny u Plechařů alias Schmidtů, Spillville, Winneshiek County, Iowa, U.S.A.

Škola a kostel ve Spillville - dobové foto - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Škola a kostel ve Spillville - dobové fotoFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Dnes se vydáme s Antonínem Dvořákem, a celou jeho početnou rodinou dovnitř Spojených států, do městečka Spillville, založeného před lety českými osadníky.

Usilovná práce na Deváté symfonii propojila Dvořáka duchovním, o to však mocnějším poutem s domovem. Snil o tom, že hned, jak mu v květnu 1893 skončí školní rok. „Vrátím se domů třeba pěšky. A budu sedět na Vysoké a ani se odtud nehnu.“ Kdekdo (nejvíc ordonanc Kovařík) mu doporučoval, ať využije prázdnin k poznání krás Ameriky. Vždyť se během prvního roku pobytu skoro nikam nedostal. Paní presidentka Thuerberová mu naplánovala okružní jízdu po Státech. Zámožný Čechoamerčan Edward Rosewater, s nímž se nedávno poznal, ho pozval do své residence v Omaze ve státě Nebraska a na Světovou výstavu do Chicaga. Dvořák s díky odmítl. Chtěl za dětmi.  

Antonín Dvořák a celá jeho rodina v USA - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák a celá jeho rodina v USAFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jeho nápad… taková alternativa, že by naopak rodina přijela do Ameriky… se zadrhnul. Tím zádrhelem byla jedenasedmdesátiletá babička Čermáková. „Na takovou túru bych se už necítila.“ A její dcera, Josefina Kounicová, připsala: „Mamince se (prý už kvůli té angličtině) moc nechce, hlavně ale lodí se bojí.“ Tak tenhle plán Dvořákovi sklapl. „Rozhodla se tedy Rézi, že by Vám tam děti dovezla.“ Rézi, Rézi... To přece byla Terezie Koutecká, sestra Josefiny Kounicové i Anny Dvořákové. To ovšem zcela změnilo situaci.  

Dvořák právem cítil, že tentokrát píše něco opravdu mimořádného. O svou novou symfonii se začal bát. „Co když mě vykradou? Neříká se snad, že je ta Amerika trochu Divoký Západ? Anebo třeba začne hořet! Člověk nikdy neví…“ A tak požádal Annu o květovaný šál, do kterého pak tloustnoucí fascikl not svazoval a balil, aby ho všude raději s sebou nosil. Při jeho roztržitosti to byl vskutku geniální nápad. E moll symfonie mohla být snadno zapomenuta v některé z kaváren - bylo by se tak ale stalo z přísně bezpečnostních důvodů a díky přehnané úzkostlivosti tvůrce. Ovšemže, květovaný šál, to byla zcela nenápadná ozdoba Mistrovy garderoby. On byl ve všem geniální. Dvořákovu genialitu (nejenom co se týče maskáčů na noty) postřehl jasnozřivě Jan Neruda, a to s velkým časovým předstihem v době, kdy skladatel teprve začínal. Už po premiéře Šelmy sedláka napsal o Dvořákovi analýzu platnou do současnosti. Je mimochodem až záhadné, z jakého zdroje své zasvěcené náhledy čerpal. Že by byla nějaká mimořádný Nerudova intuice? Je sice fakt, uměl hrát na klavír, na housle, dokonce prý i na violoncello (aniž máme potuchy, na jaké úrovni a kdy a kde se vůbec k těm nástrojům dostal, v chudé trafice rodičů určitě ne). Nicméně Nerudova orientace v muzice a jeho názory na Dvořáka a také na Smetanu to dosvědčují ̶ byly od samého počátku obdivuhodně bystré a přesné. Toto napsal v roce 1878, kdy se Dvořák konečně začal prosazovat, čili 15 let před Novosvětskou: 

Jan Josef Kovařík - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Jan Josef KovaříkFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Neznám Dvořáka osobně, jaký je, ale myslím si ho jako pravého muzikanta. Tedy co »poetu vzduchu«, jak se říká muzikantovi, který se pramálo o to stará, co se děje tam dole na zemi, hluboko po ním. Představuji si co mladého muže s oním spletením mozku, jež se přičítá každému básníku, každému malíři, nejvíce ale veškerým muzikantům tohoto světa. Co by také bylo do něho, kdyby byl zcela rozumný a všední! Vytýká se mu, že prý má mnoho ještě fantazie a málo flegmatu. Také prý je velmi ctižádostivý. Bravo! Obejmul bych ho za to! A že prý konečně pracuje až příliš mnoho. Vytýkejme oceánu, že má příliš mnoho vln! Jednou žil kdys jakýs muzikant a ten se jmenoval Beethoven. Ten prý napal také mnoho, velmi mnoho. A když už ležel na smrtelném loži, pravil s povzdechem: »Je mně, jako kdybych byl teprv na počátku!«" 

„Kdeže mají tu svou famílii, Indiánku?“ Když už si bůhví polikáté nechal potvrdit, že v Kovaříkově rodišti Spillvillu, ležícím "kousek" za Mississippi, je opravdu, "čestné slovo!“ , krásně, a mluví se tam česky, bylo rozhodnuto. Indián vzápětí vzburcoval do pohotovosti rodiče, tím pádem i celou ves. Krajané příslib návštěvy tak vzácné a slavné přijali jako vyznamenání. Horší to bylo s ubytováním. „Vždyť ono je těch Dvořáků jako kobylek!“ To máme Mistra, jeho paní, doprovod dětí (rozumějme paní Rézi Kouteckou a služebnou), plus šest ratolestí. „Ke Kovaříkům se nevejdou!" Podařilo se ale zapůjčit a uvolnit dům u Plechařů. „Čímž bylo všechno O. K.“ Dvořák sice byl netrpělivý, ale svou blaženou nedočkavost krátil usilovnou prací. Týden před příjezdem potomků - Anče bylo třináct, Magdě o rok a půl míň, Otíkovi osm a Zindulce čili Lojžičce pět - ve vzrušeném očekávání dopsal poslední takty své symfonie e ̶ moll. (Zatím se nijak nejmenovala.) A protože právě přišel telegram s dobrou zprávou, že rodina už je na cestě, považoval za nutné zaznamenat obsah sdělení na poslední list partitury: „Děti přijely do Southamptonu." Dvořák byl fakt komik. A tak se na konci května 1893 v newyorském přístavu vylodila šestičlenná česká výprava: celá Dvořákova rodina se po osmi měsících rozpůlení opět nadšeně zcelila. 

Dům, ve kterém byli Dvořákovi ubytováni - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Dům, ve kterém byli Dvořákovi ubytovániFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Jako by to bylo dnes,“ vzpomínal po letech skladatelův syn Otakar: „Vidím tatínka v přístavu Hoboken, jak očekává svoje děti, vidím, jak netrpělivě očekává dotažení vlekem, jak mává a vítá nás ještě na lodi. Tím radostnější bylo pak vlastní shledání po opuštění lodě. Nato pak nasedá všechny osoby do tramvaje, která odváží nás po První avenue na rok 16. ulice, a tu bylo již několik kroků do 17., ulice, kde tatínek bydlil a kde jsme, jak náleží rychle, naplnili dvě poschodí domu 327. Teď teprve cítil se tatínek trochu jako doma a toho spěchu zpět do vlasti, který ho tolik pronásledoval, valem ubývalo.“  

„Přimlouval jsem u Mistra, aby dítkám po dlouhé plavbě dopřál trochu delšího odpočinku, ale nebylo nic platno, Mistr sám toužil po venkově. Celou cestu do Spillvillu po nechal mi na starosti; i rozhodl jsem se, že bude nejlépe, pojedeme ̶ li státem Pennysylvánií, horami Alleghanskými a cestou zpáteční kolem Niagarských vodopádů, tak seznáme co nejvíce z Ameriky. Mistr s tím plánem zcela souhlasil,“ a tak tři dny poté, co si všichni padli do náručí, vyjela početná ekipa, bylo jich třeskutých jedenáct jako Klapzubovců, směr Spillville. Antonín Dvořák byl na cestu jak se patří připraven. 

Zápisky v Dvořákově kalendáři, rok 1893 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Zápisky v Dvořákově kalendáři, rok 1893Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

„Informoval se u mne Mistr na Spillville - řekl jsem mu, že je to malá česká osada, kde každý mluví česky, i ti, kdo jsou německého, švýcarského nebo norského původu. A ještě dál se vyptával na Spillville. Musel jsem mu načrtnout plánek osady a vyjmenovat jméno majitele každého domu. Potom se zeptal, jestli tam jsou nějaké lesy, potoky, ptáci, a tak dále. Pak se postupně naučil jména majitelů všech domů ve vesnici, a pak když jsem náhodou udělal při opakování téže písničky chybu, rychle ji objevil.“ „Stát Iowa, kam pojedeme,“ zapsal si Antonín Dvořák, „je 1300 mil od New Yorku vzdálen“ (tedy skoro 2100 kilometrů), „ale zde taková délka nic neznamená. Za 36 hodin rychlíkem jsme tam. Je to dál než od Vás do Londýna,“ psal Dvořák na Vysokou, a Kovařík, ten se rozepsal o samotné cestě: „Naše karavana čítala jedenáct osob. Mistr s chotí, paní Koutecká, služebná a moje maličkost. K tomu samozřejmě děti. Mistrova choť se na tu cestu důkladně připravila, napekla kuřata nevím, co vše ještě, že by to bylo stačilo na cestu k severní točně. Mistr ve vlaku zatoužil pojednou, že by sklenice piva nebyla na škodu. Leč pivo se v Americe na stanicích, jako v Evropě, neroznášelo. A to Mistr hned spustil: Amerika! Země svobody! A člověk nemůže dostat ani pivo! To v Rusku, tak ji jinačí cestování! Ta jede vlak půl hodiny, pak pěkně staví hodinu, člověk se může pohodlně najíst, napít. - Nevím, jak se v Rusku cestuje, ale měl jsem tehdy za to, že Mistr přehání, a protože jsem namítl, že kdybychom v Americe cestovali tak pohodlně jako na Rusi, že bychom do Spilvillu dojeli až někdy po prázdninách. Naštěstí v dáli začaly se objevovat hory, a Mistr, zaujat krásou krajiny, na pivo zapomněl.“ 

Vystoupili ve stanici jménem Calmar. Tam už je očekával otec Kovařík, dále Tomáš Bílý, farář ve Spillvillu, rodák z Lužnice u Třeboně), František Vrba, farář v americkém Protivíně (rovněž ve státě Iowa, u toho si ale Kovařík nepamatoval, kam sahal jeho český původ. Po krátkém uvítání nasedl Mistr s rodinou do kočárů a vydali se na poslední kousek cesty ̶ do Spillvillu ̶ asi osm kilometrů. „Zůstal jsem pozadu,“ svěřuje se mladý Kovařík, „abych dohlédl na všechna naše zavazadla, což mě asi tak hodinu zdrželo. Právě na tomtom posledním kousku cesty, zatímco jsem se kordcal na voze jednoho farmáře naloženém kmeny, mi poprvé přišlo na mysl, co se stane, když se doktoru Dvořákovi nebude Spillville líbit. Konečně jsem však dorazil domů a spatří doktora Dvořáka, jak stojí před naším domem s mou maminkou a mým tatínkem, s požitkem pokuřuje ze své velké dlouhé dámky a tvář mu září radostí. Tu jsem věděl, že se nemám čeho obávat.“ 

Pohled na Spillville v roce 1895 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Pohled na Spillville v roce 1895Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Ukázalo se, že Kovařík nelhal, v jeho rodné vsi a okolí bylo vskutku nádherně. Spillville se Dvořákovi načas stal americkou Vysokou. Žili tu takřka samí Češi, vesměs z Písecka, ze vší kolem Protivína. Byli milí, vstřícní, a do skladatele, jenž při vší své jednoduchosti (či právě díky jí ̶ kdy vyzařoval silné osobní kouzlo) se prostě zamilovali. Všude měl dveře otevřeny dokořán. A on toho bezelstně využíval. První, které otevřel hned nazítří po příjezdu, byly od místního kostela. „U nás vstávala matka nejčasněji, a když následujícího jitra spatřila Mistra, o páté hodině ranní před školou přešlapovat, velice se polekala, neboť se domnívala, že snad se jim v bytě něco nepříjemného přihodilo. Vyběhla ven a počala se Mistra vyptávat, co se stalo (nebylo jí povědomo, že Mistr časně vstává), načež Mistr marce odpověděl: Ale nic se nestalo ̶ a přece hodně mnoho. Považte, chodil jsem tamto v lese kolem potoka a slyšel jsem po osmi měsících pívat ptactvo!A tady jsou to ptáci jinačí nežli u nás, mají mnohem pestřejší barvy a též i jinak zpívají. A teď se půjdu domů nasnídat a po snídani přijdu zase.“ Nasnídal se a namířil na mši, začínala v sedm hodin, aby v jejím průběhu vystřídal starého pana Kovaříka u varhan. Napoprvé vzbudil svými svatými písněmi a zpěvem, při němž až rudl a nabíhaly mu žíly na krku, ve věřících ohromení. Babičky v kostele nebyly zvyklé, aby je při „tiché“ mši varhany a zpěv vyrušovaly, ale Mistr předsedal u varhan každodenně, mimo dny, jež strávil v Chicagu, Omaze a St. Paulu, takže si babičky konečně na Mistrovo vyrušování zvykly, a začaly zpívat také, což Mistra velice potěšilo, došlo to tak daleko, že po mši leckterá babička a dědeček se osmělili a Mistra oslovili: „Ale pane z Dvořáků, to jsme si dnes pěkně zazpívali, a jakoupak nám zahrajete zítra?“  

Antonín Dvořák v roce 1895 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák v roce 1895Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Spillville se mu sdal oázou klidu a radosti. Vstával o čtvrté ráno a vydal se na procházku k potoku nebo ke Krocaní řece a o páté se vracel. Po procházce pracoval, v sedm hodin seděl v kostele u varhan, pak si trochu popovídal, šel domů, pracoval, pak šel zase na procházku. Chodil většinou sám. Nervové záchvaty, které míval v Praze, tady neměl, a mnohdy nikdo nevěděl, kudy chodil. „Ve Spillvillu tatínek našel všechno, co bylo láskou,“ zapsal si jeho syn Otakar. „Byl tu dobrý český lid, byly tu v kostele varhany, byla tu Turkey River, Krocaní řeka, kam zvláště rád chodíval na procházky, zpívalo tu ptactvo, jež tak dlouho neslyšel, a nechyběli tu ani holubi, jeho stará láska. Tamní lid stal se mu tím, čím mu byl lid vysocký, měl ho velmi rád, a naopak spillvillští lidé zase jemu prokazovali všemožnou lásku a úctu.“ Uvedl se krásnou písní Bože, před Tvou velebností - tu tady neznali. Brzy učiteli Kovaříkovi přebral posluchače. 

Kovaříkovi mu půjčili starý rozvrzaný klimpr, jediný v obci, ale když ho Indián naladil, mohl Dvořák skládat. Šlo mu to samo. F dur kvartet složil za dvanáct dnů, Es dur kvintet v podobném tempu. Zaúkoloval i Kovaříka tempem deseti stran za den musel rozepisovat party E moll symfonie. Obrazil s rodinou a vesměs v doprovodu místních české obce v širokém okolí, všude ho hostili jako pašu, a když z Chicaga přijela Mistra pozvat delegace krajanů, zajel si v srpnu s chotí, Otilkou, Annou na pár dnů i tam, na světovou výstavu a na nezapomenutelný český výstavní den, na který se krajané dostavili snad ve stotisícovém slavnostním průvodu. K nepopsatelnému nadšení Čechů z celé Ameriky, musel si k tomu předem vyprosit svolení madame Thurberové, aby neporušil podmínky smlouvy, ve Festivalové síni oddirigoval svoji Osmou G dur, tři Slovanské tance a předehru Můj domov, při níž se kolektivně plakalo: steskem po vlasti trpěli všichni přítomní, exulanti ještě víc než pan dirigent Dvořák. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas