2. srpna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1049. schůzka: Takový nešťastný příběh první české učitelky

Antonie Reissová (pseud. Bohuslava Rajská) - druhá Čelakovského manželka. Portrét od Josefa Vojtěcha Hellicha.

Antonie Reissová (pseud. Bohuslava Rajská) - druhá Čelakovského manželka. Portrét od Josefa Vojtěcha Hellicha.

Úsměvnými slovy, totiž aby "z žen člověkové byli," zdůvodnil záměr nabídnout ženám vzdělávací kursy vizionář Karel Slavoj Amerling, pedagog a lékař, když kdysi rozjížděl svůj chimérický projekt takzvané Budče – velkorysého vševědného učiliště v Praze. S týmž velikášstvím, s jakým tento "malý Komenský" plán rozjel, přivedl ovšem rádoby slavnou a učenou Budeč do dluhů a k brzkému krachu.

Což můžeme pominout, protože jsme se už této postavě a jejímu snu věnovali. Leč ani tento bezesporu osvícený muž neviděl v ženě plnohodnotného člověka. K člověčství (jak se před rokem 1850 říkalo) bylo třeba ženám teprve narovnat cestu, v českých, moravských a slezských poměrech hodně trnitou. Muselo uplynout víc než půl století, aby se z kuchařek, služek a milostnic hromovládných pánů manželů a matek jejich dětí staly jakžtakž "člověkové." Čímž otevíráme téma, v němž budeme velice šetřit pojmem "feminismus."  

Ten totiž ve sluchu mnohých našich současníků stále řinčí zbraněmi Amazonek. Raději si vypůjčíme od prababiček výraz neutrálnější. Ženám, pokoušejícím se o nápravu mnoha zanedbaných položek v osudech příslušnic "krásné pleti," se říkalo "emancipantky." Šlo jim o elementární důstojnost, o vzdělávací i pracovní příležitosti, o životní perspektivy. Aktivity prvních emancipantek měly především charitativní, filantropickou, humanitární povahu. Byly zcela prosty bojovnosti, agresivity. Nikterak se přitom vůči mužům nevymezovaly, naopak: volaly po jejich porozumění a spolupráci. Jen zřídkakdy… přece však občas… s postupem času… se emancipantky špetky mužského pochopení dočkaly. Oproti Francii, kde vír revolučních proměn vtáhl do zápasu o důstojnější podmínky pro život poprvé i početné, dokonce už organizované zástupy až dosud němých, nevnímaných, jakoby neexistujících plebejských matek, dělnic, šiček, slu­žebných – tak oproti tomuto bouřlivému celospolečenskému dramatu setrvávaly ženy u nás, v českých zemích i v celé habsburské říši, ve stavu téměř panenské pasivity.  

Karel Slavoj Amerling - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Slavoj AmerlingFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jestli si Francouzky už v roce 1792 dokázaly vyvzdorovat mimo jiné právo na rozvod (pravda, dočasně, po pádu Napoleona tato vymoženost zase padla), tak české měšťky a venko­vanky dál bez hlesu naplňovaly odvěký úděl manželek vzornou službou svaté trojici rodinných pilířů, jak doporu­čovalo zlaté úsloví "Kirche – Kinder – Küche," – neboli: "Kostel – děti – kuchyně." Nic víc… a nic méně. Přes práh domu vycházely ženy nejčastěji na mši, na trh nebo za prací. Činnosti, jakkoli přesahující rámec péče o rodinu a domác­nost už náležely do sféry mužské. Zákon o připoutání ženy k domovu měl železnou platnost (tak jako ji má dodnes v mnoha neevropských částech světa), a když pomineme bohulibou výjimku (jíž byla služba kostelu a církvi), existovala jedna výjimka závažná, a to byla služba samari­tánská. S tou měly už ženy dřívější zkušenost z dob epidemií cho­lery, černých neštovic či tyfu. A válek. Války byly ještě daleko horší než ty nej­krutější pandemie. Ale - proč "byly?" Ony takové pořád jsou. Jakož i strašení jimi. Služba nemocným a umírajícím byla obecně respektova­ným projevem křesťanského milosrdenství a soucitu, vlastně službou Bohu. Na přelomu 18. a 19. století se ovšem ocitly v permanenci hned dvě generace žen v ještě drastičtější úloze nepostradatelných ošetřovatelek raněných a zmrzače­ných vojáků, bojujících na válčištích celé Evropy.  

Samaritánství žen neznalo hranice politické ani nacionální. Například bylo všeobecně známo, že nejobětavěji slouží vlas­tenecky zapálené ženy v Prusku, ochotné neohroženě sbírat umírající uprostřed bitev a současně obětovat vlasti šperky na válečné výdaje výměnou za železný snubní prs­ten. Co na tom, že pruské války byly výbojné, dobyvačné, agre­sivní. Ale také Moravanky po bitvě u Slavkova a české ženy v zá­věru napoleonské éry (po bitvě národů z Lipska), začaly chápat účast při zmírňování vší té krvavé hrůzy za prvořa­dou povinnost, a to bez ohledu na sociální status. U polních lůžek a v impro­vizovaných lazaretech bezkonfliktně spolupracovaly ctihodné hraběnky vedle prostých měšťanských služek. Asi to nebyla náhoda, že poté, co se ženy dokázaly vypořá­dat s léty poválečné bídy, hladu a nedostatku potravin, už ne­zmizely tak úplně v kuchyních.  

Božena Němcová, daguerrotypie z doby kolem roku 1850 - Foto: Jan Maloch, Wikipedia, public domain - volné dílo

Božena Němcová, daguerrotypie z doby kolem roku 1850Foto: Jan Maloch, Wikipedia, public domain - volné dílo

Ty vzdělanější se začaly vyhledávat a scházet v prvních domáckých klubech, v "salónech" (jak se vznešeněji říkávalo), časem též ve spolcích zájmově nebo vlastenecky zaměřených. Jedna otázka se od těch stolních debat u kávy už nepřestala vracet: samaritánská služba vlasti ukázala mnohé přednosti žen – jejich obětavost, pečlivost, píli. Vyjevil se však i jeden jejich základní nedostatek: naprosto nedostatečné vzdělání. První obecněji známá česká učitelka se studiem získanou a úředně uznanou kvalifikací, ve své době a populární – to byla Bohuslava Rajská. Žena výjimečně vzdělaná, energická, sebeobětavá, organizačně zdatná. K tomu i krásná – podobně jako její vrstevnice a přítelkyně Božena Němcová. Na rozdíl od ní byla však tato moderně už uvažující i jednající žena téměř zapomenuta. Naše zmínka o ní si zasluhuje být delší. Tím spíš, že prožila přímo románový osud.  

Bohuslava – to bylo její přijaté vlastenecké křestní jméno; Rajská pak její literární pseudonym. Tato půvabná dívka se ve skutečnosti jmenovala Antonie Reisová, celým jménem Antonie Anna Marie Karolina Reisová. V Praze žily tři sestry Reisovy a všechny se čile zapojily do buditelského i emancipačního hnutí. Naučily se kvůli tomu obstojně česky. Tyto české buditelky předtím češtinou nevládly, ostatně – byly z německé krve, navíc zpola aristokratické: otec, původem z Porýní, je zplodil s vestfálskou šlechtičnou. Rodinu do Čech zavály napoleonské války. Pan Reis pracoval v arcibiskupských službách, nejprve v Rožmitále, pak v Praze, kde sestry vyrůstaly.  

Josef Kriehuber: Josef František Frič - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Kriehuber: Josef František FričFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nejstarší Johanna Reisová se provdala za známého advokáta doktora Josefa Františka Friče. Jedním z tuctu jejich dětí byl pak známý revolucionář z roku 1848, Josef Václav Frič. Prostřední Karolina (říkalo se jí však Lotynka) si vzala podobně vyhlášeného pražského lékaře doktora Václava Staňka. A nejmladší Antonie? Ač se jejímu půvabu kořil veřejně kdejaký mladý muž, zůstala do svých osmadvaceti let svobodná, aby se několik roků po boku doktora Amerlinga věnovala intenzivně jeho vzdělávacímu projektu Budeč. Svou soukromou dívčí školou, kterou po domácku provozovala v bytě svého švagra advokáta Friče, posléze převedla na Amerlingovo naléhání do Budče. Stala se průkopnicí vyššího vzdělání žen u nás. 

Dění kolem krásné slečny Rajské popsal spisovatel Eduard Bass ve svém Čtení o roce osmačtyřicátém: "Na třicet jich bylo, těch nadšených paní, rozvíjejících věnec rozdychtěného ženství, seskupeného kol Bohuslavy Rajské. Ve vzdutých krinolínách, ňadra sevřená staženými živůtky, usedaly a zapisovaly si do sešitků krásné a povznášející myšlenky. Když se po přednášce přioděly pláštěm, mantilou, kapucí a kožíškem, když na své nadělané lokýnky přitáhly čepečky nebo jen nasadily kloboučky s krajkou či pštrosím pérem, a když se v překotném šepotu, s trylky smíchu, zrůžovělé nadšení hrnuly ven, jako by se na klidné Vodičkově ulici rozsvítilo nenadálým jasem: a pražští seladoni v nízkých cylindrech, zaoblených fracích, modrých hedvábných vestách a v kalhotách natažených gumovou podjímkou brousili v těch dnech vytrvale kolem fričovského domu, který se stával městskou proslulostí." Tak tedy kromě atmosféry kolem Bohuslavy Rajské jsme se dozvěděli daleko víc o tom, co tenkrát obě pohlaví nosila.  

Karel Slavoj Amerling tehdy přišel se svéráznou myšlenkou: navrhl ženám, scházejícím se u Fričů a u Staňků, ať si zvolí a rozeberou dílčí témata, prostudují je a napíší faktografické článečky, z nichž by se časem mohl sestavit encyklopedický slovník pro ženy. O práci na této svérázné encyklopedii vyšla dokonce zprávička v Květech, ale víc než sto let se nic nevědělo. Svazeček dívčích rukopisných hesel byl objeven teprve nedávno. Na první stránce manuskriptu čteme "ještěroletoun." Co to má – či mělo být – zač - kdo ví? Že by to byl nějaký pterodaktyl? Tak to už se nikdo nikdy nedozví… Rajská si udělala jméno nejprve nikoli jako učitelka, ale jako nadějná básnířka, později zejména jako organizátorka a ředitelky školy, ze které vzešla první generace kvalifikovaných, českých kantorek.  

Amerlingův hrob na Budči (foto uživatel Miaow Miaow) - Foto: Wikimedia, public domain

Amerlingův hrob na Budči (foto uživatel Miaow Miaow)Foto: Wikimedia, public domain

V roce 1844 nastal v životě všestranně nadané, aktivní, pracovně angažované Bohuslavy Rajské nevysvětlitelný zvrat. Můžeme se jen dohadovat, zda se snad obávala Rajská blížící se třicítky a s ní představy, že už se později nedostane pod čepec? Je tu ještě jedna možnost: za jejím překvapivým rozhodnutím mohly být vztahové problémy s platonickým přítelem, slovenským básníkem Samuelem Hroboněm. Po čtyřiceti letech od oné události vypsal Hroboň v dopise svému příteli, co tehdy v Praze zažil. My se pokusíme jeho řádky reprodukovat v poněkud ještě neustálené slovenštině: "Ja som z dobroty doktora Staňka bou spolu s Bohuslavou v jeho dome, a v mojej osobitnej izbe počúvau som, jako Čelakovský nahohárau si Bohuslavu za dvermi druhej izby. Nezvau ju Bohuslavou, ale drahá Antonie! Málo už bolo badať v ňom peuca Růže stolistej, ale viac vdouca a otca, hladajúceho ženu a matka pre siroty. I vo tvári jeho bola už istá, ale vždy ešte dobromyslná tvrdosť a irónia i učenecká odmeranosť. Predstavuvau Bohuslave ťažkosť stavu učitelskjeho, ktorá si bola vyvolila, a mojho osudu ešte nerozhodnosť, nezaopatrenosť – žalovau i na to, že mu všetko ťažko ide, že nemá šťastia – ale vtedy ešte nadarmo."  

Antonie tenkrát ještě neřekla Čelakovskému "ano." Vážná rozmluva s Hroboněm ji však zklamala – jeho představy o budoucnosti byly nejasné, mlhavé, neurčité. Nečekané pomoci se jí dostalo od Boženy Němcové. Ta byla dlouhodobě nemocná a chystala se odjet na radu lékařů na nějaký čas do Ratibořic, aby se zotavila na čerstvém vzduchu. Den před odjezdem se přišla s Antonií rozloučit. Ta jí všechno vypověděla. Němcová se ve spěchu zmohla jenom na slova politování a útěchy. Leč u nich nezůstalo. Záhy byl doručen Tonince od ní dopis. V posledních přípravách na zítřejší odjezd si našla jenom o něco mladší, ale o celý věk zkušenější spisovatelka, matka čtyř dětí ve věku přibližně stejném, jako byly děti Čelakovského, chvilku času, aby poradila přítelkyni, co počít.  

V tom dopise byly i tyto řádky: "Je–li to opravdová láska, ta vášeň, pro kterou člověk na vše, co se v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je–li to taková láska, již pro Hroboně cítíte, tedy jsou moje slova marná; známť touhu po té vnadné růži, pro kterou rády saháme, byť by i trny její nás píchly. Ale je–li to láska, kterou chcete pro vlast, pro naši věc obětovat, cítíte–li v něm mučedníka slovanského národa, o to, prosím, uchylte se k té straně, kde více působiti můžete, kde slávu celého českého národa udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc: pomyslete, co na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť by sebeslavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena. Věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás vkládají celou svou naději mnozí… mnozí. Zdali Vy jej neochráníte, kdo by mohl? Aby pro nás nebyl ztracen."  

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla Purkyněho - Foto: Wikimedia Commons, public domain

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla PurkyněhoFoto: Wikimedia Commons, public domain

Tedy: když už to Antonii takhle napsala sama Němcová… Zdá se, že to byla opravdu věhlasná spisovatelka, kdo první českou učitelku Bohuslavu Rajskou vmanévroval do náruče vdovce Čelakovského, který ani nečekal, až uplyne "povinný rok" od smrti jeho ženy, a už se začal o Antonii pokoušet. Nevíme, jak to ve skutečnosti bylo. Jenom to hlavní: o svou nezávislost až dosud úzkostlivě pečující Rajská… náhle čepec přijala. Odhodlala se k "národní oběti". (Tak se jejímu gestu dobré vůle začalo vzápětí mezi vlastenci říkat.) Z rozumu… a bez lásky… zato s odhodláním posloužit národnímu bardovi… se vdala do polské (tehdy pruské) Vratislavi za ovdovělého, takřka o generaci staršího básníka Františka Ladislava Čelakovského, který tam nedávno přijal universitní profesuru na stolici slovanských jazyků.  

Ach, tam v kraji cizím, v lůžko chladné sklesla růže naší dědiny, ozdoba to naší krajiny, záhy odkvetla co kvítko vnadné!
Krutě uchvátila půda cizí drahou dceru matky Čechie! Plačte pro ni, dcery Slavie! Svému slavíku, ach, růže zmizí.  

Tyto jímavé verše se objevily nedlouho po smrti Marie Čelakovské. Dojatý Čelakovský se domníval, že je napsala Bohuslava Rajská. Teprve ve 20. století se přišlo na to, že autorkou byla jiná básnířka, jménem Marie Čacká. Nicméně skutečnost, že František Ladislav Čelakovský okamžitě a bez váhání označil Bohuslavu Rajskou za autorku elegie, měla neobyčejnou váhu. Jeho žena Marie totiž Toninku (jak říkali doma Antonii Reiso­vé) měla velice ráda, a vyslovila se prý nejednou, "kdybych měla někdy zemříti, přála bych svému muži, aby se Antonie stala druhou manželkou jeho." Místo dosavadní službě ideálům češství, emancipaci a vzdělávání žen se Antonie alias Bohuslava odhodlala sloužit nadále jedinci, sice slavnému, ba přímo »národnímu pokladu« (jak říkávali buditelé), ale s postupujícím věkem čím dál ješitnějšímu a sebestřednějšímu. Z ušlechtilé služby se však během krátkého času stala pokořující posluha. Vdovec Čelakovský už měl básnický zenit za sebou, to však nic neměnilo na tom, že se jak v zrcadle dál shlížel ve svém géniu a vůči své druhé ženě, obětavé Bohunce, uměl být náramně despotický. Vyžadoval pro sebe veškeré pohodlí, zatímco jí, nadšené hudebnici, ani nedovolil mít doma klavír. Hrou na něj by přece rušila jeho múzy (beztak už ovšem odcházející).  

František Ladislav Čelakovský - Foto: Jan Vilímek (1860-1938)

František Ladislav ČelakovskýFoto: Jan Vilímek (1860-1938)

A tak Bohuslava Rajská (ve skutečnosti už Antonie Čelakovská) dalších sedm roků bez hlesu pečovala o čtyři vyvdané básníkovy děti, porodila mu další tři, a pečovala o nemocného, čím dál sobečtějšího podivína. Při zpětném pohledu je její sebeobětavé gesto snad ještě nepochopitelnější, než bylo tenkrát, v polovině 19. století. První žena Čelakovského Marie předčasně (po deseti letech manželství) zemřela za tuberkulózu, neboť stejnou, tehdy neléčitelnou chorobou trpěl už před ní i básník sám. Dalo se tudíž předpokládat, co nastane. Nakazila se i Bohuslava Rajská–Čelakovská, dokonce svého manžela předešla ve smrti.  

Idealistická pedagožka, spisovatelka, průkopnice konceptu vyššího vzdělání pro ženy, svými postoji a názory už svéprávná moderní žena, jedna z prvních spontánních feministek v tom nejlepším slova smyslu, zemřela v pouhých třiceti pěti letech. Její muž František Ladislav Čelakovský ji na věčnost následoval za tři měsíce nato. Velké téma emancipace žen, téma jejich rovných práv v přístupu ke vzdělání, bylo Bohuslavou Rajskou (a nelze zapomínal ani na Karla Amerlinga) zatím jenom zlehka načrtnuto. Čas úporného zápasu o cíl nám už jen stěží pochopitelný, protože samozřejmý, o přístup k hodnotnému a ucelenému středoškolskému vzdělání příslušnic krásného pohlaví, o studium završené maturitou, onou nezbytnou legitimací ke vstupu na universitu, čas tohoto úsilí měl přijít až o generaci později, na samém sklonku 19. století. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas