26. července  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1048. schůzka: Bezohledně charakterní kumštýř

Antonín Slavíček v roce 1898 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Slavíček v roce 1898Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Již před nějakým tím stoletím utrousil jistý anglický politik Oliver Cromwell myšlenku, jež nám slouží v našem putování jako spolehlivá směrovka: Jít daleko je možné jen tehdy, když víme, kam vede cesta."

A my vám chceme zpravodajství z cesty dějinami zprostředkovat. Dnes bychom se rádi věnovali nedlouhé, leč o to intenzivnější cestě další významné postavy našeho výtvarného umění, malíře Antonína Slavíčka. Jeho příběh jsme nazvali tak, jak „klasifikován" svými současníky: Bezohledně charakterní kumštýř. Narodil se 16. května 1870 v Praze jako čtvrté dítě Jana Slavíčka, hospodářského správce Vysokého učení polytechnického, a jeho manželky Pavlíny, která se narodila jako Mildnerová a byla původem ze Semil. Starší bratr Antonínův byl talentovaným malířem a stal se pro malého brášku velkým vzorem. Bohužel ale brzy zemřel (zahynul spolu s matkou ve Slavíčkově útlém věku). Poté přešla starost o něj na jeho dvě sestry.  

Emil Johann Lauffer (1837-1909) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Emil Johann Lauffer (1837-1909)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín jako chlapec velmi dobře kreslil a maloval, což se projevovalo už v nižších třídách reálného gymnázia ve Spálené ulici v Praze. Na tom gymnáziu vládlo příznivé ovzduší (příznivé pro různé druhy umění), a to vycházelo velice vstříc výtvarnému zaujetí mladého studenta. Jinak je nám ale z životopisných studií jasné, že Antonín nebyl nijak příliš horlivý v kázni a nějaké soustavnosti v učení věru neholdoval. Netýkalo se to však kreslení a malby. Ještě na škole se skálopevně rozhodl: "Mým povoláním bude malířství." Podporoval ho v tom jeho učitel, malíř historických témat Emil Johann Lauffer, u kterého pobíral soukromé hodiny kresby. Školák Slavíček se účastnil vydávání školního časopisu a vystupoval už ve svém raném věku s kreslířskými pokusy na veřejnosti. Časopis Zlatá Praha mladému studentovi uveřejnil jednu z jeho prvních kreseb, cyklus Měsíce a malby vesnických chalup, který sklidil veliký ohlas – Pod doškovými střechami.  

Julius Mařák - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Julius MařákFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Antonínu Slavíčkovi pomáhal při jeho studiích hodně jeho strýc, probošt staroboleslavské kapituly (a jinak synovcův jmenovec a pravděpodobně i kmotr) Antonín Slavíček," dočetli jsme se z textů na galerijních stránkách Sophistica Gallery. "Právě za pobytu u něj (a to už v dobách dětství) se dostal Antonín do prvního kontaktu s úrodným Polabím. Hluboce na něj zapůsobil kontrast mezi temnými pražskými uličkami a malebnou krajinou Polabské nížiny. Pak strýc mu umožnil už jako velmi mladému (šestnáctiletému) začínajícímu malíři (v roce 1886) studijní cestu do Mnichova. Tady studoval umění, ale – jenom krátce. Odejel sice do Mnichova nejspíš s úmyslem začít navštěvovat tamější akademii, ale se ale nakonec nestalo." Po návratu domů se přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl u toho, když se tu znovu otevřela krajinářská škola Julia Mařáka, který sem právě přešel z Vídně. Na Slavíčka měl Mařák–krajinář velký vliv. Pražskou Akademii Slavíček navštěvoval (s četným i přestávkami) až do Mařákovy smrti v roce 1899. Společně Františkem Kavánem, Václavem Březinou, Josefem Holubem a dalšími malíři se stal žákem takzvané "Mařákovy školy." Přičemž Antonín byl už za dob svých studií pokládán za jednu z největších nadějí školy. Rok předtím, než školu dokončil, se stal členem Svazu výtvarných umělců Mánes.  

Antonín Slavíček v ateliéru - Foto:  Scena.cz

Antonín Slavíček v ateliéruFoto:  Scena.cz

Roku 1888 (spočítejme si, že v té době mu bylo pouhých osmnáct let) přerušil (nikoli poprvé a nikoli naposled – a zřejmě v tom hrála roli i jakási neshoda s Mařákem), přerušil tedy své studium, a patrně jako další důvod odchodu lze nalézt v nešťastné lásce, kvůli níž se odebral do benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna. Nejenom zhrzený cit hrál však v té rajhradské epizodě roli. Zapůsobila naň velmi hluboce v nitru smrt matky a bratra, jakož i hluboká, zakořeněná víra, což ho alespoň na čas přivedlo za zdi kláštera. Zdálo by se, jako by Slavíčka provázely přes občasné úspěchy (když mu semtam něco otiskly nebo i vystavily) samé nezdary. Není to však zcela pravda. Malíř byl povaha, dá se říct, urputná, zarputilá a umíněná, a ani přes nějaké ty karamboly se svého snu a nepřestal koketovat s myšlenkou navázat na francouzské impresionistické mistry. Neuzavřel se do sebe (jako většina začínajících mistrů té doby), ba naopak, vzepřel se a šel si dál za splněním svých ambiciózních přání. V polovině 90. let se tomuto mladíkovi všichni obdivovali kvůli jeho zvláštním, do stříbrošedých tónů laděným obrazům. Tato stříbrošedé práce, tedy obrazy zachycující františkánský klášter v Bechyni a krajinu z okolí Staré Boleslavi, jsou významné svou dokonalou modelací světla a stínu a stříbrnošedými odstíny.  

"Mařákův realismus byl jím nadobro opuštěn; hledal vlastní vyjádření, a svůj styl, a ten našel v impresionismu," píše historička umění Martina Glennová ve svém Artmuzeu. "Záhy se stal mistrem ve zpodobnění krás české krajiny a proměnných nálad v přírodě. Barevnost jeho krajin souzněla s jeho impresionistickým vnímáním a jeho snahou zachytit monumentalitu přírody pomocí barevných skvrn, které začal ve své tvorbě používat v roce 1898." Slavíček opustil stříbrošedou paletu, a vytvořil obraz předznamenávající paletu fialovou – to byla Studie kosatců. Autor se snažil poctivě proniknout hlouběji do přírody, do jejích detailů. A nakonec namaloval Padání listí – námět, který se objevoval ještě tak dlouho potom, kupříkladu v obrazech Podzim ve Veltrusích, Na podzim v mlze, Břízová nálada a mnoho dalších. Zejména Kosatce jsou považovány za Slavíčkovo přelomové dílo, které svou barevností předznamenalo další směr jeho tvorby následujících několik let.  

Antonín Slavíček: Loubí v zahradě - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Slavíček: Loubí v zahraděFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ještě v době svých prodloužených studií na Akademii (v roce 1895, když mu dvacet pět let) pojal za svou manželku Bohumilu Brynychovou (jíž se říkalo zkráceně Míla), někdejší studentku dívčího gymnázia Minerva, pocházející z dobře situované statkářské rodiny ve Štolmíři u Českého Brodu. Slečna Míla byla sirotkem, a tak s jejím sňatkem museli souhlasit poručníci. Na tom, že nakonec svolili ke sňatku s malířem z chudých poměrů, měl velkou zásluhu Julius Mařák, tehdy slavný umělec, který se za Slavíčka osobně zaručil a ujistil nevěstiny poručníky, že ženich je velice talentovaným malířem, který má schopnost uživit rodinu. (Ostatně – Bohumila přinesla do manželství dostatek peněz, takže se Slavíček nemusel příliš starat o finance.) Z tohoto manželství se postupně narodily tři děti – ještě téhož roku 1895 jediná dcera Eva, a posléze dva synové – Jiří (pozdější filmový střihač a režisér, který natočil mimo jiné filmy Kluci na řece, Pantáta Bezoušek nebo Podobizna). Druhým jeho synem byl Jan (který šel v otcových stopách a stal se uznávaným českým malířem). Jeho zetěm byl legionářský spisovatel a básník Rudolf Medek, jehož syny byli malíř Mikuláš Medek a politik a novinář Ivan Medek.  

Josef Mukařovský: Rudolf Otto von Ottenfeld - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Mukařovský: Rudolf Otto von OttenfeldFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

I když se zřejmě někdy poškorpili, měli Mařák a Slavíček k sobě velice blízko, uznávali se a měli se rádi. Takže bylo už předem jasné, kdo po odchodu Julia Mařáka převezme jeho krajinářskou školu na Akademii. Antonín Slavíček. Okamžitě po Mařákově smrti v roce 1899. Usiloval také o profesuru, ale na tu nedosáhl, a jelikož pedagog bez profesury nemohl na Akademii žádnou školu vést, byl za Mařákova nástupce dosazen malíř šlechtického původu Rudolf Otto von Ottenfeld. Co na to Slavíček? Byl tou volnou osobně velmi dotčen a předvídal škole brzký konec, což se i potvrdilo. Rozladění i zklamání z české kulturní politiky ho přimělo stáhnout se do ústraní. Ze dvou možností, zda zůstat na Akademii, nebo její půdu opustit, si zvolil druhou variantu. Odešel, přehodnotil svou budoucnost a hledal pro svou práci témata a místa, která by splňovala jeho krajinářské požadavky. Ještě v dobách svých studií umělecky zhodnotil svůj rodinný pobyt ve Veltrusech, průběžně maloval na Okoři, ve Hvězdě, opakovaně pobýval v Luhačovicích.  

"Nejlepším příkladem, který jde až k opravdu zářivým světlem vystupňovaným barvám, je obraz Červnový den," praví se na stránkách Creativo, spojených s galerijními stránkami Sophistica Gallery. "Ten byl namalován v místě častých výletů žáků Mařákovy školy, na Okoři. V tomto širokém pohledu do krajiny, viděném proti jasnému slunci, lze spatřit, že právě zde má Slavíček k impresionismu nejblíž. Právě tehdy začíná malovat intenzivně barevné skvrny. Protikladem k ničím nezatíženému pohledu na radostnou část života jsou jeho obrazy, ve kterých se zračí určitá melancholie a smutek. Jsou to především výjevy, které znázorňují podzimní náladu, jak je to patrné například v Padání listí. U Slavíčka se objevuje určitý prvek zamyšlení, a také rozjímání, vyjádřený zejména formou osamělé ženské postavy, k níž byla častým modelem Slavíčkova mladá žena Míla."  

Jan Herben - portrét od ak. malíře Čeňka Kvíčaly - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Herben - portrét od ak. malíře Čeňka KvíčalyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

My už jsme se spolu s líčením Slavíčkova života díla dostali za přelom 19. a 20. století. Malíř tehdy právě oslavil svoji třicítku. A oslavil ji v ještě větším ústraní, než předtím – pobýval na venkově, v okolí Hostišova na Táborsku, kam ho pozval spisovatel Jan Herben. Slavíček tady objevil pohorský kraj s dalekými výhledy do kopcovité krajiny. Na základě doporučení a hlavně po četbě románu Karla Václava Raise Západ se usadil v malebné vesničce Kameničky u Hlinska. Tady poznal ještě drsnější a chudší krajinu, než ve které doposud pobýval. Tento typ krajiny s táhlými vrchy ho velmi zaujal. V Kameničkách vytvořil na 70 obrazů. Bylo to tedy jeho životní téma, a jeho vrcholná tvorba. Postupně upouštěl od světel, svými krajinami chtěl zachytit atmosféru venkova, s úctou zobrazoval těžký a tvrdý život lidí, který mu připadal mnohem opravdovější než život ve městech. Vysoká obloha s krásnými mraky… břízy a jeřabiny, vzdorující stálému větru, to jsou náměty jeho obrazů – především pak toho nejznámějšího, nejslavnějšího a nejcennějšího: U nás v Kameničkách. V Kameničkách pobýval Slavíček i se svou rodinou celá tři léta. Bydlel tady nejprve na faře u děkana Selichara, potom v klidnějším samostatném stavení. Tento kraj si velmi oblíbil, a spolu s ním mu přišli na chuť i jeho přátelé, kteří za ním jezdili na návštěvu – malíř Bohuslav Dvořák, Otakar Nejedlý, Herbert Masaryk, Angelo Zeyer, i rodina jeho přítele, historika Jaroslava Golla. V průběhu roku 1905 pociťoval malíř jakousi vyčerpanost inspirace tímto krajem, a možná si snad až příliš kritiky uvědomil, že si stanovil nesplnitelný úkol, když chtěl zachytit dojem, jakým na něj těžký a tvrdý život tamních lidí zapůsobil. Svou pozornost začíná odvracet od vesnice zpátky k městu.  

U nás v Kameničkách, Antonín Slavíček, rok 1904 - Foto: Antonín Slavíček

U nás v Kameničkách, Antonín Slavíček, rok 1904Foto: Antonín Slavíček

K malování Staré Prahy přivedly Antonína Slavíčka pokračující stavební úpravy Starého a Židovského Města, při nichž se nejprve a zejména bouralo. Malíř chtěl zachytit to, co v průběhu developerského řádění nenávratně zmizelo. Zřídil si dokonce dočasně ateliér v blízkosti Židovské radnice, kterou tak zachytil na jednom ze svých obrazů. Ve svém malování se znovu přiblížil k impresionismu, od něhož se v Kameničkách vzdálil. Do Kameniček se však stále vracel, byť už nikoli na dlouhou dobu, pobýval zde v létě a zval sem své přátele. Přemýšlel dokonce o založení kameničského malířského spolku.  

"Jenomže to ho už čekala první významná cesta do zahraničí, kterou podnikl ve svých třiceti sedmi letech," píše se v Sophistica Gallery. "Důvodem mohla být jeho finanční situace, která po opuštění Akademie nebyl nejlepší, a zejména přibývající starost o rozrůstající se rodinu, která byla v jeho životě na prvním místě. Přes Norimberk a Štrasburk odcestoval do Paříže. Navštívil umělecké sbírky Louvru, kolekci zdejších impresionistů a řadu soukromých sbírek. Protože byl sám označován za českého impresionistu, znovu se přesvědčoval, že impresionistické jsou jen některé prvky jeho malování. On sám většinou téměř nedůtklivě odmítal zařazení do škatulky impresionismu. Ten sice zásadním způsobem inspiroval jeho malování, ale většina jeho díla toto zařazení přesahuje, neodpovídá mu. Byly mu cizí skupinové programy, on nesnesl cokoli, co bralo tvůrčí svobodu. Z Paříže si přivezl několik obrazů, byl to pohled na Seinu a na nábřeží, na pařížský bulvár, na sváteční neděli v parku." Slavíčkova žačka Ada Hodačová–Gollová o učitelově pařížském pobytu napsala: "Z obrazů, které tam měl příležitost vidět, jej leccos zklamalo. Neuspokojili jej především impresionisté, vytýkal jim až přílišnou programovou dovednost – mínil tím jejich krajinářství. Po svém návratu často vzpomínal na jeden obraz v Lucemburku od Renoira, který představuje taneční zábavu za léta pod zelenými stromy. Líbilo se mu, že je zde dosaženo slunce a přirozený pohyb figur."  

Hrob rodiny Slavíčkovy na Olšanských hřbitovech - Foto: David Sedlecký, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Hrob rodiny Slavíčkovy na Olšanských hřbitovechFoto: David Sedlecký, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Věhlasný historik umění profesor Václav Vilém Štech, o Slavíčkově návratu domů rovnou prohlásil: "Je možno říci, že Antonín Slavíček našel v Paříži jenom to, co tam přinesl." Doma pracoval malíř nějakou dobu v Kladně. Ve zdejších hutích. Nikoli jako hutník, ale jako malíř. Téhož roku se však vrátil k tématům květin – těm se věnoval poctivě už v polovině 90. let. Znovu maloval kosatce, ale tentokrát vynechal popisování detailů; totéž pak na dalších obrazech se slézy a pivoňkami. Jsou to jedny z nekrásnějších Slavíčkových obrazů. Pro něj byly ale dost těžkým oříškem. Svému mecenáši a příteli Augustu Švagrovskému píše:  

Antonín Slavíček: Kosatce - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Slavíček: KosatceFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Kosatce jsem dodělal. Jinak bych se snad z nich zbláznil, nikdy nic tak těžkého jsem nedělal. Dnes v poslední den jsem se celé odpoledne třásl jako takovou třesavkou. Něco v tom je – ovšem jedna tisícina přírody, té měkké a plné pelu." V oné době mu těžce onemocněla jeho manželka a on byl nucen práci přerušit. Odjel s ní a se synem Janem na léčení do chorvatského Dubrovniku. Tady maloval přímořské krajiny. Na jednom z výletů po skalách však utrpěl těžkou zlomeninu ruky. Z jižních krajin se vrátil značně handicapován; velmi dlouho nemohl vzít štětec do ruky. Když se mu jeho zranění přece jenom zhojilo, začal pracovat na obraze Svatovítské katedrály v Praze (zůstal nedokončený). Pak odjel na pozvání i se svou rodinou na faru do Německé Rybné v Orlických horách (to je dnešní Rybná nad Zdobnicí). Začátkem srpna 1909 tady vyrazil malovat obraz Žamberecká silnice. Nikdy ho nedokončil. Při tom malování se rozhodl vykoupat se ve studené řece Zdobnici. Přecenil své síly, ranila ho mrtvice, na polovinu těla ochrnul. Dlouhou dobu se nevědělo, jestli vůbec přežije. A přece jenom se zotavoval – i když pomalu. Silou vůle začal malovat drobná zátiší nepostiženou rukou. Ale pro Slavíčka, který byl člověkem milujícím dlouhé procházky a intenzivní práci, byl život bez možnosti volného pohybu nepřestavitelný.  

Herbert Masaryk: Autoportrét - Foto: Wikimedia Commons

Herbert Masaryk: AutoportrétFoto: Wikimedia Commons

1. února 1910 napsal dopis na rozloučenou. "Zbraň mi vtisklo do ruky nezhojitelné ochrnutí, které bylo mi způsobeno silným návalem mrtvice, jež mne ranila 10. srpna minulého roku." Sám sebe v tom dopis popisoval jako mrzáka, kterému nezbyla ani špetka naděje, že bude kdy v budoucnu opět malovat. Malíř v zoufalství zvolil dobrovolnou smrt a výstřelem z revolveru ukončil v první únorový den roku 1910, ve věku nedožitých čtyřicet let, svůj život. Ovdovělá manželka Míla byla nucena postarat se o tři děti a za půl roku po Antonínově sebevraždě se provdala za rodinného přítele, malíře Herberta Masaryka, syna pozdějšího prvního československého presidenta Tomáše Garrigua Masaryka

Neradostná poznámka na okraj a na konec: Herbert zemřel po pěti letech manželství, během nichž se jim narodily čtyři děti, během válečného roku 1915, na skrvnitý tyfus od válečných uprchlíků z Haliče. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas