12. července  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1046. schůzka: Mně v mozku stále skáčou rýmy

Portrét Jaroslava Vrchlického od Vojtěcha Hynaise - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Portrét Jaroslava Vrchlického od Vojtěcha HynaiseFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když už měl Vrchlický zajištěn pevný příjem na postu sekretáře vysokého učení technické v Praze, mohl pomýšlet na ženění. Lásku a věrnost na celý život si šestadvacetiletý básník s osmnáctiletou krasavicí Ludmilou Podlipskou odpřisáhli 4. srpna 1879. Svědky na svatbě byli přátelé spisovatel Julius Zeyer a sochař Josef Mauder. Byly to pro Emila Frídu dny naplněné štěstím. Což lze vyčíst z cyklu tří svatebních písní ze sbírky Poutí k Eldoradu.

Anna Lauermannová- Mikschová - Foto: Památník národního písemnictví

Anna Lauermannová- MikschováFoto: Památník národního písemnictví

Skřivánek vylít do mraku a jásá,
a z lemu šedých oblaků na svět, jenž plný zázraků,
déšť zpěvných perel střásá.
A každý tón jak ze zlata jen zvoní,
a zem poslouchá dojata a tuší v ňadrech poupata
a čerstvou hlínou voní.  

Sofie Podlipská - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Sofie PodlipskáFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Novomanželé strávili dny líbánek ve Hvězdě na Bílé hoře u Prahy. Často se procházeli ve zdejší oboře – připomínala jim šťastné Veltrusy. Vpřed kráčel v zaujatém hovoru Vrchlický s tchyní Sofií Podlipskou… o tři kroky zpět pak Ludmila, nejčastěji se spisovatelkou Annou Lauermannovou –Mikschovou (užívající mužský pseudonym Felix Tréver). Ta se tehdy s Vrchlickými přátelila. Novomanželka cestou rozladěně odkopávala kamínky. Žárlila. Na vlastní matku.  

Spisovatel Josef Holeček na fotografii Ignáce Šechtla - Foto: Wikimedia Commons

Spisovatel Josef Holeček na fotografii Ignáce ŠechtlaFoto: Wikimedia Commons

Manželé Vrchličtí si založili domácnost. Docela skromnou. Nejprve na Karlově náměstí, pak v domě na dnešním Rašínově nábřeží. Na letní byt jezdili z Prahy do nedaleké Chuchle, oblíbeného letoviska mnoha pražských měšťanských rodin. Nejlépe parníkem. A kromě manželského života, kromě stěhování a odjezdů na letní byty, Vrchlický psal, neustále. Jeho produktivita nemá v české poezii obdoby, stejně jako jeho umění rýmu. Vrstevník básníkův, o pouhých deset dní mladší spisovatel Josef Holeček, zanechal svědectví, že ho Vrchlický ve veselé společnosti přátel vyzval, aby napsal náhodnou řadu rýmů, a určil, jakým obsahem má báseň vyplnit. Holeček si tehdy přál píseň svatební: "Vrchlický mi diktoval svatební píseň, zcela dobrou, ano fenomenální, když se přihlédne k jejímu vzniku. Užasl jsem; a Thomayer něžně i hrdě vzhlížel na svého přítele a chráněnce." (Z básníků–našich současníků dokáže něco podobného snad jen muž s notně vyvinutým básnickým střevem, František Novotný.)  

Prof. Josef Thomayer - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Prof. Josef ThomayerFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Mně v mozku stále skáčou rýmy jako perličky v poháru šampaňského, a pravou rukou mi to trhá, abych psal." Napsal v dopise Jaroslav Vrchlický. Podle Thomayerova svědectví dokázal za den napsat až třicet básní, které vzápětí prakticky všechny zničil. Bohužel až příliš snadná tvorba (a Vrchlický se velice nerad vracel k jednou hotovým a odloženým textům – tedy těm, které nestačil zničit), tak ta snadnost jeho tvoření si občas vybírala svou daň. Do jeho sbírek, které vycházela jedna za druhou, se dostávaly i takové básně, které si to svou úrovní nezasluhovaly. Přátelé raději mlčeli. Oni dobře věděli, jak je fenomenální básník na kritiku nedůtklivý. (Nejenom on. I dnes jsou mnozí tací.)  

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Hodně škody také natropily nešťastné následky nekritického obdivu Sofie Podlipské. Navíc měl Vrchlický už nejednu špatnou zkušenost. V roce 1877 otiskla Eliška Krásnohorská v Časopise Českého muzea úvahu Obraz novějšího básnictví českého, v němž značně obrozenecky, aniž by byla schopna přijmout úsilí nové generace povýšit evropskou poezii na úroveň té evropské, postavila do protikladu umění národní a "kosmopolitní," a studii zakončila ostrou kritikou Vrchlického poezie. Její tvrzení byla v mnohém nepravdivá, neboť ve Vrchlického tvorbě se neustále více či méně objevovala i vlastenecká a národní tématika. Vůbec už nemluvě o tom, že jeho verše působily rozhodně účinněji než dutý patos básní Elišky Krásnohorské.  

Lumírovci (1879): Zprava J. Zeyer , J. V. Sládek, J. Vrchlický - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lumírovci (1879): Zprava J. Zeyer , J. V. Sládek, J. VrchlickýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vrchlického se sice zastal Josef Václav Sládek v Lumíru, ale Krásnohorská pokračovala v útoku hned následujícího roku v časopise Osvěta. Rozladěný básník (který ale na Krásnohorskou nikdy nezanevřel) si alespoň ulevoval posměšnými verši, které po Praze kolovaly v opisech. Dodnes zůstaly nepublikované, takže v těchto Toulkách českou minulostí mají svoji rozhlasovou premiéru: Mám po všech vlastech zvučné jméno a jsem redaktor Osvěty. Kdos řekl, že mám v hlavě seno, však jsou to prázdné klevety.  

Jan Evangelista Kosina - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Evangelista KosinaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Není nesnadné si domyslet, kdo se u Pražanů stal vítězem tohoto klání. Jenomže odpor staromilců a závistivců k lahodnému slavíku Vrchlickému, nepolevoval, nýbrž sílil, a to zejména na Moravě. (Ona Morava byla vždycky taková konzervativnější. Ke kavárenským pražským mistrům měla - a má - odjakživa ostražitý vztah.) Zášť bobtnala s narůstajícím úspěchem básníka u čtenářů (bez rozdílu pohlaví a věk), a někdy nabírala až legrační výraz. "Vrchlický je úplným bankrotářem," to napsal v dopise dobový publicista Jan Evangelista Kosina (jehož jméno – na rozdíl od pojmu Jaroslav Vrchlický – neříká dnes nikomu nic). "To jsou holé splácaniny. Ale tak jest: Vrchlický frivolně se odřezal od živoucího těla národního a usychá." Inu… tím uschlým odřezkem se nakonec stal pan Kosina, zatímco Vrchlický – navzdory zbožnému přání publicistovu – rozhodně neusychal, po celá léta.  

Naopak, čtenáře – čili „živoucí tělo národní" – jeho verše těšily čím dál tím víc. Tehdejší útoky na Vrchlického zhodnotil jeho životopisec Vítězslav Tichý: "Každý duch, který vynikal nad prostředností, měl v Čechách vždy ustláno na trní." Což samozřejmě platí i pro další země Koruny české, abychom nezůstali jenom u Čech, neboť naše vlast se skládá ze tří zemí (byť se na to často zapomíná). Nejen podepsanými recenzemi a hanopisy se však bojovalo, a to proti všem, kteří zvedají hlavu z hnoje české prostřednosti. A tak se začínají šířit nejrůznější anonymní pomluvy a lži. O Vrchlickém jich postupně kolovala celá řada.  

Pro básníka je však měřítkem všech věcí jeho tvorba. Díky vnitřnímu tvůrčímu ohni chrlí nadále jako sopka nové sbírky básní, rok za rokem. Od 80. let se navíc začíná věnovat i dramatu. A hned si volí velký námět ze starých českých dějin. Pětiaktová tragédie Drahomíra měla v roce 1882 premiéru ještě ve starém Prozatímním divadle (Národní před rokem vyhořelo a bude trvat ještě rok, než se znovuotevře.) Smrt Drahomíry, manželky knížete Vratislava I. a matky svatého Václava, měla u diváků až nečekaný úspěch, a hru milostivě přijala i divadelní kritika. Další hry psal v rychlém sledu za sebou, protože vedení Národního divadla si je pro jejich úspěch u publika objednávalo, Vrchlický jich měl nakonec na kontě víc než třicet, nejznámější z nich a nejoblíbenější je Noc na Karlštejně. Ta je zvlášť působivá, hraje–li se na karlštejnském nádvoří.   

Karel: Jsi mi to pěkný hrdina, páže, dvě číše vína tě porazily! Ale ještě něco, hochu! Tys byl na stráži, konals dobře svou povinnost, ale králům páže meče z ruky netrhá, neláme je jako mrkve a nehází jim je pod nohy. To nebylo pěkné, hochu; příště se toho, doufám, uvaruješ! Eliška: Snad přece ještě mne nepoznal!... A co mi zbývalo jiného, když kyperský král Petr tak na mne dotíral již za oponou? Karel: On se odvážil? Eliška: Ano, ruku mi tiskl a k sobě chtěl mne přivinout..., mluvil tak divně a chtěl mne i políbit – to by přece také tobě vhod nebylo. Karel To máš pravdu, to ne!... Ale celkem, co zlého na tom? Mladému kvetoucímu hochu, jako ty, rádi poklepáme na rameno a štípneme ho i do tváře. Eliška: Ale nelíbáme ho… Karel: Nikdy? Eliška: Nikdy, císařský pane! Karel: Jsou, uznáš přece, výjimky, jichž si může dovoliti hlava korunovaná…? Eliška: Ani ta ne! Karel: Výjimky, jichž si mohu dovoliti já. – Viď, že mohu… Eliško? Eliška: Pane můj! Karel: Řekni "můj Karle"! To ti lépe sluší! Eliška: Můj Karle! Můj drahý Karle! Karel: Tak zdi karlštejnské viděly poprvé a naposled zázrak políbení." 

Bedřich Frida (civilní fotografie, 1892) - Foto:  archiv Národního divadla

Bedřich Frida (civilní fotografie, 1892)Foto:  archiv Národního divadla

Nejenom na stránkách svých básnických sbírek, ale i na jevišti měl Vrchlický jednoznačný úspěch. I když… nutno říct, že někdy mu byla hra zakázána. Například Soud lásky rakouská cenzura na jeviště nepustila. Kvůli údajné "oplzlosti." Koneckonců problémy měla i Noc na Karlštejně, i když hned po svém uvedení byla veleúspěšná. Jaképak problémy se našly v této historické hříčce? Poněkud bázlivé vedení Národního divadlo požadovalo po autorovi řadu změn v textu. Například aby vypustil pasáže, kdy Karel IV. oslovuje arcibiskupa Arnošta z Pardubic "svatý otče." Anebo ho žádá, aby mu posluhoval, aby dolil víno či osedlal koně. Vrchlický se urazil a hru dokončil, až když se vedení v Národním vystřídalo. Ale se šéfy Národního divadla se i tak dostával do sporů a bylo to dost často, i v době, kdy se stal dramaturgem jeho bratr Bedřich Frída.  

Mezi sourozenci došlo dokonce k roztržce, nespokojený a zklamaný Emil se totiž domníval, že Bedřich dostatečně nepodporuje provozování jeho her. Vrchlický se vyjádřil velice roztrpčeně: "Uzavřel jsem iluze i účty s Národním divadlem jako s celým naším životem veřejným nadobro." Nadobro to samozřejmě nebylo. Vždyť to byl přece svět, pro který doslova dýchal. Pro básníka jeho kalibru nebyla rezignace ani přijatelná, ani možná. Nepotlačitelný gejzír jeho tvůrčích sil by mu to jednoduše nedovolil.  

Jaroslav Vrchlický (1853–1912) - Foto: Wikimedia Commons, Public domain

Jaroslav Vrchlický (1853–1912)Foto: Wikimedia Commons, Public domain

"Vari! Slovem tímto z prahu, ptáku, ďáble, starý vrahu, v peklo zpět neb v bouř, jež hnala sem tě do mých okenic; ani pera nenech tady, ani slova z lži své, zrady, v samotě mé beze vnady nech mne, opusť sochy líc! Přestaň rvát mi srdce, šelmo, kliď se z dveří prchajíc!Načež Havran: Nikdy víc! A tak Havran neslét, sedí, stále sedí, na mne hledí, Pallady dál sochy bílé černým křídlem cloní líc; jeho očí zář mne svírá, takto snící démon zírá, lampy zář jej obestírá, jeho stín kol vrhajíc, a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc, nevzchopí se — nikdy víc!" 

Havran. Báseň s tímto názvem ale napsal někdo jiný, nikoli Vrchlický. A to Nikdy víc! zní v originále Never more! Havran je od Edgara Allana Poea, z roku 1845. Překládání znamenalo pro Vrchlického tvůrčí nutnost stejně jako vlastní tvorba. Dokonce kladl obojí na stejnou roveň. Překládal po celý život a zůstaly po něm výtečné překlady celkem z osmnácti jazyků, mezi nimi třeba i z norštiny a maďarštiny. V české literatuře svými překlady (přesněji svým přebásněním) zaujal Vrchlický významné místo, i kdyby nic vlastního nenapsal a jenom by překládal. Vydal v češtině Dantovu Božskou komedii, s níž zápasil už od dob svého italského pobytu. Přebásnil do češtiny verše Victora Huga. Z mnohých jeho překladů lze vycítit jeho osobní záliby a sympatie. Jeho srdci básníka bylo blízké Osvobození Jeruzaléma od Torquata Tassa, také Ariostův Zuřivý Roland, Stébla trávy od Walta Whitmana, a zejména Goethův Faust.  

Jaroslav Goll - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaroslav GollFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ale nesoustředil se jenom na své oblíbence, celé jeho překladatelské dílo důsledně ovládal grandiózní plán přiblížit českému čtenáři co nejúplnější panorama toho nejlepšího, co lze v ostatních literaturách nalézt. Plán, jehož naplnění by přesahovalo síly celého týmu překladatelů, zvládl gigant Vrchlický do značné míry sám. Byl to on, kdo pro češtinu objevil "prokletého básníka" Charlese Baudelaira. Uvedl na naši scénu výbor z jeho Květů zla - pomáhal mu v nich historik, diplomat a překladatel Jaroslav Goll. Tato kniha byla okamžitě napadena kritikem Františkem Xaverem Šaldou. Jeho hodnocení je jednak zlomyslné, jednak na řadě míst pomýlené. Zlomyslné z toho důvodu, že kritizuje překlad Gollův, přičemž o Vrchlického podílu se jedním dechem zmíní jen tolik, že je stejně špatný, "i když možná ne tak docela." A proč je Šaldova kritika "pomýlená"? Protože Baudelairův text prostě buďto nepochopil… nebo mu neporozuměl. Či nechtěl porozumět Vrchlického elegantním modulacím.  

Hrabě Viktor Ladislav Boos-Waldeck (1840-1916) - Foto:  Střední škola Oselce

Hrabě Viktor Ladislav Boos-Waldeck (1840-1916)Foto:  Střední škola Oselce

Zato německý hrabě Viktor Ladislav Boos–Waldeck, majitel panství poblíže Lnářů, poslanec Říšské rady, milovník umění, si náhodou povšiml za výkladem vídeňské filiálky Ottova nakladatelství českého překladu Fausta. Což pokládal za troufalost a zašel si knihu koupit, aby se utvrdil o nelibozvučnosti a kostrbatosti veršování v tom směšném jazyce, kterým se ostatně mluvilo na jeho panství. I on češtinu ovládal, a jakmile se začetl, tak ho Vrchlického přebásnění Goethova vrcholného díla uchvátilo natolik, že se začal okamžitě shánět po jeho tvorbě, a pokusil se překládat i jeho básně do němčiny. Mezi těmi dvěma muži se vyvinulo hluboké přátelství. Na stěnu své pracovny si hrabě dal pověst tři portréty: Krista, Mozarta a Vrchlického. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas