16. května  1999 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

202. schůzka: Praha, defenestrace, pořadové číslo 1.

Pamětní deska s bustou Jana Želivského na Staroměstském náměstí v Praze - Foto:  Limojoe, Wikipedia, public domain - volné dílo

Pamětní deska s bustou Jana Želivského na Staroměstském náměstí v PrazeFoto:  Limojoe, Wikipedia, public domain - volné dílo

"30. dne měsíce července Léta Páně 1419 purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana Žižky, dvořana českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána Na Rybníčku do kláštera blahoslavené Panny Na Písku, ohavně byli shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni."

Tak, a už to bylo tady. Ono se vlastně čekalo jenom na signál. A ten signál vydal Jan, mnich ze Želiva.
30. července 1419 byla neděle. Toto zjištění by nám u jiného data asi dalo trošku víc zjišťování a ověřování, ba snad i jakési počtářské zběhlosti (tehdejší kalendář byl totiž juliánský a tudíž jiný než ten náš, gregoriánský), ale my jsme s datem 30. 7. onoho roku žádné problémy neměli, neboť ve všech kronikách, které o této pražské události psaly, neopominul žádný autor uvést, že šlo o neděli ve svátek svatého Abodona, popřípadě o neděli po svatém Jakubu. Na Želivského výzvu se tedy tu neděli dostavil na kázání k Panně Marii Sněžné hojný počet pražského lidu. Ačkoli šlo o bohoslužbu, neměli ti bodří Pražané holé ruce, nýbrž v nich měli zbraně. Před pár dny byl z Prahy vypuzen Mikuláš z Husi. Stalo se tak poté, co se s ním král setkal v poměrně odlehlé části Nové Města, na svém hospodářském dvoře na Větrné hoře, které se také říkalo Větrník, nikoli však na dohled od Bílé Hory, ale nedaleko svatého Apolináře.  

Připomeňme si tu dobu: Václav zrovna vydal rozkaz, kterým zakazoval podávání večeře Páně (včetně jeho krve neboli vína) dítkám. Kvůli tomu vzrostlo v Praze napětí, načež si shromáždění vedené Mikulášem z Husi vynutilo na překvapeném králi okamžité slyšení. Něco takového (tedy řečeno dnešním slovníkem) byla senzace, skandál, bomba, protože aby se prostý lid jenom tak beze všeho stýkal s králem, to opravdu nemělo obdobu, pro králův majestát to bylo něco naprosto nepřípustného a šokujícího. (Jak se jednou takový obyčejný smrtelník stane majestátem, věru neradno v ostatními zbylým obyčejným smrtelníkům vstupovati příliš do jeho blízkosti...) Václav (myslíme tím šéfa českého státu Václava IV.) nevěřil svým vlastním očím, a vzápětí nato i vlastním uším, neboť jménem městského lidu promluvil zeman Mikuláš z Husi. Z Mikulášových úst slyší král žádost o zmírnění zákazu husitské bohoslužby a o zrušení zákazu přijímání dítek, rovněž podobojí. Italský humanista a diplomat, který (ještě než se na posledních 6 let života stal papežem Piem II.) užíval jméno Aeneas Silvius Piccolomini, napsal ve své latinské Historii bohemicae: "Král laskavě vyslechl Mikuláše mluvícího za celé množství a kázal, aby se druhého dne opět dostavili. Když pak byl lid rozpuštěn, obrátiv se k Mikulášovi, který u něho zůstal, řekl mu: Ty tkáš tkanivo, jímž bys mne vypudil z království; já však z něho učiním oprátku, na níž tě pak pověsím."  

Na věšení nakonec nedošlo. Mikuláš nedostal oprátku, ale výhost z Prahy, a v hlavním městě se tím pádem stal radikálem číslo 1 kněz Jan Želivský. Od července útočil (mezi námi: dost nevybíravě) na nové novoměstské konšely (které vybral a jmenoval 6. července král především z řad měšťanů - odpůrců husitství), a stále důrazněji vyzýval k otevřenému boji se zbraní v ruce. Jeho volání proti falešným prorokům a proti nepravému vladaři mělo úspěch. Ujišťoval své zanícené posluchače, že je nutné, aby se lid chopil sám zbraní a vykonal boží pomstu. "Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci poznáte je. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně."  

Tak tohle je přeložená ukázka z latinské přípravy kázání, které pronesl Jan Želivský v neděli 30. července 1419. Zdaleka ne všechny myšlenky, které si poznamenal, jsou jeho vlastní. Hodně toho si vypůjčil z Bible a dost taky od mistra Matěje z Janova. Jeho kázání je však konkrétnější a hlavně útočnější než všechny přednášky universitních mistrů dohromady. "A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku" (Želivský tady použil celou pasáž ze Zjevení svatého Jana), "ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci nasytili se jejich těly." A k tomu kazatelův komentář: "Hle, jaká hrozí nebezpečí! A nikdy není nebezpečí překonáno bez nebezpečí. Proto je proti velkému nebezpečí nezbytná velká příprava."  

Což o to, příprava byla velká, včetně oštěpů, mečů a sudlic. Když kázání skončilo, uspořádal Želivský průvod, v jehož čele byla nesena na žerdi svátost oltářní. Cíl průvodu: kostel svatého Štěpána. Proč právě tam? Protože se tam odbývaly katolické bohoslužby. To však nebyl jediný důvod, ještě jeden motiv hrál svou důležitou roli: Jan totiž ztratil (na zásah krále Václava) kazatelnu právě v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku, a to se ho hluboce dotklo, a nezapomněl. Jeho úmyslem bylo zmocnit se kostela a získal jej (zpátky) pro sebe. Jenomže když dav dorazil ke Štěpánovi, našel kostelní dveře uzamčené. Taková maličkost však dav málokdy zastaví. Lidé vypáčili vrata, vtrhli do chrámu násilím, vyhnali všechny přítomné žáky i s katolickým rektorem, poničili obrazy a honosnou chrámovou výzdobu. Vybili i přilehlou faru. Jeden po druhém přijali chleba a víno, neboli tělo a krev Páně. Pohana, která před časem stihla husitského kazatele, byla smyta a namísto katolického kněze Václava, který uprchl do Jihlavy, se po půl roce odloučení vrací do "svého" kostela Jan Želivský a jeho kázání bude nyní znít z kazatelen dvou novoměstských svatostánků. A s jídlem zpravidla roste chuť. Takto zproštěni hříchů se vydali účastníci procesí trestat. Směr: Nová radnice. Úkol: Propuštění druhů, už čtvrtý týden zde vězněných.  

"Vraceje se velikým trhem novoměstským, žádal lid na purkmistru a konšelích, aby propustili všechny vězně na svobodu, které pro přijímání kalicha nedávno zjímati dali. Toho když konšelé nejen učiniti nechtěli, ale k odporu se chystajíce, z oken radnice házeti dali po lidech a po svátosti od želivského mnicha nesené; tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici."
Představitelé novoměstské radnice byli o situaci asi dobře informováni. O tom může svědčit jejich zasedání v poněkud neobvyklou dobu v neděli před polednem. Zasedajícím bylo asi jasné, že napětí se blíží k vyvrcholení a proto pravděpodobně nechali sledovat radikální předáky. Na vzniklou situaci nakonec zareagovali jenom tím, že svolali mimořádnou chůzi. Stačili ještě zavolat královského podkomořího Jana z Bechyně s ozbrojenou mocí. Když procesí došlo k radnici, začal jeho mluvčí jednat o propuštění zajatců. Konšelé měli údajně shromážděné urážet a jeden z radních dokonce shodit kámen na Želivského, který držel monstranci. Nezní to ale nějak... nelogicky - že by někdo vyhazoval kámen z místnosti? Taky to nemusel být kámen... mohl to být třeba jiný předmět... kus nábytku například.  

Účastníci procesí asi od začátku počítali s tím, že záležitost neproběhne hladce (že se prostě něco semele) a že svůj záměr potom dovedou za všech okolností do konce. O tom nakonec svědčí i zbraně (všecky ty sudlice a meče a oštěpy měli členové průvodu schovány pod plášti a oděvy), a když přišla chvíle, použili je při útoku na radnici. "Brzy přemožen byl odpor všeliký. Zuřivci vedravše se do domu, poráželi v něm vše napořád a vyházeli ty, kteří utéci nemohli," uvádí František Palacký, a spoluautor Starých českých letopisů (pravděpodobně to byl jistý Matěj Louda) podává velice podrobnou výpověď s ještě dalšími podrobnostmi. Ovšem do jaké míry spolehlivými, za to neručíme:
"Purkmistr ani rychtář nechtěli propustit vězně, zatčené za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou, a vtom prý někdo z radnice hodil kámen po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně. Všichni lidé v tom procesí velmi byli pobouřeni, vtrhli na radnici a vyplenili ji. Purkmistra Jana Podivínského, Klimenta Šťastníka, koželuha Tomáška, konšely Čeňka Patriarchu, Rehlu Drevníka, Jana Humpolce, Václava Barbořina, Jana Rybu, Sasína, rychtáře Nykláska, rychtářovy pacholky, valcháře Řeháka (toho zabili v kuchyni) - ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili."  

Dav vzal právo do svých rukou. První pražská defenestrace (1419). - Foto: Adolf Liebscher

Dav vzal právo do svých rukou. První pražská defenestrace (1419).Foto: Adolf Liebscher

Na Dobytčím trhu se tedy odehrály pořádná jatka... Nikoliv však dobytčí, ale ve všem všudy lidská. Počet obětí se odhaduje na deset až čtrnáct mrtvých. Staré letopisy české, které se dochovaly nejméně v 45 verzích, udávají 13 mrtvých. Z ostatních zpravodajů budí největší důvěru františkán Beneš, a ten uvádí 11 obětí. Mezi nimi i jednoho, který měl zemřít nikoli v kuchyni, ale na místě případnějším - přímo v radniční mučírně. Mnozí z těch, kteří zasadili smrtící ránu, nebyli dozajista oprávněni nosit zbraň podle platného městského práva. Podle nařízení, platného už z dob Jana Lucemburského, směl v pražských městech nosit zbraň jenom usedlý měšťan, který zdaňoval přinejmenším 10 hřiven. Což už byl hezký majetek - jedna hřivna obnášela 64 groše a kupříkladu týdenní plat městských nádeníků dělal pro celou rodinu třeba jenom čtyři až šest grošů. Opravdu si můžeme jenom těžko představit, že v procesí bylo tolik plnoprávných měšťanů. Ani způsob, jakým většina z třinácti obětí skončila, nebyl jednoznačné. To znamená smrt katolického purkmistra, konšelů a dalších. Naprostá většina z nich - až na Řeháka (či snad Říhu), který byl zamordován uvnitř radnice, ať už v kuchyni nebo na mučidlech - měla vykrvácet pod okny zasedací síně na kopích. Ty měli záměrně nastavit pod okny radnice "bojovníci Kristovi." Na tomto údaji je poněkud sporná představa, jak těžká těla dopadají nejenom na hroty zbraní, ale i na lidi, co je drží - to musí nutně vyvolat pochybnosti v každém, kdo má z fyziky jakési ponětí o zrychlení při volném pádu těles a tedy i o nárůstu jejich pohybové hmotnosti. Takže toto tradované líčení patří nejspíš do říše bajek. Zraněné oběti defenestrace byly prostě dobity, když ležely na zemi. Ale co ta pomoc, pro kterou si z radnice poslali? 

"Podkomoří Jan z Bechyně přichvátal sice asi s třemi sty jízdnými ku pomoci, ale spatřiv nesčíslné proti sobě zástupy každým okamžením se množící, poradil se, jak říkají, s Vaňkem." Ten dav musel být asi hodně vyzbrojený, když před ním prchlo 300 ozbrojených jezdců... Vzbouřenci prostě ovládli situaci. Kněz Jan, který vévodil zástupu s monstrancí v rukou, byl jakýmsi předznamenáním kněží, kteří budou později stát v čele "božích bojovníků" s archami (archy byly zavírací oltáře). V kronice novoměstského písaře Prokopa z roku 1467 se našla nenápadná, ale jasná zmínka o tom, že k usmrcení purkmistra, konšelů a rychtáře došlo za přítomnosti kněze, stojícího s monstrancí v rukou. Ona už tato celkem nezaujatá zpráva vyvolává zvláštní představu kněze se svátostí v rukou a přitom souhlasícího s aktem násilí. Ondřej z Brodu, současník husitů (ovšem z nepřátelského, tedy katolického tábora), vylíčil defenestraci nemilosrdně po svém: "Lid se chopil zbraní a seběhl se; v jeho čele šel kněz s tělem Páně a povzbuzoval ho k ničení a loupení." A obratný pisatel Eneáš Silvius využil tohoto motivu, aby celou situaci vylíčil emocionálně velice zabarveně: "Byvše nabodnuti na oštěpy a kopí rozlíceného lidu a rozsápáni, poskytovali konšelé hrozné divadlo, zatímco stál mnich Jan na náměstí a ukazoval krvežíznivému lidu svaté tělo Kristovo."  

Kolem pražské defenestrace s pořadovým číslem "první" je však těch nejasností, otazníků, ba záhad víc. Jakže to napsal František Palacký? "Tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici." Týkala se tato zmínka skutečně Jana Žižky z Trocnova? Týkala. Aspoň to stručně uvádějí dva kronikáři - Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic. Jednu problematickou zmínku má i třeboňská varianta Starých letopisů. Takže jméno Žižkovo se objevuje už za samotné předehry budoucí revoluce, jenomže vůbec nic se nedovídáme, jakou v ní měl roli. Což některých historikům docela stačilo, aby tvrdili, že Žižka už tehdy stál v čele revolučních zástupů po boku Jana Želivského. Jakože to byli dva Janové, kteří zapálili jiskru revoluce. Ono to myslitelné je, ale sebemenší oporu pro takové tvrzení nemáme. Můžeme jenom předpokládat, že v těch kritických okamžicích Jan Žižka na Dobytčím trhu neboli Karlově náměstí byl, ale už nic víc z pramenů nevydolujeme. A kdybychom přišli ještě s jednou troškou do mlýna pochybností? Tedy - jestli celá ta defenestrace neboli vyhazování z okna, jestli to byl opravdový živelný výbuch lidové zloby... anebo jestli tomuto výbuchu někdo nepomohl?... Druhá možnost je pravděpodobnější. Tedy že všechno bylo připraveno. Musíme se přiklonit k představě záměrně vedeného, tajně schystaného úderu. Důkazy? Toto pojetí se docela dobře snáší i s dalšími známými fakty: Želivského posluchači přišli na nedělní kázání se zbraněmi ukrytými pod plášti, konšelé měli zřejmě pohotovost, když místo na nedělní mši byli na radnici, za napjaté situace v Praze se nějaké mimořádné události zřejmě čekaly. Šlo už jenom o to, co konkrétně tu lavinu spustí.  

"Tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli do Prahy. A pro ten skutek zmocnil se nepřátel pravdy v Praze veliký strach; neboť jak usedlí, tak přistěhovalci na Novém Městě, ti všichni a každý zvláště byli od těch, kteří svrchujmenované konšely zavraždili, pod trestem ztráty hrdla nebo vypovězení z města povoláni, aby se ve svých zbrojích dostavili na radnici; proto mnozí a zvláště rouhači pravdy ze strachu, že jim hrozí nebezpečenství smrti, uprchli z města. Obec však sama zvolila si čtyři hejtmany až do volby budoucích konšelů a svěřila jim pečeť a jiné konšelské odznaky, přičemž v těch dnech na Novoměstské radnici hlídalo ve dne v noci množství ozbrojenců."  

Václav IV. na vybrazení v Bibli Václava IV. (zhruba 1395/1398) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav IV. na vybrazení v Bibli Václava IV. (zhruba 1395/1398)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Což svědčilo o tom, že právo nosit zbraň získala i část dosud neplnoprávného obyvatelstva, které tato výsada zatím nepatřila. Těm, kteří odmítli přijít k radnici, hrozila smrt anebo vyhnanství. Okamžitě byli zvoleni čtyři hejtmané, kteří převzali pravomoci městské rady - ta volba přitom proběhla takzvanou velkou obcí, což bylo do té doby něco neslýchaného. Jmenování městské rady bylo až do té doby výsadou královou, kterou mohl jedině ze své vůle přenést na svého pověřence. Jenže to se teď nestalo, a jak správně tušíme, český pan král Václav, čtvrtý toho jména, si to nechal jenom stěží líbit. "Zpráva o krvavém tom povstání donesla se rychle na Nový hrad kunratický a způsobila na dvoře králově ohromu náramnou a všeobecnou; král Václav zejména vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně se mstíti chce, zvláště na kněží husitských, jež tudíž i jmenoval, a že vyhladí konečně celou tu sektu až do kořene. Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako že dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořil se naň co domnělého spoluviníka a porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivši zvláště levý bok těla, avšak nezbavivši ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se."  

Jak na to všechno reagovat? Jak se zachovat? Václav nakonec přijal zprostředkování krajně vyděšených konšelů Starého Města pražského. Prostě se spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil vzniklý stav. "A tak bylo dohodnuto, že obec Nového Města pražského se pokoří králi a král že ráčí potvrdit nové konšely, které si obec zvolí." K potvrzení došlo 2. srpna. Novoměstská defenestrace představovala násilný převrat. Ta tragédie Václava nadobro zlomila. Její důsledky si dobře uvědomoval. Nedávný králův zásah do vnitropolitických poměrů měl vlastně zabránit cizí intervenci. Ta hrozba se jmenovala Zikmund. "Také, bratře milý," oslovuje v dopise Zikmund svého staršího bratra Václava, "jak jsou vám prve naši poslové od nás pravili, náš úmysl jest, že my s pomocí Boží, dokud jsme živi, míníme sami kralovati a své země spravovati, a ve vás doufajíce, že nám tak pomocni budete, jako náš milý bratr, kterémuž věříme a věřiti chceme, a týmž chceme vám odpláceti po vše časy." Zikmund mluví ve svém listě nepokrytě mimo jiné o Českém království jako o svých zemích, a to tím spíš, že Jošt zemřel už v roce 1411 a že Zikmund byl po Václavovi, už zestárlém a nemocném, jediný žijící mužský Lucemburk. A jako takový bude zřejmě muset udělat ve svém Království českém pořádek sám, když to český král sám nedokáže. A on to asi už opravdu nedokáže, protože jeho snaha o ten pořádek způsobila bumerangový efekt a krev začal téct takřka pod okny jeho vlastní residence.  

"Příběh ten zničil všecku důvěru Václavovu k lidem; zdálo se mu, jako by nejen milci, ale i sama jeho manželka se spikla proti němu, protože husitství více nebo méně všichni příznivi byli. Na den Nanebevzetí Panny Marie zotaviv se poněkud, zpovídal se, ale svátosti oltářní, pro ustavičné dávení, přijímati nemohl. Nazítří ve středu, dne 16. srpna roku 1419., nenaříkal sice leda na bolesti v levé ruce, které již po deset dnů trápily jej ustavičně: podvečer ale porazila jej nová mrtvice s takovou prudkostí a silou, že v několika hodinách strašně stonaje ducha pustil." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas