4. ledna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1019. schůzka: Jen v mělký hrob mě dejte

Jan Vilímek: Josef Barák - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Josef BarákFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Barák se narodil 25. ledna roku 1833 v Praze, ale svou domovským právem patřil stejně jako otec do Zásmuk u Kolína.

Jan Neruda v roce 1862 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Neruda v roce 1862Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sem jako kluk jezdil na léto – později když začal psát do novin, používal pseudonym Jaroslav Zásmucký. V Zásmukách se také sblížil se svým vrstevníkem Janem Nerudou, o rok mladším – Nerudův tatínek ze Zásmuk pocházel. Přátelili se nejenom ti dva, ale obě rodiny. Jeho bydlištěm až do smrti, která ho navštívila, když měl padesát let, byla Praha. Jeho otec domovničil v rozsáhlém domě v Sirkové (dnešní Melantrichově) ulici na Starém Městě pražském. Tento dům se stal po mnoho let domovem jeho nejmladšího syna.  

Augustin Smetana - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Augustin SmetanaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na svět přišel Josef jako nejmladší z deseti dětí manželů Barákových. Šest jeho sourozenců ale zemřelo brzy po narození. Hmotné postavení jeho rodičů nebylo valné. Nouze u nich sousedila s bídou. Matka byla velice zbožná a vedla své syny, aby řádně chodili do kostela, dovedli se modlit a zpívat nábožné písně. Josef v kostele u křížovníků ministroval a měl možnost při bohoslužbě přisluhovat Augustinu Smetanovi (knězi a učenci, který později z církve vystoupil). V matčiných představách byl její nejmladší předurčen ke kněžskému povolání. Zůstalo však jen u jejího přání. Základní vzdělání získal Josef na elementární farní škole, odkud přešel do škol řádu piaristů, na jejich gymnásium s vyučovací řečí němčinou. Za výborný prospěch byl už v prvním ročníku odměněn spisem Komenského Zlatá brána jazyků. Barák si ji zařadil do své knihovničky českých spisů. O ní jsme se dočetli v jedné z jeho pozdějších vzpomínek: „Ve skrovné, společné světnici stála podle malé sbírky nerostů moje knihovnička, jejíž nejkrásnější ozdobou bylo skvostné vydání biografie Mistra Jana Husa (spolužákem mi věnovaném); nad Husem a pod soškou Žižkovou visely podobizny našeho Josefa Jungmanna a Bernarda Bolzana, jehož vznešené heslo Šťastným být a jiné blažit, to jest úkol člověka… hlubokou do srdce mi vryto a vždy jakoby kouzlem na všelikou mysl mou působilo."  

Josef Jungmann - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef JungmannFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když mu bylo 15 let, přišel revoluční rok 1848. Do studentské legie se mohli hlásit jenom žáci dvou posledních tříd, tedy páté a šesté. „My z tříd nižších nemohli jsme rozčilením ani spáti, a vší silou bylo pracováno k tomu, aby též nám dovoleno bylo nositi zbraň. Již doufali jsme, že nejvroucnější touha naše dozná kýženého splnění – povolali nás do Klementina pod míru – však: nestalo se." V roce osmačtyřicátém se podařilo češtině proniknout do výuky na gymnásiu (takzvaném Novoměstském), která byla dosud německá. Katecheta Prokop Dvorský své náboženské výklady začal přednášet česky. Tento průlom byl následujícího roku rozšířen na výuku dějepisu a zeměpisu (s podmínkou, že studenti o ni projeví zájem). Barák navštěvoval také nepovinné hodiny českého jazyka a literatury. Uplynuly čtyři roky od revoluce a Barák se dostal do prvního nepříjemného kontaktu s represivní vládní mocí. Sextán Josef byl naplněn pocity vděčnosti k patriarchovi českého písemnictví Josefu Jungmannovi. I vydal se stejně cítícími druhy na Olšanský hřbitov a položením prostého zeleného věnce na Jungmannův hrob vzdal úctu jeho památce. Pochopitelně se to neutajilo, doneslo se to na gymnásium a Barák se stal obětí přísného disciplinárního vyšetřování. Jeho mužná obhajoba nalezla prý sluchu u většiny vyšetřujících profesorů. Přečin zůstal bez trestu. Ale když maturoval, byl opět s výstrahou připomenut. 

Český básník Vítězslav Hálek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Český básník Vítězslav HálekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Poté v duchu módního cestování mládeže po vlasti a jejím sousedství vydal se také gymnasijní absolvent Barák na cestu (pěší cestu, dlužno zdůraznit), aby poznal světa život. Mnoho peněz neměl. Cestoval pěšky jihozápadním směrem. Prošel Plzní a Klatovy, ponořil se do šumavských hvozdů, až se dostal do Bavorska. Navštívil Řezno a Augsburk, odtud přes Mnichov zamířil k hornatým rakouským zemím. Navštěvíl Berchtesgaden a pak půvabná rakouská města Salcburk, Ischl a Linec, odkud se vrátil do rodných Čech, do jihočeské metropole Budějovic. Odtud se (nepochopitelnou oklikou) opět přes Klatovy a Plzeň vrátil do Prahy. Čiperný mladík, ten Josef Barák. Čiperným zůstal (dá–li to takto říct) i při rozhodování, čím bude, jakému povolání se bude věnovat. Bylo mu jasné, že to bude novinářství. Aby rozšířil svůj vědomostní rozhled, navštěvoval po nějaký čas přednášky historické a národohospodářské na pražských vysokých školách. Tato studia však nedokončil – vzhledem k chudobě svých rodičů nemohl zůstat déle bez výdělku, bez příspěvku na jejich živobytí. A tento výdělek hledal v novinářské práci. Českých novin bylo ovšem pomálu, ale Barákovi se naskytla možnost uchytit se existenčně v redakci deníku Prager Morgenpost. Tento list se nestavěl zásadně proti některým politickým a zejména kulturním snahám českým. Svými články na sebe upozornil nepočetné české literáty, kteří mu umožnili uplatnit se autorsky v jediném tehdy literárním časopise českém Lumíru

Almanach Máj - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Almanach MájFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tady se také Barák představil svou básnickou prvotinou Naše písně. "Jsem pustý piják, pitím jsem už prohrál mnohé sázky, chci věčně plnou, plnou číš, ba věčně plnou — lásky. Tu lásku plným douškem bych rád z vašich srdcí píval, a abych mohl věčně pít, zas vlastní krev v ně vlíval!" Okruh Barákových přátel se rozšířil. Patřil k nim Vítězslav Hálek a Jan Neruda (s Nerudou se kamarádil už od klukovských let). Tito dva básníci byli odhodláni rozčeřit svým básnickým vystoupením tichou hladinu českého literárního života, který za Bachova absolutismu sotva vegetoval. Jak se čeří taková hladina? Kupříkladu založením almanachu. Který se měl jmenovat Máj. „Požádali jsme skorem každého, o kterém jsme věděli, že by vůbec pro almanach psáti mohl, aby přispěl," vzpomínal Jan Neruda. "Slíbeno dost; když však došlo k termínu, neobdrželi jsme jiných prací, než jaké jsme byli sami napsali, tedy samé plody nejmladších – a tak povstal redakcí Barákovou první ročník Máje." Čtyřiadvacetiletý Barák byl přítomen v almanachu jenom jedním příspěvkem. Kříž pod Petřínem se jmenoval. Podpis autora chyběl. A po letech vyrukovali literární historikové se spekulací, že skutečným autorem je Neruda. Kdoví… Poměr obou tvrzení je 50 na 50.  

Karolina Světlá v roce 1860 - Foto: Karel K., Wikipedia, public domain - volné dílo

Karolina Světlá v roce 1860Foto: Karel K., Wikipedia, public domain - volné dílo

„Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby »s pánem Ježíšem« křížovou cestu konaje pobožnost v sobě roznítil. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radost také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám a říkaly si: »Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.« V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak, že měla má matička tak krásné modlení ve svých knížkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli po tichu. Po skončené křížové cestě směl jsem na malé, na Petříně uměle vystavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nad míru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolest se mne zmocnila – byl bych celou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Naslouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému bassu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. A, tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval – škoda, že matka musela domů, a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vyobrazen pán Ježíš v zahradě Getsemanské. Zde každé procesí první modlitby odbývá. Naproti stojí dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane." 

Josef Barák - Foto: Langhans Galerie Praha

Josef BarákFoto: Langhans Galerie Praha

Což se my už nedovíme, neboť je třeba si říct, něco podstatnějšího (hlavně tedy kvůli věrné Barákově podobizně). Zasloužil se o Máj něj tím, že se mu vytrvalým úsilím podařilo na policii získat svolení, aby mohl almanach vůbec vyjít. Ale nejenom to – rozhodl i finanční otázku. Vzal na sebe závazek zaplatit půjčku 400 zlatých knihkupci, který byl ochoten Máj vydat. A kromě toho překročil hranici čtyřiadvaceti let a tím pádem vyhovoval úřednímu předpisu, což mladší Neruda ani Hálek nesplňovali. Spisovatelka Karolina Světlá o Máji napsala: „Obecenstvo uvítalo Máj jako skutečný máj, jenž puky a poupaty svými slibuje národu nový kvetoucí život, bohatou, utěšenou, krásnou sklizeň, z níž vzejde nová úroda, stále jen úroda a pořád hojnější. Šel almanach ten z ruky do ruky a každý nepředpojatý národovec snažil se v něm nalézti, co by ho těšilo, uspokojovalo." Peněžní půjčka pro Máj, to byl od Baráka akt nesmírné obětavosti, která mu způsobila vážné osobní i finanční potíže, kterým by se vyhnul zámožný vlastenec, nikoli syn chudého domovníka a novinářský poskok v Prager Morgenpost. „Není už ani peněz na procházku za bránu," psal neméně hospodářsky stísněný Jan Neruda příteli Josefu Fričovi. „Kdybych ji bylo, dal bych je příteli Barákovi, jenž propůjčenými nám penězi na Máj nyní do strašných nesnází se dostal. Chudák, už celý starostmi sešel, a div bude, když bez utrpení, morální nebo fyzické škody vyvázne. Dívám se na něj sám; jiný si ho nevšímá a žádný nezná." Jak Barák ten velký dluh splatil, to není známo, ale zřejmě se mu povedlo v termínu. Vše se událo v době, kdy padl ministr Bach. Rakousko to projelo vojensky u Solferina a politicky to odnesl ve Vídni Bach. Nastalo pomalé tání. 

"Za noci bouřné byl sem narozen a vřele přál bych sobě, bych, až se k smrti budu ubírat, v jasné zemříti směl denní době;
směl zemřít maje ránu ve prsou, hlubokou krásnou ránu, již sem si vydobyl pomáhaje svým bratrům k radostnému pro vždy ránu.
Za noci bouřné byl sem narozen a vřele přál bych sobě, bych, až se k smrti budu ubírat, v jasné zemříti směl, volné době!" 

Jindřich Fügner. Portrét od Jana Vilímka. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich Fügner. Portrét od Jana Vilímka.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V Praze Barák uspořádal rekviem k uctění Josefa Jungmanna a průvod studentů městem. Bylo sice tání, ale policie pracovala stále po bachovsku, a Baráka jako „organizátora demonstrace" zatkla. „Vyfasoval" osm dní vězení plus „vyvezení" do Kouřimě, kde mu byl stanoven nucený pobyt. Proč zrovna tam, to věděla jen c. k. policie. Neměl žádnou možnost výdělku. Žil tehdy pouze z finanční podpory Jindřicha Fügnera, zakladatela Sokola. Policie mu posléze dovolila ze zapadlé Kouřimě přesídlit do většího města, nikoli však českého, nýbrž rakouského. Volba Padla na Štýrský Hradec, který se mu však záhy podařilo vyměnit za jiný Hradec, a to Králové. „Byl jsem toliko na vnitřní pevnost omezen. Každého dne jsem se musel na okresním úřadě hlásit, žádná veřejná místa, například divadlo, kavárny nebo hostince navštěvovati a nikdy toho času po ulicích choditi, když gymnasisté šli do školy nebo ze školy." Osmidenní vězení Barákovo nebylo jediné, které okusil. Už od studentských demonstrací v květnu 1860 se těšil neobyčejné pozornosti policie a byl také několikrát stíhán soudně. Když počátkem 60. let se rodily české časopisy, byl mezi nimi i Čas a později Hlas. Jejich redaktorem byl (stále ještě mladý) Josef Barák. Pro upřesnění – panu redaktorovi bylo sedmadvacet. V letech 1867 až 1873 vydával a řídil časopis Svoboda. V něm také vyšel článek Věčný boj slovanství, který zavdal příčinu ke zvýšenému zájmu policie. Těch článků bylo víc, kupříkladu Hraje se o náš národ. Barákovi vynesly tyto „přečiny proti tiskovému zákonu" soudní stíhání a rozsudek v úhrnné délce půldruhého roku.  

„S Barákem jsem se seznámil při procházce na dvoře věznice," vzpomínal mladý právník a později významný mladočeský politik Bedřich Pacák, který dostal u soudu mnohem bohatší paletu – patnáct let za velezradu. „Brzy po něm se do věznice dostali i další redaktoři. Barák všude radil, všude těšil. Ve své cele v Novoměstské radnici etablovat si redakci Svobody. Jak, to se nikdo neptej, jen tolik povím, že to šlo zcela dobře. Kdož jsme k tomu měli chutě a vůle, psali a překládali jsme pro Svobodu o všecko pryč. Když jsme byli na procházce na luftu, přinesl vždy Barák materiál: řekl co a jak chtěl – na prknech u pryčen neb na stolečku tužkou neb kriminálním inkoustem se to napsalo – druhý den na luftu seto Barákovi odvedlo a vyneslo se to až do tiskárny a příští číslo Svobody vyšlo svěží a živé, redigované Barákem samým v žaláři."  

Zdeňka Havlíčková - Foto:  Europeana

Zdeňka HavlíčkováFoto:  Europeana

Josef Barák byl první český novinář, který se zabýval dělnictvem. V osmatřiceti letech byl zvolen šéfredaktorem prvního časopisu s přívlastkem „dělnický." Nesl titul Dělnické listy. Pan redaktor coby uvědomělý Čech však internacionalistům ve vydavatelském sboru málo vyhovoval. To byl také důvod, proč brzy na nátlak marxistů, vedených Josefem Boleslavem Peckou a Ladislavem Zápotockým, práci na Dělnických listech vzdal. Na svém kontě měl sedmnáct čísel. Se svými čtenáři se rozloučil slovy: „Bratři dělníci! Skládaje redakci Dělnických listů zpět do rukou vašich, jsem přesvědčen, že jako dosud zůstanete věrni praporu národnímu a spásu svou hledati budete toliko v osvětě, své činnosti a mravním povznesení svém. V tomto znamení musíte zvítězit. Sláva vlasti. Nazdar svobodě."  

Radikální demokrat Josef Barák se nikdy neoženil. Což neznamená, že neměl zájem o ženy. Jedna z nich v jeho životě jakousi (a asi důležitou) roli hrála. Jmenovala se: Zdenka Havlíčková. Dcera národa. Zdali mezi nimi něco bylo, to se nikdo nikdy nedozví, každopádně však Barák prožil po rozchodu velké zklamání. Načež zanevřel na úsilí o erotickou lásku mezi mužem a ženou a svoje srdce věnoval ryzímu a čistému přátelství mezi chlapy, čímž lze vyložit jeho celoživotní samotářství a staromládenectví. Jednu ženu však v životě ještě potkal. Ženu? Spíš dívku. Mladičkou Karolinu Kloučkovou, což byla talentovaná básnířka–začátečnice. Její pokusy našly u Baráka odezvu a podporu. Jenomže zemřela ve velmi mladém věku. Předčasně. 

Pomník Josefa Baráka na Olšanských hřbitovech v Praze od Josefa Strachovského - Foto: Jiří Janíček, GNU General Public License, verze 1.2

Pomník Josefa Baráka na Olšanských hřbitovech v Praze od Josefa StrachovskéhoFoto: Jiří Janíček, GNU General Public License, verze 1.2

Jen jednou jsem ji políbil, jak málo je to muži! a tenkrát měla rubáš uža v ruce bílou růži…
Jen jednou jsem ji políbil a to už v chladné čelo, tak chladné, že se v duši mé citů poupě chvělo. 

Od října 1874 se Barák stal odpovědným redaktorem pražských Národních listů. To byly tehdy největší a nejvlivnější české noviny. Patřily mladočeské straně. V rámci rodícího se mladočeského hnutí představoval Barák (spolu s Nerudou) jakýsi plebejský demokratický radikalismus. Ve své době byl velmi populární a oblíbenou osobností. Dnes je jeho jméno známé jen užšímu kruhu zájemců o české dějiny. Nikoli právem, protože – jak o něm napsal ve svých vzpomínkách spisovatel Antal Stašek: „Svými náhledy předbíhal svou dobu, což bývá vždy známkou duchů nad obecnou úroveň vynikajících." 

Když na smrt někdy pomyslím, mráz děsný tělem běží; hrob bývá příliš hluboký, a člověk sám v něm leží.
Až umru, bratří milení, hrob sami vykopejte; bych lidem přece blíže byl, jen v mělký hrob mne dejte. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas