28. června  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1044. schůzka: Za trochu lásky

Jan Vilímek: Portrét Jaroslava Vrchlického - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Jaroslava VrchlickéhoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Máme před sebou máme další výpravu, během níž bychom se měli setkat s další osobností naší kultury, jejíž jméno nelze minout bez povšimnutí (byť tak činí v současnosti stále víc Čechů). Onen muž však patří nejenom do historie, on má co říct též moderní, ba i postmoderní době. Jeho pravé jméno, Emil Frída, říká málo i dnešním maturantům; umělecké jméno Jaroslav Vrchlický by si však měli pamatovat. A nejenom oni.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v lednu, ale v duši věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy
- za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. 

Jaroslav Vrchlický v mládí - Foto:  Knihovna Václava Štecha Slaný

Jaroslav Vrchlický v mládíFoto:  Knihovna Václava Štecha Slaný

To jsou snad nejznámější verše Jaroslava Vrchlického. Napsal je v roce 1894 (bylo mu tehdy jedenačtyřicet let), a uložil je do své sbírky Okna v bouři. Nedožil se ani šedesátky. Za tuto dobu, osudem mu vyměřenou, přivedl na svět přes 200 svazků, z toho více než 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho rod pocházel z Brandýsa nad Labem. Mezi jeho předky lze najít nápravníky (tedy šafáře), formany, kupce, ale nejvíce z nich se vyučilo za kožešníky.  

Otec básníkův Jakub Jan se dal na kupectví. Jako účetní v železářském velkoobchodě (to už žil v Praze) se oženil s Marií Kolářovou, dcerou měšťana a mydlářského mistra v Příbrami. Zde se sluší podotknout, že jeho maminka pocházela z osmi sourozenců, mezi nimi měla dva bratry Antonína a Aloise, kteří se stali kněžími. Zvláště starší z nich, Antonín, zasáhl významně do synovcova života. Frídovi si brzy po svatbě zařídili kupecký krám v Lounech. Tady se jim narodil 17. února roku 1853 syn Emil. Dítě bylo nedonošené, velmi slabé, proto bylo hned následujícího dne pokřtěno. V Lounech rodina dlouho nepobyla. Manžel a otec se (poněkud lehkomyslně) pustil do průmyslového podnikání – pokoušel se hledat v okolí uhlí a železnou rudu, ale ztroskotal. Celý život se mu hlavou honily všelijaké nápady. Frídovi se neustále stěhovali. Z Loun se přemístili do Slaného, což nebyla jejich poslední zastávka, jejich syn Emil je však nenásledoval. Rodina se totiž kvapem rozrůstala. Po nejstarší dceři a po Emilovi přišlo na svět dalších šest potomků, takže bylo rozhodnuto, že Emil odejde ke strýci farářovi (matčině bratru) Antonínovi do Ovčár u Kolína. Odvezl ho tam tatínek. Nikoli bryčkou, ba ani na žebřiňáku, nýbrž na voze s fůrou uhlí. 

"Byly mi čtyři roky, když jsem byl poslán od matky k strýci. Od toho času nevrátil jsem se na déle domů. Svým vlastním stal jsem cizím. Mám velmi málo vzpomínek na své dětství, a ty jsou tiché, plné zádumčivosti. (Snad to bylo dobře k rozvoji mé básnické povahy.) Ta tichá fara mého strýce – vidím ji stále zavátou sněhem, on sám jen ve službě myšlenky a v tiché práci, má babička se starou, švabachem tištěnou postilou, z níž jsem uměl v stáří šesti let životy všech možných i nemožných svatých i světic nazpaměť; žádná hlučná změna, žádné svátky, žádná tucha o jiném světě, vše stále stejné, stále pravidelné. A to je zvláštní, že si pamatuju více na zimy než na léta. Můj strýc miloval sedávati ve velikém čeledníku za dlouhých zimních večerů, čeledínové a děvečky deroucí peří, a zvlášť náš starý kostelník, co tu pověstí a pověr; věřil jsem sám, že jsem viděl ohnivé muže, a často utekl jsem za adventních večerů, bych s bázní v srdci se díval do luk, zahalených mlhou, na mystický rej bludiček. Druhý pak zvuk, který mne unášel, byla hymna lesů, rozkolébaných vichrem. Tenkráte psal jsem už verše. Proležel jsem celé hodiny v mechu, dívaje se do modra, do toho zeleného vlnícího se oceánu. Má babička našla jednou v mé kapse pomačkaný papír a odevzdala jej mému strýci. Byla to má nejprvnější báseň, a byl jsem hrdý, že opěvovala sťaté pány po bělohorské bitvě. »Kdo tě to naučil, dítě?« Já plakal jako přistižen při zločinu." 

Prof. Josef Thomayer - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Prof. Josef ThomayerFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Uplynula léta docházky do ovčárské obecné školy a do hlavní školy v Kolíně, a díky strýci mohl pomýšlet na studia. Začal navštěvovat gymnázium ve Slaném, po roce však přestoupil do německého piaristického gymnázia na Novém Městě pražském. Peníze, které přicházely do rodičů, proměňoval Emil na knihy, což se ale brzy změnilo, protože otci Frídovi se přestalo dařit, takže prodal ve Slaném dům a odstěhoval se do Domažlic, kde si kromě kupeckého krámu na náměstí zařídil loterii a navíc vyráběl čokoládu a různé léky. Praha byla drahá, a tak by Emil šel nejraději k rodičům do Domažlic, jenomže tam gymnásium nebylo, nejbližší se nacházelo v Klatovech. Když chtěl do něj student přestoupit, musel složit přijímací zkoušku. Z matematiky měl připravit Emila Frídu žák Josef Thomayer, budoucí profesor medicíny a celoživotní básníkův přítel, jenomže ani ten neuměl dělat zázraky, Emil neobstál a nezbylo mu nic jiného, než aby si v Klatovech šestou třídu zopakoval.  

Tehdy si Emil zvolil básnický pseudonym. Učinil tak na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory. Emil byl unesen nádhernou jarní scenérií, a tak mu jeho kamarád vnuknul myšlenku, že by si Vrchlici mohl zvolit za základ svého nového příjmení. "Básník Frída," to znělo přece jenom nějak obyčejně. Je zajímavé, že tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický. V údolí Vrchlice lze dodnes spatřit v pískovcové skále Vrchlického reliéf (zabírající plochu na ploše přes 12 metrů čtverečních. Vytvořil jej v roce 1919 kutnohorský sochař Josef Chvojan. Takže tu máme Vrchlického. Nikoli však Emila, ten neobstál. Jaroslav se k rozkvetlému údolí Vrchlice hodil přece jenom líp. Když v Klatovech odmaturoval, nastoupil do knížecího arcibiskupského semináře v Praze. Měl se stát knězem. Vedla ho k tomu rodinná tradice dvou strýců, ale… rozhodování nebylo jednoduché. Nakonec zvolil seminář kvůli svému nepříliš pevnému zdravotnímu stavu. Jenže tam vydržel sotva půl roku. Ne že by mu povolilo zdraví, spíše nervy. K odchodu ho přiměly stejné důvody, jako kdysi Karla Havlíčka: nesvobodný duch, plný donášení a špiclování. A taky se nemohl plně věnovat své literární činnosti, se kterou pro svůj život najisto počítal.  

Takže přestoupil na filosofii. Později svým strýcům farářům vyprávěl, jak spával v klerice, aby se ráno nemusel zdržovat oblékáním, a jak prefekt věřil, že pod postelemi seminaristů se zdržuje čert. Tím druhým strýcem farářem byl Alois Kolář, který nastoupil jako duchovní ve Veltrusech. Dlouhovlasý bledý student (hovoříme o Emilovi…­ vlastně nyní již Jaroslavu Vrchlickém), jenž se procházel rozlehlým zámeckým parkem se stinnými alejemi a slunnými palouky, chodil se koupat a plně vychutnával zdejší idylu. Netušil, jak tento park zasáhne osudově do jeho života. Možná vychutnával ještě něco jiného než přírodní idylu… Dejme tomu, že lze do idyly přírodního charakteru zahrnout i studentovo milostné vzplanutí. Planoucímu studentovi bylo dvacet. Zrovna tehdy vznikla jeho první milostná báseň Ty zdráháš se, napovídající jakýsi erotický zážitek. On jich pak měl – milostných zážitků i milostných básní – na svém kontě ve svém životě poměrně dost.  

Josef Mukařovský: Portrét Ernesta Denise - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Mukařovský: Portrét Ernesta DeniseFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ty zdráháš se – mám odejíti? Ó dovol ještě na chvilku! Hle, měsíc vzplál a právě svítí na bílou Tvoji postýlku.
Proč leká Tebe jeho světlo, že chvěješ se mu vzápětí? Snad líčko Tvé by znovu vzkvětlo, kdyby nás uzřel v objetí?
Ty zdráháš se – a přec v té chvíli nám lásky anděl nejbližší, víc luny světlo závoj bílý nad námi rozpjal ve výši!
Jen postůj! – Jeho dech mým retem ať strun Tvé duše dotkne se, ať zahraje Tvých rájů květem jak zvěst o jaru po lese!
Paprsků jeho každé tknutí sny zlaté roní na víčka, tu každé hnutí – obejmutí, a každý dech – to hubička!
Snad v nich se Tvoje duše vznítí a štěstí nám se rozední… Ty zdráháš se? – Mám odejíti? Nuž na dobrou noc poslední! 

Začínajícího básníka potkalo na jeho pouti stále mladým životem hned několik zubatých. O něho samotného se sice nepokoušely, zato zabily poetu Bohdana Jelínka. Měl třiadvacet let, zemřel na tuberkulózu. Vrchlický se za pár let postaral o vydání Jelínkovy literární pozůstalosti. Náhle a nečekaně zemřel jeho otec Jakub Jan Frída. Nikoli sebevraždou ani na otravu, jak se říkalo, ale docela obyčejně na mrtvici. Ještě předtím odešel na věčnost Vítězslav Hálek. Jaroslav se tehdy živil, jak se dalo – soukromé hodiny češtiny dával francouzskému historikovi Ernestu Denisovi, milovníku českých dějin.  

A už tu byl na cestě další milostný vznět. Seznámil se se svou příbuznou Marií, jejíž otec byl účetním cukrovaru. Do Marie byli zamilováni oba bratři Frídové, ale sestřenka podle všeho vyznamenávala větší přízní mladšího Bedřicha. "Nebyla krásná, zato milá a tichá dívka," popisoval ji úspěšnější bratr Bedřich. "Oba jsme si ji oblíbili, zdá se, že jeden čas bratr můj dosti opravdově. Zmiňuji se o této věci proto, že všechny jeho milostné verše té doby vznikly ze vzpomínek na ni." Jaroslav je uložil do sbírky Sny o štěstí. Případný název. "Sladké dítě" – tak na ni vzpomínal, ještě když už byl na pobytu v Itálii. A zřejmě na ni nikdy nezapomněl, protože po její smrti (tedy po dvaadvaceti letech) jí věnoval čtyřdílnou báseň Malý román.  

Mé ruce se k tvojí nesklonily hlavě, já v dálce dlel a sama v nemocnici tys umírala bědná, zoufající, list svátý vichrem v jiných listů vřavě. Šel život přes tě jak přes jiných řady, já nezapomněl, k listu zežloutlému se chýlím dnes a žehnám srdci tvému dnes hrdý stejně, odříkati všemu, jak tenkrát jsem byl mladý. 

Sofie Podlipská - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Sofie PodlipskáFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Ještě že to všechno dokázal Vrchlický zbásnit. A dlužno uznat, že to uměl čím dál líp. Velký vliv na něj měla… samozřejmě: další žena. Poprvé ji uviděl ve veltruském parku. Spisovatelka Sofie Podlipská, mladší sestra Karoliny Světlé. Byla tam na procházce s dvanáctiletou dcerou. Ke skutečnému seznámení došlo ale až v Praze, kde maminka Podlipská požádala – coby redaktorka almanachu Souzvuk – Vrchlického o příspěvek. Od té doby s ní básník zůstal ve styku. Třiadvacetiletý básník si začal se spisovatelkou o devatenáct let starší pilně dopisovat. "Korespondence se utěšeně rozrůstala," píše autor monografie o Jaroslavu Vrchlickém, literární historik a spisovatel doktor Bohuš Balajka. "Vrchlický se svěřuje Podlipské se svými plány, posílá jí rukopisy nových básní a spisovatelka neskrblí pochvalou (vesměs nadnesenou), kterou však rozbolavělé básníkovo nitro saje jako životadárnou vláhu. Vrchlický potřeboval neustále ujišťování o hodně všeho, co psal; nikoli kritický rozbor, ale pochvalu a nadšené uznání. A tím pádem Podlipská přispěla (i když bezděčně) k pozdější Vrchlického až chorobné nechuti a odporu vůči jakékoli kritice."  

Mezi Sofií a Jaroslavem však bylo cosi víc, než jenom kolegiální vztah. Vrchlický miloval Sofii jako ženu. Bez ohledu na věkovou nerovnost. Vše ustoupilo poznání, že našel poprvé bytost, která je mu intelektuálně na stejné úrovni. Byla to duše nejbližší jeho představám o ženě jako inspirátorce uměleckých vznětů. Těší se na setkání s ní, a zároveň se jej obává, což je příznačné pro psychologii zamilovaných. Když se sešli, tak u toho byly i dvě její dětí, syn Prokop a dcera Ludmila. Podlipská se velice snažila, aby se syn i dcerka s básníkem spřátelili. Po tomto setkání Prokop "roztál," a Ludmila, "ta ho okouzlila." Té dívce bylo tehdy patnáct. V té době je u Vrchlického ještě daleko k jakémukoli citovému vztahu (tedy vůči Ludmile), ale byla to Sofie, která začala obracet stále častěji a naléhavěji jeho pozornost k dceři. Její matka v sobě vybojovala zápas. Zápas mezi opravdovým citem k básníkovi, v jehož talent, ba génia bezmezně věřila, a mezi střízlivou úvahu, beroucí ohled na značný věkový rozdíl a její mateřství. 

Mladinká Ludmila Podlipská

Mladinká Ludmila Podlipská

Snažila se v něm vzbudit zájem o dceru… přepínala, když hovořila o jejích uměleckých sklonech a o jejím zájmu o básně Vrchlického. Což nakonec vedlo k tomu, že vehnala Vrchlického do nerovného manželství. "To dítě vás miluje – co se bude dít?" Za poněkud romantických okolností při návštěvě hřbitova – nad hrobem svého mrtvého muže – se Sofie odhodlala k osudovému kroku: nabídla básníkovi svou dceru Ludmilu jako nevěstu.  

Nad mrtvý kmen nový květ, jako v pralese, cosi hledá zde tvůj ret… věřím, že k nám větru let duše mrtvých nese. Z nich jest světla paprskem duše světla stkána; žijeme v ní každým snem. Ruka dána nad hrobem, pro věčnost jest dána!
 

Nejspíš to bylo tak, že v Ludmile miloval Vrchlický její matku v mladším vydání. I po svatbě, která se konala v srpnu roku 1879, v níž si šestadvacetiletý Jaroslav Vrchlický vzal za ženu osmnáctiletou Ludmilu Podlipskou, přičemž jeho svědkem byl Julius Zeyer, i po té svatbě si daleko víc rozuměl se svou tchyní než s mladou manželkou. Ludmila – v rodině se jí říkalo Mimi – na svou mámu žárlila. Kult Vrchlického pěstovala v rodině pouze Sofie, její dceři byla jeho poezie lhostejná. Sbírky s milostnými básněmi, určenými jí, nečetla a nechávala je nerozřezané. Její četba se skládala hlavě z lehčích francouzských románů a spisů tetiných a matčiných. Vystřízlivění z představy, že Ludmila mu bude rovnocennou partnerkou, bylo o to krutější, oč později poznal svůj omyl.  

Lumírovci (1879): Zprava J. Zeyer , J. V. Sládek, J. Vrchlický - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lumírovci (1879): Zprava J. Zeyer , J. V. Sládek, J. VrchlickýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na tvé oko, které něhou dýchá, píseň nejlíp slušela by tichá, čistá jako nebes hloub a hvězdná, sladká jako máj, co moře bez dna.
Na tvé vlasy, stíny tvého čela dithyramba slušela by smělá, jako ručej bez pout rozvlněná, mystickou jich vůní prosycená.
Na tvůj úsměv dojemný a snivý madrigal by stačil dovádivý, motýl rozmaru, jenž křídel nachem posypal by vlas tvůj zlatým prachem.
Na tvá ňadra bující a plná rondeau patří, pružná jejich vlna jako refrén dechem vždy se vrací, oko za nimi se touhou ztrácí.
Na tvé ruce, na tvou bílou šíji nejněžnější psal bych elegii, již kdy bez naděje duše lkala; neb tu naděj objímání malá.
Sonet plamenný tvá přikryj ústa, rýmy, polibky, v něm prší zhusta. Sestina zni na tvé tělo celé nyjící a touhou rozechvělé!
Co dřív tedy? Ruka chví se, zdráhá, vždyť jest básní sama chvíle blaha, v které ty se zjevíš mému oku, vždyť jak hříčku lámeš rým i sloku.
Kdo chtěl zvát tě múzou svou a paní, bohyní – v svém stane horování, políbí tě, sotva výkřik ztlumíš – Tomu také nejlíp porozumíš. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas