553. schůzka: Otec dějezpytu českého

Tentokrát si dáváme schůzku s otcem dějezpytu českého.

Když se narodil, byl pojmenován poněkud nezvykle Job Felix. Později, když vstoupil do piaristického řádu, přijal jméno Gelasius, což není celé, neboť ve své úplnosti se nyní jmenoval Gelasius a Santa Catharina. „Job Felix Dobner se narodil 30. května roku 1719. na Menším Městě pražském v početné rodině truhlářského mistra Josefa Dobnera, jehož otec, rovněž truhlář, přišel do pražským měst z poněmčelého Boru u Tachova. Malostranští Dobnerové úspěšně rozvinuli svou řemeslnickou živnost a domohli se dokonce značného majetku – vlastnili několik měšťanských domů. Avšak v době, když Job Felix dorůstal, upadl jeho otec do dluhů, které pak marně splácel jeho nejstarší syn a dědic, rovněž truhlář.“ První informaci o Jobu Felixi Dobnerovi jsme načerpali z publikace dr. Josefa Haubelta.

Asi nejlépe postaveným členem Dobnerovy rodiny se stal lékař Jan Antonín Scrinci, manžel Sabiny Kláry Dobnerové a tedy švagr Joba Felixe. Na něho spadl veškerý rodinný majetek, když v pořadí třetí malostranský truhlář Dobner nedokázal otcovy dluhy zmáhat. Náš Dobner – ten byl v pořadí druhorozený. Žádné řemeslo na něj nečekalo, na něj čekala studia. Vstoupil do jezuitské latinské školy. Tu však neukončil podle tehdejšího zvyku vstupem do jezuitského noviciátu. Budoucnost mu změnil již zmíněný švagr, dr. Scrinci. Za své lékařské praxe ve Slaném měl dostatek příležitostí poznat přednosti pedagogického působení piaristů, a tak přivedl svého synovce k rozhodnutí vstoupit do řádu „chudých řeholních kleriků Matky Boží pomocných škol,“ tedy k rozhodnutí stát se řeholním pedagogem.

Job Felix si v Kosmonosích nejprve zopakoval nejvyšší třídu piaristické latinské školy, kterou byla stejně jako u jezuitů „rétorika“. Jako sedmnáctiletý pak vstoupil do piaristického noviciátu, který prožil v Lipníku nad Bečvou a ve Staré Vodě u Libavé. Ve svých devatenácti letech se stal klerikem s novým, řeholním jménem. To už známe: Gelasius a Santa Catharina. Gelasius od svaté Kateřiny. Piaristé byli do českých zemí uvedeni až po Bílé hoře a stali se velmi účinným nástrojem pokatoličtění. Své většinou základní školy budovali pod ochranou světských i církevních vrchností převážně na malých městech a tam, kde byl evangelický odpor nejúpornější, například v Mikulově, ve Strážnici, v Litomyšli, v Lipníku nad Bečvou, v Rychnově nad Kněžnou, v Kosmonosích a ve Slaném. V oblastech houževnatého odporu obyvatelstva proti rekatolizaci bylo nutno používat nejenom hrubou sílu, ale využívat pedagogického mistrovství piaristického řádu. A Gelasius a Santa Catharina takovým učitelským mistrem byl. To se ukázalo na piaristických školách v Benešově, Lipníku, Kroměříži, Mikulově, ve Vídni a v dalším rakouském působišti, v Hornu.

V posledně jmenovaném městě (v horních Rakousích) působil nejdéle. Na řádové akademii tam dosáhl vysokoškolského vzdělání. Ve Vídni se zapsal také na práva, ale nedostudoval je. Učení mu šlo dobře, jenomže – změnily se poměry. Doposud bylo sídlo piaristické provincie v Mikulově, vídeňští piaristé však chtěli vytvořit novou provincii svého řádu doma, ve Vídni, přičemž by české a moravské řádové domy se měly od sebe oddělit. S tím Dobner nesouhlasil – podle něj tvoří Čechy a Morava jednotu. Podařilo se mu dosáhnout zákazu, který vycházel z osvícenského stanoviska, že o náboženských poměrech uvnitř monarchie nebude rozhodování z Říma připuštěno. Podle svých vlastních slov jednal ve prospěch všech upřímných Moravočechů (což byli česky mluvící Moravané). Ten úspěch se mu ale vzápětí vrátil, protože pak už nemohl ve Vídni zůstat, a tak byl na vlastní žádost přeložen do Mikulova. Zanedlouho nato pak odešel do Kroměříže, kde čekal na vhodnou příležitost k tomu, aby uskutečnil svůj plán na založení piaristické koleje ve svém rodném městě.

Piaristé se pokoušeli proniknout do Prahy několikrát. Jejich úsilí však vytrvale mařili jezuité, kteří si v pražských školách všech stupňů hlídali svůj monopol. Což trvalo tak dlouho, dokud se proti nim nezačal zvedat odpor jak šlechty, tak světského duchovenstva. Tehdy se dal Dobner přeložit do Slaného, odkud podnikal kroky, aby pro vybudování piaristického školství v Praze získal souhlas královské reprezentace. Podařilo se mu to – dosáhl toho, že v listopadu roku 1752. se Menhardtův palác v Celetné ulici na Starém Městě pražském stal piaristickou kolejí, která ovšem měla pouze čtyři základní třídy neboli školu čtení, školu psaní, školu počtů a školu základů latiny.

V Praze se piaristická kolej v této podobě udržela čtrnáct let. Pak se přestěhovala do nové budovy v novoměstské Panské ulici. Vzápětí nato převzali piaristé dědictví proslulého jezuitského novoměstského gymnasia a rozšířili výuku tak, že jejich ústav v hlavním městě království poskytoval úplné středoškolské vzdělání – stal se známým akademickým gymnasiem, které patřilo k nejlepším ústavům svého druhu u nás. Největší zásluhy na tom všem lze připsat Dobnerovi. Byl zakladatelem, ale nejenom. Působil jako rektor na škole a potom na gymnasiu, několikrát byl prefektem nebo zástupcem prefektovým (tedy třídním učitelem nebo jeho zástupcem). A ještě jedna důležitá věc: škola a pozdější gymnasium se obešly bez šlechtických peněz, a to nejenom v Praze, ale i v dalších městech, kde piaristické koleje vznikly: v Českých Budějovicích, Berouně, Mostu a v Brandýse nad Labem. Nejprve byly udržovány z pokladny piaristické provincie, pak začali přispívat i měšťané. Piaristé se v českých zemích začali vracet ke svému původnímu řádovému poslání, kterým nebylo potírání nekatolických vyznání, ale budování školského systému pro vzdělávání mládeže z měšťanských rodin – i těch nezámožných.

V městech pražských pracoval Dobner osmatřicet let. Piaristická škola nejprve poskytovala jenom triviální vzdělání, obsah výuky byl v nich zaměřen realisticky k potřebám praktického života. Na gymnasiu byly v míře nebývalé zastoupeny exaktní a přírodní vědy, a tak tato škola neměla jako dosavadní klasické latinské školy připravovat jenom ke vstupu na jezuity ovládanou filosofickou fakultu, ale hlavně k praktické činnosti v hospodářském a politickém životě. Dobner založil v Praze počínaje rokem 1766 v zásadě středoškolský kurs praktické matematiky a podvojného účetnictví. Když Dobner založil piaristickou školu, bylo mu už čtyřiatřicet let, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl stát dějepiscem. Byl dobrým pedagogem, jako řeholní klerik toužil po tom, aby se mohl stát kazatelem – k tomu ovšem potřeboval kostel a ten piaristé v Praze neměli. Aby se kaple v Menhardtově paláci na Celetné ulici mohla stát místem veřejných bohoslužeb, k tomu byl zapotřebí souhlas arcibiskupské konsistoře. Ten piaristé nedostali, a tak Dobner musel uprostřed svého života měnit své osobní cíle. Rozhodl se pro dějepisectví, pro práci, která jemu pedagogickému působení příliš nepomáhala a s povinnostmi a závazky řeholníka nesouvisela. Touhou stát se kazatelem patřil Dobner protireformační době. Vstupem na dráhu dějepisectví se propracoval k možnosti s touto dobou se rozejít.

S čím začal novopečený historik Gelasius Dobner? Se slovníkem. Nikoli jazykovým slovníkem, ale Všeobecným slovníkem českých dějin, zeměpisů a učenců. Hezké téma. Ale – dost rozsáhlé. Však jím taky chtěl Dobner encyklopedicky shrnout údaje o českých dějin. Poučení nacházel ve spisech několika autorů. Začal s Kronikou českou Václava Hájka z Libočan; po ní následovaly knihy některých významných českých historiků, mezi kterému byli Prokop Lupáč z Hlavačova, Pavel Stránský, Bohuslav Balbín a další. Některé z nich byly katolické, jiné nekatolické, a tak Dobner brzy narazil ve výkladu českých dějin na vážné rozpory. Navíc o autorovi, u kterého se studiem začal (tedy o Václavu Hájkovi z Libočan) bylo známo, že je velmi nespolehlivý. Aby byl encyklopedický slovník přesný, bylo zapotřebí zjištěné rozpory a nesrovnalosti odstraňovat. Proto se Dobner stál víc obracel k pramenům. Čím více se k nim obracel, tím se jeho odstup od Václava Hájka zvětšoval, až nakonec bylo zřejmé, že zamyšlený slovník bude možno dokončit jenom s velkými obtížemi. Tehdy zasáhl Antonín Václav rytíř Vokoun, Dobnerův učitel „velký znalec a milovník“ - „milovník vlasteneckých dějin“, a právě ten mladého piaristu přemluvil, aby raději zpracoval „opravdu kriticky české dějiny, jež jsou ke škodě národa plny nejsměšnějších bajek, dobrodružství, často hrubých historických a chronologických chyb.“ Tak to napsal Gelasius Dobner ve své autobiografii.

Prací na slovníku se autor připravoval jako samouk na svou kariéru dějepisce. Jakmile tato příprava byla u konce, nedokončený rukopis odložil. A pustil se do svého prvního spisku, do rozboru latinské legendy Život a utrpení svaté Václava a báby jeho svaté Ludmily. Autorem textu měl být benediktinský mnich Kristián, pocházet měla z 10. století. Dobner dokazoval, že je mnohem pozdější, že pochází z doby vlády Přemysla Otakara I. a že je dílem kancléře Kristiána ze Skály. Svou studií narazil na tvrdý odpor, což nebylo zdaleka nic proti tomu, co ho čekalo, když dostal do rukou latinský překlad Hájkovy Kroniky české. Na žádost vedení české piaristické provincie ho měl připravit k vydání, ale... moc se mu do toho nechtělo. Věděl, že vydání překladu bez opravy vážných nedostatků by poškodilo společenskou autoritu piaristů. Nemohl odmítnout, všichni kolem naléhali. Jak se z té šlamastiky Dobner dostal?

Šlechtic, který na vydání Hájkovy kroniky dal peníze, Antonín Berka z Dubé a z Lipé, si přál, aby tento spis byl evropské vzdělanosti zpřístupněn latinským překladem bez oprav a doplňků. Což Dobner musel respektovat... Původně si to představoval tak, že nějaké ty nepřesnosti a výmysly opraví. Ba dokonce bude v duchu této knihy pokračovat autorsky až do současnosti. Tohoto úmyslu – stát se pokračovatelem Václava Hájka z Libočan – se však rychle vzdal, když pochopil, že nedostatky této kroniky jsou tak vážné, že jí nelze připisovat vůbec žádnou autoritu. „Hájek z Libočan vydal svůj spis roku 1541. a je nepochybné, že v něm zpracoval na svou dobu výtečný rozsah pramenných informací. Dobner začal psát komentáře Hájkovy kroniky o víc než dvě stě let později, v době, kdy bylo tiskem zpřístupněno mnoho pramenů k dějinám rakouských zemí i sousedů s četnými svědectvími o dějinách českého národa. Všechny tyto zahraniční prameny Dobner prostudoval a bylo mu jasné, že Hájkův obraz české historie potřebuje podstatnou korekturu. A jasné mu bylo i to, že i v českých zemích bude nutno tyto prameny soustavně vydávat. Když se mu nepodařilo získat k vydávání probošta rajhradského kláštera, nezbylo mu, než aby se sám stal editorem.“

A tak začíná roku 1764 vydávat ediční řadu, nazvanou Dosud nikdy nevydané dějinné památky Čech. Během dalších dvaceti let vyšlo šest svazků, čímž se v českých zemích začalo s vydáváním historických pramenů. „Monumenta (neboli Památky) Gelasia Dobnera obsahovaly všechny hlavní prameny českých dějin – s výjimkou těch, které už byly vydány dřív. Díky němu vyšla u nás poprvé tiskem kupříkladu kronika Jarlochova, Marignolova, Neplachova, kronika Františka Pražského, Přibíka z Pulkavy a Beneše Krabice z Veitmile. Dobner zařadil do památek nejrůznější soubory listinného materiálu. Sbíral je s neuvěřitelnou pílí. Na začátku 60. let 18. století měl opisy asi tisíce listin, za deset let nato vzrostl počet těchto opisů na šest tisíc.“ Nač jsou dnes celé týmy odborníků-specialistů, byl Gelasius Dobner prakticky sám.

První díl rozboru Hájkovy Kroniky české nazval autor Prodromus. Což bychom do češtiny mohli přeložit jako „Posel“, popřípadě „Napřed běžící“. Odmítl v něm Hájkovy představy o původu českého národa. V souhlase s biblickým výkladem vzniku lidstva a národů byl (podle Václava Hájka z Libočan) praotec Čech v příbuzenském stavu s prvním Řekem, jenž se jmenoval Javán a údajně sídlil se svým lidem na okraji území antického řeckého kulturního prostoru, v Chorvatsku. Pro Hájka je typické, že první Čech nebyl obyčejným praotcem, ale knížetem a jeho lid feudální družinou – jinak si společnost libočanský Hájek nedokázal představit. Pro Dobnera je však praotec Čech byl pro něj pouhou historickou fikcí. Jeho národu nedal jméno on, ale „Zechové“ či „Zichové“, sarmatský kmen, který v době stěhování národů měl přijít od Černého moře do Čech. Hájek se mýlil a Dobner taky. Antičtí Zichové nebyli samozřejmě Češi, byli to nejspíš Čerkesové, přesto však tento omyl vedl k pravdivější představě o východiscích českých národních dějin. Což se silně nelíbilo české rodové šlechtě, protože tím byli její předkové doslova vyloučeni z počátků dějin, a taky že už jaksi nebyli v pokrevní přízni se vznešeným knížetem Čechem a s antickými Řeky, nýbrž s jakýmsi divokým a poněkud barbarským národem od hranic Asie.

A to si hrdí Čechové nechali od Dobnera líbit? Ale to se ví, že nenechali. Pustili se do něho hlava nehlava. V jejich čele stál Václav Prokop Duchovský, autor pamfletu Světlonoš, jenž osvětluje, ale nespaluje. Dobner v něm byl zahrnut přívalem nadávek a výtek, často natolik hrubých, že tento spisek musel pražský arcibiskup zakázat, protože kompromitoval nikoli Dobnera, ale duchovenstvo. „Na pravou míru všechno uvedl další pamflet proti Dobnerovi, sepsaný jistým Eliášem Sandrichem, v němž autor vykonstruoval teorii, že jméno Čechů a název Čech vznikly až za vlády německého císaře Barbarossy, kdy se stal český panovník císařovým dědičným arcičíšníkem. Podle této roztomilé teorie se začala Bohemia nazývat arcičiešnikovou zemí, zkráceně čieší, potažmo Čechami, a arcičiešnikovi poddaní nabyli jméno Čiešníci – a už tu máme Čechy!“ Moc pěkné. Blbé, ale pěkné.

Třetí dějství tažení proti Dobnerovi otevřel historiograf české jezuitské provincie František Pubička. Stal se po celé další desetiletí úhlavním Dobnerovým nepřítelem, a ten si to nenechal líbit, útočil na Pubičku vždy a za každé příležitosti. Nezůstal sám – připojily se k němu Pražské učené zprávy (to byl vědecký recenzní týdeník). Není dokázáno, že by se na nich Dobner podílel autorsky, to za něj udělali jeho stoupenci – mladý přírodovědec a (snad) Dobnerův příbuzný Ignác Born, dále zakladatel české numismatiky Mikuláš Adaukt Voigt a pozdější významný historik František Martin Pelcl. Tito čeští osvícenci vedli zápas tak elegantně, že poraženi mohli být jedině zákazem týdeníku. To se skutečně stalo, ale v roce 1774 vznikla namísto něj takzvaná Učená společnost, jejímž řádným členem se stal i Gelasius Dobner.

Kritický komentář, který Dobner ke Kronice české napsal, nakonec svým rozsahem přesáhl Hájkův text. Toto dílo by nikdy nevzniklo, kdyby (kromě četných nepřátel) neměl vedle sebe také pár vzdělaných mužů, kteří mu poskytli podporu. Patřil mezi ně i litoměřický biskup Emanuel Arnošt hrabě z Valdštejna. Dobner mu na oplátku opatřoval do sbírky mince a jejich otisky a pro bohatou knihovnu staré tisky. Písaři v biskupově knihovně opisovali pro Dobnera rukopisy. Právě Valdštejnovi věnoval autor svůj spis. Učinil tak pozoruhodnými slovy, v nichž biskupovi kupodivu tyká: „Tvým zvláště zásluhám poděkuje vlast, spatří-li konečně své tak slavné a starodávné historiky, kteří po tolik století v temnotách sklepů neslavně zápasili s moly, červy a pavouky, zbaveny prachu, aby z nich jako živých svědků poznala dějiny oněch dob, v nichž žili.“

Když se Gelasius Dobner dostal v kritice Hájkovy Kroniky české k vyprávění o letech zhruba 650 až 850 v dějinách českého národa, zformuloval osm pravidel kritického dějepisectví. Pravidlo první: „Pověst ustupuje před rozmyslem, bádáním a pravdou.“ A ve druhém pravidle se praví: „Při pochybách a nejistotách se má následovat to, co je nejpravděpodobnější.“ A máme tu pravidlo číslo tři: „Při protimluvech soudobých spisovatelů se dává přednost tomu, kdo byl blíže místu, osobě a ději a jehož pověst u potomků je nejvíce bezúhonná.“ Čtvrté pravidlo říká jazykem poněkud archaickým: „Podezřelé je z víry, cokoli v lidských záležitostech je na lidskou důvěru.“ Ani nevím, jestli jsem to správně pochopil. Ale už tu máme páté pravidlo: „Dějiny se nejsprávněji polepšují z původních listin a z veřejných památek.“ A jsme u pravidla šestého: „Rozmysl se má především řídit chronologií a jejími hlavními zásadami.“ Sedmé pravidlo zní: „Svědectví jediného soudného nebo málo pozdějšího dějepisce má více jistoty než setniny pozdějších.“ A končíme pravidlem osmým: „Nedbá se toho, cokoli se později hlásá bez starších svědectví.“

Gelasius Dobner byl první náš historik, který v ucelené podobě vyjádřil pravidla kritického dějepisectví. Ve svém, tedy 18. století, byl často nazýván „největším Čechem“. Tento čestný přívlastek byl přisouzen muži, který byl původem Němec a česky se naučil až za svých gymnasijních studií. Ve svém díle odhalil nepodložené a smyšlené údaje v kronice české Václava Hájka z Libočan a nahradil je historickými fakty, „a konec učinil hájkování – to jest lhaní – v českých dějinách.“ To napsal s uspokojením František Palacký. Roku 1778 Dobner svůj rektorát pražské novoměstské piaristické koleje předal svému nástupci a se státní penzí tří set zlatých ročně a poctěn čestným titulem českého královského historiografa mohl se věnovat už jenom svými milovaným dějinám. Pokračoval ve vydávání komentářů k Hájkově kronice a staral se také o svoje Památky neboli Monumenta. Pokud mohl, psal a přednášel. Pak se však vzdal stáří a 24. května roku 1790 zemřel. Odešel „otec dějezpytu českého.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.