7. června  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1041. schůzka: Emilian Carl Johann, jinak též Emil Holub

Emil Holub na lovu antilop. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (1880-81) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Emil Holub na lovu antilop. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (1880-81)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

"Cestovatel Holub byl idealista, romantik, nadaný, zajímavý člověk, jemný a nezištný, někdy snad své síly přeceňující, doma ne vždy pochopený a proto nedoceněný. Mnoho trpěl, mnoho vykonal. Měl i on své chyby jako člověk i jako badatel, ale přesto svou činností a celým životem si zasloužil, abychom navždy v něm spatřovali člověka, na nějž jsme povinni vzpomínat vždy s úctou."

Těmi slovy charakterizoval Jindřich Dlouhý našeho slavného cestovatele – v prvním životopise, o který byl o Holubovi napsán. Měl obavy, že se na Holuba postupně zapomíná, a proto se rozhodl jeho život zachytit knižně. Ty obavy se nepotvrdily. Dnes je doktor Emil Holub jedním z našich nejznámějších cestovatelů. 

Dr. Emil Holub - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Dr. Emil HolubFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Narodil se 7. října roku 1847 ve východočeských Holicích v rodině praktického lékaře. Otec však v tomto malém městě nebyl s rozsahem klientely příliš spokojen, a tak když dostal nabídku vyměnit toto prostředí za jiné, dlouho se nerozmýšlel. Spolu s desetiletým synkem Emilem se rodina odstěhovala do Pátku u Loun. Těžko říct, jestli tato změna měla nějaký dopad na Holubovic rodinný rozpočet. Jistě však, že další života běh mladičkého Emila byl jí značně ovlivněn. Ovlivněn v tom smyslu, že se stal žákem žateckého gymnázia. Což sice žádná pohroma nebyla, jenomže on přišel přestěhováním o všechny kamarády. V novém bydlišti žádné nenašel, už se s nikým nedokázal sblížit. Uzavřel se do sebe a upnul se ke svým zálibám. Spolu se školními povinnostmi ho zcela zaneprazdňovaly. Věnoval se budování herbáře a také rozsáhlé sbírky brouků a minerálů. Prostě ho přitahovalo všechno, co se týkalo přírodních věd. Navíc si k tomu všemu přibral geografii, historii a archeologii.  

"Když mu bylo 13 let, dostal se mu do ruky Livingstonův cestopis o Africe," konstatuje autor práce o Emilu Holubovi spisovatel a publicista Josef Glückselig. "Přečetl jej jedním dechem, jak později při různých příležitostech prohlašoval." A potom ještě jednou…­ a znova a znova. Od té doby se vlastně datuje jeho posedlost poznat a prozkoumat černý světadíl. "Budu cestovatelem jako David Livingstone!" tvrdil ten kluk svým rodičům i spolužákům. Nikdo ho nebral vážně. „Romantické fantazírování… vlastní většině kluků…" Tatínek pohlížel na synkův zápal se shovívavým nadhledem, ale přitom to taktně vedl k záměru dovést ho ke studiu na lékařské fakultě. "Cestovatel musí být všestranně vzdělaný člověk," kladl na srdce Emilovi jeho otec. "A nejenom v zeměpise nebo vůbec v přírodních vědách. Jen si vezmi Livingstona. Také on, než se vydal na svou první africkou cestu, vystudoval medicínu."  

Jízda do polí diamantových. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Jízda do polí diamantových. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Synátor se tatínkovými radami řídil. Během studia na pražské lékařské fakultě se seznámil s nastupující generací umělců a také vědců. Přišel do styku s Mikolášem Alšem, Aloisem Jiráskem, Jaroslavem Vrchlickým. Zatímco tito muži chtěli dát své rodné zemi nejlepší umělecká díla, jaká budou schopni vytvořit, slibuje Emil Holub, že on pro čest a slávu svého národa prozkoumá dosud neznámá území Afriky. K cestě na jih Afriky do Kapského Města stačila doktoru Holubovi finanční pomoc Vojty Náprstka a jiných příznivců. S lékařským diplomem, na kterém neoschl zcela inkoust, s chirurgickými nástroji, léky a nezbytnými cestovatelskými rekvizitami odjel z domova hned na jaře roku 1872. (Měl tehdy pětadvacet let). Na doporučení rakouského konzula v jižní Africe si tam přivydělával lékařskou praxí – v evropských rodinách, které žily v přístavu Port Elisabeth. Poměrně brzy se uchytil a měl možnost si založit slušnou existenci. To však jeho záměrům neodpovídalo. Jakmile nashromáždil nejnutnější finanční prostředky, putoval dál do afrického vnitrozemí.  

Usadil se v Dutoitspanu u Kimberley, kteréžto území bylo tehdy zaplaveno hledači diamantů. I mezi těmito dobrodruhy působil jako lékař, a když si naspořil dostatek liber, navštívil se třemi najatými nosiči, pěti koňmi a pěti psy západní Transvaal, dále Bečuánsko (dnešní Botswanu) a jeskyně u Wonderfonteinu a Ribvertownu, kde našel na balvanech vyryté křovácké obrazy hvězd a zvěře. Pracně odloupnuté plátky horniny s rytinami poslal do Prahy Náprstkovu muzeu. Na území Bečuánska se vypravil za kmenem Bamangwatů, dorazil až do jejich hlavního města, do Šošongu. Byly to vlastně takové dvě přípravné výpravy. Dr. Holub si z nich přivezl nejenom cenné zkušenosti z putování po málo probádaných končinách, ale i několik beden s exempláři rostlin, hmyzu, s nejrůznějším etnografickým materiálem a dalšími předměty. Vrátil se za čtvrt roku. Jeho deník byl plný poznámek o způsobu života domorodých obyvatel.  

Viktoriiny vodopády na mapě Emila Holuba - Foto:  Archiv Roba Burnetta

Viktoriiny vodopády na mapě Emila HolubaFoto:  Archiv Roba Burnetta

Na další – už skutečnou výpravu – se vydal v březnu roku 1875. Tentokrát se jednalo o expedici s důkladnějším vybavením – český cestovatel měl v úmyslu proniknout co nejdál do nitra jihoafrického území. Což se mu podařilo, i když za cenu neobyčejných útrap a neustálého ohrožení. Jeho výprava musela čelit nejenom nástrahám divoké africké přírody, ale i nedůvěře domorodců. Přesto Emil Holub dorazil se svými pomocníky přes Šošong na území kmene Matabelů, a po řece Zambezi plul až do Šešeke, kde měl sídlo vládce rozsáhlé marucké říše jménem Sepopa. To byl asi panovník asi pětatřicetiletý, který vládl pětkrát většímu území než Čechy. Vůči svým poddaným si počínal s nepochopitelnou bezohledností a krutostí. Holub se mu možná měl raději obloukem vyhnout, leč neučinil tak. Vůči našemu cestovateli se totiž Sepopa choval poměrně přátelsky (i když si neodpustil prohrabat mu potají zavazadla a odnést si některé věci – přesnější termín je „ukrást" – takové věci, které se mu obzvlášť líbily). Na druhé straně však Holubovi a jeho lidem poskytl pohostinství a později mu dokonce zapůjčil několik svých královských člunů i s veslaři. Dr. Holub díky tomu mohl prozkoumat rozsáhlé povodí řeky Zambezi. Při této výpravě se cestovatel dostal až k Viktoriiným vodopádům, které toužil spatřit a poznat už od chvíle, kdy si o nich přečetl v Livingstonově cestopise.  

"Velkolepě krásné a malebné půvabné jsou tyto slapy při východu a západu slunce, když duha obloukem se rozloží po parních vláknech. Páry vystupujíce do výše syčí zvláštním způsobem, ale sykot ten jest slyšeti jenom tehdy, když vítr oslabí poněkud rachot hřmící ode dna skalní propasti, který pozorovatele přímo ohlušuje. Do propasti lze dohlédnouti jen od západní strany, a proto strašlivý hukot, který z hloubi roznáší se vzduchem a na míle daleko jako nepřetržitý rachot hromu se rozléhá, tím více omračuje naše smysly. Slyšíme řev a sykot, chvílemi též zřetelně zvláštní hukot, jímž proud vody naráží na tvrdé úskalí, i zdá se nám, že skála pod námi se otřásá, jakoby hukot ten pocházel z nějaké jeskyně pod námi. Kdyby bylo lze pohlédnouti do hluboké propasti, upokojili bychom své smysly a zapudili úzkost, která nás bezděky jímá; jelikož to však nemožno, připadá nám, že stojíme u pekelného jícnu, v němž zuří živlové vespolek zápasíce. Jak malý a nepatrný jeví se člověk u tohoto díla přírody!" 

Emil Holub na cestě po řece Zambezi. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Emil Holub na cestě po řece Zambezi. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880-81)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Třetí Holubova cesta by byla ještě nepochybně pokračovala, nebýt toho, že onemocněl zimnicí. A také se mu stala nešťastná náhoda, ke které došlo při průzkumu řeky Zambezi. „Dne 4. prosince 1875 musela naše výprava překonati peřeje Mučilu–Aumsingu, ležící nad městem Šešeke," zapsal si do svého deníku dr. Emil Holub. "Jim bylo souzeno, aby zničily naděje chované od dětství, aby zmařily dlouholeté úsilí a trudoplnou práci v Polích diamantových." Copak se tenkrát stalo? Byl to jeden z několika Holubových malérů (on jich v Africe zažil víc). „V těsném rameni říčním uprostřed pěnivé peřeje pokouší se člun, vezoucí léky a většinu nejdůležitějších prostředků výpravy, aby pronikl vpřed. Čtyři svalnaté tmavé postavy, obnažené až na malé červené zástěrky ve větru vlající, pracují vesly. Nebezpečné místo jest sice krátké, člun malý a úzký, a přece vyžaduje obrovské síly, aby postoupil. Hle, kterak ony černohnědé postavy, zpoceny a těžce oddychující, snaží se překonati vzdorný živel! Stromy na břehu blízkých ostrovů zdají se pokynem svých větví povzbuzovati veslaře, leč »marně… marně…« šumí naproti tomu papyrusová rákosina v řečišti rostoucí a proudem pohybována, jakoby zapovídala další postup. Avšak – co to znamená? – veslaři zmátli si takt! Co značí tyto nepravidelné údery vesel? Nebesa, mužstvo nevládne již člunem! Proudem uchvácena staví se loďka znenáhla napříč proti proudu, vesla jako slabé hůlky nezmohou již ničeho. Vtom – ó hrůzo! Člun obrátil se napříč. Malomocně smekne se veslo při posledním pokusu odvrátit hrozivé nebezpečí na skalní půdě, nejbližší vlna narazí na bok loďky a před mým zrakem pochová moje léky, střelivo a přemnohé věci nenahraditelné hodnoty. Na to vše musil jsem patřiti, nemoha přiskočiti a pomoci, neboť bez vlády spočíval jsem na druhém člunu schvácen zimní. Vidoucímu, jak loďka se potápí, bylo mi, jako by s tímto malým člunem moje sláva, celý úspěch výpravy, zkrátka veškero moje štěstí pozemské ve vlhký hrob bylo zapadlo. Sklesl jsem do člunu otupělý, nestaraje se o příští osud svůj."  

Co mu teď zbývalo? Musel se vrátit do Šešeke, kde se bez potřebných léků zdlouhavě uzdravoval. Když se mu to alespoň částečně podařilo, vydal se na zpáteční cestu do Dutoitspanu. V následujících měsících zpracovával získaný materiál, uspořádal v Kimberley výstavu, a potom odeslal část nasbíraných etnografických a přírodovědeckých materiálů do Prahy. V té době završil doktor Holub sedmý rok svého pobytu v Africe, načež se vrátil do vlasti. V Evropě pak pobyl čtyři roky. Za tu dobu vykonal obrovský kus práce. Především napsal o svých zážitcích knihu s názvem Sedm let v jižní Africe (právě v ní jsme našli líčení Viktoriiných vodopádů i katastrofy na řece Zambezi).  

Botswanská dívenka Bella, kterou Emil Holub přivezl ze své první africké cesty. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (1880-81) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Botswanská dívenka Bella, kterou Emil Holub přivezl ze své první africké cesty. Ilustrace z prvního vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (1880-81)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Holub neuměl hned pojmenovat všechny přírodniny a křovácké skalní rytiny zachycené transvaalskými humny. Nedokázal ani vysvětlit "kouř" či "páru" Viktoriiných vodopádů, či zrod pramenů řeky Limpopo. Ale pomohli mu kovaní a odhodlaní specialisté, a ti rozpoutali v jeho prospěch hotovou kampaň. Mladý zeměpisec Jindřich Metelka si vzal do parády Holubovu kostrbatou češtinu, zvýraznil výpovědní hodnotu jeho textu, a tak mohlo vyjít v letech 1880 a 1881 ve dvou svazcích dílo Sedm let v jižní Africe. V překladech se brzy rozlétlo do světa a zmagnetizovalo všechny další Holubovy produkce. Tato práce – na tehdejší dobu opravdu pozoruhodná – vyšla česky, německy, ale brzy na to i v angličtině a francouzštině. S velkým ohlasem se setkala zvláště v Anglii. Četli ji nejenom ti, kteří měli zájem na upevnění britského impéria na jihu Afriky, ale i vědci, zabývající se geografií a přírodovědou dosud neprobádaného světa. O tom, že mezi nimi byl i slavný Charles Darwin, svědčí dopis, který napsal a poslal Emilu Holubovi:  

"Vážený pane, dovolte, abych Vám po přečtení Vaší knihy sdělil jako starý muž, jak velice obdivuji Vaši šlechetnou vědeckou snahu pracovat přes všecky těžkosti, námahu a nebezpečí k obohacení a doplnění našich vědomostí o přírodě. Buďte ubezpečen mým přáním Vašeho nejlepšího zdaru a štěstí. Jsem Váš upřímný přítel a obdivovatel, Charles Darwin." Na celém starém světadíle se Holub dočkal uznání a obdivu. Jenom doma ne. Přitom po svém návratu do vlasti uspořádal na 400 přednášek, a společně s Vojtou Náprstkem připravili v Praze a Vídni výstavu dovezených afrických exponátů. Jeho snažení zřídit v Praze africké muzeum bylo však marné. Jaké byly důvody, proč doma Holub nenalezl pochopení pro svou dozajista záslužnou činnost? Těch příčin bylo víc. V knize Velké dobrodružství (která v 50. letech minulého století posloužila jako námět ke stejnojmennému filmu o Emilu Holubovi) se (v předmluvě) praví: 

Mladinká Rosa Hofová - Foto:  Africké muzeum Dr. Emila Holuba

Mladinká Rosa HofováFoto:  Africké muzeum Dr. Emila Holuba

"Po vítězném zápolení s africkou divočinou čekal nic netušícího Holuba další zápas doma. Česká společnost už dosáhla, oč bojovala: hospodářských a politických pozic. Teď si přála užívat plodů vítězství. Holub se stal doma jaksi nepohodlný, zvlášť poté, když docházely zprávy, jak si evropští vědci mladého cestovatele váží.

A zášť ještě vzrostla, když se Holub rozešel se svou snoubenkou z významné měšťanské rodiny, Bertou Novákovou, dcerou pražského zlatníka, která na něj čekala celých sedm let a při pražské výstavě se starala o Holubovy peníze. Důvod rozchodu byl prostý: rodiny dívky žádala, aby se budoucí zeť usadil doma, zatímco on hořel touhou vydat se znovu do Afriky. V "lepší společnosti" se o Holubovi mluvilo jako o dobrodruhovi, který nikdy nebyl v místech, o nichž vypravuje. Sbírky prý koupil od lovců a obchodníků, kteří přišli z vnitrozemí." Což byly značně nefér rány pod pás. Holub se však žádnými urážkami nedal odradit od práce. Když pořádal vídeňskou výstavu svých exponátů, seznámil se s dcerou správce Prátru Rosou Hofovou. V době jejich sňatku – 2. listopadu 1883 – byla nevěsta osmnáctiletá, ženich byl dvakrát starší. Později se o ní mluví jako o Růženě, ale Holubova žena byla Rakušanka a česky neuměla. Pokud se zachovaly její česky psané dopisy, jejich rukopis je na první pohled jiný. Musela je předkládat a poté psát jiná osoba. Dvacet dní po svatbě se novomanželé vydali na svatební cestu. Nejeli sami, ale se šesti průvodci. Cíl jejich cesty: Afrika. Nová výprava byla lépe vědecky i technicky zajištěna. Emil Holub naplánoval odvážný průchod – přes celý africký kontinent – z Kapského Města až do Egypta. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas