23. srpna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1052. schůzka: Víc vědět a umět

Hodina přírodních věd na dívčí škole (kolem 1900) - Foto:  Municipal Archives of Trondheim,  CC BY 2.0

Hodina přírodních věd na dívčí škole (kolem 1900)Foto:  Municipal Archives of Trondheim, CC BY 2.0

Po celé 19. století bylo vzdělání dívek vůči chlapeckému na nižší úrovni. Oproti osmiletým gymnáziím, sedmiletým reálkám, technicky zaměřeným průmyslovkám se děvčatům nabízely v podstatě ústavy, nepřekračující úroveň měšťanek. Původně propastná nerovnováha se sice zmenšovala, přetrvala však až do rozpadu Rakouska–Uherska.

Stát na zapojení kvalifikovaných žen do pracovního procesu neměl zájem, proto do dívčího školství prakticky neinvestoval. Dívčí školy zakládaly korporace, spolky nebo obce. A těch vyšších dívčích (tedy škol) bylo založeno jenom několik. Jejich specifikem bylo, že školné nebylo vysoké, takže v lavicích vedle sebe sedávaly dcery bohatých továrníků i chudých řemeslníků. Pro dívky z majetných poměrů existovaly nadále církevní a klášterní školy, soukromé penzionáty, což bývaly instituce pro pár vyvolených s exkluzivní slečinkovskou výukou – francouzština, hra na klavír, malování, tanec. Dívky z chudšího prostředí mohly využít řadu průmyslovek – krejčovských, hospodyňských, kuchařských a podobně.  

Škola spolku Minerva byla první dívčí školou poskytující gymnaziální vzdělání v Rakousko – Uhersku. Vznikla v r. 1890, ale ještě několik let poté musely absolventky ústavu skládat maturitu na chlapeckém gymnáziu. Toto maturitní vysvědčení je z r. 1901 - Foto:  Paleografie.org

Škola spolku Minerva byla první dívčí školou poskytující gymnaziální vzdělání v Rakousko – Uhersku. Vznikla v r. 1890, ale ještě několik let poté musely absolventky ústavu skládat maturitu na chlapeckém gymnáziu. Toto maturitní vysvědčení je z r. 1901Foto:  Paleografie.org

Obrat ke vzdělání nastal až založením Minervy, prvního dívčího gymnázia, v roce 1890. To byl skromný, ale nakonec úspěšný pokus o školu srovnatelnou s chlapeckými gymnázii. Poté, co se tento ústav rozjel, stala se Minerva inspirací pro dívčí gymnázia v několika dalších městech Čech a Moravy. Minerva byla římská bohyně moudrosti, ochránkyně vzdělávacích a uměleckých institucí, jakož i řemesel. Byla krásná a panensky čistá. Renesanční umělci jí rádi na ruku vkládali sovu, aby vysoké IQ Minervy ještě zdůraznili. Zatímco my jsme si tato fakta o ní museli někde najít, v časech vzniku prvního dívčího gymnázia byla i školákům notoricky známá. Trošku nás na jejích portrétech mate její přilbice, či dokonce plná polní, ve které se též vyskytuje. Vysvětlení je jednoduché: v prapůvodní podobě byla tato kráska řeckou bohyní války a jmenovala se Pallas Athéna. Byla nejmilejší dcerou šéfboha Dia, jemuž v kompletní zbroji vyskočila z hlavy. (Ony se bohyně takhle někdy bizarně rodily.) Pozdější římská mytologie si bájesloví upravila a Athénu přejmenovala na Minervu. Tak tolik poučný výklad, jehož nám bylo zapotřebí.  

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rozjezd gymnázia Minerva komplikovaly vážné hmotné a existenční starosti. Vstupní kapitál (kromě sponzorských darů) se opatřoval po drobných příspěvcích, často na ulici, kde se ženy–výběrčí setkávaly s arogantními výtkami: "To budou zavařovat a nakládat okurky chlapi?"A kromě toho byla ve společnosti, arci především mužské, zakořeněna nevole vůči „těm kuchařkám, co dezertovaly od plotny k učenosti!“ Když Eliška Krásnohorská sbírala podpisy pod petice, mířící do parlamentů, nevěřila očím, kolik vzdělaných, jinak liberálně uvažujících mužů ji zhurta odbylo. Jedním z mála, kdož ji podporovali, byl Vojta Náprstek a hrstka spisovatelů v čele s Janem Nerudou. Naopak spisovatel Alois Jirásek, majitel Národních listů doktor Julius Grégr, politik František Ladislav Rieger, ale i třeba slavný český chirurg Eduard Albert, ti všichni její plán rezolutně odmítali jako bláznivý podnik, vnášející zmatek do jednou provždy posvěcených poměrů ve společnosti. S nuznými prostředky se také dlouho nedařilo nalézt vhodné učebny. Na vlastní školní budovu nebylo pomyšlení. A tak Minevra začínala ve dvou skromných místnostech v obecné a měšťanské dívčí škole u svatého Vojtěcha na Starém Městě. Do jediné učebny se musela vtěsnat padesát jedna žákyně, druhá místnost byla ředitelnou, sborovnou, kabinetem, skladištěm i kanceláří. Na vlastní rekonstruovanou budovu v ulici Magdaleny Rettigové (v níž dnes sídlí Pedagogická fakulta) se zmohla až v roce 1934.  

Vojtěch Náprstek - Foto: Jindřich Eckert,  volné dílo

Vojtěch NáprstekFoto: Jindřich Eckert, volné dílo

To jméno už tu padlo, a my se o ní zmiňujeme a bude zmiňovat nejen v souvislosti s jejími knížkami a librety pro Bedřicha Smetanu, ale též ve vztahu k dívčímu školství. Eliška Krásnohorská. Právě ona se rozhodla pevnost uzamčenou na sedm západů dobýt. Nikoli pro sebe, nýbrž pro ostatní. Alžběta Pechová (v české společnosti známá jako Eliška Krásnohorská) byla umanutá, odvážná, vynikající až moderní systémovostí, s níž jednala. Entuziasmus této ženy (a pak i její výdrž) nastartovalo patrně setkání s Vojtou Náprstkem. Poznala ho ve vznikajícím Americkém klubu dam coby dospívají čtrnácti–, patnáctiletá dívka. "Dámy, když šijete pánskou košili ručně, trvá to v průměru čtrnáct a půl hodiny; na šicím stroji je hotová za hodinu a čtvrt!" kladl Vojta Náprstek na srdce účastnicím přednášek v Americkém klubu dam, a hlavně zařídil, aby byly první šicí stroje v Praze k mání. "Dámy! Každá zbytečně ztrácíte nejmíň čtyři hodiny času denně zametáním, vytíráním, topením, praním, žehlením, vařením. To dělá do roka 1440 hodin. Za padesát roků je to promarněných osm let. Můžete je ušetřit, protože na kdeco jsou dneska stroje." A předvedl je na výstavách (čímž si otočil ženy kolem prstu). Vzápětí jim dal k dispozici jak svou bohatou „americkou“ knihovnu, tak i valnou část svého bytu. Pozval své přátele a známé intelektuály, aby ženám přednášeli. A nové centrum Amerického klubu dam v domě u Halánků se brzy stalo hlavní líhní prakticky všech emancipačních snah i akcí. Odtud pršely napříště nápady (ale i finanční příspěvky) na zakládání spolků, škol, školek, výchovných ústavů, výstav, bazarů, koncertů.  

Americký klub dam - Foto:  volné dílo, Archiv Amerického klubu dam

Americký klub damFoto:  volné dílo, Archiv Amerického klubu dam

Duchovní svatou trojicí inspirativních myšlenek se stali Vojta Náprstek, Karolina Světlá, a brzy i mladičká, o to však zapálenější Eliška Krásnohorská. A do čím dál pestřejšího dění v Americkém klubu dam se zapojovaly desítky dalších žen, protože objevily, jak společná činnost člověka naplňuje a uspokojuje, má–li pozitivní náboj, smysl i přesah, sahající nad rámec rodiny a kuchyně. Když se úřady konečně odhodlaly rostoucí autoritu klubu zlomit zákazem činnosti (což se odehrálo v roce 1870), odpověděly dámy asertivně, že sdružení je soukromá společnost, ale pravidel spolčovacího zákona nebyla nikdy povolena, čili není ano co rušit. Nicméně si (pro jistotu) začaly říkat Bývalý americký klub dam. Na oko svůj program zúžily na filantropii a vzdělávání. Renáta Tyršová, manželka Miroslava Tyrše, později výstižně napsala: "Obor činnosti klubu byl ve skutečnosti tak široký, že dnes na takové úkoly musí být mnoho institucí." Letitý sen Elišky Krásnohorské začal nabývat stále konkrétnějším obrysů ve chvíli, kdy měla za zády populárního Vojtu Náprstka, jeho slovo mělo velkou všude, kam vkročil. Za projekt dívčího gymnázia Minerva se rozhodně postavily ženy z Výrobního spolku, někteří spisovatelé, samozřejmě a nadšeně Karolina Světlá a další autority, například ředitel Akademického gymnázia František Prusík. Ten se s vizí Krásnohorské ztotožnil tak nadšeně, že pro školu obratem vypracoval učební plán. Gymnázium mělo být pětileté, otevřené dívkám, jež s výborným prospěchem absolvovaly čtvrtou třídu měšťanky.  

Ženský výrobní spolek v Praze v Resslově ulici - Foto:  Archiv ing. Radka Tomáška

Ženský výrobní spolek v Praze v Resslově uliciFoto:  Archiv ing. Radka Tomáška

Po konzultacích na zemské školní radě byla ale otevřena vážná otázka: "Z jakých zdrojů bude zajištěn provoz školy?" Když pak pražské místodržitelství z malicherných důvodů třikrát vrátilo stanovy ústavu, začalo to být jasné: Finance se musí jako obvykle shromáždit svépomocí. Krásnohorská zveřejnila v tisku provolání "Vzdělanstvu českému," v němž vyzvala k finanční podpoře projektu. S překladatelkou Pavlou Maternovou (a dalšími nadšenci) založila Spolek pro ženské studium Minerva. A následoval frontální útok, spočívající v petici říšské radě ve Vídni. Podepsalo ji skoro pět tisíc osob. V obhajobě záměru už zněl zřetelně požadavek, aby abiturientky konečně získaly stejné možnosti k vysokoškolskému studiu, jaké už dávno měli muži. Současně probíhaly intenzivní přípravy na Jubilejní výstavu, na nichž se Ženský výrobní spolek, jehož byla Krásnohorská čerstvou starostkou, také podílel. V bytě, který sdílela s matkou, trvale upoutanou na lůžko, si denně podávaly dveře desítky návštěv, a Eliška Krásnohorská musela předstírat, že jsou to kolegové ze štábu výstavy. Bála se, že by konzervativní matku nápad s dívčím gymnáziem k smrti rozrušil. Při nedostatku financí vznikaly vážné potíže s hledáním učebních prostor. Nakonec se podařilo sehnat dvě místnosti v přízemí dívčí školy u svatého Vojtěcha v Pštrossově ulici. Později pár místností přibylo, ale i tak se musela Minerva ještě několikrát stěhovat. Lavice, nábytek, většinu pomůcek si škola popůjčovala odjinud, hlavně ze školy u svatého Jindřicha. Hlavní by bylo, kdyby se celý projekt rozeběhl, jenomže – on se ani moc nerozeběhl. Spíš by se dalo říct, že se váhavě… s kulháním… rozešel.  

Anna Honzáková v roce 1902 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Anna Honzáková v roce 1902Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Největší trému měla Krásnohorská z toho, že se do "její školy" žádné zájemkyně nehlásily. V den zápisu 16. září 1890 se rozhodla, že školu neotevře, dokud se nezapíše aspoň patnáct studentek. A když ji Náprstek uklidňoval doporučením, ať se začne s výukou i pro pět, šest zájemkyň, Krásnohorskou to psychicky položilo a ani se na zápis nešla podívat. Dopadlo to tak, že se navečer u jejího bytu objevil rozzářený Vojta Náprstek s obrovskou kyticí, aby přítelkyni objal a slavnostně oznámil, že se sešlo jedenapadesát přihlášek. Za každou minervistku dal šťastné matce projektu rudou růži. Dne 1. října 1890 se ve vypůjčené učebně nepatrného jednotřídního gymnázia v přízemí vojtěšské dívčí začalo učit. Na všechny předměty se podařilo zajistit kvalifikované síly – středoškolské profesory. Nároky na studentky byly také vysoké. Po zopakování látky z měšťanky musely v průběhu pěti let zvládnout stejné množství učiva (s výjimkou latiny), jaké bylo na chlapeckých gymnáziích rozloženo do osmi ročníků. Čili první minervistky šly k maturitě už v roce 1895. Dal se v tom spatřovat hmatatelný, vůči varování sýčků důležitý důkaz, že nejsou o nic méně nadané a schopné než chlapci. Některé dívky se na školu zapisovaly už s úmyslem pokračovat v dalších studiích na universitě. Například notorická premiantka Anna Honzáková (o té bude v Toulkách ještě řeč – MUDr. Honzáková byla první promovaná lékařka na pražské universitě). Tlak na otevření vysokých škol ženám po založení Minervy z roku na rok sílil. Orodovaly za to funkcionářky ženských spolků, dámy z Amerického klubu, v ženských časopisech se vedly ohnivé polemiky. Efekt to mělo nevalný. Rakouský ouřední šiml si dával na čas, a pootevíral vrátka universit jak Budulínek lišce. Přitom impulsem vskutku mocným byl v roce 1882 vznik české university, respektive její obnovení rozdělením Karlo–Ferdinandovy university na část českou a část německou. Různé střední školy, které vznikaly vesměs na náklady obcí nebo spolků, přibývaly od té doby zrychleným tempem, leč v tomtéž čase, za ministra školství a budoucího předsedy vlády Paula Gautsche, stát řešil opačný problém: mnoho maturantů nenacházelo pracovní uplatnění, nadbytek absolventů hrozil vznikem vrstvy nezaměstnaného "vzdělaného proletariátu." A tak Gautsch (ostatně ve snaze zachovat gymnaziálnímu vzdělání elitářský charakter) začal rušit střední školy. Nikoli všechny, ale byly to zejména ty české. Jenom na česko–moravském pomezí jich zaniklo sedmnáct.  

Potíže, provázející zrod Minervy, byly tak ještě násobeny problémy celého školství v Předlitaví, to jest v rakouské části Rakouska–Uherska. Nedostatek vyšších škol pro dívky se tak za Rakouska–Uherska nepodařilo odstranit. Pokud přece jen namísto zrušených škol vznikaly dívčí ústavy, nestíhaly časem rostoucí zájem o studium pokrýt. Jednou ze záplat na tento problém se měly stát experimenty s koedukací. (Koedukace je společná výchova a vzdělávání chlapců a dívek na jedné škole.) „V našem případě to byla výuka dívek na chlapeckých gymnáziích. Ministerským výnosem (ještě za barona Gautsche) bylo umožněno, aby se z chlapeckých tříd staly smíšené; procento dívek ovšem nesmělo přesáhnout pět až deset procent. Proto také – podle údajů z roku 1905 – na jedenácti gymnáziích na Moravě studovalo všehovšudy 46 dívek. Mnozí profesoři si experiment brzy začali chválit, protože kontakt s děvčaty příznivě působil na chování chlapců. Zato dívky, takzvané "hospitující privatistky," se vinou řady omezujících nařízení ocitaly v polovičním vězení. Ve vyučování sice byly přítomny, ale profesor je nesměl vyvolat, vyzkoušet ani klasifikovat. "(Což je nesmysl.)  

Učitelský sbor a frekventantky Dívčího reformního reálného gymnasia. Ilustrační foto - Foto: Statutární město Ústí nad Labem

Učitelský sbor a frekventantky Dívčího reformního reálného gymnasia. Ilustrační fotoFoto: Statutární město Ústí nad Labem

Děvčata mohla skládat jenom semestrální a výroční zkoušky (před komisí). Z této pouze pasivní přítomnosti dívek při výuce plynulo, že rodiče nedostávaly žádné zprávy o tom, jak si dcery vedou. A žákyně ztrácely motivaci, otupěly, učivo pak ve stresu doháněly během posledních dnů před termínem zkoušky. Byla však ještě i jiná omezení. Například do třídy dívky vstupovaly až se zvoněním, společně s profesorem. A přestávky, ty musely trávit pod dozorem v oddělené místnosti. A tak dále, a tak dál. Problém koedukace zůstal v časech rakousko–uherské monarchie v půli cesty. Veřejnými studentkami (čili ne už privatistkami) se dívky staly až v roce 1919, po vzniku samostatné Československé republiky. A to ještě s tím omezením, že tam, kde existovala dívčí škola, měla při výběru přednost; volba chlapecké školy přišla eventuálně na řadu až po naplnění školy dívčí. Úplnou volnost ve výběru škol získaly dívky až v roce 1921. Dalším experimentem v oblasti dívčího školství se od roku 1900 stala takzvaná lycea. Byla šestiletá, čili o dva ročníky kratší než klasická gymnázia. Za finanční podpory a pod kontrolou státu je zakládaly obce nebo soukromé společnosti. Smyslem lyceí bylo připravit dívky buď pro povolání, nebo na universitu, avšak nezávisle na chlapeckých školách. Lycea přijala řadu moderních inovací: zaměřila se na živé jazyky, zejména na francouzštinu, mezi nepovinnými předměty se objevily tělocvik a těsnopis. Jak se však ukázalo, latiny bylo málo, což kandidátky university handicapovalo. Do prvního ročníku přicházely desetileté dívky po obecné škole. Absolventky čtvrtého ročníku se mohly uplatnit na poštovních úřadech. Maturantky měly možnost učit na obecných a měšťanských školách, anebo je – jako mimořádné posluchačky – přijímala filosofická fakulta. Na farmacii a medicínu potřebovala děvčata dodatečnou zkoušku z latiny, v níž proti studentům z klasických gymnázií zaostávala.  

První lyceum vzniklo v Brně (v prvním roce 20. století), následovalo další v Českých Budějovicích (v roce 1903), a také u svaté Voršily v Praze. Ústavy však nenaplnily očekávané naděje. Příprava na universitu byla přece jenom nedostatečná, a tomu se z gymnázií ozývaly stesky na nekalou konkurenci, a tak byla v roce 1922 lycea zrušena, respektive přeměněna na reálná gymnázia. Vraťme se ještě jednou k Minervě. Úmrtnost na ní byla překvapivě vysoká. ("Úmrtností" rozumíme nikoli nějakou epidemii, nýbrž odchod studentek ze školy.) Nelze zpětně posoudit, zda to tkvělo v náročnosti výuky, či v chybějícím studijním nasazení děvčat, avšak k prvním maturitám (v roce 1895) dospěla jen třetina žákyň. Z jedenapadesáti minervistek jich přišlo ke zkoušce šestnáct. A že se tak stalo v dějinách vůbec poprvé, uveďme pár podrobností: 3 dívky složily maturitu s vyznamenáním (mezi nimi ovšemže Anna Honzáková), 7 jich "vyhovělo" (jak zněl verdikt), 4 skládaly reparát z jednoho předmětu, 2 "nevyhověly"! Minerva ovšem dosud neměla takzvané právo veřejnosti, maturantky se proto musely podrobit komisionální zkoušce mimo ústav, na elitním chlapeckém Akademickém gymnáziu. Pakliže přese všechno některá děvčata prospěla či "vyhověla," po maturitě s maturitním vysvědčením v kapse se dalo třeba učit na obecné škole, nastoupit někam do kanceláře, anebo na poštu, do telefonní centrály – míst na výběr ale zrovna moc nebylo. O učené „modré punčochy“ pořád ještě majitelé firem nestáli. Takže "neviditelná ruka trhu" nezapůsobila. Ona totiž kromě toho, že byla neviditelná, tak byla také slepá, hluchá, a němá. Což u neviditelné ruky trhu neplatí, jen co se školství týče. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas