14. prosince  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1016. schůzka: Vyobcovaný

Augustin Smetana - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Augustin SmetanaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Můj dobrý otec byl kostelníkem v jednom z pražských kostelů, v kostele svatého Jindřicha. V něm jsem takřka vyrostl."

"Tam jako hoch jsem ministroval u oltáře a zpíval na chóru, tam pomáhal jsem otci v jeho práci před každou nadcházející slavností, tam u otce býval jsem raději než doma u matky, neboť doma musel jsem se učiti a psáti, kdežto tam mohl jsem si odpočinouti, když můj úkol byl napsán. Když jsem pak viděl, jak přišel kaplan nebo dokonce farář, jakými byli důležitými osobami, neboť se (i můj dobrý starý otec) se před nimi kořilo a sklánělo, ruce jim líbalo, jakou měli moc a jaké požívali důvěry – ó, tu jsem spěchal opět rychle domů, abych nepromarnil ani chvíle, abych se všemu odtud až sem naučil zpaměti, abych se jednou stal také dobrým kaplanem nebo dokonce farářem, abych mohl svému dobrému otci způsobiti jednou hodně, hodně velkou radost."  

Vincenc Morstadt: Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty se zvonicí - pohled od severozápadu (1825) - Foto: Nakladatelství Libri

Vincenc Morstadt: Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty se zvonicí - pohled od severozápadu (1825)Foto: Nakladatelství Libri

To byla slova, která napsal ve svém vlastním životopise Augustin Smetana. Nejstarší syn z třinácti kostelníkových dětí. Jeho budoucnost byla předurčena tím, co jako chlapec zažíval: měl a chtěl se stát knězem. S tímto úmyslem vstoupil na gymnasium. Jeho náboženská opravdovost a zanícenost se tam dál rozvíjela. Smetana po letech dojatě vzpomíná, jak často o prázdninách nenápadně (aby se mu snad kvůli tomu některý ze spolužáků nevysmál) vklouzl do Týnského kostela, „a vsunul jsem se do nejtemnějšího koutku, a nevzpomněv ani na modlitební knížku, oddal jsem se zplna svým zbožným citům."  

Se stejným dojetím vzpomíná na svůj vstup do kláštera křížovnického řádu (kam ho dovedla horoucí náboženská víra a výborný prospěch ve škole) jako na jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života. „Už o gymnasijních prázdninách jsem chodil denně do křížovnického kostela nebo do jeho okolí, abych mohl pozdraviti toho neb onoho ze svých budoucích bratří. Bylo mně v té době jako snoubenci, jenž již brzy má odvésti nevěstu do svého domova a každého dne ji vídá a vyhledává; bylo mně totiž před prázdninami přislíbeno, že budu určitě do řádu přijat. Když konečně nadešel čas mého skutečného vstupu do kláštera, když provázen matkou vstoupil jsem do cely, která mně byla vykázána a když matka po důvěrném, upřímném napomenutí mne opustila, poznamenavši mne dříve křížem, tu zasunul jsem zvolna a tiše závorku svého nového obydlí, padl jsem na kolena a vypukl ve zbožný pláč prose vroucně Pána, aby mne ráčil přijmout za svého zbožného sluhu. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života; další krásné okamžiky svého života jsem prožil o osmnáct let později, když jsem byl vyškrtnut z matriky křížovníků a exkomunikován z římsko–katolické církve."  

Křižovnické náměstí v roce 1836 - Foto: Národní knihovna

Křižovnické náměstí v roce 1836Foto: Národní knihovna

Tak daleko jsme však ve svém vyprávění o Augustinu Smetanovi nedospěli. My jsme jej opustili coby gymnasiálního studenta. V posledních dvou ročnících gymnasia, kterým se říkalo filosofická fakulta (protože za Metternicha na žádné rakouské universitě filosofická fakulta nebyla) – právě tam začaly jeho první pochybnosti. Především proto, že nebyly dovoleny žádné pochybnosti, že studijní látku bylo nutno nadřít bez přemýšlení. „Jak však zakázat myšlence svobodu?" Podle toho, co o tom později sám napsal, jeho první pochyby vyplynuly z rozporu mezi slovy a skutky církevních učitelů: navenek hlásali nezištnost a lásku, za zdmi kláštera, do kterého vstoupil, však kvetl despotismus. Knihy, které četl, ve Smetanovi probouzely otázky. 

Svěřil se s nimi svému profesoru teologie. „Milý pane bratře," zněla odpověď, přičemž z tváře profesorovy zmizel původní úsměv, „zdá se, že hledáte nějakou záminku, abyste mohl z našeho řádu vhodným způsobem vystoupit. Snad jste navázal nějaký milostný poměr. Přiznejte se k tomu otevřeně, vždyť není třeba takových okolků k tomu," a přitom ukázal na bibli, kterou Smetana přinesl s sebou, „abyste mohl své přání uskutečnit." Rozhodl se tedy hledat odpovědi sám. Stykům s profesory teologie se od té doby zásadně vyhýbal a odpovědi na své otázky hledal jen v knihách. Úhel pohledu, ze kterého k církevním dogmatům přistupoval, ilustruje například jeho pochybnost o věčném trvání pekelných trestů. Církev učila, že se o něm nepochybuje, Smetana si však myslel něco jiného: „Jsou-li pekelné tresty věčné, může se snadno stát, že otec se dostane do nebe a syn do pekla. Může pak otec pociťovat nebeskou blaženost, je–li takto navěky od svého syna oddělen?" Pochybnosti takového druhu vyvolávaly v citlivé a nanejvýš čestné duši teologického učně učiněná „pekelná" muka. Nemohly vést k uspokojivé odpovědi – jenom k novým pochybnostem. Když se seznámil s dogmatem, neřekl si „dost" při jeho promýšlení, ale dosadil do něj reálné lidi – většinou pak zjistil, že etické pravidlo, podle kterého lidé jednají, v něm vzbuzuje více úcty nežli dogma.  

Takže: „Co je správné, je důležitější než to, co je dané." „Za mých studií profesor po zdlouhavé a suché explikaci, kterou všichni žáci již dávno znali, přednášel profesor jednotlivé lekce slovo za slovem, žáci se pak těmto lekcím učili zpaměti a přesně slovo za slovem je musili odříkávati. Toto mechanické bezmyšlenkovité memorování zabíhalo v teologii tak daleko, že mnohý profesor měl za zlé, když žák místo et řekl atque nebo položil za slovo que. Podle toho je možno utvořiti si mínění o duchu, jenž ovládal vědecké vyučování na teologických školách." 

Nové vydání autobiografie Augustina Smetany: Příběh jedné exkomunikace - Foto:  Nakladatelství Filosofia

Nové vydání autobiografie Augustina Smetany: Příběh jedné exkomunikaceFoto:  Nakladatelství Filosofia

Horlivěji než teologii studoval Augustin filosofii, což mu pomohlo vyřešit jeden vnitřní konflikt, před kterým se ocitl: měl vykonat řádový slib. Měl mimo jiné přísahat, že nejen věří všemu, co církev katolická k věření předkládá, nýbrž že tomu bude věřit i vždy v budoucnu. Ta budoucnost pochybujícího kněze Smetanu děsila. Všechny své naděje proto vložil do filosofie. Požádal před slibem řádového představeného, aby se směl „podrobit přísné zkoušce doktorské a připravit se k filosofické profesuře." V případě odmítnutí byl připraven „k rozhodnému činu." Nestalo se tak, svolení dostal s podmínkou, že nejdříve dokončí svá teologická studia. „S úplným klidem a resignací jsem vykonal slib." Dopad tohoto jeho kroku mu došel vzápětí.  

„Již v prvých dnech po slibu mně bylo, jako by mně byly spadly šupiny z očí: zhrozil jsem se rozhodujícího kroku, jejž jsem učinil. Náš tehdejší inspektor, křížovník, pokládal za svoji příjemnou povinnost podávati řádovému představenému čas od času tajné charakteristiky všech nás »mladých«. Aby hodně důkladně dostál svému důstojnému slídičskému úkolu, nařídil nám, abychom pivo, které podle řádového zvyku jsme dostávali v předvečer svátku zdarma, pili v jeho pokoji a pak zůstali pod jeho dozorem. Nepili jsme pak většinou pivo a zůstali jsme ve svých pokojích. Bezprostředním následkem toho bylo, že a já a můj spolužák, když jsme brzy nato prosili řádového představeného, jemuž zatím tento strašný prohřešek byl hlášen, o dovolení, abychom směli stráviti večer u známého, jenž nás pozval, byli jsme přijati s tak drsným spíláním, jakého jsem předtím nikdy ve svém životě neslyšel. Po této příhodě zhořkl mně život v klášteře a naneštěstí ani škola mne za tyto hořkosti neodškodnila. Naopak. Ve čtvrtém a posledním ročníku teologických studií vyučoval nás tehdy páter, jehož obávali se nejen žáci, nýbrž i mladší profesoři. Odkud pocházela jejich bázeň, nevím; snad měl úzké styky s nejvyšším dvorním policejním úřadem ve Vídni. Takoví lidé byli totiž ve starém Rakousku postrachem všech, kteří nebyli zcela neodvislí."  

Cheb, komenda Křižovníků s kostelem sv. Bartoloměje a kaplí sv. Václava, historická fotografie - Foto:  Interaktivní encyklopedie města Chebu

Cheb, komenda Křižovníků s kostelem sv. Bartoloměje a kaplí sv. Václava, historická fotografieFoto:  Interaktivní encyklopedie města Chebu

Když se Augustin Smetana chystal na své druhé rigorosum, byl tento třiadvacetiletý kněz poslán jako kaplan na jednu venkovskou faru ve funkci pomocníka starého místního faráře. To znamenalo oddálení jeho cíle, to jest doktorátu filosofie, zároveň však úlevu nad únikem z dusného, nevlídného a podezřívavého klášterního ovzduší. A pak tu byla zvědavost: poprvé vykročil sám do skutečného života. První, co mu padlo do očí (jemu bídy znalému), „to byl strašlivě zanedbaný venkovský lid." A vedle toho počínání kněží, usilujících o zachování toho stavu. Nejvíce ho znechutilo životní postavení dobrého starého faráře, jemuž pomáhal ve výkonu jeho funkce. Tento farář měl hospodyni, kterou si k sobě vzal jako mladé venkovské děvče, a která mu kdysi byla něčím víc než pouhou hospodyní. Ze strachu před veřejným skandálem, kvůli svému dřívějšímu poměru dovoloval „této nevzdělané, zlé, ošklivé ženštině," dovoloval jí všechno, stal se jejím otrokem, poslušným člověkem bez vlastní vůle, povolnou loutkou. Už po několika měsících byl Smetana ke své velké radosti povolán znovu do Prahy. „Pro tuto faru jsem se ukázal zřejmě málo způsobilým." (Hospodyně přinutila svého faráře, aby byl jeho oblíbený kaplan odvolán.)  

V Praze nepobyl dlouho. Před velmistrem řádu se při jedné své žádosti dostatečně neponížil a zachoval si svou důstojnost. Chtěl totiž navštívit představení Goetheova Fausta. „Jste členem řádu! Musíte si tedy zvykati vyhýbati se světským zábavám! Zůstanete doma!" Když mu Smetana skromně vysvětlovat, že nechce navštívit divadlo kvůli zábavě, ale že má za to, že takové umělecké dílo může přispět k divákově vzdělání, odpověděl mu velmistr rozlíceně: „Myslíte tedy, že my, kteří nenavštěvujeme divadla, jsme méně vzdělaní?" Za několik dní ho prelát navštívil v jeho cele: „Bylo vaším přáním, abyste kvůli studiím mohl žíti v nějakém větším městě; proto jsem vás ustanovil – do Chebu." Po velmistrově úmrtí přijíždí Smetana do Prahy, protože představeným se stal jeho bývalý učitel Beer. Ten měl pochopení pro jeho zájem o filosofii a umožnil mu studijní cestu po německých universitách.  

Pro Smetanu nastalo několik nejklidnějších a nejšťastnějších let jeho života. Křížovnický řád mu neukládal takřka žádné povinnosti. Mohl se věnovat pouze svému filosofickému studiu. Občas se mu sice ozývalo svědomí, že je živ z milosti instituce, která je mu stále cizejší, avšak přesvědčení o svém poslání, „vykonat něco v oboru filosofie", ho alespoň vždy na čas uklidňovalo, a nerušený klid – to bylo to hlavní, co ke své práci potřeboval. Dokončil svá filosofická studia a stal se doktorem filosofie. Působil pak na filosofické fakultě pražské university, zprvu jako takzvaný adjunkt (dnes bychom řekli asistent), od svých dvaatřiceti let zde přednáší filosofii.  

Pražské pouliční boje v červnu 1848. Dobová rytina. - Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Pražské pouliční boje v červnu 1848. Dobová rytina.Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Pak přišel revoluční rok 1848 a Smetana je zvolen děkanem fakulty. Známá je jeho imatrikulační řeč, která svým svobodomyslným obsahem vyvolala značný ohlas především mezi studenty. Smetana cítil, jak se liberálními a volnomyšlenkářskými názory vzdaluje od řeholního stavu. Rozhodl se, že v souladu se svým přesvědčením vystoupí z církve a tím i z křížovnického řádu. Uskutečnění svého rozhodnutí však ještě odložil. Jednak na sebe nechtěl příliš upozorňovat v době, kdy šlo o věci významnější – jak sám říkal: „Nechtěl jsem zvětšovat všeobecný zmatek." Dále doufal, že rakouská ústavní vláda v krátké době provede potřebnou klášterní reformu, a konečně nechtěl působit obtíže a nepříjemnosti filosofické fakultě, jejímž byl děkanem.  

Především však toužil napsat své životní dílo, jehož základní obrysy nosil už dlouho v hlavě a od něhož si tolik sliboval pro obecný prospěch, že se na čas rozhodl potlačit své přesvědčení. Věděl, že bez příznivých hmotných podmínek v klášteře nebude dílo uskutečněno. Věci se však vyvíjely jinak. Svou účastí na událostech revolučního roku 1848 a svými svobodomyslnými přednáškami o německé filosofii, zvláště o Hegelovi, upadl na universitě Smetana do nemilosti světských i církevních úřadů. Klášterní ovzduší se mu stalo nesnesitelným, členství v řádu obtížným; Smetana se rozhodl odejít z kláštera a najít si soukromý byt. To bylo v době, kdy končil přednášky na universitě a byl zároveň pověřen suplováním v posledních dvou ročnících novoměstského gymnasia, což bylo ze strany úřadů vyvoláno nutností počítat s dozvuky revolučních nálad u studentů a vybírat proto jejich oblíbené profesory. Koncem roku 1849 však Smetana zůstal bez místa.  

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855 - Foto: Peter Geymayer

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855Foto: Peter Geymayer

Celá řada zoufalých pokusů o uplatnění svého vzdělání a umístění na některé z rakouských vysokých škol zůstala bez úspěchu. Smetana se ocitl zcela bez prostředků a ve značné nouzi, z níž ho konečně jednoho rána vytrhl František Palacký, který mu nabídl redigování nově založeného liberálního listu Union. Smetana po řadě výhrad přijal. Nic jiného mu nezbývalo.
Zdali měla jeho novinářská činnost nějaký význam? Neměla. On pro ni neměl smysl a neměl ji rád. Pozoruhodné je spíš to, že se nevzdal úsilí získat možnost dalšího pedagogického působení. V této souvislosti byl vyprovokován k tomu, aby dlouholetou historii s řádem a církví rázně uzavřel. Věc se měla takto: K tomu, aby mohl dále vyučovat, potřeboval najednou vysvědčení zachovalosti (rakouské školské úřady účtovaly svůj strach z revolučního roku). Smetanovi – jakožto členu řádu – nestačilo takové vysvědčení pouze od úřadů státních, nýbrž potřeboval je i od úřadu církevních. Od prvních je dostal, církev však odmítla; navíc byl vyzván k okamžitému návratu do kláštera. Smetana se ocitl v nebezpečí, že za ním doživotně zapadnou dveře klášterní cely. Napsal proto velmistrovi řádu, proč nemůže déle setrvat v římsko–katolické církvi. Zároveň se obrátil na svého obvodního faráře, aby mu dal potvrzení, že vystoupil z katolické církve. Farář odmítl s odvoláním na to, že to přesahuje jeho kompetenci, neboť jde o kněze, ba člena řádu. Uvolil se předat záležitost arcibiskupské konsistoři, jenomže ve styku s ní Smetanovi hrozilo zmíněné nebezpečí – uvěznění. Proto bezprostředně po svém jednání s farářem podává do tiskárny listu Union prohlášení, že vystupuje z římsko–katolické církve.  

Zpráva, kterou četli Pražané hned druhý den, vzbudila ve veřejnosti ohromný rozruch. Celý pražský úřední a oficiální tisk ve spolupráci s katolickým klérem vyvolal proti Smetanovi ohromnou kampaň. Ve všech pražských kostelích byl čten a posléze přibit na kostelní dveře list biskupa pražské arcidiecéze a kapitulního generálního vikáře, v němž „dává všechny věřící svého obvodu pozdravovat s přáním pokoje v Pánu, a s lítostí oznamuje, že byl nucen se všemi důsledky exkomunikovat z církve křivopřísežného a odpadlého syna katolické církve." Chystaná exkomunikace přilákala do kostelů spoustu lidí, včetně těch, kteří tam už nebyli řadu let. Všichni slýchávali o středověkých exkomunikacích, ale vyobcování v polovině 19. století? Jak se dalo čekat, neučinila ceremonie na lid patřičný a žádoucí dojem. Po přečtení listu vyrazila značná část přítomných se smíchem z kostelů ven, což zbylé ovečky zanechalo ve velikém zmatku. Věděli nejasně, že právě byl v kostele jakýsi kněz na věčné časy zatracen, ale ve své zbožné víře nechápali, co je na tom k smíchu. A tedy místo hrozivých zvuků kozlího rohu, při nichž běhal mráz po zádech, se vysmál rozum.  

Pro Smetanu znamenala tato komedie dovršení jeho tragického osudu. Arcibiskupská konsistoř žádala dokonce světské úřady, aby byl odpadlík soudně stíhán pro svádění lidu a útok proti náboženství. Od dob středověku se však leccos změnilo – úřady po dlouhých poradách to odmítly. Pro Smetanu jeho krok ale stejně znamenal vyřazení ze společnosti vůbec. Roku 1850 se ze zdravotních důvodů vzdal místa v redakci, krátce pak působil jako vychovatel a 30. ledna 1851 umírá. Ve věku třiceti šesti let. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas