21. června  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1043. schůzka: Moravský (potažmo rakouský) Manchester

Ovocný trh, dnešní Malinovského náměstí, v roce 1907 - Foto:  Fotohistorie

Ovocný trh, dnešní Malinovského náměstí, v roce 1907Foto:  Fotohistorie

Tak jsme nazvali dnešní kapitolu podle epitetonu constans, kteréžto ozdobné pojmenování se přimklo v hloubi 19. století ke jménu města Brna.

Manchester, město v severovýchodní Anglii, sehrálo významnou roli během průmyslové revoluce, která změnila původní malé obchodní město na významné centrum. Zdejší vlhké podnebí bylo vhodné pro zpracování bavlny a rozvoj párou poháněných strojů urychlil proces předení a tkaní. Manchester se stal i významným distribučním střediskem s mnoha skladišti. Mimochodem – rozvoj průmyslu měl dopad nejenom na obyvatelstvo lidského druhu, ale i hmyzího. Motýl drsnokřídlec březový byl nucen přizpůsobit se změně životního prostředí tak, že se během několika generací zcela změnila barva jeho křídel z bílé na černou. Tato skutečnost posloužila jako jeden z důkazů evoluce.  

Tato naše poznámka byla opravdu jenom tak na okraj. Manchester je jenom jeden. Tedy ten v Anglii. Za oceánem jich mají ještě tedy několik, s takto přímo vypůjčeným jménem. Manchester (anebo už počeštěně manšestr) se nazývá i druh látky, útkový samet, stříhaný kotoučovými noži po celé šířce zboží tak, že se ve směru osnovy vytváří proužky (neboli žebra) z odstávajících konců nití. Právě v Manchestru se vyráběl koncem 18. století první manšestr, neboli stříhaný samet. Jeden Manchester se však nachází i u nás… tam, kde se začínají zvedat první kopečky v dosud rovinaté, jen mírně zvlněné krajině na jihu Moravy. Nad soutokem řeky Svratky a Svitavy bychom jej našli. Všichni zajisté poznali (a to i jedinci z mnohem větších měst), že jde o Brno.  

Neúspěšné obléhání Brna Švédy v roce 1645 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Neúspěšné obléhání Brna Švédy v roce 1645Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Habsburská monarchie měla v podobě českých zemí vůbec nejrozvinutější průmyslovou enklávu a na vrcholu všech našich průmyslových středisek se nacházela moravská metropole. Jak k tomu došlo? Za odpovědí se musíme vypravit do hlubší minulosti, než bychom očekávali. Do jaké, to prozrazuje ve své práci, uveřejněné v Tajemství české minulosti, historik, univerzitní profesor dr. Dušan Uhlíř: "Je jistě zvláštní, že Brno vděčí za svůj hospodářský rozmach válečnému konfliktu. Během vyčerpávající třicetileté války se totiž hned dvakrát ubránilo švédskému obléhání. Za druhého z nich, které trvalo 112 dní, pronikli Švédové hluboko do Rakous a ohrožovali i sídelní město říše, Vídeň. Císař Ferdinand III. si dobře uvědomil, že statečná obrana Brna zachránila Vídeň, za což město odměnil řadou významných privilegií. A právě ta umožnila jeho poválečný vzestup. Brno dostalo od císaře (kromě jiných výhod) vysokou finanční výpomoc třiceti tisíc zlatých na úhradu válečných škod, Brňané byli osvobozeni od placení všech cel a mýt v českých zemích, město získalo právo osmi jarmarků ročně, bylo zbaveno povinnosti ubytovávat císařské vojsko, členové městské rady byli povýšeni do šlechtického stavu a brněnští měšťané (pokud měli zájem) mohli bezplatně získat měšťanské právo ve všech městech v českých a rakouských zemích."  

Což ještě zdaleka nebylo všechno, čeho se tomuto městu dostalo. Navíc se totiž stalo jediným hlavním městem Moravy. Až do té doby měla Morava dvě hlavní města: Brno a Olomouc. V obou zasedaly střídavě zemské sněmy a střídala se zde i zasedání městských soudů, zemské desky a další zemské dokumenty byly vedeny ve dvou řadách. Olomouc však byla za třicetileté války dobyta Švédy (zůstali zde osm let). Brno ve svých hradbách soustředilo všechny zemské instituce, no a po třicetileté válce už zůstal tento stav zachován. V podstatě až do dvacátého století, v jehož polovině došlo k nešťastné parcelaci naší republiky na drobné… drobnější… ba nejdrobnější kraje.  

Karl Offermann - Foto:  Encyklopedia Brna

Karl OffermannFoto:  Encyklopedia Brna

Ale vraťme se raději do doby brněnské slávy. V hospodářsky zvýhodněném prostředí a pod vlivem staré řemeslnické a obchodní tradice se město pozvolna vyvíjelo v centrum průmyslové výroby. Vytvořila se zde sociální struktura, která umožňovala podnikatelskou činnost. Manufaktury! Manufaktury! Manufaktury! Tak znělo heslo doby, již můžeme počítat už od druhé poloviny 17. století. Roku 1663 zahájila výrobu na brněnském předměstí Radlas (dodnes se tak jmenuje jedna zdejší ulice) manufaktura na zpracování bavlny. (Tehdy tu byla mimochodem také velice prosperující výroba piva, které se rozváželo po celé monarchii a putovalo i do zahraničí.)  

Jako určující pro další brněnský rozvoj se ukázalo založení úspěšné továrny na výrobu jemných suken. V roce 1764. O tento podnik se zasloužil brněnský rodák Jan Leopold Köffiler. Vyráběl v něm nejprve sukno, pak založil i další továrnu na jemný plyš. Našli bychom ji na Lidické a Údolí ulici. Valcha a barvírna, ta zase stála v Husovicích na břehu Svitavy. V době největšího rozkvětu pracovalo pro Köffilera několik set přadláků na sto dvaceti stavech. Jeho podnik vyrobil kolem dvou tisíc kusů jemného sukna ročně. (Ten "kus sukna," to byla jednotka délky, měřící 26 loktů. Český loket měl přes půl metru, vídeňský kolem tří čtvrtí metru.) Jan Leopold Köffiller postavil v Brně první dělnickou kolonii – takzvanou Červenou uličku. (Což je dnešní Mezírka u Kounicovy třídy.) Tvořily ji čtyřicet čtyři přízemní domky, postavené naproti sobě. Tady ubytoval kvalifikované textilní dělníky, kteří do Brna přicházeli ze zahraničí.  

Karl Offermann (ředitel parku Lužánky) a zahradníci Anton Schebanek a August Siebeck na rytině z 1886 - Foto:  Encyklopedia Brna

Karl Offermann (ředitel parku Lužánky) a zahradníci Anton Schebanek a August Siebeck na rytině z 1886Foto:  Encyklopedia Brna

Koncentraci kvalitní pracovní síly napomohla ztráta Slezska v průběhu 18. století, a také toleranční patent Josefa II., který k nám přilákal množství protestantských podnikatelů a odborníků z německého textilního průmyslu. Mezi nimi vynikl Jan Jindřich Offermann, zakladatel podnikatelské dynastie, která zavedla (mimo jiné) roku 1816 do textilní výroby parní stroj – věk páry na sebe zdaleka upozorňoval dvaatřicet metrů vysokým továrním komínem – od poloviny století vybavil své továrny plynovým osvětlením. Pokračovatel dynastie Karel Offermann založil pro své zaměstnance nemocenský a podpůrný fond, do něhož sám přispíval vysokými částkami. Pro mistry a úředníky své továrny nechal vystavět na třicet domů na ulici posléze pojmenované podle něj (dnes je to Vlhká ulice). Nejenže přispíval k průmyslovému rozvoji monarchie, ale zasloužil se i o rozkvět Brna. Financoval přeměnu Lužánek v anglický park, založil dnešní Denisovy sady na Františkově (dnešním Petrově), dal vysázet stromy na Špilberku. Rodina Offermannů se v Brně vypracovala mezi ty nejvýznamnější podnikatele, k čemuž dopomohl zejména fakt, že byli dodavateli sukna nejenom pro rakouskou, ale i pro srbskou, rumunskou, tureckou a egyptskou armádu. (Když se takhle podnikateli podaří přisát se na erár, je odsouzen z něj napořád týt a týt...)  

Offermannové skoupili pozemky před Židovskou branou, na předměstí Mlýnský náhon (v místech dnešního obchodního domu pod brněnským hlavním nádražím mezi ulicemi Úzká a Trnitá) – tady byly většinou okrasné nebo užitkové zahrady. Offermannův podnik zaměstnával už koncem 18. století v Brně na 1000 dělníků (pracovalo pro něj i 235 dětí). Dalších 300 rodin pro něj tkalo na domácích stavech na venkově. Roku 1802 pracovalo v moravském hlavním městě dvanáct vysoce kvalifikovaných textilních továren a k tomu ještě osm dílen soukenických mistrů, jejichž produkce byla srovnatelná s tovární výrobou. Dětská práce v továrnách asi nebude patřit k nejsvětlejším stránkám rakouského Manchestru. Propaganda jedné strany ji nemůže ignorovat, druhá strana je celkem moc nezevluje. I tak je to dost síla. Úrodné podmínky pro zaměstnávání dětí navodil v Brně nejenom tvrdý konkurenční boj mezi desítkami textilek, ale čím dál větší soupeření s koncentrovanou velkovýrobou na Liberecku.  

Prodejna Firmy Friedrich Leopold Popper v Brně - Foto: Muzeum města Brna

Prodejna Firmy Friedrich Leopold Popper v BrněFoto: Muzeum města Brna

Výroba se intenzifikovala, což znamenalo, že musely být snižovány náklady, takže se běžnou praxí stalo zaměstnávat nejenom ženy, ale i děti. V knize Fabrika od spisovatelky a historičky dr. Kateřiny Tučkové se píše: "V rámci dětské práce byla nejvýhodnější práce sirotků. Ti byli svěřování manifakturistům, kteří jim měli poskytnout ubytování, ošacení, základní vzdělání a kvalifikaci. Za tuto péči byly továrníkům ještě vypláceny příspěvky z císařské pokladny. Praxe však byla taková, že sirotci se stávali doslova otroky žijícími a zdarma pracujícími v dnes jen těžko představitelných podmínkách. Navíc nedostatečná strava a oblečení, i těžká, 14hodinová práce z nich činily časté oběti nemocí. Běžně umírali na souchotiny nebo epidemie, které se Brnem prohnaly." Ženy a děti zaměstnané v továrnách měly až o dvě třetiny nižší plat než muži. Přitom vykonávaly úplně stejnou práci. I tak je mužští zaměstnanci přijímali se značnou nevolí – tito levní, nekvalifikovaní pracovníci se pro ně stali hrozbou, protože se tak snižovala poptávka po mužské pracovní síle (čímž klesal i jejich plat). Od 60. let 19. století práce žen a dětí v přádelnách postupně zcela převládla. Teprve na začátku 20. století stanovil živnostenský řád nejnižší věkovou hranici pro pracující děti na 10 let, přičemž děti do 14 let nesměly překročit devítihodinovou směnu.  

Po vzniku Československé republiky byl přijat zákon o zákazu práce pro děti mladší dvanácti let. A ke stavu, jaký známe dnes (tedy k zákazu práce dětí od 15 let s neukončenou školní docházkou) přistoupila naše země až s přijetím zákoníku práce v roce 1965. 

Svážení řepy ve starém cukrovaru - Foto:  archiv MSC

Svážení řepy ve starém cukrovaruFoto:  archiv MSC

Za napoleonských válek postihly Brno epidemie, vysoké daně, válečné reparace, ale paradoxně se město dočkalo oživení průmyslu. V době, když Napoleon vyhlásil kontinentální blokádu s cílem likvidovat britský vývoz na pevninu a položit tak Anglii na lopatky, pracovalo v Brně na plné obrátky 14 textilních továren. Brno bylo díky kontinentální blokádě zbaveno britské konkurence, což se náramně hodilo zdejším textilkám. Ale nejenom jim. Jelikož se nemohl dovážet třtinový cukr, hledala se náhrada v cukru řepném. Poptávka po cukru způsobila, že mnohá panství začal osívat svá pole cukrovou řepou. Tak to zůstalo i v dalších letech a řepný cukr se stal domácím "bílým zlatem." V mnoha případech se dokonce vypouštěly rybníky a přeměňovaly se na řepná pole (pěstování cukrovky vynášelo víc než chov kaprů). V polovině 19. století vznikaly na Moravě a v Čechách první cukrovary. Mnohé z nich však závěr 20. století nepřežily.  

Cukrovar v Hrušovanech nad Jevišovkou (1912) - Foto:  publikace Příběh hrušovanského cukrovaru

Cukrovar v Hrušovanech nad Jevišovkou (1912)Foto:  publikace Příběh hrušovanského cukrovaru

Takže abychom raději zůstali u průmyslu textilního… Jakož i strojírenského, protože ten s textilnictvím úzce souvisel. První brněnská strojírna se totiž specializovala právě na konstrukci a výrobu textilních strojů. Textilek bylo v polovině 19. století v Brně už víc než 30, což byly tři čtvrtiny všech průmyslových podniků v tomto městě. Průmyslová (a zejména textilní) výroba nabyla jasnou převahu nad řemeslnou a manufakturní. Rostl počet i strojírenských podniků, které zaměstnávaly nad 1200 dělníků. Sílu Brna znásobovaly také koželužny a potravinářský průmysl, představovaný v prvé řadě dvěma cukrovary a dvěma pivovary, jakož i zárodky chemického průmyslu. Na konci 60. let 19. století žilo v Brně už téměř 75 000 obyvatel. Brno tak výrazně předběhlo ostatní moravská města – v pořadí druhá Jihlava čítala jenom 20 000 obyvatel. Jen pro srovnání – na Prahu Brno nemělo. S čímž můžeme být smířeni, anebo nesmířeni, ale to zhruba všechno, co se proti dá dělat, jak praví největší z Čechů. V Praze tehdy žilo už na čtvrt milionu lidí.  

Vila Löw-Beer v Brně - Foto:  Muzeum Brněnska

Vila Löw-Beer v BrněFoto:  Muzeum Brněnska

"Kromě odborníků v textilním průmyslu, kteří k nám přišli především z pomezí dnešní Belgie a Německa, zasáhli do historie brněnského především vlnařství moravští Židé" – nahlédli jsme opět do knihy dr. Kateřiny Tučkové Fabrika. "Kvůli diskriminačnímu zákazu, který jim až do roku 1848 nedovoloval zakládat své podniky v Brně, provozovali své manufaktury nejprve v okolních městech – řada nejvýznamnějších brněnských textilních továren vzešla zejména z bučovické židovské komunity. V pronikání na brněnská předměstí jim po celou první polovinu 19. století bránili nejen úředníci na brněnském magistrátu, ale z obav před další konkurencí i místní podnikatelé. Postupně se ale židovským textilním podnikatelům podařilo vybudovat proslulé vlnařské továrny, které získaly řadu mezinárodních ocenění na světových výstavách a exportovaly látky nejenom do evropských zemí, ale také do Ameriky."  

Dokončená stavba vily Tugendhat - pohled z ulice - Foto:  ČT Brno, Archiv Danielle Hammer Tugendhat

Dokončená stavba vily Tugendhat - pohled z uliceFoto:  ČT Brno, Archiv Danielle Hammer Tugendhat

A jména jejich majitelů? Těch je opravdu dlouhá řádka. Tak kupříkladu Auspitz a Beran, Fuhrmann a Gomperz, Löw–Beer, Placzek, Popper, Samek, Stiassni, Tugendhat. Jejich továrny sídlily většinou na dnešních ulicích Václavská, Hybešova, Cejl, Křenová, Špitálka a Mlýnská. Po vzniku Československa neměla většina z nich potíže ztotožnit se s novou republikou. Teď trochu předbíháme, ale v meziválečné fázi textilnictví tvořili Židé nejvýznamnější skupinu brněnských vlnařských podnikatelů. Majetek rodiny Gomerzů byl v době znárodňování začleněn do Mosilany. Popperové zřídili barevnu látek a valchu na předměstí Křídlovice.  

Firma Stiassni (jež později vstoupila do historie brněnské architektury vybudováním funkcionalistické vily nad Pisárkami – svého času se jí říkalo "vládní vila") – tedy tato firma sídlila na dnešní Přízově ulici v Bochnerově paláci. I tento podnik byl po 20. světové válce znárodněn a začleněn do národního podniku Vlněna. Podnik Fuhrmann měl sídlo na Cejlu – vyráběl vlněné látky, plyš a krymr (což je vlněná napodobenina beránčí kožešiny). Po 2. světové válce byl Robertu Fuhrmannovi, důstojníkovi československé zahraniční armády, majetek vrácen, ale po únoru byl stejně znárodněn. 

Greta a Fritz Tugendhatovi - Foto:  ČT Brno, Archiv Danielle Hammer Tugendhat

Greta a Fritz TugendhatoviFoto:  ČT Brno, Archiv Danielle Hammer Tugendhat

Löw–Beerovi, podnikatelé z Boskovic, založili v Brně na Cejlu firmu na výrobu mykané příze. Další jejich tovární budova vyrostla na Václavské ulici – ve své době patřila v monarchii mezi vůbec největší firmy na výrobu umělé vlny, česané, mykané a pletací příze, dámských a pánských šatovek. Velká poptávka po jejich výrobcích vedla ke zřízení dalších tkalcoven v Brně, v Rozhraní, v Brněnci. Měla odštěpný závod v Berlíně, reprezentativní prodejnu ve Vídni, obchodní zastoupení v Curychu, Paříži a Amsterdamu. Jejich majetek byl po znárodnění začleněn do Mosilany. Zeť Löw–Beerů Fritz Tugendhat se věnoval (podobně jako jeho dva bratři) výrobě vlněného zboží. S manželkou Grete postavili v Černých Polích podle návrhu architekta světového významu Miese van der Roheho vilu, která je zapsaná do Seznamu světového dědictví UNESCO. 

Fritz uprchl s rodinou přes Švýcarsko do Spojených států, jeho bratr Hans se po celou dobu války ukrýval v Brně. Ostatní členové rodiny skončili v Osvětimi. To jsme tedy jen jedním okem nahlédli do historie brněnského textilu ve 20. století. Po roce 1989 se textilní průmysl stal z dominujícího a tradičního brněnského průmyslového odvětví jen jedním z řady jiných. V nové konkurenci Brno jako oborová textilní metropole (moravský Manchester) neuspělo a stalo se periférií. 

Interiér vily Tugendhat - Foto:  Wendy, licence Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0

Interiér vily TugendhatFoto:  Wendy, licence Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas