22. března  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1030. schůzka: Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Karel Hlaváček na fotografii z roku 1895 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Hlaváček na fotografii z roku 1895Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Během dnešní schůzky s naší minulostí se budeme zabývat osobou, která řadu let, ba desetiletí stála jaksi na pokraji velké české poezie, jakož i jiných uměleckých žánrů. Ba byla na ni přilepena cedulka s nápisem „dekadentní", a to v dobách, kdy dekadence měla jen jediný význam, a to "úpadek, upadání, úpadkovost."

Trvalo dost dlouho, než se dekadence začala vykládat jakožto, cituji: „na přelomu 19. a 20. stol. individualistický a subjektivistický myšlenkový a umělecký směr vyjadřující úzkost a depresi člověka." Což jsou diagnózy v naší době zabydlené a mnohým z nás důvěrně známé.1030. schůzku jsme pojmenovali názvem jedné z mistrovských básní Karla Hlaváčka Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji. 

Vlastní karikatura spisovatele a výtvarníka Karla Hlaváčka - Foto:  Web Česká republika

Vlastní karikatura spisovatele a výtvarníka Karla HlaváčkaFoto:  Web Česká republika

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají… 

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný,
smysly mámí jak chvění silných drátů, utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…  

Časopis Sokol, ročník 1871 - Foto:  Antikvariát Anděl

Časopis Sokol, ročník 1871Foto:  Antikvariát Anděl

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu,
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.  

Tak tedy Karel Hlaváček. Na svět nepřišel v kdovíjaké elitní společnosti horních bůhvíkolika deseti tisíc. Narodil se 29. srpna roku 1874 v Libni (která tehdy ještě nebyla součástí Prahy) v rodině jirchářského dělníka (do ní kromě otce a matky patřili ještě tři sourozenci). Absolvoval karlínskou reálku, dva roky vydržel jako mimořádný posluchač na filosofické fakultě pražské university, kde si zapsal přednášky, jejichž tématem byly moderní jazyky (věnoval se především francouzštině a francouzské literatuře), pak se však upřel na úplně jiný obor – navštěvoval kreslířský kurs při uměleckoprůmyslové škole.  

Karel Hlaváček: Faun, 1897 - Foto:  Muzeum umění Olomouc

Karel Hlaváček: Faun, 1897Foto:  Muzeum umění Olomouc

Jako básník debutoval v tomtéž roce, ve kterém ukončil svoje středoškolská studia. Jeho báseň Starý herbář byla zařazena do Almanachu pražských abiturientů. To mu bylo osmnáct let. Za rok nato se v něm probudil sokol. Ne že by rozpřáhl křídla a básnicky se rozletěl, skutečnost byla prozaičtější . Angažoval se v Sokole. Septimán reálky cvičil spolu se svým kamarádem, truhlářským tovaryšem, den co den na primitivním nářadí truhlářské dílny. Postupem doby se vypracoval do pozice člena cvičitelského odboru Československé obce sokolské, účastnil se práce ve středočeské sokolské župě a zastával funkci místonáčelníka libeňské jednoty. Kromě toho, že cvičil tělo, tak trénoval i svůj poetický cit. Publikoval coby "sokolský básník." Do časopisu Sokol později často přispíval. Uveřejnil v něm řadu článků, ve kterých se zabýval teorií a metodikou tělesného cvičení, jakož i organizačními a ideovými otázkami sokolství vůbec. Když mu dvacet let, vydal svoji první knížku, nikoli už cvičitelskou, ale básnickou (i když stále ovlivněnou sokolstvím). Však se také jmenovala Sokolské sonety. To mu ovšem závratné jmění nepřineslo, o jmění se u něj mluvit opravdu nedá. A o závratném už vůbec ne. Žil v poměrech, o kterých se dá říct, že byly stísněné. Mladičký bohém, a zároveň (paradoxně) sokol. U Hlaváčka se tyto dvě podoby jedné osobnosti nevylučovaly. Tak tedy mladičký bohém bez stálého zaměstnání a příjmu, odkázaný na podporu od svých chudých rodičů. Náhodné výtěžky z jeho vlastní výdělečné činnosti nebyly velké ani tehdy, kdy pracoval na Národní listy jako externista. Psal do nich drobné příspěvky charakteru nikoli literárního. 

"Zachytit krize a sny člověka je možné jenom přetvořením formy, která nekonvenčnímu poznání vtiskuje konvenční znak,"píše o Karlu Hlaváčkovi literární historik a kritik dr. Jiří Brabec. "S tím úzce souvisí i otázka obraznosti moderní poezie. Básnický obraz přestává být pomalu závislý na přísně logické výstavbě básně, která je často pouze výsledkem určité automatičnosti myšlení, jež ochuzuje skutečnost. Básníci jsou pak zakleti do úzkých průhledů na rozporuplný život, básnický obraz jen vysvětluje, ilustruje, ale neobjevuje. Jejich osobní zpovědi si vyžadovaly rozbití onoho zužujícího výhledu."  

Francouzský spisovatel Henri de Régnier - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Francouzský spisovatel Henri de RégnierFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Francouzský básník Henri de Régnier, vyznávající symbolismus, je autor myšlenky, kterou se Hlaváček po celý svůj život řídil: "Umění již nevykládá, nýbrž sugeruje." Tuto sílu sugesce si umění muselo obtížně získat. Nevyhnul se tomu ani náš básník. Ve dvaceti letech se Hlaváček seznámil s Moderní revuí. Čítal pravidelně tento časopis (určený pro mládež), a skrze něj se dostával k hudebnímu verši (za značného vlivu Verlainova) – ten byl naplněn sny a přízračným viděním věcí. Hudební verš… Ano, hudba a nejrůznější hudební nástroje se v jeho poezii objevují hodně, až nápadně často. My jsme vstoupili do hájemství Hlaváčkových veršů básní o viole co nejhlouběji naladěné, ale jemu se při psaní zjevují – nebo je snad přímo slyší – i jiné hudební nástroje. Loutna, varhany, nebo aspoň nové struny, jeho básně mají název Píseň, Introitus, Preludium, Kuplet.  

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.  

Hrál dlouze na hoboj,
v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?  

Karel Hlaváček: Exil - Foto: Památník národního písemnictví

Karel Hlaváček: ExilFoto: Památník národního písemnictví

Hrál smutně na hoboj.
Vzduch zhluboka se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu na hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.  

Roku 1895 (Karlu Hlaváčkovi bylo jedenadvacet let) byl poslán jako vojín císařsko–královské armády nejprve do Salcburku a Innsbrucku, poté do italského Tridentu. Básník se do té doby pohyboval pouze v prostředí své chudé rodiny, v malé sokolské jednotě a v knižním světě Moderní revue – tak tenhle mládenec je najednou vržen do hrubého vojenského pořádku. Povahou to byl člověk spíš pasivní, jeho nervy byly rozjitřené neustálým svárem touhy a snu s všedním životem, a teď měl zapadnout do vojenského prostředí. "První moji dnové tady," píše své lásce, učitelce Marii Balounové (ta ho, jen tak na okraj řečeno, přežila o padesát let). "První moji dnové tady – plny dusného vzduchu kasárenské jednotvárnosti a nekonečné sprostoty a banálnosti, jež zajíká až k zhnusení; plny tíživého smutku, kdy každý počítá den ze dne, kdy bude vysvobozen z moderního otroctví…"  

Oficíři, většinou hrubí a nevzdělaní, byli zpraveni o Hlaváčkovi (mylně) jako o anarchistovi, a proto ho pronásledují ještě víc než ostatní. "Mě to zevšad svírá, dusí, škrtí, a já jsem tak nervózní – Ty to víš! Je to prudký a studený náraz brutální reality, který tu prodělávám." V Tridentu žil Hlaváček v kasárnách, která byla umístěna ve starém zámku. Před jeho očima se tady setkávají dva světy – surovost se zlem – a tajemství s krásou staré tvorby. "Tam nahoře na bohatém kazetovém stropě teplými filigránskými ornamenty jsou náplně nádherných fresek. Scény biblické, legendární, mytologické, plné síly, svěžesti a antikvované poezie. To všecko nahoře, a zde dole sprostota moderní zpustlé soldatesky. Jaké to protivy!"  

Pozdě k ránu - Foto:  Moderní dějiny

Pozdě k ránuFoto:  Moderní dějiny

Armáda nebyla pro Karla tou pravou kariérou. Naštěstí absolvoval jenom vojenské cvičení. Po třech měsících byl z vojny – ze zdravotních důvodů – propuštěn. Když se vrátil domů, má už hotovou svou druhou sbírku – Pozdě k ránu ji nazval. Některé motivy, které zachytil ve svých dopisech, se objevují i v jeho verších. Odráží se v nich zkušenost z italského prostředí, ale hlavně se v nich zesiluje snovost, subtilnost, tendence k melancholickému smutku z reality.  

Je pozdě již… Kouř po střechách se plazí, srp měsíce jak stříbrný je plech, vzduch prosycen je hořkou vůní sazí, již půlnoční déšť smyl se šikmých střech.
Je pozdě již… Jen kapek pár dle domů tak tence tříská na luceren sklo, jež svítí žlutě na skupiny stromů, kde náměstí se plaše zalesklo.
Je pozdě již – a měsíce srp sklivý již padá za hřebeny mokrých střech, jichž ubíhavé v dálku perspektivy tak měkce krájí ztlumený tmy vzdech.
Kdos zašeptal… Však zde nic nepohne se, vše souzeno tu býti lhostejné – jen měsíc v kašně bázlivě se třese, jak z věží hodiny zní zpožděné…  

Hlaváčkova vlastní karikatura - Foto:  The Art of the Beautiful-Grotesque

Hlaváčkova vlastní karikaturaFoto:  The Art of the Beautiful-Grotesque

Oč vlastně jde v Hlaváčkových verších? Chtěl zachytit "nejdelikátnější nuance barev," chce zaznamenat „všechno tajemné, neznámé, a přetvořit to v ironii a hřejivou intimitu." Jde mu o vymodelování takové scenérie, která by vsugerovala čtenáři „pocit smutku, pocit bolesti ze skryté a nepoznané krásy tajemných dějů." Japonští malíři jsou pro něj vzorem pro svou úspornost, zdánlivou chudobu, která je ve skutečnosti bohatstvím. „Užívají zvláštních svých barev, několika zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovede vyjádřiti všechnu subtilnost jejich miniaturních snů, zachycovati ve větvích roztřesená oblaka vůní a křik nádherných ptáků, plovoucích po nočních vodách, a jež přitom všem balancují na ostří karikatury." Karel Hlaváček se od nich lišil jedině tím, že chtěl užívat místo barev a kontur – slov. „Já, delikátní a spřízněný uměleček, jenž v subtilnosti a odlišování spřízněných tónů jedné chromatické škály složil všechno své uměníčko." Ironie… i sebeironie… mu byla zřejmě vlastní. Jakož i (kromě hudby) výtvarné umění. Jeho kresby a grafiky se objevují na stránkách Moderní revue hned vedle jeho veršů. Nejprve to byly hlavně portrétní a figurální studie, také viněty, ornamenty, exlibris. To vše si nečinilo nárok (zatím) být něčím víc než jenom studiemi. Ale ve výběru námětů těchto kreseb se projevuje už to, co bude Hlaváčka nejvíc zajímat. Co ho zajímalo nejvíc? Nápadně častým námětem jeho kreseb je autoportrét. (Model byl vždy při ruce.) Ale to nebyl jediný, a ani hlavní důvod. V souladu s dobovým subjektivismem se nořil do hlubin introspekce (tedy aby poznal sebe sama), aby však nesklouzl až k sebechvále (což není mnohému tvůrci věru vzdálené), a taky aby neupadl do sebelítosti (i tím je leckterý kumštýř zhusta postižen), tak o sobě Hlaváček hovoří s ironií často až příliš krutou.  

Například když karikuje svou démonickou podobiznu tím, že k ní vytvoří jako pendent lebku, na níž zůstaly toliko brýle. Jindy namaluje sám sebe jako pavouka, nebo přetvoří svůj knír v chapadla medúzy. Mezinárodního úspěchu dosáhl Hlaváček roku 1897 vítězným návrhem obálky pro polský avantgardní časopis Życie.  

Karel Hlaváček: Mstivá kantiléna - Foto:  Antikvariát Pražský almanach

Karel Hlaváček: Mstivá kantilénaFoto:  Antikvariát Pražský almanach

Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel – pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla – to den byl ospalý – kdos zádumčivě v dálce pěl: že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada, a všady bázlivě si lehli, světla zhasili, když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada, že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.
Noc byla zamlklá – kdos podle řeky ještě šel, byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla, na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl: Že marno vše. – Že nevzroste nic.. – Že nic nevzeplá.  

Stanislav Kostka Neumann - Foto:  Webové stránky SK Neumann

Stanislav Kostka NeumannFoto:  Webové stránky SK Neumann

Mstivá kantiléna. Hlaváčkova poslední, nejpropracovanější sbírka. Bylo mu třiadvacet let, když ji psal. V té době už se stále častěji a silněji ozývaly příznaky jeho onemocnění. Tuberkulózní proces postupoval velmi prudce – mimo jiné proto, že Hlaváčkův organismus byl podlomen srdeční vadou. Přesto básník (a také výtvarník) dále tvoří, stává se dokonce spolupracovníkem dalšího časopisu, Nového kultu, který redigoval S. K. Neumann. Jak se po letech ukázalo, v posledních měsících svého života pracoval Karel Hlaváček na básnické sbírce Žalmy (ta vyšla až ve 30. letech 20. století). Od počátku roku 1898 byl však jeho zdravotní stav velmi vážný. Jeho nejbližší přátelé z okruhu Moderní revue organizovali finanční i jinou pomoc, aby zachránili jeho život, ale marně. Zemřel 15. června 1898. Jeho stáří (vlastně mládí): 23 léta. Pohřben byl na libeňském hřbitově, jemuž věnoval ostatně i jedu ze svých posledních básní. 

Pamětní deska Karlu Hlaváčkovi v Podlipného ulici v pražské Libni - Foto:  Leotard, Wikipedia, public domain - volné dílo

Pamětní deska Karlu Hlaváčkovi v Podlipného ulici v pražské LibniFoto:  Leotard, Wikipedia, public domain - volné dílo

Slunce svit padl v snítek klín, každý rov stápěl se v jasu, křížů řad vrhl temný stín po zídce do pole klasů.
Zachvěl se všecek klasný lán, v úděsu zavlnil stébly, jak z moře dna když bouřný van vyrve hrst chaluh a škeblí...
Poslední paprsek v mraku snil křížů stín v temnu kdes bloudil, ke klasu klas se naklonil, s chrpou se v obětí snoubil.
Z hvězd se teď line k zemi mír, klasný lán v spánku již dýchá; v dálce jen bleskne z mraků vír blýskání na časy – z ticha... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas