30. listopadu  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1014. schůzka: Duše je neviditelná, ale jen ona vidí

Antonín Dvořák v rakvi - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák v rakviFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Ne zcela naplněnou touhou Antonína Dvořáka bylo uspět i v operní tvorbě. Světově se proslavil díly symfonickými i vokálními (kantátami a oratorii), uspěl v mnoha žánrech komorní tvorby, na stará kolena vytvořil též několik úspěšných programních děl (čtyři symfonické básně na témata z Erbenovy Kytice), avšak jeho ambice operního skladatele zůstaly nenaplněny.

Opera Jakobín - cedule k premiéře - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Opera Jakobín - cedule k premiéřeFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

I když postupně napsal deset oper (z toho jednu dokonce dvakrát – Krále a uhlíře), byly většina přijata publikem i kritikou se střídavými úspěchy či dokonce s rozpaky. Jakousi paralelou ke Smetanově Libuši měla být z polské historie těžící Vanda, zatímco Tvrdé palice se měly stát „sestřenkou“ Smetaných Dvou vdov. Další opera, Šelma sedlák, zase až nápadně připomíná dějem i osobami Prodanou nevěstu. Možná v tom také tkvěl základ úspěchu tohoto díla – právě s touto „lidovkou“ Dvořák poprvé jednoznačně uspěl. Následoval Dimitrij, pokus proniknout i na cizí scény „velkým tématem,“ čerpajícím z ruských dějin. Opera příliš neuspěla, a i u tu později podstatně přepracoval. Delší čas pak nechtěl mít s operní tvorbou nic společného. Jednoznačný úspěch však přinesl Dvořákovi znamenitý, dodnes trvale hraný Jakobín

České kvarteto - Foto:  Leccos

České kvartetoFoto:  Leccos

K operní tvorbě se pak vrátil až po několikaleté pauze, po americkém pobytu, jehož výsledkem byla především Novosvětská, cellový moll koncert a Biblické písně, a po delším zaujetí Erbenovými baladami (vznikly Vodník, Polednice, Holoubek, Zlatý kolovrat). „Pracuji tak lehce, jde mi to, jak si ani lépe přát nemohu.“ Možná tehdy odkoukal něco od svého mladšího kamaráda Janáčka. Copak to asi tak mohlo být? Dvořák opakovaně uplatňuje princip odvozování melodie z intonačního spádu básnického slova. Takže nejenom Janáček od Dvořáka, ale i Dvořák od Janáčka se lecčemu přiučil. 

Tři symfonické básně dotáhl Dvořák do partitury už v dubnu 1896. Potřeboval věci slyšet – vždyť si vyšlápl do neznáma. Přemluvil proto ředitele konzervatoře Antonína Bennewitze, a ten Vodníka, Polednici a Zlatý kolovrat brzy provedl. Ohlas v Rudolfinu veskrze příznivý. Tak vida – napíše tedy ještě Holoubka. A Česká akademie věd mu udělí za soubor programních děl čestnou cenu tisíc zlatých. 

Naposledy, po deváté, jel do Anglie – to bylo v březnu 1896. Dirigoval v Londýně světovou premiéru svého h moll koncertu s nadaným sólistou Leo Sternem. Vzápětí zamířil do Vídně s mladým Českým kvartetem. Soubor rychle udělá díru do světa. Hrají v něm tři mladíčci, žáci jeho kompoziční třídy. Violoncellista Otto Berger; divoch, jinak violista Oskar Nedbal; a kliďas Josef Suk, jeho příští zeť, druhé housle. První housle měl v péči Karel Hoffmann, toho Dvořák jako jediného neučil. Po dvou letech z kvarteta odešel Otto Berger (onemocněl tuberkulózou), a u violoncellového pultu ho vystřídal profesor Hanuš Wihan

Dvořák jel do Vídně ještě dvakrát. Nikoli jako dirigent, ani jako hudební autor. Jako přítel nemocného Johannese Brahmse. Něco s játry, říkalo se. Našel ho na úmrtním loži. Za pár týdnů se vrátil na jeho pohřeb. „Bože spravedlivý, jak ti někdy rozumět?“ Vždyť ten člověk mu byl doslova patronem. Nejvíc pro něho udělal! Dvořák Brahmse brzy nahradí v rakouské stipendijní komisi, v níž mu kdysi prosadil podporu co chudému začátečníkovi právě on. 

Johannes Brahms - Foto:  C. Brasch, Berlin

Johannes BrahmsFoto:  C. Brasch, Berlin

V září 1897 umírá další blízký druh – dotlouklo srdce celoživotního kamaráda Karla Bendla. Znali se od studií. Bendl učil místo něho, když byl Dvořák v Americe. Je to mrazivý pocit, vidět odcházet nejbližší. I on, Dvořák, myslí na blížící se závěr života. Příznaků stáří přibývá. Třeba jeho agorafobie – strach z volných prostranství, z ruchu na ulicích, se stupňuje natolik, že ho žáci musejí ze školy doprovázet až do bytu. Ano, přichází jeho čas. Musí makat! Ještě něco stihnout! 

Dochází k poslednímu vzepětí i obratu ve Dvořákově tvorbě. Svou Písní bohatýrskou se rozžehnává se symfonickou tvorbou, aby se vzápětí se vší horlivostí vrhl na obor, který před časem pomluvil, ba zatratil, a v němž dosud přes několik pokusů nenašel plné uspokojení. Začal psát opery. Jednu… druhou… třetí. Tu manickou zaujatost zastaví až smrt.  

Možná byl ještě inspirován tématikou a poetikou Kytice, když si zvolil pro svoje poslední tři opery pohádkové syžety. Dvě z děl vzniklých na sklonku Dvořákova života mu přinesla jednoznačnou satisfakci: Čert a Káča, ta okouzlila nevázaným lidovým humorem. Složil ji na libreto Adolfa Weniga, který se nechal inspirovat pohádkou Boženy Němcové. Poprvé v životě byl Dvořák naprosto spokojen s nastudováním, poprvé byla jeho opera bezvýhradně přijata publikem i kritikou. „Rozhodně se líbila. Nejdřív pánům sólistům, orchestru a sboru, pak obecenstvu, a tentokrát i kritice,“ poznamenal si Antonín Dvořák. Úspěch ho překvapil. O to víc, že opět „janáčkovsky“ – anebo dejme tomu „impresionisticky“ – uplatnil techniku, při níž se hudební složka přizpůsobovala deklamaci, hovorové dikci textu. Následující dílo, nejlepší skladatelova opera Rusalka, se zaskvěla poetičností, náladovostí, slovansky měkkou lyričností. 

Jaroslav Kvapil v roce 1897 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaroslav Kvapil v roce 1897Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jak vznikala Rusalka? Na to vzpomínal autor libreta Jaroslav Kvapil: „Napsal jsem text Rusalky na podzim roku 1899. Tři čeští skladatelé, vesměs dobří přátelé, četli tohle libreto, ale každý z nich byl v tu dobu jinak zaměstnán a já se nenabízel.“ Ano, svým generačním druhům Nedbalovi, Kovařovicovi a Foersterovi se svěřil, že má tenhle text, ale udělal to velice ostýchavě, a oni už měli stejně jiné projekty. O Vánocích se však proslechlo, že Antonín Dvořák by potřeboval text pro novou operu. On to totiž Dvořák dal dokonce do novin, že hledá libreto. Slovutného Mistra se třicátník Kvapil ovšem neopovážil oslovit. „Ředitel Národního divadla Šubert se nabídl za prostředníka.“ Dvořákovi se Rusalka okamžitě zalíbila. Dostal v ní, co vždy hledal. Poetické slovo, líbezný obsah. „Brzy nato mi Dvořák oznámil, že se do toho dá.“ Dvořák pracoval na Rusalce s útěšnou energií od dubna do listopadu posledního roku 19. století, 1900, dohromady pouhých osm měsíců. S předlohou opřenou o motivy Andersenovy Malé mořské víly to šlo skoro samo.  

Růžena Maturová jako první Rusalka, Národní divadlo, 1901 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Růžena Maturová jako první Rusalka, Národní divadlo, 1901Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Tenkrát jsme se vídali hodně často,“ pokračuje ve vzpomínkách Jaroslav Kvapil. „Látka libreta i jeho forma vyhovovala jeho duchu a Rusalku složil opravdu tak, jak jsem ji napsal. Míval arci občas vrtochy, když některému slovu přec dost nerozuměl. To dovedl přijít ke mně do bytu už před sedmou hodinou ranní, vytáhnout mne z postele a dávat nejroztodivnější otázky. Někdy však nadobro zapomněl, proč vlastně přišel, i začal o věcech nejvšednějších. Kolik že v tom bytě platím a kdo že si vedle nás koupil drahý dům, a že už byl ráno buď na mši anebo na některém pražském nádraží prohlížet lokomotivy.“ 

Spolupráce s Dvořákem nebyla někdy jednoduchá. A mladý, třicetiletý Kvapil, si musel zažít svoje. „Jedenkrát, to už byl v třetím aktu, přišel velmi znepokojen. »Poslouchejte, tohleto já nekomponuju! Já jsem věřící křesťan, já nebudu Pánaboha proklínat!« Ukazoval do mého rukopisu na verše, kde šílený princ volá: »Nebe i zemi zaklínám, zaklínám Boha i běsy!« Uklidnil se až teprve, když jsem mu vyložil, že nikdo nechce, aby Pánaboha proklínal, a zaklínati Boha a běsy že vlastně znamená úpěnlivě se jich dovolávat. »Dobrá, je–li to takové!« utišil se ve svém křesťanském svědomí, šel a dokomponoval.“ 

V březnu 1901 měla Rusalka premiéru. Všichni – Dvořák první – konečně se mu podařilo vybrousit drahokam i v operním oboru. Nazítří po ránu přisypal se Dvořák všecek záře do divadelní kanceláře: „Kvalipílku, honem nové libreto! Cože, vy nemáte pro mne libreto?“ „Slíbil jsem, že něco vymyslím, pak jsem i začal psáti, už jsem ho ale nenapsal, protože tři roky po premiéře Rusalky Dvořák zemřel.“ Ostatně – možná měl v té chvíli skončit. Sotva už mohl zamířit výš. Zřejmě však uvažoval úplně obráceně. Nadopován úspěchem sáhl zanedlouho nato po Vrchlického Armidě – a ta mu pomůže do hrobu. 

Josef Suk v roce 1893 - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Josef Suk v roce 1893Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

My jsme ale teď trochu předběhli čas. Ano, vraťme se do roku 1898, v němž 17. listopadu oslavili Antonín a Anna stříbrnou svatbu. Zchystali ji v rodině jako dvojnásobnou parádu. U svatého Štěpána si téhož dne jeho nejstarší dcera Otilka vzala Dvořákova žáka z nejmilejších, skladatele a houslistu Josefa Suka. Jí bylo dvacet, jemu o čtyři roky víc. Ještě se od nich dočká vnoučete, Pepíčka. Na Vysoké ho bude učit chodit. Netrvalo dlouho a vypukl blázinec kolem oslav jeho šedesátin. Dali mu státní vyznamenání, „velký zlatý talíř,“ jak mu říkal – čestný odznak „Litteris et artibus.“ Nebyl žádný sběratel poct, ale téhle si vážil – z hudebníků byl nositelem vyznamenání jen Brahms. V roce 1901 byl s Jaroslavem Vrchlickým jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny. Jednalo se o jedno z gest, kterými chtěl císař dokázat svoje „přátelské smýšlení“ k českému národu. Pro Dvořáka, při jeho nevalném zájmu o oficiální rakouskou politiku, se jednalo o poctu čistě formální. Jeho účast ve vídeňské sněmovně lordů se proto také omezila jen na jedinou návštěvu (bylo to 14. května roku 1901), když se spolu s Vrchlickým dostavil složit obvyklou přísahu. Jeli spolu vlakem, když míjeli Brno, řekl Vrchlický, který se díval z okna vlaku: „Kachny!“ Dál už Dvořáka, který přemýšlel patrně o nějakém hudebním nápadu, nerušil. A Dvořák na nádraží ve Vídni, když vystupovali, řekl jenom: „Byly to čejky.“ 

Antonín Dvořák s manželkou Annou a vnukem Josefem na zahradě ve Vysoké - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák s manželkou Annou a vnukem Josefem na zahradě ve VysokéFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Během ceremoniálu a následného zasedání ve sněmovně prý Dvořák jevil značný neklid, přetrpěl i hlasování o jakési hospodářské smlouvě, o které neměl ani ponětí, a spokojenost projevil teprve po ukončení schůze. To prý vyšel ze sálu a ke krajanům novinářům vesele pronesl: „Tak jsme to tam všechno rozsekali!“ Ten žert měl reálný podtext: za bojů o takzvané Badeniho reformy, což byl politický zápas o rovnost češtiny s němčinou, přerůstalo jednání říšské rady často v pranice a demoliční akce poslanců. Když tedy Dvořák vyšel, obrátil ke své ženě, která ho do Vídně doprovázela, ukázal jí svazek erárních tužek, které sebral ze svého poslaneckého stolu, a prohlásil: „Šlohnul jsem tam tužky. Podívej, Anna, s těmi se bude komponovat!“ Tím byla politická činnost Antonína Dvořáka v Panské sněmovně ukončena. 

V souvislosti s šedesátinami byl jednomyslně zvolen do funkce ředitele pražské konzervatoře za odstoupivšího Bennewitze. A pak vypukla předlouhá sláva. „Už jsem v životě přestál tolik, že snad přestojím i tohle!“ Bohatý program nachystala rodná Nelahozeves. Národní divadlo připravilo cyklus Dvořákových oper. Pražské hudební spolky pořádaly lampionový průvod až k Dvořákovu bytu v Žitné ulici. Na dvoře slavnostně burácel spolek Hlahol, a tak dále, a tak dál. Zdali měl z toho všeho radost? Asi měl, ale ještě větší, když velebení skončilo. Potřeboval dělat. „Jsem víc než čtrnáct měsíců bez práce!“ 

Růžena Maturová v roli Armidy - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Růžena Maturová v roli ArmidyFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Sháněl další libreto. Kvapil, jak už víme, neměl nic. Nakonec se ustrnul Vrchlický a dal mu patnáct roků starou věc, básnický přepis epizod z Osvobozeného Jeruzaléma od Torquata Tassa. Ústřední ženská postava, Armida, skladatele zaujala. Exotické prostředí z časů křižáckých výprav také. V březnu 1902 se pustil do práce, ale nějak se nemohl soustředit. Na Vysokou přijela na léto Otilka s půlročním vnoučkem – to se ví, že se mu věnoval. Poslední notu napsal až v srpnu 1903. Po půldruhém roce. Pak začali v Národním Armidu studovat, ale šlo to od deseti k pěti. Zmatky, dirigent nezvládal roli – čekal výbuch. Zmučený, otrávený se děl v lóži 3. března 1904 jako na jehlách. Bodalo ho někde do střev. Nevydržel do finále, takže ani neslyšel, že se u publika dočkala opera uznalého přijetí. Jeho indispozice nebyla nervozitou. Postihla ho ledvinová kolika. Ke všemu se ještě těžce nachladil. Lékař mu doporučil trvalý pobyt na lůžku. Že to byla vážná terapeutická chyba, to pochopí až moderní medicína. Šlo o život neohrožující zdravotní stav. Jenže on z lůžka už nevstal. Nečekaně, předčasně, leč neodvolatelně odešel. Zemřel na 1. máje roku 1904, ani ne v třiašedesáti. 

Úmrtní list konstatuje jako příčinu smrti Antonína Dvořáka mozkovou mrtvici v důsledku aterosklerotického procesu – tedy zkornatění tepen. Jako průvodní jev uvádí zbytnění prostaty. Avšak závěry moderní medicíny (byť mohou zůstat pouze hypotetické) znějí významně jinak.
Dvořák ulehl v den premiéry Armidy po ledvinovém záchvatu. V následujících dnech nastydl, onemocněl patrně chřipkou. Ošetřující lékař nařídil v souladu s tehdejšími praktikami klid na lůžku. Skladatel poslechl a zůstal na něm takřka měsíc. 1. května vstal, prošel se párkrát po pokoji, usedl s rodinou ke společnému obědu. Po polévce se mu udělalo špatně. „To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout.“ Ulehl a zanedlouho ztratil vědomí. Přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt. Šlo prý o mozkovou mrtvici. 

Vila Rusalka na dobové fotografii - Foto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Vila Rusalka na dobové fotografiiFoto:  Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Asi před čtvrtstoletím konstatovali zahraniční patologové za pomoci české dokumentace, že s největší pravděpodobností se za náhlým, nečekaným skonem Dvořáka tajila jiná příčina. Podle těchto závěrů nebyla žádná z uváděných chorob pro pacienta životu nebezpečná. Tenkrát se ovšem ještě nevědělo, jak mohou být starší osoby ohroženy právě dlouhodobým klidem na lůžku, to jest nedostatkem pohybu. Dvořák měl prý cévní oběh v pořádku – zabil ho právě onen měsíc nařízeného upoutání na lůžku. Když pak náhle vstal, postihla ho plicní embolie – srdeční oběh byl ucpán vmetkem uvolněné krevní sraženiny.  

Zajisté – jde o hypotézu. Na rozdíl od řady velikánů sice nabalzamovaných, avšak menších, Dvořákovo tělo poctivě po křesťansku zpráchnivělo v hrobě na Vyšehradě, takže není dnes co zkoumat a revidovat. Nabalzamovaná je ovšem Dvořákova hudba. A nelze konstatovat sebemenší příznaky jejího stárnutí. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas