5. července  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1045. schůzka: Kníže českých básníků No. 2

Mladý Jaroslav Vrchlický - Foto:  Knihovna Václava Štecha Slaný

Mladý Jaroslav VrchlickýFoto:  Knihovna Václava Štecha Slaný

Pouze třem českým mistrům poezie udělil národ čestný, byť neoficiální titul "kníže českých básníků." Tedy, abychom byli úplně přesní, tak všichni tři byli čeští, ale jeden z nich byl ještě nadto moravský, totiž Jan Skácel. Tu tradici zahájil nesmrtelný Karel Hynek Mácha. Uprostřed se nachází poněkud kontroverzní Emil Frída, uměleckým jménem Jaroslav Vrchlický. A právě o něm vám chceme dnes podruhé vyprávět.

Mně srdce vždycky láska zpívá,
život bez ní v jeseni strom holý rty dívčí květ jsou,
který vždycky zvolí, když zpívat chce, má píseň zádumčivá.
Než znal jsem tebe, holubičko snivá,
já znal jen to, co ve životě bolí,
teď znám, co těší, blaha na vrcholi jsem pták, jenž s písní k východu se dívá.
Já s písní poprv dotknul se tvých spánků.
Já s písní myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy a s písní zulíbal tě do červánků.
Teď spolu jdem, a nechť se kolem stmívá, pláč nesmí zrosit zlaté tvoje řasy –
mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá. Láska. 

Vrchlického sbírka Z hlubin - Foto: Antikvariát Spálená 53

Vrchlického sbírka Z hlubinFoto: Antikvariát Spálená 53

V případě Vrchlického lásky, ovšem pouze jedna vyústila do manželství. Ludmilu Podlipskou poznal jakousi shodou okolností. Vlastně náhodou. Ano, říkejme tomu náhoda, i když ve skutečnosti se vždycky ukáže, že to, co jsme pokládali za náhodu, bylo přesnou výslednicí našich předchozích činů, jež k té "náhodě" cílevědomě směřovaly. Emil Frída, nyní již Jaroslav Vrchlický, tehdy jedenadvacetiletý, se stal prakticky přes noc českou literární hvězdou první velikosti. Jeho básně otiskl časopis Lumír, další se objevily v almanachu Ruch, také na stránkách roudnického Podřipana byl Vrchlický přítomen, a pozadu nezůstal ani klatovský Šumavan. Další básně byly publikovány v almanachu Souzvuk. Ten redigovala Sofie Podlipská. Červeně podtrhněme, že při té příležitosti se básník seznámil s velmi kultivovanou a příjemnou paní redaktorkou, mladší sestrou obdivované spisovatelky Karoliny Světlé, kterou vzápětí blíže poznal z besed v večírků v Umělecké besedě. Navíc ji několikrát spatřil v krásném, rozlehlém zámeckém parku ve Veltrusích, který si zamiloval. Ona tam trávila léto s dětmi, zatímco on občas navštěvoval svého strýce, místního faráře Antonína Koláře. My už jsme natolik ovlivněni Jaroslavovým básnickým střevem, že začínáme veršovat. Ale básnění raději necháváme na mistrovi vskutku hustě obletovaném múzami.  

Prof. Josef Thomayer - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Prof. Josef ThomayerFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vrchlického velmi potěšilo, že byl vyzván, aby (prý za dobrou odměnu) napsal oslavnou báseň u příležitosti stého výročí narozenin Josefa Jungmanna. Ta zakázka měla jedinou, možná trochu úsměvnou podmínku: báseň musela začínat písmenem zet. Tiskárna měla k dispozici pouze jedinou ozdobnou iniciálu. Písmeno zet. Vrchlický vyhověl, pro mladého, nicméně už brilantního veršotepce to byla zábavná a milá hračka. Vraťme se ale k almanachu Souzvuk, tedy spíše k jeho paní redaktorce. Celý ten příběh kolem budoucího manželství Jaroslava Vrchlického byl vlastně odstartován smrtí jeho otce Jakuba Jana Frídy. Ten odešel na věčnost docela neočekávaně 23. listopadu 1874 v pouhých čtyřiceti sedmi letech. Jeho manželka a básníkova maminka Marie Kateřina se ocitla ve finanční tísni. Aby jí z ní syn pomohl, obrátil se hned v prosinci na svou novou známou, na Sofii Podlipskou. Věděl o ní, že se stýká s celou pražskou smetánkou, a tak ji poprosil, jestli by jeho nejstarší sestře Marii nepomohla najít vhodné zaměstnání. Sofie Podlipská byla dobrá duše, ráda mu vyhověla. Sehnala jí místo vychovatelky v rodině Podhorských (paní Podhorská byla sestra operní pěvkyně Klementiny Kalašové a překladatelky Marie Kalašové). Marie Frídová se ovšem musela za prací odstěhovat do Štýrského Hradce. Kromě bolesti ze ztráty několik nejbližších lidí ze svého okolí však nebyl jeho svět obklopen pouze chmurami. Nakladateli Ottovi, který za ním přišel s nabídkou, odevzdal výběr básní, určený tentokrát už nikoli pro časopisy a almanachy, nýbrž pro vlastní knižní debut. Dychtivost tehdejších čtenářů nejlépe dokládá, že ačkoli měla knížka vyjít až následujícího roku, mnozí z nich se Vrchlického básní dožadovali už o Vánocích. Stejně jako ve všech předešlých i následujících případech předložil rukopis nejprve svému dvornímu kritikovi doktoru Josefu Thomayerovi. Dobře znal přítelův neomylný, přímo rentgenový pohled. Thomayer nezklamal a pomyslným skalpelem nemilosrdně řezal: přesvědčil Vrchlického, aby řadu slabších básní z knihy vypustil. Počátkem roku 1875 byla první Vrchlického básnická sbírka na světě. Dal jí název Z hlubin

Hle, sotva moje píseň váhá se odvážiti do světa, už na tvé hlavě, matko drahá, vlas šedinami prokvětá.
Vlas rychle zraje ku šedině, však píseň k lauru zdlouhavě – ó matko! za sny na tvém klínědám všecko snění o slávě.  

Sofie Podlipská - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Sofie PodlipskáFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Emilova (posléze Jaroslavova) maminka svého syna nesmírně milovala. Stejně jako on ji. Celý život sledovala jeho básnickou dráhu. Neustále také projevovala starost o jeho zdraví (jak se zdá, oprávněně). Sama se dožila rovné devadesátky, takže téměř o celý rok přežila svého slavného syna. A do života Jaroslava zasáhla další náhoda (nebo jak budeme tomu souběhu okolností říkat). Na fakultě sice úspěšně absolvoval šest semestrů nutných k tomu, aby se mohl přihlásit ke státním zkouškám pro kandidáta na gymnaziálního profesora, ale zároveň se dozvěděl, že italský hrabě Montecuccoli–Laderchi z Marana (kterýž strávil nějakou dobu v blízkém okolí Prahy na Zbraslavi), tedy ten že hledá vychovatele pro své dva synky. Šlechtické synky. Emil Frída se mu nabídl a byl přijat. Do Itálie se náramně těšil. Po Řecku to přece byla druhá z kolébek evropské kultury. Ale zároveň si nezastíral, že má i další důvod. Finanční. K plnému zaopatření měl dostat za první rok dva tisíce franků, za každý další pak vždy o dvě stě víc. Nenacházel se v postavení, aby směl pohrdnout.  

Marano nad Panarem je vesnice, vzdálená pět hodin cesty koňským povozem od Modeny. Nad osadou vyvstávalo pro Vrchlického okouzlující panorama: pozvolna se nad ní zvedalo předhůří Apenin a v dáli se leskly jejich bělostné zasněžené vrcholky. Kam oko dohlédlo, všechno patřilo hraběti, včetně strmého úbočí, na němž se choulil polorozpadlý zámek Quillier. Poněkud méně oslnivá byla rozlehlá, avšak zanedbaná a zpustlá vila o třech křídlech, vybudovaná ve stráni uprostřed rozlehlých ovocných sadů a vinic. Její osazenstvo navíc připomínal panoptikum. Hrabě byl rozumný člověk, což se projevovalo tím, že jakmile se jen trochu dalo, prchal před svou hysterickou, vrtošivou a panovačnou ženou co nejdál. Zejména si oblíbil útulné lázeňské městečko Karlsbad (neboli Karlovy Vary, jak mu nyní říkali Češi.) Hraběnčinu otci, hluchém starci, Emil nedokázal vymluvit, že není Polák, a dva hraběcí kluci, jedenáctiletý a osmiletý, bylo rozjívení spratci bez nejmenšího zájmu o jakékoli vzdělání či poznání. Zkrátka – Vrchlický začal brzy svého italského kroku litovat. Už proto, že se mu stýskalo – "jako by někdo vytrhl kořeny mé bytosti.“ (To napsal v jednom dopise.) A dopisy tvořily důležité, nejdůležitější pouto se vším, co tak neprozřetelně opustil. Brzy však s překvapením zjistil, že ze všeho nejraději píše zcela cizí osobě, paní Sofii Podlipské. Byl jí vděčen za pomoc sestře Marii, ale doposud se s ní stýkal jen zcela společensky. Jeho první dopis nese datum 8. srpna 1875. Tímto dnem začíná jejich obsáhlá a mnohovýznamová korespondence. On psal zejména o svých uměleckých plánech, její dopisy naplňovalo pochopení a obdiv k mladému básníkovi. A tak nebylo divu, že její psaní očekával s dychtivou netrpělivostí.  

Josef Svatopluk Machar před rokem 1923 na fotografii neznámého autora - Foto: Wikimedia, public domain

Josef Svatopluk Machar před rokem 1923 na fotografii neznámého autoraFoto: Wikimedia, public domain

"V okamžiku, kdy jsem obdržel vzácný list Váš, má jediná, nenahraditelná přítelkyně v témž okamžiku odpovídám. Děkuji Vám z celé duše za toto přátelské stisknutí ruky, cítím je v hlubinách duše. Máte pravdu, ve všem pravdu a já Vám děkuji ještě jednou. Mám v hlavě ale takovou směs, že nevím, zda moje odpověď bude taková jak Váš drahý list. Styděl bych se, kdyby jen stín pochybnosti měl padnout na nádhernou Vaši povahu a bytost, jak ji nosím ve svých snech. Váš obraz, Vaše přátelství, jehož potřebuju já a bez něhož bych se ztrácel nad záhadami života, věřte mně, to zůstalo u mě nedotknuto. Mohu Vám to říci upřímně a srdečně, den ke dni cítím, jak jste vyplnila mou bytost a dokud co myslím píšu, budete se líbiti Vám, budu spokojen.“ 

Vítězslav Hálek (Jan Vilímek, České album) - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Vítězslav Hálek (Jan Vilímek, České album)Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Tyto (a ještě jiné, důvěrnější řádky) již překračují hranici mezi vztahem společenským, veřejným, a tím soukromým, osobním­… Ti dva se nejenom často navštěvovali v Sofiině přijímacím salonu v Opatovické ulici (která křižuje na Novém Městě ulici Křemencovu). Oni si taky psali, a dost zhusta, frekvence jejich korespondence se výrazně zvýšila. Vrchlický se Podlipské pravidelně svěřuje se svými plány, posílá jí čerstvé rukopisy svých básní, a ona ho odměňuje neustálým obdivem a chválou… bohatou, květnatou, a mnohdy nadnesenou. Vdova po doktoru Podlipském (tehdy třiačtyřicetiletá), obdařená pronikavou intuicí snadno rozluštila lidskou i uměleckou individualitu mladého (třiadvacetiletého) básníka. Pochopila, že to je bytost se zásadní potřebou vnitřní harmonie. Člověk, který nade vše touží po lásce, přátelství a obdivu… a jehož každá roztržka snadno vyvede z míry… nebo dokonce bolestivě raní.  

Emil Frída od samého počátku těžko snáší i dobře, přátelsky míněnou kritiku. Nesnesl ji od Hálka, kvůli ní se rozchází s přítelem Macharem. Byl snad někdo, kdo si mohl troufnout vyslovit nějaký soud? Jenom dvě osoby. Jeho přítel Josef Thomayer, a jeho bratr Bedřich. Pochopení je jedna věc, city jiná. Pravděpodobně se Sofie do toho nesmělého hocha, jehož verše jí tak lahodily, zamilovala jako děvčátko. Vždyť už uplynulo celých devět let od onoho tragického večera, kdy ovdověla – manžel zemřel v pouhých padesáti letech. Jenže nebyla tak naivní, aby si neuvědomovala nepřekonatelnou hradbu, jež je oddělovala a navždy oddělovat bude. Bez tří měsíců byla starší přesně o propastných dvacet let. Sofie oslovovala v dopise Emila "Moje milé dítě.“ Vrchlický onu nepřekročitelnou hradbu mezi nimi překračoval. Ve verších, samozřejmě. 

Mladinká Ludmila Podlipská

Mladinká Ludmila Podlipská

Tvůj obličej, zkad září něha snivá, světlušek rej kam zlatou prškou splývá, jak noc je z vlasů schvívá, mi praví: Čas tu, by se rozletěly tvé polibky, ty plaché, zlaté včely, ne kam by směly jen, leč také kam by chtěly!
A blíž a blíž jde noc ve hávu stínů, dej níž a níž, ať hlavu na tvém klínu, tvé tělo k sobě vinu, jež praví: Čas tu, by se rozletěly tvé polibky, ty plaché, zlaté včely, ne kam by rety tvé, leč kam by moje chtěly!  

"Moje milé dítě!" Dítě?…Tak tedy dítě… Když ho nemůže mít ona sama… V dopisech se najednou začíná objevovat nový tón. Úplně nové téma. Stále častěji obsahují zmínky o Sofiině dceři Ludmile… (maminka jí říkala "Miloušek“). "Vyvinuje se mi na očích jako z poupěte, a přece je pořád přitom jen poupětem.“ A zase jindy jsou v dopise tyto řádky: "Srdce mé dcery leží přede mnou otevřené jako svatá kniha… a v ní čtu Vaše jméno. Žehnám jí i Vám každým dechem a pohledem.“ To je pozoruhodná tendence. Ludmilino jméno se brzy začalo objevovat v každém dopise, adresovaném Vrchlickému. Dokonce se tam dočteme více než romantickou, přímo exaltovanou zmínku, že nad hrobem mrtvého manžela učinila osudový krok – milovanou dceru mu zaslíbila. A co na to objekt onoho… jak to říct… soustředěného tlaku? Básník byl dojat. Velice. Podlehl.  

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Byl bych jen šťastným, kdybych mohl vždy tak vše dáti Ludmile dle svého přání jako svou poezii. Ale viďte, že můžeme, když chceme a milujeme opravdu? A já chci a tedy mohu." Ta láska Jaroslava k Ludmile byla vlastně vsugerovaná. A hlouběji zakořenila v něm, než v ní. Propadl Ludmilinu půvabu, její sladké chuti, její barvě. Bylo to kouzlo dosud nepoznané – poněvadž mu propadnout chtěl. A ta dívenku Ludmila… v té době měla sotva patnáct let… Ona před sebou viděla (patrně) jen nepříliš pohledného, nepříliš mužného bledého mladého člověka. Možná pociťovala respekt… vždyť se ozývalo ze všech stran, jaký je to veliký, talentovaný básník! Mezi respektem a láskou však ležela nedotčená krajina jejích patnácti let. Tehdy došlo k nikdy nahlas nevyřčené dohodě. Budou teď Ludmilu–Milouška společně vychovávat. Pro něho. A tehdy se nápadně změnil tón Vrchlického poezie. Příroda nyní jásavě odráží jeho milostné štěstí a radost ze života. Slavík sladce pěje. Verše jsou diskrétní a zdrženlivé, ani stopa po erotice.  

Josef Mánes - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef MánesFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Eliška Krásnohorská, kterou nedávno pohoršily některé Vrchlického básně, by už nenalezla důvod, aby ho v recenzi tepala: „Jsou to hříčky málo vřelé, ale dosti smělé.“ Z jeho veršů nyní čiší čistá láska, láska oproštěné od vší tělesnosti.. Láska k patnáctileté velice půvabné snoubence, na níž se očima pásl i malíř Josef Mánes, pověstný odborník na ženskou krásu. (Mánes po léta žadonil u matky Sofie Podlipské, aby mu Ludmila – jinak též zvaná Mimi – mohla sedět modelem.) Eva Vrchlická, její dcera, o své matce ve svých pamětech výstižně napsala:"„Podobala se navlas celé řadě Mánesových postav, a jako ony uchvacovala krásou a osudnou nevinností."  

Jen kdybych věděl, zdali bdíš, věř, šel bych blíž!
Tak musím pouze v šeru stát, hvězd vidět pád.
Poslouchat, jak hnul větvovím pták, nežli zdřím.
Jak pod mechem kdes zdroje potají si zpívají.
Jak snové chodí kolem v tmách a po špičkách.
A slzami jak z ňader v oka lesk můj stoupá stesk.
Ó, kdybych věděl, zdali bdíš, věř, šel bych blíž! 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas