21. prosince  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1017. schůzka: Kdo chceš vlasti vděk si získat, přízeň doby nehledej

Podobizna Františka Braunera, detail - Foto:  Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy

Podobizna Františka Braunera, detailFoto:  Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy

Dvoupatrový dům na litomyšlském náměstí, podsaditý a rozložitý, dobře stavěný měšťanský dům dal svou solidností stejně pevnou bytelnost svým majitelům – rodině Braunerově: otci Hynkovi, jenž tam měl krupařský závod s manželkou Dorotou, i synu Františku Augustovi, který se tam narodil 22. ledna roku 1810.

Otec uměl sotva slovo česky, matka byla dcerou francouzského válečného dodavatele (protože Hynek Brauner se nechtěl oženit s "nějakou hloupou Němkou z okolí."). Matka Dorota se však naučila velmi dobře česky a po smrti svého manžela (zemřel, když bylo synu Františkovi 11 let) vychovávala jej i starší dceru v českém duchu a energicky vedla krám i hospodářství. Zámožný dům s rozšafnou hospodyní dal mladému studentu ještě jiné výhody: pohostinsky přijímal jeho přátele ze školy. V rodné Litomyšli začal tedy František chodit do školy. Za Metternicha se sice správa tohoto ústavu změnila (namísto latinsko–české se stala latinsko-německou), čeština tu byla trpěna jen z milosti, nicméně František tu našel na piaristické koleji dobré učitele (některé z nich popsal Alois Jirásek ve své Filosofské historii). Kupříkladu Florus Stašek, fyzik a astronom, který vedl své žáky ke kritičnosti jak v literatuře, tak ve filosofii a v politice. Obrozeneckou atmosféru dokázal navodit i češtinář Schoen. Největší vliv měl na studenty Bonifác Buzek, humanista, který žáky učil ctít svobodu každému v politice, ve společnosti i v národě. Od něho získal Brauner (z něhož se časem stal přesný i přísný právník) pro celý život širší rozhled společenský a mravní opravdovost.  

Jan Vilímek: František Klácel - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František KlácelFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Už na nižším gymnásiu a ještě víc na filosofii byl František členem přátelského kroužku. V něm působil Alois Vojtěch Šembera z Vysokého Mýta a František Matouš Klácel z České Třebové. V domě na náměstí byli vítáni i další Františkovi spolužáci, ale trojice Šembera–Klácel–Brauner se do českého politického a kulturního života zapsala velmi výrazně. „Pomni, milý Františku," vzpomínal po letech Šembera na buditelské začátky v Litomyšli, "na dobu před třiceti lety, když jsme tu takřka samojediní, prohlédajíce již tehdá k síle národnosti, smýšlené národní budili, jsouce za to pokládáni za podivníky a nebezpečné lidi." Jeden z těch „podivníků a nebezpečných lidí" – František August Brauner – se vydal do světa. Absolvoval práva na vídeňské univerzitě a stal se v tomto oboru doktorem. Což mu nestačilo, a tak chodil i na přednášky z hospodářství a složil z nich zkoušky (podle tehdejších učebních plánů to bylo především zemědělství pro potřeby příštích úředníků). Tyto znalosti a vysvědčení z nich se mu později hodily, když se stal vrchnostenským úředníkem. 

Bohuslav Brauner, syn Františka Braunera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bohuslav Brauner, syn Františka BrauneraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Od svých studentských let bral Brauner svůj životní úděl velice vážně, ale jinak byl nátury veselé. Což mu v životě velmi pomáhalo. Tanec a a pak taky honba byly (kromě cestování) pro něj nejmilejším povyražením. František Ladislav Rieger ho zval k sobě do Suchdola: „Nějaký zajíc a nějaká koroptev bude, abyste si mohl střelit – bez toho vím, že by Vás návštěva tak netěšila." A ke kamarádovým šedesátinám mu připomněl přítel Šembera: „Je tomu právě čtyřicet let, co jsme mívaly ty veselky české u mého bratra na Újezdě, kde jsi ze mne udělal tanečníka." Stejně jako student se dovedl Brauner rozveselit i jako poslanec na kroměřížském sněmu v roce 1848, když připíjel Moravě, anebo na české besedě v Kojetíně, kam zajel s ostatními členy české delegace a promluvil k Hanákům, kteří ho pak nosili po sále na ramenou. Zdraví měl Brauner docela pevné. Jako student měl rád procházky přírodou, hlavně lukami oseckého údolí u Litomyšle, a taky přeplaval Vltavu u Vyšehradu, ostatně jeho syn Bohuslav, který se stal věhlasným profesorem chemie, patřil mezi první sportovce.  

I jeho zdraví však mělo svoji Achillovu patu. Tedy: nebyla to přímo achillovka, ale zánět žil na noze, neduh, který ho pronásledoval celý život. Zachovalo se několik jeho podobizen – je na ní muž střední postavy, robustnější, s plnovousem a s kšticí vlasů, které si zachovaly svou hustotu až do stáří. Na všech fotografiích je oblečen v čamaře. Po studiích by mohl nastoupit do státní služby, jenže s jeho politickými názory to bylo těžké. Proto nastoupil do advokátní kanceláře, odtud putoval do fiskálu (jak se říkalo fiskálnímu úřadu neboli komorní prokuratuře). Placené místo u advokáta vystřídal touto praxí, která byla bezplatná nebo jen málo placená, ale dávala naději pro budoucnost, neboť v tomto úřadě se právníci jaksepatří zdokonalovali. Za nějaký čas zažádal o místo prvního adjunkta v Pardubicích, kde starý a lenošný justiciár nikdy nebyl s ničím hotov, leč pardubické místo nedostal, naskytla se však šance ve Falknově, nynějším Sokolově, kam nastoupil jako substitující rada magistrátu. Substitující… tedy někoho nahrazující… zřejmě nic stálého. Brauner se však těšil z toho, že bude jediným zkoušeným radou a že dostane plat 500 zlatých plus 50 zlatek na ubytování.  

František Ladislav Rieger na portrétu neznámého autora - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Ladislav Rieger na portrétu neznámého autoraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Akorát že se ve Falknově mluvilo a úřadovalo jenom německy. To ho pravda netěšilo. A kromě toho se mu moc dobře nevedlo, protože ve Falknově bylo (kvůli blízkosti Karlových Varů) dost draho. „Já aspoň žiju dosti špatně; nemohu vystačiti." Ostatně zapracovaly zákulisní intriky a Brauner si balil svoje věci. Znechucen se vrátil do Prahy do fiskálního úřadu, aby tam dokončil praxi. Musil si však také vydělávat na živobytí a proto se uchýlil do rodné Litomyšle. Chtěl se tam stát advokátem – místo však dostal konkurent. Příteli Šemberovi psal: „Budu žít díky své dobré matce a až sobě vše uspořádám a zkoušku advokátní odbydu – viď, Vojtěchu, že jsem špatný študent – budu pak hledět státi se advokátem, kde možno bude, jelikož se znám, že mně to ňáko půjde." Jenomže ono to pořád „ňáko" nešlo. Dokonce uvažoval, že přesídlí do Haliče anebo do Ilyrie, ale nakonec z toho všeho byla Vlašim. Tam měl své statky kníže Auersperg, který přijal Braunera jako vrchního. Jako vrchní měl na starosti politickou správu poddaných vsí. První úřad, tedy vrchnostenský soud, vedl ještě starý justiciár, přičemž bylo už při Braunerově nastoupení rozhodnuto, že za rok justiciár odejde do výslužby, a potom i soud bude spadat pod vrchního. Mimoto měl Brauner na starosti i kontrolu hospodářství, tedy dohled na hospodářské úředníky.  

Augusta Braunerová: Braunerův mlýn v Roztokách v 70. letech 19. století - Foto: Roztoky.com, web občanů města Roztoky

Augusta Braunerová: Braunerův mlýn v Roztokách v 70. letech 19. stoletíFoto: Roztoky.com, web občanů města Roztoky

„Ta dohlídka hospodářská mne tuze nemrzí, poněvadž kníže ode mne v tom moc nežádá, a já něčemu přiučiti se chci, co bych jednou, stanu–li se advokátem, tak dobře jako právnictví potřebovati mohl." Ani ve Vlašimi Brauner nezakotvil natrvalo. Vadila mu aristokratická povýšenost knížete. Což se projevovalo třeba tím, že se nechal o masopustu vézt na saních, do kterých byli zapřaženi mladí sedláci – aby ukázal, jako ho poddaní vozí. Kromě toho Brauner vypracoval pamětní spis, v němž navrhoval mimo jiné zrušení roboty. To mu také nevyšlo, a tak se rozhodl dobrovolně opustit jinak dobré místo. V 35 letech se ocitl opět bez existence. Za deset let od doktorátu si nic nevysloužil. A kromě toho byl už ženatý – vzal si Augustu, dceru německého profesora chemie na polytechnice i na univerzitě v Praze. Ani tento pán není v naší historii bez významu – zasloužil se o náš chemický průmysl. Braunerův syn Bohuslav o své mamince napsal: „Byla to žena neobyčejně vzdělaná, zejména v přírodních vědách, což bylo tehdy mezi českými ženami naprostá výjimka. Mluvila několika evropskými jazyky, nás děti vychovávala rozumně, duševně i tělesně, a vedle nás i ke sportu. Ve své rodině vytvořila prostředí, na jaké byl František Brauner zvyklý z litomyšlského domova: pohostinné a myšlenkově bohaté, v němž bylo možné mluvit o krásách přírody i o literatuře, o umění i poměrech v cizích zemích. Kulturní úroveň a jazykové znalosti způsobily, že se u Braunerů scházeli vynikající hosté různých národů, zvláště Rusové, Francouzi a Angličané." 

Zdenka Braunerová - Foto:  Město Roztoky

Zdenka BraunerováFoto:  Město Roztoky

Brzy po svatbě se jim narodilo dítě, jenže – zemřelo. „Měl jsem krásné milostné dítko Zdenku." Potom ale přišly ještě čtyři děti – Vladimír, Bohuslav, Anna a opět Zdenka. O Bohuslavovi jsme si už řekli, že to byl vynikající chemik, a Zdenka, která podědila svoje jméno po mrtvé sestřičce, jak to tehdy bývalo zvykem, tak tedy Zdenka Braunerová se stala věhlasnou českou malířkou a ilustrátorkou. Mít rodinu je krásná věc. Jenže znovu opakujeme: je třeba ji uživit. Brauner se probíral různými svými nápady – chtěl kupříkladu založit časopis, zabývající se hospodářstvím, napsal a vydal dvě knihy. Ta objemnější, napsaná německy, pojednávala o selských poměrech v Čechách z hlediska zemědělského a národního blahobytu, a ta druhá, menší česká knížka, se zabývala robotou. Vyšla v revolučním roce 1848. Německy napsal svou první knihu proto, že se chtěl obracet k vrstvám, které tehdy ve státě rozhodovaly (což Češi rozhodně nebyli). Toto dílo bylo přijato velmi příznivě. V Praze je sice pražská cenzura nepropustila, ale to zase moc nevadilo, protože vyšla ve Vídni. Brauner je věnoval arcivévodovi, od něhož dostal darem, zlaté hodinky, a od císaře Františka Josefa I. obdržel zlatou medaili pro umění a vědu, což bylo znamením, že vláda hledí na Braunerovy náměty příznivě.  

Jan Vilímek: Portrét Františka Braunera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Františka BrauneraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A pak spatřila světlo světa česká knížka, která nesla titul O robotě. „Autor vyšel z přesvědčení, že robota je právním závazkem poddaného," napsal autor knihy o Františku Augustu Braunerovi dr. Václav Černý. „Je to právo vrchnosti, takže spravedlivý stát nemůže zrušiti toto právo zdarma. Ačkoli ze své zkušenosti dobře znám všechny výhody i těžkosti stavu selského, přece jsem přesvědčen, že robota jinak nepřestane a přestati nemůže, leda jako každý právní závazek, totiž odplatnou smlouvou čili skutečným vykoupením." Robota byla služba sedláků či rolníků majitelům panství. Zahrnovala velmi širokou paletu rozličných činností pro přesně daný počet dní v roce. Obvykle poskytovali sedláci takzvanou ruční robotu či robotu s potahem. Ruční práce spočívaly například v tom, že sedláci museli na polích svých pánů plít plevel, takřečené bejlí. Při práci s potahem zase robotníci museli orat pole. Výraz robota s potahem se vztahuje na zapřažení vola nebo jiného zvířete před pluhem. Bez ohledu na životní potřeby sedláků byla robota též často vyžadována, když se selo nebo žnulo, což představovalo veliký problém pro poddané rolníky, kteří právě v té době potřebovali zastat práci na svých vlastních polích. Ke zrušení roboty došlo u nás na základě zákona ze 7. září 1848, kterým poddanství a ochrana se všemi zákony na tyto poměry se vztahujícími byly prohlášeny za zrušené, což neznamenalo, že to bylo – slovy Františka Braunera – zdarma. Protože většina půdy v zemi patřila vrchnosti, bylo potřeba ji nejprve od vrchnosti spolu s robotními povinnostmi vykoupit, vyvázat se. Vyvázání pozemků se dělo jenom dílem zdarma, dílem se tak dělo za úplatu. Byly zřízeny zemské vyvazovací fondy, z nichž stát uhradil dosavadnímu vlastníku půdy část náhrady. Zbytek hradil pak ten, kdo se vykupoval ze svých dosavadních povinností.  

Pražské pouliční boje v červnu 1848. Dobová rytina. - Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Pražské pouliční boje v červnu 1848. Dobová rytina.Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

V širší veřejnosti na sebe Brauner poprvé upozornil v revolučním roce 1848. Byl zvolen do svatováclavského výboru, v němž měl na starosti právní a hospodářské otázky. Pracoval v sekci pro volební řád, kde měl na starosti uspořádání selských poměrů a poměr českých zemí k Rakousku a k Německému spolku. České požadavky, které zformuloval v petici císaři a vládě právě Brauner, byly čtyři. Za prvé: státoprávní. Měl vzniknout stát zemí Koruny české s ústředními úřady v Praze a se společným sněmem. Za druhé: národnostní. Počítalo se se zrovnoprávněním češtiny. A za třetí: ústavní. Lid měl být zastoupen na sněmu, policejní systém měl být zrušen, vyhlášena měla být svoboda tisku, dále svoboda shromažďovací, náboženská i osobní, sem spadalo i obecní zřízení, soudnictví a národní gardy. A konečně čtvrtý požadavek: sociální. Což znamenalo zrušení poddanství a roboty. O dělnících není v těch požadavcích ani zmínka. Ve větších městech sice žilo hodně dělníků, jejich počet neustále rostl, ale nebyli organizováni a hlavně neměli svého Braunera, který by znal jeho poměry hmotné a sociální a který by promyslil cestu k nápravě, jak to dovedl ve věcech rolnických.  

V osmatřiceti letech byl zvolen do zemského sněmu za falknovský okres, ale zemský sněm nebyl svolán. Brauner figuroval dokonce v osmičlenné české vládě, kterou jmenoval její šéf hrabě Thun, Vídeň však tuto vládu zrušila jako nezákonnou. Během svatodušních bouří byl Brauner dokonce zatčen a vyslýchán, protože měl pronést buřičský projev. Ještě stále vězel v arestu, když byl zvolen poslancem v říšském sněmu za přeštický okres. Generál Windischgrätz ho odmítal propustit, až musel zasáhnout ministr Bach. (To jsou někdy paradoxy.) A Brauner byl opět u toho, když byl 7. září 1848 schválen zákon o zrušení poddanství – většinou 174 hlasů proti 144. Ještě čtyři roky Brauner pracoval v takzvané vyvazovací komisi, která určovala, jak se mají poddaní vyvazovat z roboty, a pak se vrátil k advokátní praxi.  

František Krišpín: Alois Vojtěch Šembera (1869) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Krišpín: Alois Vojtěch Šembera (1869)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Svému příteli Šemberovi napsal: „Blaze tomu, kdo v dobách tak trudných, jaké nám nastaly, nachází útěchy v lůně domácnosti. Mám moudrou ženu, žiju s ní šťastně. Jsem rád, že jsem v žádném úřadě neuvíznul, neboť v absolutismu je svobodnější povolání advokátovo přece příjemnější než slepá poslušnost v rakouském úřadě. A práce mám dost, že ani stačiti nemohu." Do politiky se vrátil po roce 1861 činností na Českém zemském sněmu, v němž vynikal rozsáhlými znalostmi rolnické a komunální problematiky. V onom roce 1861 se rovněž stal poslancem Říšské rady, ale mandát nepřevzal, protože si to čeští, národovecky orientovaní politici kvůli nenaplnění českých státoprávních aspirací nepřáli. Totéž se opakovalo i po zvolení roku 1867 (mandátu byl nakonec zbaven pro absenci v roce 1868), a ještě v roce 1871 (kdy dokonce v několika opakovaných volbách byl zemským sněmem vybrán za poslance Říšské rady – vždy odmítl mandát převzít). Byl zvolen za člena smíchovského okresního zastupitelstva. V roce 1866 doprovázel české korunovační klenoty do Vídně, kam byly ukryty před pruským vpádem. Téhož roku vyjednával o odpuštění vysoké kontribuce, kterou mělo mocnářství zaplatit kvůli útoku terezínské posádky na pruské pozice. O rok později navštívil v rámci české delegace etnografickou výstavu v Moskvě.  

V roce 1870 byl zvolen za pražského purkmistra, ale vídeňská vláda jeho volbu nepřijala.Do posledních dnů svého života byl aktivní. V květnu 1879 se zúčastnil porady v pražské Měšťanské besedě, a podepsal memorandum, v němž bylo rozhodnuto nejít na říšskou radu. Mezitím ale padla vláda, ministerským předsedou se stal Eduard Taafe, Češi přerušili pasivní opozici, a tak se Brauner dostal do vídeňské sněmovny, v níž pronesl několik dobrých řečí a věcných myšlenek. Krátce po své sedmdesátce mluvil ve sněmovně proti rakouskému obsazení Bosny a Hercegoviny. Tento projev měl v únoru 1880 – a za čtyři měsíce nato zemřel.  

Byl to člověk, který vykonal pro českou společnost mnohem víc, než jsme si byli a jsme ochotni připustit. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas