29. března  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1031. schůzka: Život a dílo pana řídícího učitele Raise

Rodný domek Karla Václava Raise v Lázních Bělohrad - Foto:  Lázně Bělohrad

Rodný domek Karla Václava Raise v Lázních BělohradFoto:  Lázně Bělohrad

Čeká nás pátrání po stopách jednoho pana "normálního" učitele a posléze i řídícího učitele měšťanských škol. Kromě toho, že učil, tak – zřejmě po večerech, o nedělích a o prázdninách – spisoval. I jeho jméno patří na čestné místo v knize o dějinách české literatury.

Snad alespoň těm, jejichž znalosti nekončí u smartphonů a play stations, něco příjmení Rais říká. Možná si i vzpomenou, že v jejich městě existuje nějaká Raisova ulice. A nelze vyloučeno, že si ve vetešnictví své paměti vybaví i další dvě jména dotyčného – Karel Václav. 

Já žitím denním kupředu se deru, znám potu proud i za chléb zápasy – jen v podvečerním konejšivém šeru se také srdce trochu ohlásí, a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá, vždyť nemučí ho denní psota bledá...  

Tyto verše napsal Karel Václav, když mu bylo sedmadvacet. Vyplývá z nich, že to v životě neměl zrovna jednoduché. Vrátíme–li se do roku 1859, v němž se narodil, a vyhledáme–li si v matrice městyse Bělohrad u Nové Paky (nynějších Lázní Bělohrad), najdeme u data zápis s konkrétním datem 4. ledna, že právě onoho dne přišel na svět svému otci, drobnému zemědělci, který si přivydělával tkalcovstvím, a matce švadleně, synek Karel. Rodiče se o něho báli (už předtím přišli o tři děti). V Bělohradě vychodil synek tři třídy místní, takzvané hlavní (později obecné) školy.  

Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Když bylo ve škole prázdno, jezdíval jsem na pole s otcem," vzpomíná Karel Václav Rais po letech. "Jindy přiběhl jsem po škole za ním. Když se prvá, druhá brázda začernala, přehlížeje celé pole myslíval jsem si, za jak dlouho, jak zvolna a s jakou prací bude celé to pole zoráno. Šlo to tak pomalu – vždycky celá dlouhá cesta od kraje ke kraji, a přibyla jediná řádka! Co se ty krávy nachodí, co se tatínek do klečí naopírá, za ruchadlem se naklusá, než celou plochu zbrázdí. Já jsem pejřavku sbíral a náručí nosil na hromadu, ale hřbet se brzy rozbolíval až běda. Každou chvíli jsem se narovnal, ale konečně jsem toho měl dost. Hřbet tatínkův, ten však všecko vydržel." Bylo mu devět let, když byl poslán „na handl", jak se tehdy říkalo. Což znamenalo rok prožitý ve Vrchlabí, aby se v německé rodině naučil německy. Tady také Karel pokračoval na místní škole. Kluk byl nevelkého vzrůstu, kvůli tělesné slabosti ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo, jenomže on ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky. Jako žák byl opravdu velice pilný a svědomitý. Velký vliv na něj měl jeho první učitel, varhaník, sbormistr a skladatel František Lopatář – učil se u něho hře na klavír. (Jako pozdějšímu kantorovi se mu to bude hodit, když mu hned v prvním učitelském působišti, v Trhové Kamenici, svěří hru na varhany v kostele při mši svaté.)  

Takže rodiče na doporučení učitele nakonec svoje rozhodnutí přehodnotili, a Karel putoval do Jičína na nižší reálku, kde pobyl od svých jedenácti do čtrnácti let, a když mu bylo osmnáct, vstoupil na učitelský ústav, aby se v něm vyučil – na co jiného než na učitele. Mimochodem – roku 1929 byl tento ústav po něm pojmenován. Na studiích ho rodiče nevydržovali, na to neměli. Karel se musel živit sám, především kondicemi. Vyučoval slabší studenty. "Jednou za měsíc ke mně tatínek chodíval, aby mne potěšil a také nějaký ten peníz pro mě měl. Bývalo to ve středu nebo v sobotu odpoledne, kdy jsem měl prázdno. Na tu návštěvu jsem se vždycky těšil, a sotvaže jsem v poledne odložil lžíci, chvátal jsem naproti. Otce na silnici jsem zdaleka poznával, uzly měl přehozeny přes rameno, opíral se o hůl, kráčel vzpřímen. Shledání naše bylo vždy šťastné. Poseděli jsme spolu a vypověděli všecky noviny. Vyprovázíval jsem ho potom daleko, a máloco bývalo v životě mém tak krásné tako tyto cesty. Jednou ke mně přišla také maminka. Bylo sobotní odpoledne, učil jsem se. Najednou někdo zaťuká, dveře se zvolna a tiše otvírají a mezi nimi – bože! – naše maminka. Chytil jsem ji, radostí zmámen. V košíčku mi přinesla pár buchet, a hned jsem se do nich dal. Vyprovodil jsem ji až ke kapličce za Ouliblicemi a byl bych šel ještě dál, ale nedala. A pak jsem ji večer viděl v duchu, jak se slunnou polní cestou vzdalovala; tmavý šáteček na hlavě, černou halenku, hnědou sukni, košíček na ruce. A slzy zas byly v očích."  

Karel Václav Rais ve vyšším věku - Foto: Encyklopedie Co je co

Karel Václav Rais ve vyšším věkuFoto: Encyklopedie Co je co

V Jičíně složil Karel maturitní zkoušku (s nejlepším možným výsledkem). Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů; Rais však představoval výjimku, některé zkoušky mu byly prominuty – znalosti musel (díky svému výtečnému prospěchu) prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky. Po absolutoriu toužil dostat se do Prahy, ale na radu ředitele ústavu Ferdinanda Macháčka, který měl bratra ředitelem školy v Trhové Kamenici, si ještě před maturitou podal žádost o místo učitele v Trhové Kamenici. Dostal se tedy do kraje podobně drsného jako jeho rodiště. Sám svůj rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná: "Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši."
Nejenom na duši, ale i na tělo. Patrně vlivem studeného pokoje, v němž za dobu trhovokamenického působení žil, a také proto, že hrál na varhany v zimním období, začal trpět akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým životem, postrádal kulturní dění. Jeho přičiněním zde byla založena knihovna, beseda Neruda (Rais ji pojmenoval po svém oblíbenci), ta tu pořádala vzdělávací večery.  

V Trhové Kamenici se stala učitelkou také slečna Marie Hrozná, dcera úředníka telegrafního úřadu v Pardubicích. A právě tu si vzal Karel Václav Rais – tedy bylo to později, až v červenci roku 1882 – za ženu. Hned následujícího roku se manželům narodila dcera Marie, která se jako provdaná jmenovala Míšková a byla později rovněž spisovatelkou – především pro děti. Ostatně právě v Trhové Kamenici začal i její otec psát. A také zprvu nikoli pro dospělé, nýbrž pro dětské čtenáře. Byly to nejprve drobné povídky – Listy z české kroniky, a dva svazky nazvané ještě stručněji Z kroniky. K nim přibyly České pohádky o Kristu Pánu a Povídky ze starých hradů.  

K. V. Rais: Zapadlí vlastenci. Vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara - Foto:  Můj antikvariát

K. V. Rais: Zapadlí vlastenci. Vydání s ilustracemi Adolfa KašparaFoto:  Můj antikvariát

A je též svědectvím, jakým byl snaživým a dobrým učitelem, jak měl svoje studenty rád a jaké porozumění projevoval pro jejich výchovu. "Pan pomocník by učil od rána do večera," to říká paní učitelová o mladém Karlu Čermákovi v románě Zapadlí vlastenci, v nejznámějším Raisově díle, a ten pomocník nebyl asi se svou srdečnou horlivostí Raisovi příliš vzdálený. Prázdniny trávil Karel Václav Rais v Sobotce u svého mladšího bratra Antonína, který zde působil. Pamětní deska na jednom zdejším domě připomíná, že zde psal své nejznámější dílo z podhůří Krkonoš Zapadlí vlastenci z obrozeneckého období čtyřicátých let devatenáctého století. Jím oslavil všechny bezejmenné učitele a kněze, kteří se přičinili o znovuvzkříšení českého jazyka. Autorovi Zapadlých vlastenců bylo třiatřicet let.  

Vydání Raisovy knihy "Pantáta Bezoušek" s ilustracemi Adolfa Kašpara - Foto: DatabazeKnih

Vydání Raisovy knihy "Pantáta Bezoušek" s ilustracemi Adolfa KašparaFoto: DatabazeKnih

To ale zdaleka nebyla jeho první kniha – do té doby jich stačil napsat a vydat na šestadvacet – z toho dvacet sbírek veršů, dále pak pohádek, povídek, historických a životopisných obrazů. Knížka Povídky o českých umělcích se zabývala životy význačných malířů Václava Hollara, Václava Vavřince Reinera a hudebníků Josefa Slavíka, Josefa Myslivečka, Jana Ladislava Dusíka a Františka Bendy. Ale raději zpět k Zapadlým vlastencům… "Ty Zapadlé vlastence psal jsem s velikou láskou," svěřil se v dopise svému příteli, "dlouho jsem se na ně chystal a byl jsem šťasten, když jsem je dělal." Na té knize je to také poznat. Zatímco naprostá většina jeho prací před Zapadlými vlastenci (a také po nich) podává pesimistický obrazy ze života lidí v horách a v podhůří na konci 19. století – s výjimkou pohádek, samozřejmě – jsou Zapadlí vlastenci naplněni pohodou až idylickou a optimismem u Raise ne zrovna běžným – snad jenom Pantáta Bezoušek a Západ se jim mohou postavit po boku.  

Věnceslav Metelka - Foto:  www.paseky.cz

Věnceslav MetelkaFoto:  www.paseky.cz

My jsme se s předlohou hrdiny Zapadlých vlastenců v Toulkách už potkali – na začátku deváté stovky našich schůzek. Jmenoval se Věnceslav Metelka – učitelský pomocník v Pasekách nad Jizerou. Ten sepsal zápisky, kterým sám říkal "porůzné myšlenky, blesky a plesky, paběrky a patěrky." Jsou shromážděny v několika silných sešitech, datovány léty 1835 až 1844. Raisovi Zapadlí vlastenci se odehrávají právě v této době a jejich obraz podává skutečný pasecký učitel, kterého jako svůj pramen ostatně cituje Rais ve své předmluvě. Rais si však z Metelky vybíral, co se mu líbilo a hlavně co odpovídalo jeho záměru. Naproti tomu Metelka psal své zápisky jenom pro sebe a pro budoucí a vůbec nepomýšlel na to, že by mohly být někdy vydány. To nakonec byly, ale až v druhé polovině 20. století, pod tituly Ze života zapadlého vlastence, a Kde na stromech harmoniky rostou. Autor těchto deníků se nemusel obávat cenzury, která bude přísně posuzovat každou jeho větru, a tak vše říkal přímo a naplno s krajní upřímností. 

Razítko měšťanky v Trhové Kamenici pojmenované po K. V. Raisovi - Foto:  Lázně Bělohrad

Razítko měšťanky v Trhové Kamenici pojmenované po K. V. RaisoviFoto:  Lázně Bělohrad

"Mohl bych být kantorem od hodiny," poznamenává si ve svých zápiscích Metelka. "Já bych se naučil na preceptory nos zdvíhat, do školy celý rok nepřijít a nepoučit. Za roční práci jsem dostal 50 zlatých. Za to musím 36 neděl od rána do večera být zavřen s dětmi jako v žaláři. Živá bída a živý kříž. Nebozezem navrtat děr do uší, aby lépe slyšely můj nářek." V Zapadlých vlastencích se taková slova, plná hořkosti, neobjevují. Raisův vrchní je milovník vážné hudby, kterou pěstuje jako zanícený amatér, sice je důstojný a povýšený, ale s pozdětínským kantorem jedná blahosklonně, někdy i vlídně. Zatímco navarovský pan vrchní u Věnceslava Metelky "se jako řeznický pes utrhne a žadatel se musí hned stěhovat, odkud přišel." Když si Metelka vzpomene na zpupnost panských úředníků, rozpálí se upřímně doběla: "Sám satan vám rady dává, abyste nevinné mučili, trýznili, trápili. Peklo rozškleb svůj jícen a pohlť vás." Raisovi se do románu Metelkova fakta nehodila. Nebyla totiž vůbec idylická. A on chtěl napsat líbeznou idylu. "Ano, Čech jsem, to mou slastí, slavnou honosím se vlastí!

Václav Beneš Třebízský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav Beneš TřebízskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jeho povídky měly často historické náměty. Navazoval v nich na Václava Beneše Třebízského – konec konců byl to on, kdo se stal jeho prvním životopiscem. A jinak – jaké bylo poslání Raisových dílek? Byly to především příběhy výchovné, zdůrazňující mravnost a kladné vlastnosti hrdinů. (Pan učitel se nezapřel.) Bylo mu teprve čtyřiadvacet let, když se pustil do vlastních memoárů. Trošku brzo. Ony to byly spíš vzpomínky na dětství, a k nim sem tam nějaká ta básnička. Nechybí v nich ani zmínka o svatopetrské pouti na Byšičkách u Bělohradu, kde byl malý Rais v době, kdy se schylovalo k prusko–rakouské bitvě v roce 1866. Tady popsal setkání s „Prajzy" očima malého dítěte. A v povídce Smrt na samotě se příběhem o smrti tří malých dětí na záškrt vyrovnal se svými mrtvými sourozenci. Svými myšlenkami však dlel stále častěji u svého vysněného působení. Ach, Praha! Kýžený sen nejednoho venkovana. Leč žádná Praha. Na základě své žádosti byl sice po necelých pěti letech v Trhové Kamenici jmenován učitelem, nikoli však v Praze, ale v Hlinsku. Tam strávil dalších šest let života.  

Pamětní deska Karlu Václavu Raisovi na budově školy čp. 920 v Šumavské ulici v Praze - Foto:  Lázně Bělohrad

Pamětní deska Karlu Václavu Raisovi na budově školy čp. 920 v Šumavské ulici v PrazeFoto:  Lázně Bělohrad

Po desítileté učitelské službě dostal se už do Podola u Prahy (to je dnešní Podolí), a potom ještě učil na měšťanské chlapecké škole na Žižkově, a posléze i na Královských Vinohradech. Tam dosáhl na místo řídícího učitele, načež postoupil za jediný rok na ředitele II. měšťanské školy. Na tomto postě setrval dvaadvacet a půl roku. Kariéru tedy udělal nakonec Rais docela krásnou… a svým způsobem i rychlou. 

Fotografie Adolfa Kašpara v jeho ateliéru - Foto: Oficiální webové stránky obce Bludov

Fotografie Adolfa Kašpara v jeho ateliéruFoto: Oficiální webové stránky obce Bludov

Své role pana řídícího a spisovatele v jedné osobě se Karel Václav Rais zhostil se svědomitostí a velkou zodpovědností. Vedle náročné funkce ředitele školy se snažil literárně tvořit, být aktivní v literárních spolcích. Na svých bedrech navíc nesl úkol vypracovat knihu o historii a současnosti vinohradského školního okresu. Značné pracovní nasazení se promítlo i do jeho zdravotního stavu: trpěl nespavostí, bolestmi hlavy, revmatismem. Poté, co zemřeli tři jeho milovaní členové rodiny – zeť, manželka, bratr – odchází Karel Václav Rais v roce 1915 na zdravotní dovolenou. Ke své učitelské dráze se už nevrátil. Penzionován byl po vzniku Československé republiky, v roce 1920. Od roku 1909 až do třicátých let dvacátého století vydávalo nakladatelství Unie jeho sebrané spisy, jejichž frontispice namaloval jeho přítel, malíř Mikoláš Aleš. Ten ilustroval i některé jeho knížky pro mládež. Se Zapadlými vlastenci je však nerozlučně spojeno jméno Adolfa Kašpara, ve kterém spisovatel našel svého jedinečného ilustrátora, i když se tak stalo vlastně na sklonku jeho života, ve 20. letech 20. století.  

Hrob K. V. Raise na Vinohradském hřbitově v Praze - Foto: David Sedlecký, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Hrob K. V. Raise na Vinohradském hřbitově v PrazeFoto: David Sedlecký, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Adolfu Kašparovi Karel Václav Rais napsal: "Obrazy Vaše prohlížel jsem pln radosti a věru srdce nad nimi okřálo. Samy o sobě jsou to práce rozkošné a vzhledem ke knize vystihují vše. Zimní příroda, škola, farní kuchyň, pomocníkův pokojík, varhany – vše vystihuje mou představu. A postavy! Ano, to jsou oni – tak v mé mysli žili." Malíř Adolf Kašpar nelenil a vypravil se do Vysokého a do Pasek, a tam se zdržel plných pět neděl. Velice se mu totiž zalíbily zimní hory a zajímavé dědiny s lidovými stavbami, a přivezl si odtud do moravských Loštic, kde měl ateliér, tolik náčrtů a podnětů, že byl s dalšími ilustracemi do měsíce úplně hotov. Karel Václav Rais zemřel ve věku 67 let dne 8. července 1926 v Praze. Přesně čtyřicet let předtím napsal svoji prosbu: "Až umru jednou, ať mne tvrdá noha tím šumem všedním ve snách neruší, ať blaze potom moje plyne snění a nedočká se nikdy dokončení." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas