11. ledna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1020. schůzka: J. V. Myslbek = Jeho Veličenstvo Myslbek

Josef Václav Myslbek - Foto: Langhans Galerie Praha

Josef Václav MyslbekFoto: Langhans Galerie Praha

V té vtipné figuře, totiž Jeho Veličenstvo Myslbek, zazníval i kus jeho osobní charakteristiky. V dobách vrcholné slávy se choval vskutku aristokraticky: vznešeně a odtažitě. Kam přišel – ať ve vzácném dobrém rozmaru, či spíše rozzloben – tam vstoupil Bůh. Malý a sporý, Napoleonova vzrůstu. Vzbuzoval spíš respekt než sympatie.

Ostatně právem. Jako umělecký zjev byl Myslbek vskutku výjimečný muž. Jeden z jeho žáků, sochař Karel Pokorný, o něm výstižně prohlásil: „Práce, kterou za padesát let vytvořil, stačila by pro deset sochařů!" Jak výkon a jeho výsledná kvalita, tak i sama Myslbekova cesta za úspěchem (nikterak nedlážděná a přesto přímá) byla čímsi ojedinělým. Přinejmenším v tom, že coby samouk, začínající od píky, po řemeslnicku jako kamenický nádeník, ani pořádně neměl na co navazovat. Česká plastika byla v jeho mládí popelkou, chyběly jí opravdové osobnosti. Sám Myslbek později říkával: „Mým programem a hvězdou, za níž jsem kráčel, byl Josef Mánes (čili malíř), a mou školou sochy z Karlova mostu" (čili dávno mrtví barokní mistři Brokoff a Braun). Ale abychom nebyli nespravedliví: minimálně dva soudobí sochaři o generaci starší ho nesporně a významně ovlivnili.  

Jan Vilímek: Portrét Václava Levého - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Václava LevéhoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Umožnili mu totiž proniknout do technických fíglů řemesla, nabídli mu vstupní zkušenosti, první rozhled v oboru. Byl to řemeslně zdatný Tomáš Seidan, a nábožně zanícený služebník múz Václav Levý. Levému jsme v Toulkách věnovali jednu schůzku, o Tomáši Seidanovi můžeme prozradit, že vypracoval (kupříkladu) reliéf Babičky na náhrobku Boženy Němcové na Vyšehradě, vytvořil pomník Jana Amose Komenského v Přerově, a je mimo jiné i autorem pomníku Wolfganga Amadea Mozarta na Bertramce. Nejznámějším jeho dílem je pak socha studenta na nádvoří pražského Klementina. Později se účastnil konkursu na výzdobu Palackého mostu přes Vltavu, ale tehdy už žák přerostl učitele – zakázku dostal Myslbek. Oba dva, Seidan i Levý, Josefa nastartovali, nicméně dál už se svou býčí odhodlaností, pracovitostí i trochu vzteklou umanutostí si musel razit cestu sám.  

Ambiciózní, soutěživý, perfekcionistický malý chlapík dokázal posléze vytvořit nejenom mimořádně rozlehlé sochařské dílo, ale i celou novodobou českou sochařskou školu evropské úrovně. V tom smyslu byl Josef Václav Myslbek ve svém oboru podobnou zakladatelskou osobností jako Josef Mánes pro malířství či Bedřich Smetana pro naši národní hudbu. Se svým vlastním příjmením se nedělaly v rodině Myslbeků žádné ciráty. Na jménu či národnosti záleželo míň než na zakázce: Když byl klient Němec, dostal účet s podpisem po německu. Proto se zprvu jmenovali Miesleböckovi, pak Mislbeckovi, s měkkým i a ještě „ck" na konci. Tak se psal otec Václav i otcův bratr Petr. Oba byli od téhož fochu, živili se coby malíři pokojů. Strýc se ovšem rád prohlašoval za portrétistu a restaurátora obrazů. Znělo to lépe, leč vycházelo nastejno, z valné části beztak oba živila štětka a štafle. Josef byl prostřední ze tří Václavových dětí. Řadu let se podepisoval Misselbeck, tedy po německu, s měkkým i, s dvojitým s, a „ck" na konci příjmení. Natrvalo zjednodušil, počeštil své příjmení (a to zápisem na konzistoři i na místodržitelství) až pod vlivem vlastenecké společnosti, v níž se začal pohybovat.  

Rodinné poměry jeho rodu byly skromné, tak jako dosažitelné údaje o Myslbekově mládí. Dědeček? Krejčí. Pracoval pro erár. Maminka? Dcerka za skromného niťařství. A tatínek? Jak už řečeno, bílil zdi. Rodiště a bydliště? Smíchov. Tenkrát ještě periferie Prahy za Újezdskou branou. Datum narození? Počátek léta 1848, přesněji 20. června, revoluční čas. Právě v týdnu před příchodem Josefa na svět došlo v Praze ke známému ozbrojenému povstání. Ze 16. na 17. června 1848 dal generál Windischgrätz bombardovat Prahu. Když se tři dny nato Myslbek narodil, Staroměstské mlýny ještě doutnaly a nad městem bylo před pár hodinami vyhlášeno stanné právo. Snad s jedinou výjimkou (že totiž od dětství náruživě kreslil, zvlášť se mu dařily koně) neshledáváme v Myslbekově anamnéze nic, co by ho předurčovalo pro dráhu zakladatele novodobého českého sochařství. Z tradic, hmotných či genetických předpokladů, nebyla skrze rodinu vložena do jeho osudu žádná zjevná kvalita, který by mu příští cestu usnadnila či naprogramovala. Myslbek byl selfmademan: muž, který se s buldočí vůlí a pracovitostí „udělal" sám. Až blíže nahlédneme do jeho životních osudů, nejspíš si všimneme, že pocit „já sám," určitá uzavřenost, neochota pouštět si druhé příliš blízko k tělu, pozdější strohost v jednání, ať už s žáky na škole či s vlastními dětmi, dále prohlubující se sklony k samotářství, tyto všechny znaky byly (anebo mohly být) projevem jeho základní zkušenosti: v hlavních věcech života člověk zůstává samotný, za vše odpovídá a ručí sobě. Jako kluk neměl Josef před sebou nijak valnou budoucnost. Jenom horko těžko ho rodiče dokázali udržet na nižší reálce. Když mu bylo patnáct, řekli: „Dost! Půjdeš na sazeče!" Což ale nebylo zas tak málo - stát se typografem znamenalo tehdy zařadit se do dělnické extratřídy nejen kvalifikací, ale i platově. V téže chvíli se však dostavila drobnost – jako zásah shůry – která pootočila chlapcovy perspektivy nejsprávnějším možným směrem. Co to bylo, co zasáhlo – náhoda? Nebo vše ovlivnily Josefovy zručné kresby koní?  

Ať tak… anebo úplně jinak… otcův přítel doporučil mladíka jako učedníka do firmy, v níž sám pracoval: do známé pražské a modelářské dílny Tomáše Seidana. V ní začal tvořit. Tedy... tvořit… Dostal na starost mytí podlahy v ateliéru… čistit plinty (což byly pracovní desky pod sochami)… maximálně ho čekala stereotypní kamenická dřina. (Až bude jednou profesorem na Akademii, vzpomene si na někdejší dril, a k nevoli studentů bude rázně vyžadovat stejně precizní čistotu, od podlahy až po poslední modelářské očko či špachtli, jako kdysi jeho pan mistr). 

Josef Mánes - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef MánesFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

U Seidana vydržel do osmnácti. Ztvrdly mu ruce. Od věčného zacházení s kladivem mu nápadně zesvalnatěly prsty, dlaň i předloktí pravačky. Řemeslně zvládl práci v kameni i v sochařské dílně, v reliéfu i plastice natolik dobře, že ho Seidan vzal s sebou do Vídně, kde právě dostal dobrou zakázku. V habsburské metropoli, proměněné tehdy na jedno staveniště, pomáhal sedmnáctiletý chlapec panu mistrovi se sochami rakouských maršálů pro Arsenal. Asi nejvýznamnějším plodem pobytu ve Vídni bylo pro Myslbek vedle lidské i odborné zkušenosti jeho setkání s pokorným, mlčenlivým Václavem Levým, hluboce nábožným sochařem, který svůj výjimečný talent plně vkládal do oslavy Pána na nebesích. Přesněji do vytváření galerie božích služebníků, idealizovaných světců, krásných formou i citovým vytržením. Dobrotivý podivín mu učaroval osudovou odevzdaností tvorbě. Možná byly jeho sochy trochu schematické, nevznikaly však jako řemeslné produkty, pokorným přístupem Levého se stávaly takřka modlitbou. Tento samouk, původně truhlářský a kuchařský učeň, osvědčil svoje mimořádné nadání v romantické improvizaci Blaníku, totiž do skály vytesaných mytických postav českých reků v lese u Liběchova, na panství velkostatkáře a mecenáše Antonína Veita, kde byl zaměstnán. O tom všem jsme si už vyprávěli, zde o tom toliko připomínka, neb opakování jest matkou moudrosti.  

Karel Purkyně na portrétu Jana Vilímka - Foto: Humoristické listy, ročník 1883, č.32, Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Purkyně na portrétu Jana VilímkaFoto: Humoristické listy, ročník 1883, č.32, Wikipedia, public domain - volné dílo

První angažmá ve Vídni přineslo mladému Myslbekovi i první samostatnou zakázku. Modeloval asi padesát miniaturních figurek a zvířátek pro jakousi gumárenskou firmu. On vlastně začínal jako designér… Část vydělaných peněz poslal hned pyšně domů. Od těch časů, jak mohl, po řadu desetiletí nepřestal rodinu podporovat. S láskou přilepšoval zejména mamince. Nerad sice, avšak disciplinovaně vždy přispíval i na živobytí svého nezdárného, o tři roky mladšího bratra Františka (což byl darmošlap, celoživotně se vyhýbající práci). I když lenochy Josef odsuzoval o to víc, že sám byl dříč, nedokázal se odvrátit od nikoho z blízkých. Bohužel, podobné problémy jako s bratrem později hořce zakoušel i s některými ze svých synů. Vraťme se však tam, kde jsme přestali, Totiž ve Vídni, v ateliéru Myslbekova učitele Václava Levého. Na zážitky v jeho blízkosti, na dobré i zlé, vzpomínal Myslbek i po letech. Svého učitele si vážil jako neobyčejně čistého, až naivního člověka. Byl málomluvný a nikdy svému žáku nic neopravil. Ve svém samotářství pil více, než bylo zdrávo, a to s ním pak bývaly potíže. Jednou Myslbeka dokonce podezíral, že mu ukradl hodinky. Poté, co vystřízlivěl, tak je našel v podšívce vlastního saka.  

Jan Evangelista Purkyně (1856) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Evangelista Purkyně (1856)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když prý dělal Madonu pro Vatikán, poskytl Levému audienci sám papež. Svatý otec mu při setkání nastavil ruku k políbení. Levý mu však s ní ve své naivitě bodře a dlouho potřásal. Co bylo nejdůležitější: Levému neušel Myslbekův talent. Toho mládence si oblíbil a po návratu do Prahy ho přizval za spolupracovníka do svého ateliéru na tehdejším pražském Montmartru – ve Spálené ulici se nacházel. Levý uvedl Myslbeka do kruhu svých přátel. Mezi nimi byl kupříkladu Josef Mánes. (Pravda, malíř byl v té době už lidskou troskou.) A taky ho seznámil s průkopníkem malířského realismu Karlem Purkyněm, i s jeho otcem, slavným fyziologem profesorem Janem Evangelistou Purkyněm. (Jen mimochodem – profesoru Purkyňovi ještě za jeho života sňali společně portrétní masku.) O třicet let starší Levý přizval pracovitého mladíka k asistenci na vlastních zakázkách. Tito sochaři, mistr a učeň, vyhotovili výzdobu portálu karlínského kostela, a také svatého Cyrila pro Svatovítský chrám. Po předčasné smrti učitele (Levý zemřel v roce 1870, v necelých padesáti letech) vytvořil Myslbek k Cyrilovi pro stejný oltář i svatého Metoděje. Díky kontaktům a poznatkům, získaným po boku Levého, se dostal k prvním vlastním zakázkám, na kterých dál rostl. Pro stavitele Františka Havla vypracoval ornamenty na Hypotéční bance. Tesal ostění ve Španělském sále Pražského hradu. Škrábal sgrafita na vyšší dívčí škole v pražské Vodičkově ulici. Dělal štukatéra v Konviktě. Aby se naučil a zároveň uživil, bral každou myslitelnou práci. A s rostoucím sebevědomím se začal pokoušet i o samostatnou tvorbu. Z té doby pochází jeho plastika Opuštěná, dále navrhl pomník pro lázně Gräfenberk (čili dnešní Lázně Jeseník), vytvořil sochu Madona na trůně, a také kachle s evangelisty pro kazatelnu chrámu svatého Ducha v Hradci Králové. A ještě další a další. 

Jan Vilímek: Josef Matyáš Trenkwald (1887) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Josef Matyáš Trenkwald (1887)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Vášnivě pracoval. Zrál každodenní praxí," říká v 10. díle knižních Toulek českou minulostí Petra Hora–Hořejš. „Postupně se seznámil s takřka celou, ač pořád ještě úzkou, přehlédnutelnou uměleckou družinou v Praze. Nalezl si idoly, přičemž pro jeho kritičnost i tehdejší situaci bylo typické, že vzorem se mu nestali sochaři, nýbrž malíři – romantik Mánes a realista Purkyně. Bohužel oba odešli dřív, než se vůči nim stihl zbavit obdivného ostychu. Jak se ale rozšiřovaly Myslbekovy obzory, uvědomoval si nedostačivost dosavadní průpravy. Zatím pěstoval spíš svou řemeslnou zručnost. V debatách s přáteli však raději umlkal. Měl jenom děravé, útržkovité vzdělání. Svoje mladicky vyhraněné názory neuměl dobře zargumentovat, chyběla mu jak teorie, tak vědomosti. Proto v roce 1868 dospěl dvacetiletý Myslbek k ráznému rozhodnutí. Bude studovat! (Budiž… vlastně při zaměstnání.)" A tak se přihlásil na Akademii, i když věděl, že na ní žádné sochařské oddělení doposud neexistuje. Po tři následující roky chodil do malířské třídy profesora Trenkwalda. A současně tvořil. Madonu, Neptuna, Pietu, Umírajícího Žižku, medailon léčitele Vincence Priessnitze, zejména to však byla socha Hygie nad Českým pramenem v lázních Gräfenberku neboli Jeseníku. To vše byly Myslbekovy drobné i větší tvůrčí činy, jimiž se krok za krokem zapisoval do vědomí české veřejnosti. Vystavoval svoje práce, kdykoli se naskytla příležitost.  

Architekt Josef Zítek (portrét neznámého autora) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Architekt Josef Zítek (portrét neznámého autora)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Objevil se veletalent," takové kritiky se objevovaly v tisku. Mladíka si všiml i stavitel Národního divadla Josef Zítek. V sílícím a oprávněném pocitu, že pražská malířská Akademie mu jako sochaři sotva poskytne další podněty, školu opustil, aby si dopřál několikaměsíční tovaryšskou cestu na zkušenou. Rozjel se do Německa, do galerií a muzeí, zejména a však za drážďanským Ernestem Hähnelem. Coby autor oblíbeného pomníku Karla IV. na Křížovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze to byl sochař považovaný u nás za autoritu. Když se Myslbekovi podařilo vloudit se mu na čas do ateliéru, považoval to nejen za vítězné finále svých učednických let, ale i za napůl vyzvědačskou akci: potřeboval od zkušeného mistra diskrétně získat návod, jak se správně sochá novorenesance. Vždyť nedávno udělal terno – stavitel Národního divadla mu nabídl účast na vnější výzdobě pomalu vyrůstající budovy, ztvárnění alegorií Dramatu a Opery. A on se potřeboval architektu Zítkovi ukázat v tom nejlepším světle. Šlo přece o velkou zakázku (a taky o slušné peníze). Z nejdelší (a jediné) zahraniční stáže se Myslbek vrátil na jaře 1872. Napříště si dopřával už jenom krátké poznávací výlety na výstavy nebo za uměleckými památkami – do Vídně, do Mnichova, do Benátek.  

Bohuslav Schnirch - Foto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Bohuslav SchnirchFoto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Délkou i významem těmto návštěvám vévodila stipendijní cesta do Paříže, protože mu otevřela zcela nové umělecké obzory. Jinak ale (na rozdíl třeba od Bohuslava Schnircha, který sjezdil půlku Evropy a strávil v cizině léta) byl Myslbek tak trochu domácí pecivál. Všude dobře, doma nejlíp… Tentokrát to však bohužel neplatilo. Čtyřiadvacetiletého sochaře čekaly potíže s rozdělanou zakázkou pro Zlatou kapličku… a to finanční, vztahové i tvůrčí. Co bude živ, už se podobných problémů v rozmanitých variantách nezbaví. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas