28. prosince  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1018. schůzka: Otec geologie české

Geologická mapa okolí pražského (1877, Jan Krejčí a Rudolf Helmhacker) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Geologická mapa okolí pražského (1877, Jan Krejčí a Rudolf Helmhacker)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Srovnáme–li Jana Krejčího se soudobými geology velkých národů, svobodně kulturně se vyvíjejících, které nebyly nuceny probouzeti se k záchraně své existence z těžké poroby jako národ český, musíme tím více s obdivem oceňovati činnost Krejčího, neboť on byl nejenom znamenitým učencem a badatelem své doby, ale vpravdě i buditelem svého národa."

"Krejčí má tak mnoho podobného v tomto ohledu se svým předchůdcem Janem Svatoplukem Preslem. Kdežto cizí učenci svobodných národů mohli se věnovati toliko činnosti badatelské, museli Jan Svatopluk Presl a po něm i Jan Krejčí, chtějíce povznésti českou přírodovědu na světovou úroveň, teprve tvořiti začátky své vědy, budovati názvosloví, připravovati půdu pro budoucí rozvoj českých věd přírodních spisy populárními, a odvážili se (oba s nepopiratelným úspěchem) i o sepsání českých vědeckých učebnic. Byla to práce nemalá, která vyžadovala hodně času a značného úsilí."  

Jan Krejčí - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan KrejčíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Takto oslavně pojednal osobnost Jana Krejčího autor monografie, sám rovněž významný přírodovědec, profesor doktor Radim Kettner

Jan Krejčí. Na svět přišel 28. února roku 1825 v Klatovech coby dítě lásky, tedy „z lože nevdaného," jak praví klatovská kronika v rubrice „Lože." Což znamená, že Jan byl nemanželský. Hmotné poměry jeho rodičů lze charakterizovat stručně: byli chudí. Otec byl původně dragoun (jako takový se účastnil bitvy u Lipska, v níž byl Napoleon poražen). Svou milenku táta Krejčí opustil, nechal ji s dítětem v Klatovech a odstěhoval se do Prahy. Tam se však před ní neschoval, ona si ho tam našla, netoliko na tom, brzy byla svatba. Paní Krejčí musela být žena činu. Poté, co byl otec propuštěn z vojenské služby, dostal se jediný syn Jan do Prahy, měl čtyři roky. Maminka dělala v Klatovech služebné práce, a když se provdala, živila se v Praze praním a posluhou v kantýně Invalidovny. Střechu nad hlavou našla rodina v cestářském domku mezi Karlínem a Libní, poblíž pozdějšího známého domu U města Štrasburku. Otec tady pracoval jako cestář na silnici (nikoli do Prášil, nýbrž mezi Karlínem a Libní). Svému dítěti věnoval jenom přísnost; jinak se o něj nestaral. Díky matce dostal synek své první vzdělání v jakési soukromé německé škole, který byla zřízena v karlínské Invalidovně pro děti vojáků. Kluk se jevil jako nadané dítě, a proto ho dala matka na studie na piaristické gymnásium, odkud později přestoupil ze sekundy na gymnásium akademické. Tady byl žákem Josefa Jungmanna, který u něho probudil lásku k českému jazyku. Díky němu měl Krejčí excelentní literární sloh, charakteristický pro všechny jeho spisy, i ty odborné geologické.  

Jan Evangelista Purkyně (1856) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Evangelista Purkyně (1856)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na studiích se Jan vydržoval kondicemi, čímž matce značně ulehčil situaci. Po smrti svého otce se stal dvacetiletý Jan Krejčí vychovatelem v rodině hraběte Kounice a vedle toho ještě učil v rodině u Náprstků. Už jako gymnasijní student podnikal o prázdninách pěšky daleké výlety po celých Čechách, po Moravě, i na Slovensko do Vysokých Tater si to (rovněž pěšky) namířil. Potom se zapsal na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho učitelem mineralogie a geologie byl profesor Zippe, který se zviditelnil v dějinách českých přírodních věd tím, že založil mineralogické sbírky Českého muzea. Ještě za svého vysokoškolského studia napsal Krejčí Horopis země české, který vypracoval na geologickém základě a v němž mnoho místa věnoval rodné Šumavě. Rovněž ještě jako student sepsal Zeměznalecký přehled okolí pražského s vůbec první geologickou mapou pražského okolí. Když měl Jan studia za sebou, hledal si místo, existenci, živobytí. A našel je u svého profesora Zippeho. V Muzeu nastoupil na místo jeho asistenta, a když pan profesor odešel učit na vysokou školu báňskou do Příbrami, stal se Jan Krejčí kustodem mineralogických sbírek Českého muzea, které mělo tehdy ještě sídlo v Praze na Příkopech. Tam také dostal malý byt, kam se nastěhoval se svou matkou. Téhož roku se stal třiadvacetiletý Krejčí učitelem na české reálce v Ječné ulici (právě byla založena). Jejím ředitelem byl známý vlastenec Josef Wenzig, s nímž Krejčí literárně spolupracoval. Wenzig překládal Krejčího spisy do němčiny. Krejčí suploval na polytechnice profesuru mineralogie. A v šestadvaceti se ženil. V tomto manželství přišlo na svět sedm dětí. Tehdy nově zakládané české střední školy potřebovaly české učebnice, a Krejčí jich napsal během jednoho desetiletí celou řadu z různých oborů přírodopisu a fyziky. Spolu s Janem Evangelistou Purkyněm řídil přírodovědecký časopis Živa, do kterého sám napsal množství srozumitelných popularizujících článků z oboru geologie a mineralogie českých zemí. Od Krejčího nám toho zůstalo hodně, pustil se i do jakýchsi fejetonů. Jeden z nich na stránkách Živy věnoval kanárkovi. 

Titulní strana časopisu Živa - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Titulní strana časopisu ŽivaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Milým společníkem jest kanárek, jejž rovnou láskou chová boháč ve skvostné síni i řemeslník v hlučné dílně. Z čeledi pěnkav jsa rodem a původně na blažených ostrovech Kanárských domovem, předčí nad všecky příbuzné největšími vlohami, a jako by se ještě více zalíbiti chtěl, mění u nás svůj špinavě zelený oděv v krásně žlutý nebo zelenavě zažloutlý. Povahou svou kanárek jest podivuhodný; rozumný jest jako čáp, zlostný jako husa a učenlivý jako psík. V malém očku jeho jeví se čtveračivost a dobrota; hlavička jeho jest útlá, postava těla slušná, všecko chování jeho příjemné. Výborně vyvinuty jsou všecky smysly jeho; paměť, obrazivost a zvláště hudebnost nenalézají se u žádného ptáčka tou měrou spolu sloučeny jako u kanárka. Kanárek k hudbě jest zrozen. Avšak jenom samci provozují toto umění; samičky starají se pouze o domácí hospodářství. Již v útlém mládí kanárek učí se zpěvu od starého. Pozorně poslouchaje, namáhá se hlas jeho napodobovati; ba i cizí hlasy, zpěv slavíkův, skřivanův, hvízdot svého pána a písničku kolovrátkovou podrží v paměti a po čase ji dokonale opakuje. Velmi rád zpívá ve společnosti jiných ptákův, ač nezpívají-li tito lépe nebo hlasitěji než on. Uslyší–li jiného ptáka zpívati, honem mu odpovídá. Pověsíme–li do pokoje klec s jiným ptákem, hned se po něm ohlíží a neustále hlavičkou po něm kroutí. Ozve–li se nový příchozí, nedlí mu odpověděti; začne-li zpívati, zpívá také, a to vždy hlasitěji nežli soused. Zpívá-li druhý ještě hlasitěji, namáhá všecky sily své; nižádným způsobem se nechce poddati. Dva kanárci, jsou-li dobří zpěváci, nesmějí ani klece vedle sebe míti; sice rozhněvá se jeden, jakmile druhého zpívati zaslechne. Jízlivě naměřují pak proti sobě zobáky a jsouce k boji odhodláni, rozevírají proti sobě křídla. Mluví–li lidé v pokoji na hlas, ihned se dají do zpěvu, a to pořád hlasitějšího, tak že vlastního slova slyšeti nebývá. Jsou–li zakřiknuti, zamlčí se sice na okamžení, ale za chvilku počne opět hlasitý jásot jejich. Všelikým, často k víře nepodobným kouskům naučí se tento ptáček. Nejsnadněji přivyknou vodu k pití v malém okovu sobě vytahovati. Uchopí zobákem niť, zdržuje ji jednou nožičkou, i opětuje to tak často, až je okůvek nahoru vytažen a žízeň uhašena. Vždy jej však náhle dolů pouští, nemysle na to, že by se niť mohla přetrhnouti. Ale ještě divnější jest vystřelování z malého děla, které žhoucí hubkou na dřívku přivázanou zapaluje. Proti své přirozenosti musí tu přivykati silnému a náhlému výbuchu. Naučí se jednotlivá písmena poznávati; na nepatrné pokynutí pánovo oznamuje ve společnosti, která z osob jest nejsilnější, která nejstarší. Ba, jak jsme nedávno v Praze viděli, naučil se jeden kanárek i na kytaře po jistých strunách poskakovati a tak zahrávati. K rozkazu pána svého tahá vozíček a svléká se pak ku konci sám ze svých pochev. Mimo to provozuje tisícero jiných kousků, jichžto ukazováním celé rodiny chléb sobě vydělávají. Ovšem bývá kanárek někdy také svéhlavý a uprostřed hry nechce dále; ale malým potrestáním, například stisknutím rukou, ještě snadněji pak dobrým slovem lze jej opět přiměti k poslušenství. Též jenom trpělivostí a dobrotou dá se cvičiti takořka hravě, nikoliv nucením. Že kanárci sny mívají a ze sna zpívati počínají, je věc známá a velmi zajímavá. Neboť málo zvířat na rovném stupni s kanárkem má tolik paměti a obrazivosti, aby sníti mohla." 

Kdo by to řekl do geologa a mineraloga, že se takhle docela čtivě rozepíše i o organické přírodě… Psaní bylo jenom jednou z mnoha Krejčího aktivit. Byl kupříkladu úředně vyslán, aby roku 1860 zřídil v Písku vyšší českou reálku. Což se pětatřicetiletému doktorovi povedlo, a díky němu se česká menšina v Písku stala většinou. Což byl viditelný politický čin poslance českého sněmu, kterým se Krejčí v té době stal. Na parlamentní půdě se účastnil bojů o českou universitu. Město Praha mu udělilo stipendium na světovou výstavu v Londýně a ke studiu průmyslového školství a ústavů pro výchovu chudé mládeže v Německu, Švýcarsku, Belgii a Anglii. Tyto státy Krejčí procestoval a školy v nich důkladně prostudoval. Výsledky pak uložil v obsáhlém cestopise. 

Jan Krejčí ve vyšším věku - Foto:  Město Klatovy

Jan Krejčí ve vyšším věkuFoto:  Město Klatovy

„Úzkými ulicemi Starého města neboli City okolo zasmušilého Toweru a špinavými čtvrtěmi, v nich krčma ke krčmě se řadí, dostali jsme se ke bráně doků, kdežto jest každému vstup volný. Těžké a lehké vozy a dav lidstva valí se jako dvojnásobný proud do nich i z nich. Vstoupivše dovnitř ocitli jsme se v široké, špatně dlážděné ulici, napravo řadami vysokých magacínů, nalevo vysokou zdí omezené. Londýnský kupec, s nímž náš přítel obchod vedl, provázel nás a všechny dveře a sklady otevíraly se před námi bez obtíží. Z nekonečné řady skladů, z nichž každý pro určitý druh zboží ustanoven jest, vábil nás zejména dům pět pater vysoký a ode všech stran přístupný s vraty nápadně modrými. Ku podivu svému shledáváme, že jsou také rámce oken modré, a vstoupivše ke dveřím, vidíme stěny vnitřních chodeb, schody a zábradlí, ba i dělníky od hlavy až k patě modré. Nedbajíce na to, že také zmodráme, vstoupíme dovnitř, kde se před námi rozkládá největší sklad indiga na světě. Drahocenné zboží spočívá v tisících a tisících bedničkách bedlivě zaopatřených a větším dílem ještě pevně uzavřených, jak od bengálských kupců zaslány byly, avšak indigový prášek jest jemnější než kterýkoli jiný, proniká skrze nejmenší skuliny a otvory; mimoto otvírá se denně na sto beden, aby kupující o povaze zboží přesvědčiti se mohli, a tak se stává, že jemný modrý prášek všechno poznenáhla pokryje a nahodile příchozímu cizinci na památku nos a pysky omaluje." 

Po návratu domů čekal Krejčího vzestup po žebříčku společenské prestiže. Habilitoval se z mineralogie a geologie na Vysokém učení technickém a po roce docentury byl jmenován profesorem těchto oborů. Na technice zůstal celých osmnáct let, během nichž se zasloužil o to, že se technika stala jazykově utrakvistickou. On sám na ní několikrát zastával funkci rektora. Pro své posluchače vydal tři učebnice – Klíč k určování nerostů, Krystalografii a především jedno z nejvýznamnějších děl tehdejší české přírodovědné literatury – Geologii. V ní Krejčí líčí nejen geologické poměry českých zemí, ale i Slovenska, které dobře znal. České země procestoval lépe než kdokoli z jeho současníků, a z větší části pěšky. Tomuto faktu se dnes dá jen stěží uvěřit, přesto je to pravda. Jan Krejčí byl prostě pěší vědec. Po osmnácti letech na technice byl povolán jako první český profesor na pražskou univerzitu po jejím rozdělení na českou a německou. Studenstvo české techniky to přijalo s upřímnou bolestí, protože Krejčí se u nich těšil nelíčené úctě a oddanosti.  

Jan Vilímek: Joachim Barrande - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Joachim BarrandeFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Pocit zrovna sváteční ovládal hrstku posluchačů, shromážděných v malé posluchárně geologického ústavu české university ve Spálené ulici, očekávajících příchodu mileného učitele Jana Krejčího," napsal Cyril Purkyně (syn Karla Purkyně a vnuk Jana Evangelisty Purkyně). „Jeho přednášky byly jim hovorem otcovského přítele, jenž zvláště, když o geologii Čech přednášel, vždy se zanícením, někdy i zjevně dojat je zasvěcoval do geologických tajů krásné vlasti, kterou sám znal lépe než kdokoli z vrstevníků." Byla dokonce vypravena šestnáctičlenná deputace, která mu měla odchod na univerzitu rozmluvit. Marně. Během svého působení na univerzitě se Krejčí seznámil s věhlasným Francouzem, žijícím v Praze, Joachimem Barrandem. Ne že by se zrovna spřátelili… Dostali se sporu, arci vědeckého, ohledně takzvaných kolonií. Což ovšem nebyla žádná závislá území velmocí - Barrande tak označoval ta místa ve svém silurském útvaru, v nich byly zkameněliny zvířat nápadně mladších než ostatní v okolí. Krejčí, a ještě i další geologové, tyto kolonie vysvětlili správně tektonicky – jako kry mladších hornin, zvrásněné nebo přesmyknuté a zlomy vsunuté do hornin starších. Barrande se kvůli tomu naštval. Na svou obranu vydal spis Obrana kolonií, a některé kolonie pojmenoval podle svých odpůrců. Krejčí proto, aby zachránil Barrandovy velké a slavné sbírky zkamenělin pro České muzeum, svůj názor o koloniích veřejně odvolal z přátelství a respektu k vědeckému dílu Barrandovu, na úkor svého vědeckého přesvědčení. Byl to zkrátka velkorysý člověk. A velice nezištný a velice čestný. Netoužil ani po vědeckém uznání zahraničním. Věnoval své dílo a svůj život cele českému národu. A toto jeho dílo spolu s dílem Barrandovým bereme dnes jak hrdinské období české geologie. 

Matěj Procházka - Foto:  Masarykova univerzita

Matěj ProcházkaFoto:  Masarykova univerzita

Zdá se, jako by se životní cesta Jana Krejčího ubírala prosluněnou krajinou, nejlépe nějakou tou geologickou zvláštností vynikající. Tak to ale nebylo. Měl i problémy. Srážku. (Zřejmě netřeba dodávat s kým.) Dotyčný psal do Časopisu katolického duchovenstva, vydávaného vyšehradským kanovníkem Karlem Vinařickým. Na jeho stránkách se objevily – dokonce na pokračování – texty o „Materialismu a křesťanství s ohledem na přírodovědecké časopisectví české." Autorem článků byl Matěj Procházka, katecheta na vyšším německém gymnasiu v Brně. I když psal o „časopisectvu českém," měl na mysli jenom jeden titul, totiž Živu. V ní ho podráždila stať Jana Krejčího Člověk a příroda. Čím byla nebezpečná? Z dnešního hlediska ničím. Normální popularizační článek. Aniž měl po ruce jediný relevantní důkaz, označil Procházka úvahu Jana Krejčího za „absolutně protikřesťanskou," a samotného profesora zařadil „do veliké tlupy takzvané inteligence." Krejčí samozřejmě na křesťanství nikdy neútočil, jemu šlo o vědu, o přírodní vědu. Za každým jeho názorem stála životní zkušenost a vysoká míra vzdělanosti. Podle Procházky však byl Krejčí materialistou, který je „zhoubným a neomylným znamením hniloby mravní, nositelem filosofie, která patrně vyrostla z bahna nemravnosti na dvoře francouzském za Ludvíka XV. a madame Pompadour a jest zjevně základem aneb jádrem nauk socialismu a komunismu." Jak vidno, nálepkování a rány pod pás jsou poněkud nechutným a letitým zvykem v zemích českých. Atmosféra velice zhoustla. Procházka útočil hlavně na darwinismus, ze kterého Krejčího obviňoval, i když ten se zabýval přírodou anorganickou, nikoli organickou.  

Pomník Jana Krejčího v klatovském parku Jaroslava Vrchlického - Foto:  Reise-Line, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Pomník Jana Krejčího v klatovském parku Jaroslava VrchlickéhoFoto:  Reise-Line, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

„Výtečníci tito jsou plni mánie zvíře nadsazovat a člověka podsazovati. Jim nestačí člověka bezděčným otrokem učiniti, aby co nejdříve zezvířečtěl, nýbrž oni taky všemožnou dávají si práci přemluviti nás, že člověk je vlastně jen zvíře, asi jakýsi křivozubák, a že nám náleží, abychom si své opičáctví pilně uvědomovali." Tento slovník je nám jaksi povědomý, že. Svého času byl umanutě šířen do podhradí. Těch nařčení, osočení, pomluv a obvinění se objevilo ještě víc. Krejčí navenek nereagoval. Nemělo by to smysl. Ale soukromě se svěřil v dopise Janu Evangelistovi Purkyněmu: „Bude Vás zajímati, že časopis katolického duchovenstva lamentuje nad mým pojednáním v Živě a že mě vřaďuje mezi proklaté materialisty, neznabohy a svůdce lidu; nejvíce ho mrzí, že jest tam vytknut jako cíl lidský co nejvyšší neomezená vzdělanost bez pomoci kněžského pánaboha. Chystá se ze všech stran bouře kněžská, jezuité a blbci počínají cítiti se nevolně jako sovy při východu slunce. Vy, starý příteli, jste v tichém zákoutí a smějete se těm, kteří chtějí zadržet rozjetou lokomotivu pokroku."  

Na svahu vyšehradské skály, tam, kde dnes začíná nábřežní tunel, měl Krejčí vilu nazvanou Šemík. Býval to kdysi proboštský domek se zahradou. Při výstavbě tunelu muselo všechno ustoupit. V tomto domě Jan Krejčí 1. srpna 1887 ve svých dvaašedesáti letech zemřel. Při vědecké exkursi se nastydl, onemocněl a své chorobě podlehl. Jeho hrob se nachází na čestném místě vyšehradského hřbitova. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: Brno
Čas vysílání: sobota 15:30; repríza: Studio Noc neděle 19:30  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas