25. ledna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1022. schůzka: Příběh "panáků" z Palackého mostu

Palackého most na pohlednici z roku 1903 - Foto:  Fotohistorie

Palackého most na pohlednici z roku 1903Foto:  Fotohistorie

Josef Václav Myslbek si s architektem Josefem Zítkem (který vypracoval projekt Národního divadla v Praze) nepadli do noty. Vnímali to oba.

Myslbek nemínil být pouhým vykonavatelem záměrů někoho druhého. Zítek zas měl vyhraněné představy o jednotě architektonického celku. V sochách spatřoval pouze zdobný, podřízený doplněk. Nepotřeboval, aby mu plastiky z fasády příliš vyčnívaly. A vůbec, ten hoch, ať sebenadanější, mu neimponoval, byl na své mládí až přehnaně suverénní… 

Josef Zítek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef ZítekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Myslbek ovšem nebyl z těch, co vyklízejí pole bez boje. Když byla za čas ohlášena druhá soutěž, zaměřená na plastický dekor hlavního vstupu do divadla, obeslal ji svými sochami Záboje a Lumíra (což byly postavy, vyskytující se v Rukopisech), a znovu i Dramatem a Operou. Tentokrát v rozměrnějším podání, jako skupiny. V konkurenci jedenácti anonymních modelů získaly nejvyšší ocenění návrhy pod heslem „Saxa loquntur," což přeloženo z latiny znamená Kameny mluví. Druhou cenu obdržela obálka s kroužkem. Z onoho vítězného anonymu se vyklubal se z něho vídeňský Čech, zkušený už Antonín Wagner, a za kroužkem se skrýval Josef Václav Myslbek. I když se v samotném zadání soutěže volalo po „slovanském výrazu," a Myslbek v tom směru dospěl díky hlubokému porozumění i lásce k Mánesovi nejdál… přesto neuspěl.  

Důvod, proč se to stalo? Nejvíc výtek v hodnotící komisi zaznělo prý z úst Josefa Zítka: Údajně by narušil čistotu jeho díla. (Čím jako? Tou žádanou slovanskostí?) Bylo to pro Myslbeka velké zklamání, i když ho skousl s tichou hrdostí. „Konkuroval jsem na divadlo a obdržel druhou cenu – 600 zlatých," napsal v jednom svém dopise. Žádné citové výlevy, na to byl příliš chlap. Další Myslbekova spolupráce na venkovní plastické výzdobě stánku Thálie se už nekonala. Napříště mohl jen z dálky přihlížet, jak se činí ti šťastnější. Viděno zpětně – máme důvod litovat.  

Myslbekův pomník Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi - Foto: uživatel Petr1888, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Myslbekův pomník Jana Žižky z Trocnova v ČáslaviFoto: uživatel Petr1888, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Pomník v Čáslavi. Čáslav je místo posledního spočinutí ostatků hejtmana táborských vojsk Jana Žižky z Trocnova. My se k němu v souvislosti s Myslbekem vracíme ještě jednou, neboť to byl on, kdo tento pomník vytvořil. Nad odvážně nahozeným portrétem by se dal vyprávět podobný příběh, jaký se odehrál kolem sochy pro Tábor, jen s trochu útěšnějším koncem. V téže době jako měšťané táborští se rozhodli mít svého Žižku také v Čáslavi. Pyšnili se odedávna tím, že v chrámu svatého Petra a Pavla mají kdesi ukryty pozůstatky táborského hejtmana. Podle tradičních podání sem měly být přeneseny z Hradce Králové. A vskutku, v roce 1910 jako by se pověsti dodatečně potvrdily, v Čáslavi byla nalezena údajná Žižkova kalva čili mozkovna, jejíž pravost se značnou měrou připouští i novodobá antropologie. To jsme ale odbočili k úplně jinému vyprávění. Zpět k Myslbekovi.  

Jan Vilímek: Václav Vladivoj Tomek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Václav Vladivoj TomekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nuže, Čáslavští v témže roce, kdy Táborským Žižka spadl, podnikli skrze Uměleckou besedu proceduru, kterou bychom dnes nazvali výběrovým řízením. O zakázku pro město se v něm ucházelo šest sochařů, mimo jiné Seidan, Schnirch a Mauder – předložili však nepřijatelně vysoké rozpočty. Na rozdíl od lišáka Myslbeka, který uplatnil osvědčenou metodu jít pod cenu a slíbit vše včetně bláznivého termínu: do září 1879 (tedy do roka a do dne) se měl Žižka tyčit na rynku. Zakázku lstí vybojoval, rychle poslal skicu, pak ale začaly nám už známé průtahy. Ve věci fyzické podoby a odění hrdiny se tentokrát spojil s historikem Tomkem a svým obdivovatelem Tyršem, z něhož brzy udělal i osobního advokáta. Řadou studií hlavy se ztěžka probíral ke konkrétní Žižkově podobě. Naléhavé reklamace kvůli nedodržení termínů musel vyřizovat za sochaře Tyrš. „Přílišným spěchem se umělec unavil," argumentoval čáslavským nedočkavcům dr. Tyrš, „a nezbylo mu k vypracování tváře svěžesti dostatečné." A po nějaké době zase psal: „Radím, abyste na umělce nenaléhali, by to soše na újmu býti mohlo." Vše se posléze v dobré obrátilo, Myslbek zdržel práci o rok („jen" o rok), a v srpnu 1880 byl pískovcový pomník (na rozdíl od toho táborského povedený a velmi úspěšný) odhalen. Že se Myslbek mezitím stihl zúčastnit další soutěže na pomník pro Domažlice, o tom se taktně mlčelo.  

Julius Zeyer - Foto: Encyklopedie Co je co

Julius ZeyerFoto: Encyklopedie Co je co

Zavítejme nyní opět do Myslbekovy rodiny. V době, kdy sváděl marný boj na okrášlení Národního divadla, zasáhl do života jeho mladé rodiny zlým úderem osud. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy, jak už jsme si řekli. Paní Karolina povila v září 1876 dalšího synka. Sochařův přítel, básník Julius Zeyer, se rád stal jeho kmotrem. Ale ani ne po čtyřech týdnech šli všichni malému Julkovi na pohřeb. Zdrcení rodiče nemohli pochopitelně tušit, že se obdobná situace bude v ještě tragičtějších variantách několikrát opakovat – prozřetelnost jim postupně vezme šest z devíti dětí. Otec Myslbek neuměl navenek projevovat bolest. Uzavřel se do mlčení. Nechal naříkat své ruce. Vymodelovaly náhrobek Poslední křížek matky. A vzápětí pak první z mnoha podob sochy, která bude jednou patřit k jeho nejproslulejším – úvodní variantu Ukřižovaného. Sotva mohlo být náhodou, jestli zaujetí funerální tématikou (což je tématika pohřební) bylo vskutku náhodné, když pokračovalo několika náhrobky. Sochař, hledající zapomnění a zároveň obživu, pracuje jak o život. Dělá páté přes deváté, přislíbené zakázky si navzájem překážejí, starší nestíhá kvůli novým. Vedle Žižkovy sochy pro Čáslav tvoří medailon pro pamětní desku Jana Evangelisty Purkyně, k tomu slibuje v šibeničním, předem nereálném termínu pomník pátera Příhody do Domažlic

Myslbek Josef Václav: Oddanost - Foto:  Galerie hlavního města Prahy

Myslbek Josef Václav: OddanostFoto:  Galerie hlavního města Prahy

Současně se zabývá rozlehlou, časově naléhavou koncepční prací pro vídeňský parlament, totiž modely čtyř soch ctností – Spořivost, Pilnost, Stálost ve smýšlení a Oddanost. Proslulost získá zejména poslední z nich, Oddanost. Vymyká se našim možnostem, ale i potřebám podrobně sledoval onen charakteristický, nepochybně vysilující tvůrčí chaos, do něhož se Myslbek vrhá, možná dost lehkomyslně, zpola však záměrně, totiž v obavách o nejistou existenci, podle hesla "ber, dokud dávají," ale i ješitném uspokojení ze vzrůstajícího zájmu klientely a veřejnosti o jeho práci. Osvojuje si neurotický životní styl, jenž se mu nakonec stane trvalým stereotypem. Bude se už vždycky chovat jako sólista, který míní hrát a znít jako celý orchestr. Cosi v jeho povědomí volá po maximálním přetlaku. Je jako stroj, jehož výkon stoupá v přímé úměře k rostoucímu tlaku páry. Přináší to neustálé maléry, také však uspokojení, protože dělá za tři, ačkoli – a to si uvědomuje – je vlastně od podstaty zároveň tvor pohodlný a lenivý. Sám sochař mezi přáteli občas nerad přiznával, že se „musí honit za kšefty." Rodina se mu rozrůstala, finančně podporoval rodiče i zahálčivého bratra Františka, přitom hmotné starosti ležely výhradně na něm. Až do roku 1885, kdy se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole, je řešil výlučně z nepravidelných výdělků výtvarníka „na volné noze." Hrnul se proto do jakékoli práce v sebepřeceňující představě, jak stihne cokoli. Tak tomu ale nebylo.  

Zatímco „ve kšeftě" dokázal být furiantský, v tvůrčí práci ho vždy brzdila umělecká odpovědnost. Ten rozpor přerostl v jeho celoživotní konflikt, neboť všude nasliboval, ale pak nedokázal plnit. (Na to si našinec musí dávat pozor, i dnes.) Však z toho bývala sem tam veřejná ostuda. Příklad: můžeme ocitovat úryvek z kritiky, kterou si sám vykoledoval. Slíbil mimo jiné pomník do Domažlic, vzal zálohu a pak ze sebe dělal „mrtvého brouka."  

Jan Vilímek: Portrét Václava Brožíka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Václava BrožíkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Pomník Příhodův, jehož odhalení mělo se udáti 28. září 1880, nebude již letos odhalen," píše se v regionálním časopise Posel od Čerchova. Dodáváme, že Antonín Příhoda byl domažlický děkan a vikář, podporovatel chudých, zejména studentů, ale také přírodovědec a pěstitel ovocných stromů. „Pan Myslbek vyhotovil model, nechal si zaplatit 800 zlatých, a na všechny učiněné dotazy, bude–li pomník v určitou dobu hotov, nikdy neodpověděl. Tu měl komitét za to, že vše jest v pořádku a předešlý týden usnesl se na programu slavnosti. V sobotu došla konečně zvěst od pana Myslbeka, že pomník hotov být nemůže, jelikož se mu doposud nepodařilo kámen si zjednati. Tu to máme! Posud tedy vězí socha Příhody ve skále lomu, nemajíc ani tušení o tom, jaká sláva jí ušla vinou Myslbekovou." Je takřka jisté, že v době příprav na slavnostní odhalení neměl Myslbek víc než model. Vždyť přece v srpnu 1880, o pouhý měsíc dříve, jen s největším úsilím přivedl k odhalení Žižkův pomník v Čáslavi. Roku 1881 se pustil do úkolu, do něhož pak investoval víc než šestnáct let práce, totiž do monumentálního sousoší pro Palackého most v Praze. Ještě předtím si však dopřál kratičký, včetně cesty všehovšudy osmnáctidenní, přesto nejdůležitější výlet svého života – odjel do Paříže. Splnil se mu dávný sen. Navázal tam upřímné přátelství se dvěma krajany a vrstevníky, kteří do města nad Seinou odešli hledat umělecké štěstí, s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. 

Jan Vilímek: Vojtěch Hynais - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Vojtěch HynaisFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jako hypnotizovaný chodil Myslbek celé dny po Louvru a ostatních stáncích umění. Vrátil se vskutku obohacen: natrvalo pro sebe objevil hodnoty moderního francouzského umění, onu krásnou „francouzskou machu", jak případně začal říkat elegantní modelaci, o niž se začal doma okamžitě pokoušet. Teď je už ale čas, abychom se prošli po Palackého mostě dřív, než bude osazen Myslbekovými „panáky." V návrhu mostu Palackého se stavitelé inženýr Reiter a architekt Münzberger vrátili po éře železných konstrukcí opět ke klasice: k žule a ke sklenutí mezipilířových oblouků kamennými klenbami. Ač smyslem nového přemostění Vltavy bylo umožnit přepravu nákladů mezi průmyslovým Smíchovem a obchodním Novým Městem pražským, urbanisté nezvolili dvakrát vhodnou polohu, architekti ke všemu navrhli vozovku neprakticky úzkou, jen o o metr a čtvrt širší než na mostě Karlově, takže později to bylo třeba napravit rozšiřujícími konzolami – od roku 1951 je most o 4 metry širší (má teď patnáct metrů). V obavách před velkou vodou, ale i ze spekulativních důvodů, ve prospěch příštích zisků ze zástavby reprezentativních nábřežních domů, byl původně zvolna klesající podskalský břeh navážkou zvýšen o osm metrů a rozšířen na úkor vltavského řečiště o 30 až 50 metrů. Tolik tedy původní představa a budoucí proměny Palackého mostu a jeho okolí. 

Jan Vilímek: František Ženíšek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František ŽeníšekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Součástí původního projektu byly na všech čtyřech rozích mostu domky pro výběrčí mýta. Jakási moudrá magistrátní hlava přišla s nápadem, aby se tyto budky (nikoli nepodobné veřejným toaletám) staly podstavci pro monumentální sochařskou výzdobu. Myslbek si o tom musel myslet svoje, nicméně uměleckou soutěž, vypsanou Obcí pražskou, nemohl pominout. To by jinak ani nebyl on. Potřeboval si doma udělat konečně jméno, když už neuspěl při výzdobě Národního divadla. Navíc byl jako obvykle švorc, a tak šanci na zcela mimořádnou zakázku nemohl nechat ležet ladem. Vždyť se hrálo hned o čtyři skupiny „velkých panáků", jak říkával. Sešlo se sedm návrhů. V porotě, která měla vyslovit verdikt, neseděl sice žádný sochař, ale byl v ní vrstevník, malíř František Ženíšek, hlavně však sochařův přítel a obdivovatel, estetik Miroslav Tyrš.  

Rukopis královédvorský (foto uživatel Paddy) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Rukopis královédvorský (foto uživatel Paddy)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pravda, do uzávěrky konkursu (ke všemu ještě posunuté) stihl Myslbek připravit pouze tři ze čtyř povinných skic a modelů, zjevně si však žádnou protekci zjednávat nepotřeboval, neboť jeho modely jednoznačně předčily ostatní, a to jak kompoziční a technickou zralostí, tak jednotící myšlenkou, upřenou k české mytologii, k bájným postavám z dávných Rukopisů. Na pylony v Podskalí navrhl postavy Přemysla s Libuší a Lumíra s Písní, na smíchovský břeh Záboje se Slavojem, dodatečně pak Šárku se Ctiradem. Toto poslední sousoší bylo pak právem hodnoceno jako nejpůsobivější. Jenomže: první vyhrání z kapsy vyhání. Což se týká nejenom mariáše, ale i Myslbeka. Jestli byl soutěžní triumf nad soupeři Seidanem, Šimkem, Wagnerem a dalšími šťastně jednoznačný, ve všem, co následovalo, jako by se Myslbekovi lepila smůla na paty. S malichernou městskou radou se musel handrkovat o kdeco, o každý halíř, o smluvní podmínky, o technické zajištění realizace. Město nemínilo platit za dovoz kamene, ani za postavení body pro „punktýrování". (Punktýrování je proces zvětšení modelu do skutečné velikosti.) Praha taky odmítla hradit osazení soch na místo. A bylo toho ještě víc, těch klacků pod Myslbekovým nohami…  

Ctirad a Šárka stávali na smíchovském předpolí mostu Palackého - Foto: Jolana Nováková

Ctirad a Šárka stávali na smíchovském předpolí mostu PalackéhoFoto: Jolana Nováková

Z těžce probojovaného honoráře si musel tvůrce hradit prakticky veškeré náklady, včetně kameníků, kteří jeho návrhy měli převést do monumentality pomníků. Co mohl dělat Myslbek? Bojoval, rozčiloval se… spory se táhly léta. Co si vyškemral, byly jen dílčí ústupky. Celkový honorář ve výši dvaceti čtyř tisíc zlatých mu úřední šíbři naporcovali na osminy a po ždibcích je blahosklonně poukazovali vždy až po realizaci dílčích prací. To muselo být k vzteku. Myslbek se před hmotnou nouzí zachraňoval obvyklou taktikou – současnou prací na řadě jiných zakázek. Mimo jiné na karyatidách pro Českou spořitelnu, na Krucifixu, na votivní soše Schwarzenbergově (kardinála Schwarzenberga, aby nedošlo k nedorozumění). Pražská obec mu zadala výzdobu městského chudobince na Slupi. Začal posléze i s přípravnými studiemi na sochu svatého Václava. Tím ovšem jako obvykle nestíhal termíny a mlýnek tahanic se roztáčel dál.  

V ustavičných mrzutostech a neshodách se realizace čtyř sousoší vlekla; nakonec trvala déle než šestnáct let. Poslední skupinu, Ctirada se Šárkou, autor dodělal teprve v roce 1897, přitom první sousoší, Lumíra s Písní, dokončili jeho spolupracovníci, kameníci bratři Ducháčkové, už v roce 1885. Když vyhrál soutěž, byl Myslbek v Kristových letech; poté, co se konečně sisyfovského úkolu zbavil, měl na krku padesátku. 

Tomáš Masaryk sedmadvacetiletý - Foto:  Muzeum T. G. M. Rakovník

Tomáš Masaryk sedmadvacetiletýFoto:  Muzeum T. G. M. Rakovník

Avšak největší, nečekaná a nepochybně nejbolestnější zrada ho potkala uprostřed práce, když počínaje únorem 1886 začaly v novém vědeckém časopise Atheneum, redigovaném profesorem Tomášem Garriguem Masarykem, vycházet statě, z vědeckých pozic útočící na pravost staročeských básnických zpěvů v Rukopise královédvorském a zelenohorském. Mladí učenci, profesoři Gebauer, Goll, Masaryk, Vlček a jiní k roztrpčení celého českého národa na základě vědeckých analýz jednoznačně odmítli pravost Rukopisů. Dílo, jež se Myslbekovi stalo hlavní inspirací k sochám Palackého mostu, prohlásili za novodobé padělky. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas