1012. schůzka: Tance kolem Tanců

Ještě jednou se vrátíme k Antonínu Dvořákovi. Bude to setkání taneční, neboť svého času se kolem tanců (vlastně kolem Tanců) událo tolik věcí, že by to jeden nečekal, ať už by dotyčný byl tanečník či nikoli. Samozřejmě, že se tahle moje poznámka týká tanců Slovanských, jejichž dvě řady patří do národní klenotnice české hudby. „Tance kolem Tanců“ jsme dnešní Toulky nazvali.

„Rád bych se Vás zeptal, zda byste neměl chuť napsat mi určitý počet, řekněme například dva sešity Českých a Moravských tanců pro klavír pro čtyři ruce (na způsob Uherských od Brahmse), a sice s použitím originálních národních melodií, jež by se Vám jevily vhodné a byly spojeny s Vašimi vlastními nápady. Když se dívám na dueta, říkám si, že byste to určitě dokázal velmi pěkně, myslím umělecky pěkně. Co tomu říkáte? Přirozeně bych Vás honoroval a prosím jen o udání Vašich požadavků.“

Tak, tak, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Dozajista i vy jste si vybavili situaci, v níž vám naslibovali modré z nebe, vy jste doslova překonali sami sebe, a namísto modrého na vás zbylo jenom cosi šedivého. (I mně vzpomínka tohoto druhu na povrch mysli vyplavala. On má člověk citlivou duši a pamatuje si.) Ale zpět k onomu dopisu. Napsal jej Dvořákovi začátkem března 1878 berlínský nakladatel Fritz Simrock. Dvořák tehdy pracoval na Slovenských rapsodiích, a zřejmě se s nějakými otázkami se na Simrocka obrátil, neboť ani ne za čtrnáct dní nato Simrock svoje představy o tancích upřesňuje: „Abychom si rozuměli ohledně Tanců: nemyslím to doslova, že by to měly být tance k tancování, nýbrž spíše na způsob Brahmsových Uherských,“ Simrock už Brahmse Dvořákovi přímo vnucuje, „snad trochu lehčí, ne však příliš lehké… ale brilantní a efektní, střídavých nálad a barev, a ne příliš krátké. Můžete je nazvat – no... třeba Slovanské tance.“

Slovanské tance Antonína Dvořáka

Název Dvořákovým Tancům vymyslel pan Simrock. „Ten pojem je bohatší a širší, a nespěchejte s tím… hledejte hodně pěkné, nezapomenutelné melodie, jistě takové najdete ve slovanské hudbě a v sobě samém. Nebo kdybyste měl nějaký vhodnější titul než Tance, je mi to také vhod.“ Ze Simrockových slov doslova kape med. Snad napsána ani nemusela být, protože Dvořáka se už stejně zmocnilo tvůrčí nadšení, a jakmile dokončil první ze Slovanských rapsodií a ještě než mu přišel druhý dopis z Berlína, tak se dává do práce na objednaných Slovanských tancích. À la Brahms? Uherské tance mohly být – snad – pro něj formálním vzorem, ale po stránce skladatelského přístupu zvolil úplně jinou cestu. Koncepce jeho Slovanských tanců nespočívá v citacích a uměleckém zpracování domněle původních lidových tanců a tanečních melodií, jak je tomu v případě Brahmsových Uherských tanců; Dvořák na rozdíl od něj umělecky zpracovává charakteristické rysy slovanské taneční hudby a zahrnuje je do vlastní melodické a rytmické nápaditosti. Slavný dobový kritik, ten, který měl největší renomé, Němec Louis Ehlert, popsal, kterak se doslechl o Antonínu Dvořákovi o jeho Slovanských tancích (a Moravských dvojzpěvech):

„Mrzutě jsem seděl jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance pro klavír na čtyři ruce, a Moravské písně, třináct dvojzpěvů pro soprán a alt od Antona Dvoraka – čti Dworschak. Skladatel je Čech, žije v Praze a ještě prý před několika lety byl prvním violistou v tamní opeře. Vydal málo, skoro nic, ale má prý hodně hotovo, mezi jinými kvartety a symfonie. To je vše, co jsem se zatím o něm mohl dozvědět.“ Po tomto úvodu následuje to podstatné a pro tehdejší hudební svět ohromující:

„Abych to neprotahoval: zde jest konečně opět jednou celý talent, a sice talent zcela přirozený. Považuji Slovanské tance za dílo, jež právě tak slavně půjde celým světem jako Uherské tance Brahmsovy. O napodobenině však nemůže být řeči, brahmsovské nejsou ani trochu. Nebeská prozřetelnost proudí touto hudbou, proto jest naprosto srozumitelná. Není v ní ani stopy těžkomyslné vyumělkovanosti, ani stopy po strojenosti a nucenosti. Hned by se k nim dala napsat partitura, tak působivě a barevně jest vše provedeno. Co a kolik je v tom převzato a zpracováno z české lidové hudby, nevím, a je to také jedno. Kdo se ptá u Shakespearových dramat, ze které staroitalské novely vycházejí, u Schubertových skladeb, která maďarská melodie je v nich skryta. Máme co dělat s dokonalými uměleckými pracemi, ne s nějakým pacticciem, náhodně slepeným z lidových názvuků. Jako vždy při velkých talentech má v Dvořákově hudbě lví podíl humor. Skladatel píše tak veselé basy, že srdce skutečného hudebníka poskočí radostí. Dvojzpěvy na velmi pěkné texty lidové vynikají též rozkošnou svěžestí. Když jsem Dvojzpěvy i Tance pročítal, bylo mi kolem srdce, jako bych viděl krásné dívky házející po sobě vonnými květy, na nichž se ještě třpytí rosa. Netvrdím, že zde již máme kus génia, k tomu musíme vyčkat dalších děl, ale setkáváme se s něčím potěšitelným, a toho je nám velmi třeba. Mužové, kteří nás v současné době nejvíce zajímají, jsou tak strašně vážní. Musíme je studovat, a když jsme je prostudovali, musíme si koupit revolver, abychom své mínění o nich mohli hájit. Jaké by to bylo blaho, kdyby se zase jednou objevil hudebník tak nesporný jako nesporné je jaro. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, má povinnost svůj nález oznámit. Žádám, aby se na tuto informaci pohlíželo z tohoto hlediska – a ještě z jednoho: Kdo si uvědomuje, jak těžké je upoutat pozornost publika k umělci ještě bezejmennému, měl by tuto pozornost budit ze všech sil. Reklama bývá protivná, avšak snaha zkrátit skutečnému talentu temné období beze slávy je plně oprávněna."

O Dvořákovi a jeho Slovanských tancích byly napsány celé knihovny, ale tak zcela přesně jako Ehlertovi se to už nikomu jinému nepovedlo. Tento text vyšel v německé Nationalzeitung, a proože doktor Ehlert napsal podobně krásný list i Dvořákovi, ocitujme z něho alespoň důležitou informaci: „Vážený pane, věděl jsem dobře, že Vám svým článečkem způsobím radost a prokáži službu. V Berlíně vyvolala moje zpráva skutečný útok na obchody s hudebninami, a Vám (říkám to bez přehánění) udělala za den jméno. Dej nebe, aby vysoké mínění, jež mám o Vašem talentu, plně se potvrdilo. Máte–li svůj obraz, pošlete mi jej. Člověk rád ví, jak vyhlíží kdosi, o něhož se zajímá.“ Tak to sami vidíte, jako to bylo před půldruhým stoletím složité. Nebyly holt žádné smartphony ani internet. Nemá asi smysl psychologizovat, v čem tkvělo to vzedmutí skladatelových tvůrčích sil. Dvořák o svých motivacích nikdy nemluvil. Možná utíkal hudbě před bolem v srdci. Možná ho poháněly i ambice – toužil chytit se příležitosti, vždyť jeho akcie už strmě stoupaly, začali ho v nepřehledném tempu hrát po celé Evropě. Možná byl prostě v nejlepších letech, plný energie i tvůrčího přetlaku – přičemž nejblíž pravdě bude, že se všechny tyto podněty slily v jedinou vlnu. Nicméně překotnost, s níž plodil jedno dílo za druhým, aniž to bylo znát na kvalitě, svědčí nejenom o obrovité potenci, ale i o nějaké křeči.

„Za osm Slovanských tanců vyplatil Fritz Simrock Dvořákovi pouhých 300 marek – ani ne čtvrtinu honoráře, co dostal Brahms za Uherské tance. Ale to, co Slovanské tance (spolu s Moravskými dvojzpěvy, uveřejněnými rovněž v roce 1878) v krátké době způsobily, bylo v penězích nevyčíslitelné,“ napsal ve své knize o Antonínu Dvořákovi německý hudební historik Klaus Döge. „Nó – to je tedy pěkné!“ Tento výkřik se vydral z hrdla Johannesi Brahmsovi. Po Ehlertově článku a Brahmsově reakci se Dvořák náhle ocitl na výsluní hudebního světa. Četná proslulá hudební nakladatelství ho zahrnula nabídkami. Dlužno dodat, že to byla především nakladatelství německá. Dirigenti známých orchestrů začali uvádět na koncertech Slovanské tance, které Dvořák na Simrockovo přání ihned po dokončení klavírní verze instrumentoval. Z reakcí hudebních kritiků a z dotazů různých nakladatelství mohl Dvořák jasně vidět, že tento rychlý a pro něho samého překvapivý průlom způsobila slovanská dikce a bezstarostnost a přístupnost jeho skladeb.

„Radost ze života, překypující veselí a na druhé straně zase tak jemná niternost této hudby, že se z ní člověk musí bezpodmínečně těšit,“ to napsaly drážďanské noviny, a ostatní listy hodnotily Slovanské tance a Dvořákovu hudbu vůbec podobně. Ten musel téměř denně psát dopisy, jezdit často do Vídně a do Berlína, v Praze přijímat návštěvy a číst kritiky, které si opatřoval sám nebo je dostával z Německa a Anglie od četných přátel. To vše je pro něho stejně nové jako život bez materiálních starostí. Nová je v jeho chování i činorodost, s níž usiluje o úspěch. Z vlastní iniciativy posílá své životopisné údaje Ehlertovi a Hanslickovi. Bez Simrockova popudu připisuje Slovanské rapsodie baronu von Dervies v Nice. Sám o tom píše: „Může mně to velmi prospět, neboť baron Dervies je velmi bohatý muž a velký milovník hudby a zná se s největšími hudebníky světa.“ Docela pragmatické myšlení. V tomhle punktu Dvořák žádným idealistou nebyl. Ale jinak zůstává navzdory úspěchům zřejmě stále týž. Dále lne ke své rodině, která se mezitím opět rozrostla, každoročně s ní tráví letní prázdniny u přítele Josefa Srba Debrnova na Sychrově (v době, když ještě neměl svou Vysokou) obdivuje krásy Šumavy na pěších výletech opět se Srbem Debrnovem, a nezapomíná ani na toho, kdo ho kdysi připravoval na skladatelskou dráhu: v září 1880 je ve Zlonicích odhalen pomník Antonínu Liehmanovi, zesnulému rok předtím, a Dvořák zde hraje s Františkou Michlovou části z Verdiho Requiem v úpravě pro harmonium a klavír – jako poctu svému učiteli.

„Vkládal jsem do mnohých Vašich děl velké naděje, zaplatil jsem Vám beze všeho, co jste žádal, ale ty věci leží a nemají žádný odbyt.“ Chudák nakladatel Simrock. Na jednom z nejslavnějších a nejlepších skladatelů té doby ne a nemůže vydělat. Za těchto okolností mu byly Dvořákovy autorské požadavky nepřijatelné. „6000 marek za symfonii? Kdopak to kdy dostal?“ Byl ochoten přemýšlet nanejvýš o půlce, jenomže Dvořák už věděl svoje. V Anglii se mu otevřely oči, a tak po úspěchu 7. symfonie (k níž měl Simrock vydavatelská práva) skladatel zostra zaútočil. Oproti původnímu ujednání žádal násobek nabídnutého honoráře. „Dám-li Vám symfonii za 3000 marek, pak jsem asi 3000 marek ztratil, ježto jiné firmy mi nabízejí tuto sumu. Pomněte, že jsem chudý umělec a nečiňte mi bezpráví.“ Mnohému umělci mluví tato slova přímo z duše. A zda Simrocka nějak dojala? Ani náhodou. A nezůstal jen u obrany, přešel do protiútoku. Začal lámat skladatele, aby ve vlastním zájmu napsal druhou várku Slovanských tanců. „Bude to pro Vás mnohem snadnější než nějaká symfonie, nedá Vám to ani čtvrtinu práce a námahy, a já Vám za to zaplatím 2000 marek raději než tři tisíce za symfonii.“

Dvořáka muselo tohle mistrování a úkolování pěkně štvát, tak jako každého samostatně myslícího jedince. „Nepsat žádné symfonie, žádná velká vokální díla, žádnou instrumentální hudbu, jen tu a tam vydat několik písní, klavírních kusů, tanců. To já právě nemohu jako umělec, který chce něco znamenat! Vy si představujete komponování příliš lehké! Lze přece teprve tehdy začíti, když cítíme nadšení!“ Copak si asi myslel Simrock? „Znám to nadšení! Je tím větší, čím hlasitěji cinkají mu zlaťáky v kapse.“ Něco takového se mu asi honilo hlavou. Pak se ale ti dva scházejí v Karlových Varech. Skladatel Simrockovi přehrává na pianu Sedmou symfonii, kvůli níž se předtím div nepoprali: „Je to zcela výjimečné dílo!“ dí Simrock, a činí Antonovi lákavou nabídku. Jste zvědavi, s jakou ten starý skrblík přišel? Za nové Slovanské tance, čím dřív budou, tím líp, a za Sedmou symfonii mu dá celkem – 8000 marek. Velká bitva, jedna z mnohých (tuto jsme si dopřáli jen ukázkově) byla dobojována. Dobrý Fitz zvítězil, Anton také. První dostane Slovanské tance, druhý dobré, tvrdé, neslovanské peníze.

V červnu 1886 píše Dvořák už jiným tónem: „Celý den prodlím v zahradě a bloudím po lese. Na komponování mnoho času nezbývá, ale jde to teď parou. Slovanské tance mě nesmírně baví a věřím, že tyto druhé budou zcela jiné – žádný žert a žádná ironie.“ A pak dorazí do Berlína druhá řada Slovanských tanců. „Neslibujte v Anglii žádné dílo, zabavuji je,“ hýká nadšením Simrock, když drží v rukou druhou sérii Slovanských tanců. Jsou tak nádherné, že v nich vidí další zaručený bestseller.

Dvořákovi se přitom do nich vůbec nechtělo, vždyť si kazil letní volno na Vysoké zakázkou pro toho protivného Simrocka. Brzy ho však jadrné motivy strhly a začal se radovat, jak bude každý tanec „řinčet“ docela jinak. Oproti první řadě je druhá pestřejší jak v náladách, střídají se totiž tance tempem i rytmicky ohnivé s volnějšími, poetičtějšími, tak i v charakteru, tentokrát stojí vedle českých i tance ruské, polské, jihoslovanský. Devátý tanec druhé řady je trochu slovenský odzemek a zároveň ruský chorovod – a desátý zní polsky jako mazur, a čtráctý také, je to v podstatě polonéza,což pi souborném provedení obecenstvo takřka vždy vynutí opakování, je strhující patnáctý – srbské kolo.

Motivicky i rytmicky české jsou skočná, číslo jedenáct,a párová špacírka, kterou poznal na Vysoké, číslo třináct. Český je vlastně i poslední, šestnáctý, Sousedská, do níž zvony bijí na rozloučenou s oběma cykly. Slovanské tance číslo 2 byly psány původně pro čtyřruční klavír, do orchestrální podoby je autor převedl o pár měsíců později. A ještě taková jedna typická maličkost: jak byl ponořen do lidové melodiky, „vystřihl“ Dvořák nádavkem i klavírní soubor písní v národním tónu. Na lidové texty tak vznikly dnes znárodnělé Ach, není tu, není; Žalo diavča, žalo trávu; Dobrú noc, má milá.

Druhá řada Slovanských tanců se od té první hodně liší. Dvořák je najednou formálně svobodnější, používá často rondovou formu, vytváří útvary proměnlivější, pestřejší. Harmonická stránka je barevnější, skladebná koncepce kontrastnější, zpracování motivů a témat detailnější, protihlasy charakterově více vyhraněné. Nové Slovanské tance jsou považovány za vystupňování prvních.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.