12. listopadu  2011 v 09:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

519. schůzka: Rozvahou a pílí

František Xaver Sandmann: Karlův most - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Xaver Sandmann: Karlův mostFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Praha se mi prostrannější i lidnatější zdála nad Florencii. Též jsou ulice širší, a poněvadž okna paláců a domů krásných zde ze skla jsou, ne tak ošklivě se vyjímají jako rozbitá a roztrhaná okna z papíru, jak je vidíme ve Florencii. Čechové jsou lid udatný, silný a tuhý, soldáty dobré dávají a v zemi své i mimo ni těžké války měli. Sprostý lid rád halas a tartas tropí, drsný, svárlivý jest, najmě při truňku, jemuž nad slušnou míru holduje..."

Párkrát jsme s našinci zabrousili do krajin cizích, vzdálených, ba exotických - i dopřejme si toho potěšení pohlédnout na otčinu očima cizincovýma. V tomto prvním případě to byl zrak anglického cestovatele Edwarda Browna, jenž spočinul na matce měst v době, když císař a král Leopold oslavoval dvacetiletí svého panování. "Čechy bývaly samostatným královstvím. Dnes tato země poslouchá císaře. Je velmi dobrá, ale vnitřní i vnější války ji velmi oslabily. Praha je město stejně prostranné jako je Londýn dlouhý. Stejně jako třináct set lékárníků v Londýně postačí na důkaz, jak náramné je to město, dva tisíce pražských jezuitů dokazuje rovněž ledacos. Ostatní náboženské společnosti jsou zde tak početné jako nikde jinde na světě. Mají tu kláštery, jež se spíše podobají palácům než útulkům lidí, kteří se zřekli světské marnosti."  

Tak nás viděl za dalších dvacet let nato, v roce 1695, pařížský lékař Charles Patin. "Urození císařští služebníci sedí v černých šatech a pláštích ve vysokých kolegiích a mluví většinou paterým jazykem, totiž latinským, německým, českým, francouzským a italským. Studiem i cestováním velikou osvojili si způsobilost, k čemuž mnoho přispívá dobře opatření kolej jezuitská v Praze. Co pak ženských se tkne, mnohé přepěkné jsou, najmě ty, jež bílou kůži a černé oči a vlasy mají, což na jiných místech vzácné, v Čechách však dosti časté jest. Co do náboženství je teď v Praze jako v celých Čechách jen katolické. Je však na Novém Městě pražském starý kostel pustý, kde luterány a reformované pochovávají. Co do jídla a pití žije se v Čechách velmi blaze, protože všechny domácí potraviny velmi levné a u velikém množství jsou." (Nevíme, zda Carl Redl v roce 1710 na Moravu ani do Slezska opravdu nezavítal - píše pouze o Čechách - ale podle zmínky o přepěkných ženách tam prostě být musel... inu, již tehdy se pod pláštíkem Čech přikryly i dvě další historické země, a ten omyl tvrdošíjně trvá dodnes.)  

Lady Wortley Montaguová - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Lady Wortley MontaguováFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

"Království české je nejpustší končinou, kterou jsem viděla v Německu." (Spisovatelka lady Wortley Montaguová byla v zeměpisném názvosloví anglicky bohorovná - bez skrupulí šoupla v roce 1716 České království do Německa. I ostatní její názory hraničí mnohdy s urážkou. A to jsme s Evropskou unií ještě zdaleka neměli nic společného...) "Vesnice jsou tak ubohé a poštovské domy tak bídné, že čistá sláma a dobrá voda jsou dobrodiní, s nimiž se vždy nesetkáme. Na lepší ubytování není naděje. Ačkoli jsem si vezla s sebou vlastní postel, nenašla jsem někdy místečka, kde bych ji postavila, a raději jsem se zabalila do kožichů a projela noc, než bych se uchýlila ke společným kamnům do místností naplněných směsicí všemožných pachů." Ne nad vším českým se však aristokratický nosík, přicestovavší zpoza Kanálu pohoršoval. "Urození lidé žijí v Praze velmi mírným nákladem, ježto všeho je zde nadbytek, zejména nejlepší pernaté zvěřiny, jaké jsem kdy okusila." Tím ovšem milá lady příděl uznání vyčerpala a po zbytek své zprávy svůj čichový orgán už pouze krčila: "Pražanky odívají se podle vídeňské módy, asi na ten způsob, jakým lidé z Exeteru napodobují Londýňany. Jejich napodobení je výstřednější než originál. Není snadnou věcí popsati, jak podivně se pak vyjímají. Taková osoba je tak zakuklena svým oděním od účesu do spodniček, že by pro informaci cizinců potřebovala na zádech nápis Totoť jest ženská stejně naléhavě, jako onen malíř musil na svůj hostinský štít s medvědem připsat Totoť jest medvěd."
Je to věc názoru. Některé jízlivé jazyky tvrdí, že právě Angličanky by měly nosit na zádech... No, ale nebudeme jim to vracet, že ne. 

K nám do českých zemí dlouhovládný císař Leopold I. nějak moc často nezavítal. Že by to bylo u nás opravdu tak na draka? Osobně tu přijel po dvakráte zahajovat český sněm. Poprvé to bylo v roce 1657, kdy mu nešlo jenom o peníze, ale i o podporu vlastní říšské korunovace. Další sněm zahajoval císař v Praze až po dlouhých dvaadvaceti letech. To bylo v době, kdy se Praha stala aspoň na čas residenčním městem. Byla to z nouze ctnost - císař se sem s celým dvorem uchýlil poté, co Vídeň vážně ohrozila nebezpečná morová epidemie, která postupovala do centra Evropy z Uher. Na podzim roku 1679 se Leopold usídlil na Pražském hradě a setrval zde až do května následujícího roku. Pak ho mor vypudil nanovo, tentokrát do Lince. "Předtím však do českých zemí zavítal ještě jednou," dočítáme se v knize historiků Ivany Čornejové, Jiřího Raka a Víta Vlnase Ve stínu tvých křídel. "Při návštěvě Plzně mu tehdy věnoval své nejznámější dílo Phosphorus septicornis (poněkud bizarní název: Fosfor sedmirohý), známý barokní dějepisec, děkan svatovítské kapituly Tomáš Pešina z Čechorodu. V obšírné dedikaci vyzývá císaře, aby se zasadil o dostavbu svatovítské katedrály, neboť jen ten panovník, který chrám dokončí, navěky vyžene Turky z Evropy." Příčinná souvislost sice poněkud křečovitá, ale asi tomu věřil, Pešina. 

Císař Leopold I. - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Císař Leopold I.Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Leopold pak skutečně 3. září 1673. roku osobně poklepal stříbrným kladívkem na základní kámen dostavby kostela, ale stavební práce bohužel po čtyřech letech vzaly za své. Proč, to snad ani nemusíme říkat nahlas. No, ale přece jenom: došly peníze. "Šlo o začarovaný kruh. Na katedrálu chyběly peníze, protože jich bylo třeba na válku s Turky." I když Turci nebyli z Evropy vypuzeni navěky. Díky přítomnosti habsburského dvora v Praze kolem roku 1680 se stalo toto město svědkem četných slavností, které zatím mohli vidět jenom obyvatelé Vídně. U pražského dvora se pořádaly plesy, ohňostroje, dramatická a operní představení, výpravné balety. Sám císař k nim skládal hudbu. Nejenom skládal, on taky v inscenacích dvorského divadla s oblibou jak ve Vídni, tak i v Praze účinkoval. V oboře letohrádku Hvězda na Bílé hoře se konaly časté hony, a aby se Leopold mohl radovat z bohatých pohodlných úlovků, svážela se do obory zvěř z revírů celých Čech, hlavně lišky, jezevci a vlci. 

Ovšem hlavní město Českého království nežilo jenom světskými radovánkami - hrozící mor vyvolal i vznícenou vlnu okázalé zbožnosti - slavné mše střídala přímluvná procesí, ve kterých se účastníci káli a vroucně se modlili za odvrácení morové rány. Leopold navštívil několikrát také divadelní představení v jezuitské koleji u svatého Klementa - to znamená v Klementinu - kde se mu zalíbila zejména inscenace dramatu jezuity Mikuláše Sulia o svatém Václavovi. Kromě toho se přesvědčil, že i v Praze působí výmluvní kazatelé, ačkoli se nemohou rovnat jeho vídeňskému miláčkovi, skvostnému řečníkovi Abrahamu a Santa Clara. Jeho císařské veličenstvo se odebralo i na pouť do Staré Boleslavi a také k neméně slavnému mariánskému obrazu na Svaté hoře u Příbramě. Poněkud neumělou malůvku zachycující tuto událost lze dodnes objevit v ambitu zdejšího poutního kostela.
 

Při návštěvě Svatovítského chrámu byl císařovým průvodcem děkan Tomáš Pešina. "Od jara 1680. roku začal mor pronikat i do Čech a zemi jitřilo i rozsáhlé selské povstání. Početné nevolnické deputace využily panovníkovy přítomnosti v Praze a hledaly u něho ochranu proti zvůli svých bezprostředních pánů." Marně, jak již víme, a i kdybychom nevěděli, lehce bychom se dovtípili. V takto vyhrocené situaci muselo zasahovat vojsko - povstání potlačovala hrubá síla vojenských oddílů, především Harantových kyrysníků, jimž velel potomek bělohorského mučedníka Kryštofa. Selské tlupy s cepy a vidlemi táhly od vsi ke vsi, vrhaly se na zámky vesměs opuštěné a plenily je. Panstvo přece odjelo do Prahy vylepšit si prestiž pobytem v blízkosti císaře. Několik zámků, hlavně ve východních Čechách a při lužických a slezských hranicích, bylo dokonce vypáleno. Nicméně císař (možná i proto, že byl přímým svědkem nářku poddaných) vydal v létě roku 1680 robotní patent, který omezoval svévoli vrchnosti. A ještě jednou mor - nákaza se z Uher a přes Rakousy přehoupla do Čech, k hrůze panovníka začali umírat lidé i v Praze. Obětí se stal i historik Tomáš Pešina z Čechorodu. Jako první se z císařského doprovodu infikoval panský kočí, a celý dvůr pak s mohutnou, snad osmitisícovou suitou panstva prchal dál: nejdřív do Brandýsa nad Labem, pak do Pardubic. Když se s podzimem 1680. roku mohl Leopold I. konečně vrátit do Vídně, kde mezitím epidemie ustala, byl rád, že má českou zkušenost na sebou... Nikdy více!  

Charles Boit: Leopold I. s rodinou - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Charles Boit: Leopold I. s rodinouFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

No a to bylo tak zhruba všechno, co měl Leopold s námi společného. Nebylo toho moc, a stěží se nám jeho postava vybaví nějak jiná, odlišená od všech ostatních v tom panovnickém zástupu. Snad jen, že byl známý pro svou "pyskatost" - genetika se na něm opravdu podepsala. Učebnice dějepisu připomínají (a připomněli jsme si to i my), že za jeho éry proběhla nevolnická vzpoura a poté i chodská rebelii, končící popravou Jana Sladkého Koziny, ale že by někomu záleželo na faktu, jak byl tento císař bezesporu vzdělaný a uměnímilovný... to tedy věru těžko. A přitom Leopold byl opravdu plodný. Jeho tři manželky mu porodily celkem 16 dětí. Pokud je ovšem na mysli ještě jiná plodnost, kupříkladu charakteru muzikálního, tak o tom svědčí statistika: zanechal po sobě 79 církevních a 155 světských skladeb, z toho 102 tance. Miloval lidovou hudbu a byl fanouškem italské opery. Sám ovládal bravurně spinet. Kromě toho, že sám muziku skládal, pořádal i hudební produkce, především opery a oratoria.
 

Vydržoval jeden z nejlepších hudebních souborů v celé tehdejší Evropě, na který vynakládal obrovské finanční prostředky. Ve Vídni se prý říkalo, že "kdyby císařské úřady byly v takovém pořádku jako dvorská kapela, byla by Vídeň rájem na zemi a útulkem spravedlnosti." Skvostná operní představení patřila k životnímu stylu a reprezentaci Leopoldova dvora - v průběhu jeho vlády jich zde odeznělo přes čtyři sta. Četné byly i nejrůznější přepychové slavnosti, pořádané u příležitosti svateb, různých výročí, narození a svátků. Pořádal divadelní představení, taneční i baletní produkce, pěvecká vystoupení. Své zálibě v divadle dal průchod stavbou Dvorního divadla, a také pověstným "koňským baletem." Měl nadprůměrnou inteligenci, vyznačoval se výbornou pamětí, a také jazykovým nadáním: kromě němčiny ovládal plynně latinu, italštinu a španělštinu. Částečně uměl i francouzsky... ale nerad touto řečí mluvil. Mluvili jím Leopoldovi největší, nejsilnější a nejzákeřnější nepřátelé. A co čeština a maďarština? Obě království byla přece také jeho. No, neuměl. A to mu při styku kupříkladu se šlechtou a úřady obou zemí nevadilo? Ani ne. V té době se v monarchii vytvářelo vícejazyčné kulturní prostředí, ve kterém se kromě němčiny a latiny uplatňovala především italština.
 

Leopold I. pátral po zbytcích Corviniany, věhlasné renesanční knihovny Matyáše Korvína - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Leopold I. pátral po zbytcích Corviniany, věhlasné renesanční knihovny Matyáše KorvínaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Jinak zálib měl Leopold ještě víc. Například přímo vášnivě honil, miloval lov, účastnil se dlouhých a nebezpečných štvanic, zvláště na černou zvěř. Zajímaly ho dějiny. (Hm... kolega!) Přímo náruživě sbíral umělecké předměty, zejména antické památky, a také mince. Pídil se po vzácných rukopisech a tiscích. Pečoval o dvorskou knihovnu, kterou při každé příležitosti rozhojňoval. Neváhal poslat roku 1666 dvorního bibliotékáře do Budína, na území okupované v té doby Turky, aby tu - s výslovným povolením paši - pátral po zbytcích proslulé Corviniany, věhlasné renesanční knihovny Matyáše Korvína. V Leopoldově knihovně se vyskytoval jeden poklad vedle druhého - všechny jsou základem dnešní Rakouské národní knihovny. Měl velmi blízko k vědám a školství. Málokdo si uvědomí, že to byl on, kdo založil hned tři university - v Innsbrucku, v Olomouci a ve Vratislavi. 

Významnou složku jeho osobnosti tvořila zbožnost. Jistě, byl přesvědčeným katolíkem... Jako pravé dítě své doby se s hlubokým zanícením věnoval častým pobožnostem. Modlitby, mše, procesí, poutě, úcta k zázračným obrazům, vroucí prosby vysílané k Bohu, k Panně Marii, ke světcům a světicím, to všechno bylo běžnou součástí života katolického císaře stejně jako jeho prostého poddaného. Leopold se zřejmě považoval za ochránce a šiřitele katolického náboženství, zdá se však, že mu náboženský fanatismus nebyl vlastní. Každopádně - zajímavá osobnost... "U toho ošklivého muže s převislým habsburským dolním rtem," píše rakouská historička Brigitte Hamanová ve své knize Habsburkové, "bylo těžko poznat, zda je nesmělý... nebo naopak povýšený u vědomí svého majestátu. Přes svou zdrženlivost a ostýchavost byl tak prodchnut představou o důležitosti své dynastie, že dokázal s jistotou přijímat politická rozhodnutí. Přes svou osobní skromnost položil základy velmocenského postavení tehdejšího Rakouska." Možná jenom pamětníci, kteří ještě měli naše dějiny z čeho studovat, si vybaví nepříliš vlídné názory francouzského historika Ernesta Denise, který se intenzivně věnoval českým dějinám a byl proto v první polovině minulého století dost ctěn: "Jeho paruka španělská zakrývá nám skutečnou fyziognomii dobromyslného Vídeňana s nutnou potřebou zábav, málo nadutého, bez nejmenší vznešenosti mravní, s vědychtivostí dost otevřenou, necítícího potřeb samostatnosti."  

Sultán Mustafa II. před bitvou u Zenty - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sultán Mustafa II. před bitvou u ZentyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když se dostal Leopold k moci, nečekalo ho nic povzbudivého. Zejména na východě jeho říše. Tam byli Turci. K prvnímu střetu s nimi došlo v šedesátých letech 17. století. Tehdy silné turecko-tatarské oddíly vpadly na území jihozápadního Slovenska. Nájezdníci tam poplenili veliké území - dobyli řadu pevností, hradů a měst, ohrozili dokonce i přilehlá území Moravy. Pak přišla bitva u svatého Gottharda - to máme rok 1664 - a s ní porážka Turků. Klid ovšem nezavládl, protože se proti Leopoldovi vzbouřili uherští magnáti v čele s Wesselényim. "Bestie Ungare," říkal Leopold Uhrům, k nimž měl nedůvěru a odpor, protože mu (na rozdíl od zpacifikovaných Čechů) neustále svými povstáními komplikovaly život. Leopold přistoupil k popravám spiklenců, podobně jako jeho dědeček Ferdinand II. v českých zemích, jenomže uherská krev je poněkud prudší než česká, odpor Maďarů se uhasit nepodařilo a na západ začala pronikat kurucká vojska pod velením Imricha Tökölyho. (Název "kuruci" se vysvětluje různě. Může pocházet z latinského slova "crux" - kříž, čímž se (snad) navazuje na někdejší křižáky; druhá možnost mluví o posměšné zkomolenině slova Kruzitürken... tedy "křesťanští Turci.") 

V roce 1683 oblehla turecká armádě Vídeň, a my už víme, že hlavní rakousko město dvouměsíční krutou blokádu vydrželo. Zbyly z ní jenom sutiny, ale to vítězství znamenalo obrat v tureckých válkách. Osmanská říše se od tohoto okamžiku dostává do defenzívy a je postupně vytlačována z Uher. Leopoldova vojska se zmocňují Nových Zámků, hned poté Budína, vítězství u Moháče jim otevírá cestu do Sedmihradska, Slavonie a Bosny. Roku 1688 padl do císařových rukou Bělehrad. Sice jen dočasně, ale v následující krvavé bitvě u Zenty poráží Turky císařský vojevůdce Evžen Savojský. Mírem podepsaným v samotném závěru 17. století končí turecká válka, ve které se Leopoldovi podařilo to, oč neúspěšně usilovali jeho předchůdci celých 200 let. "Za Leopoldovy vlády se jeho monarchie nevyhnula krvavým bojům," zjišťujeme v kapitole od historika doktora Jiřího Mikulce, nacházející se v knize o mužích a milencích českých královen. "V srovnání se vším tím pustošením okolo však české země představují ostrůvek pokoje. Leopold I. panoval 48 let (je to druhá nejdelší vláda v dějinách Českého království i celé habsburské monarchie - více času na trůnu bude dopřáno pouze Františku Josefu Prvnímu), a po celou tu dobu sem doléhaly pouze ohlasy dramatických událostí za hranicemi. Na jihovýchodní Moravu sice několikrát vpadli turečtí nájezdníci a přes Slezsko a Moravu táhlo polské vojsko na pomoc Vídni, Staré Město pražské bylo vypáleno paliči ve francouzských službách - co však jsou tyto události proti tisícům zpustošených měst a vesnic v Rakousích i Uhrách a proti statisícům zmařených životů!" 

I Leopold, tak jako jeho kolegové panovníci, si pro svou vládu stanovil heslo. Znělo: "Consilio et industria.“ Řídil se jím celý život. "S rozvahou a pílí." Mnoha válkám se Leopold nevyhnul, jedné však přece jenom ano. Válce o dědictví španělské. Namísto zbrojení a šturmování zemřel. 5. dne 5. měsíce 5. roku 18. století císař a král Leopold I. v necelých pětašedesáti letech odešel (příznaky ukazují na cirhózu jater) a byl pohřben pod skvostným barokním náhrobkem v habsburské kapucínské kryptě ve Vídni. Ze šestnáct dětí, které se mu narodily, ho přežilo sice jen pět, ale mezi nimi byli dva synové. První obdržel dostal v té době dost neobvyklé jméno Josef, zatímco druhý se jmenoval Karel. Byl to předposlední a poslední Habsburk.
 


Zobrazit místo 519 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas