227. schůzka: Soukromá podobizna Jana Žižky z Trocnova, potažmo z Kalicha

27. prosinec 2019

„Za místo ku pohřbení vůdce vojska českého Jana Žižky zvolen byl Hradec nad Labem, jakožto přední z měst, která stála v bratrstvu za posledních dvou let od něho zřízeném. Z úmrtního místa vyprovodili tam tělo kněz Ambrož, farář hradecký, jemu zvláště oddaný, a kněz Prokůpek. V Hradci pochován jest s velikou ctí v hlavním farním kostele svatého Ducha před velkým oltářem.“

„Z úmrtního místa vyprovodili tam tělo kněz Ambrož, farář hradecký, jemu zvláště oddaný, a kněz Prokůpek. V Hradci pochován jest s velikou ctí v hlavním farním kostele svatého Ducha před velkým oltářem.“

„Z prvního tohoto hrobu bylo však tělo Žižkovo později převezeno do Čáslavě, a tam ve farním kostele svatého Petra Pavla položeno. Neví se kterého určitě času se to stalo, ani z jaké příčiny, a podobno jest toliko pravdě, že teprve někdy okolo polovice 15. století. Hrob nacházel se tu u jednoho pilíře kostela poblíž postranního oltáře, u kterého byla nadána mše za jeho duši. Tělo čili toliko kosti Žižkovy byly vloženy v truhličce dřevěné, a při nich se nacházely rozličné památnosti, mezi jinými palcát železný. Na hrobě položen byl kámen a na něm vytesán obraz Žižkův.“

V době, kdy se Žižkovy ostatky stěhovaly z Hradce do Čáslavě, vládl Jiřík z Poděbrad. Na jedné straně tento král pronásledoval jednotu bratrskou, aby přesvědčil papeže, že plní slib poslušenství papeži, na druhé straně otálel s tím, aby se pokořil Římu. Celá jeho politika byla chůzí po tenkém ledě, balancováním nad propastí. Byl to spisovatel Miroslav Ivanov, který přišel s hypotézou, že to byl zrovna král Jiří, který se snažil s tím Žižkou papeži vyhovět. Tím papežem byl Pius, občanským jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Tentýž, který napsal o Žižkovi, že to je „příšera ohavná, krutá, strašlivá, bezohledná“.

Nenápadné převezení Žižkových ostatků

A ta „příšera“ odpočívá se všemi poctami u hlavního oltáře chrámu v Hradci Králové, tedy ve městě, které bylo Jiříkovi po Praze nejbližší. Když si to všechno dáme dohromady – král, kličkující před papežem, který proklíná Žižku; král, pronásledující jednotu bratrskou; král, který si potrpí na „opatrnost předivnou“; král, který ví, že slibem úplné poslušnosti a pokory vůči Římu by ztratil své zázemí; ten král, kráčející po tenkém ledě, vydává někdy mezi lety 1458 až 1462 příkaz. Chápe, že pro papeže je Žižka symbolem kacířského husitství, a tak ho musí uklidit. Nařizuje, aby byl jeho hrob v Hradci opatrně zrušen a vojevůdcovy ostatky převezeny do nenápadné Čáslavě. Podmínka: Provést všechno v tajnosti. Důvod: Král si nemůže dovolit, aby se proti němu bouřili jeho poddaní, kteří ještě nezapomněli na Žižkova slavná vítězství. Takže tedy utajená akce. S nejvyšším stupněm utajení.

V kostele svatého Ducha v Hradci dodnes oznamuje nápis, že tady v roce 1463 skončila oprava chrámu. Když se opravovalo, byl chrám plný trámů z lešení, kádí, cihel, písku, zmatků a nepořádku, zkrátka nepřehledná, takřka ideální situace pro to, aby byl Žižkův hrob otevřen nenápadně a bez nežádoucího zájmu veřejnosti. Stačili dva tři mlčenliví muži, spolehlivý kněz, oddaný Jiříkovi, a akce byla zdárně započata. A v Čáslavi ji zdárně dokončili. Zdejší chrám nedávno vyhořel, takže i tady vládl ještě nepořádek, nelad, chaos, zmatek. To dovolovalo tiché a tajné uložení truhličky s ostatky. „Pouze panovník mohl způsobit, aby se přemístil tiše Žižkův hrob a nikdo to nezapsal,“ tvrdí ve své knize o Žižkovi dr. Miroslav Ivanov. „Teprve mnohem později vznikla pověst, že byl vojevůdce dopraven do nepříliš od Hradce vzdáleného kostelíka v Sendražicích, který měl husitskou tradici – třeba se přece něco málo mezi lidmi o převozu proslechlo. Až po letech se nechal slyšet místní farář Jan, že Žižka leží jistotně v Čáslavi.“

Zbytek 15. a celé 16. století ležel Žižka v Čáslavi více méně klidně. Jenomže pak přišlo století sedmnácté a s ním i Bílá hora, a po ní byl Žižkův palcát slavně poslán do Říma jakožto dar papeži. V roce 1623 přijíždí do Čáslavě Vilém Vřesovec, mincmistr z Kutné Hory, ale provedl dílo zkázy. Kamennou tumbu přikázal rozkopat a Žižkovy ostatky zničit. O tom, co následovalo, říká Jan Amos Komenský v Historii a těžkých protivenstvích církve české: „Avšak hluboko velmi kopavše, nic nenalezli kromě prachu. I obrátili svou vzteklost na hrobový kámen. Ten ztloukše, s prachem hrobu toho z kostela vynesli a v písek rozdrtili, tak se nad mrtvým, kterýž je živý živé turboval, pomstivše.“

Komenského informace je důležitá. Dávala naději. Někdo musel mincmistra Vřesovce předejít – ten, třebaže si pospíšil a vandalsky zničil tumbu už necelé tři roky po Bílé hoře, tak neuspěl. Obsah hrobu kdosi ukryl. Kdy? Muselo to být v rozmezí let 1620 a 1623. Proč? To snad není třeba vysvětlovat. Tak tedy – kdo? Snad to byl čáslavský děkan Pauli za pomoci Matouše Ulického. Anebo to byl pouze Ulický, který miloval starou českou slávu a v jednom svém letáku připomíná „žižkovský meč“? Kam? Na otázku „kam“ se hledala dlouho odpověď. Dokonce nastala chvíle, kdy už se myslelo, že se podařilo ostatky objevit. Vilém Vřesovec nebyl poslední, koho rozčilovala Žižkova čáslavská památka. Po roce 1631 sem přicházejí první katoličtí kněží a mezi nimi i děkan Anselm Gramsci, o němž je tento zápis:

„Muž horoucně horlivý kosti strašlivého Žižky, totiž zastánce husitského kacířství, tajně ukryté mezi stěnami děkanského kostela, s vymodleným štěstím našel, dal je vykopat a vykopané rozhodl na příkaz pražské konsistoře ve smolné nádobě rukama katovýma na čáslavském náměstí před přihlížejícím nesmírným množstvím lidí spálit a popel rozptýlit do vzduchu, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana. Tento vznešený čin se málem stal příčinou, že se občané čáslavští a královéhradečtí jakožto velcí příznivci husitského kacířství seběhli ke zbraním, kdyby byl včas veledůstojný pan Questenberk sporné strany mírně a v klidu s páterem Anselmem neporovnal.“

Nalezení ostatků

Jenomže ono se ukázalo, že páter Anselm Žižkovy kosti nezničil, anebo že je nezničil všechny. Ony se totiž našly. Ve dvacátém století. „Hrob Žižkův nalezen? Z Čáslavě 26. listopadu 1910. Při restauraci děkanského kostela svatého Petra a Pavla bylo pátráno po neznámém hrobu našeho věkoslavného reka Jana Žižky z Trocnova. Dnešního dne přišli zedníci při otloukání omítky v kapli pod věží, kterou lid zove kaplí Žižkovou, na zazděný výklenek. Práce byla ihned zastavena a kaple uzamčena. U přítomnosti zvláštní komise bylo ve výzkumu pokračováno. Po odbourání zdiva nalezena ve výklenku náhrobní deska úplně hladká, z níž – jak se zdá – byly veškeré nápisy zahlazeny. Deska tato opřena byla o zeď výklenku. Po odtažení desky nalezena stará knižní papírová deska, na jejíž straně jest tento latinský nápis: Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur. Na desce byla městská pečeť ze 17. století. Na protější zdi skutečně nalezen nový výklenek a po jeho vybourání se přišlo na zbytky kostry, mezi nimi hořejší část lebky patrně ze staršího muže s orličím nosem, kosti hnátní, zbytky menších kostí a zbytky zetlelé látky. Po konstatování těchto fakt byly kosti i desky uloženy bezpečně v městském archivu a kaple uzavřena a zapečetěna. O nálezech sepsán ihned zevrubný protokol a usneseno povolati ostatní znalce. Pan profesor Matiegka rovněž požádán, aby přijel.“

Musela to být hotová senzace. Čáslavský objev rozvířil hladinu zájmu po celé zemi. Rozjela se sem archeologická komise Akademie věd a umění ve složení Kamil Hilbert, Jaroslav Matiegka, Josef Ladislav Píč a ještě další odborníci a členové místní rady. Hlavní zájem se soustředil na lidské pozůstatky, ale pozornosti neušla ani cedulka, oznamující, čí kosti tu vlastně jsou. Jeden z nálezců a svědek komisionálního ohledání, čáslavský pekař Josef Pelikán o ní učinil hned po Novém roce 1911 tuto výpověď: „Když přijela komise z Prahy, a to pánové Matiegka, Píč, Nováček a další, aby shlédli a prozkoumali dokument a Žižkovy kosti, byl jsem též přítomen. Nahoru v kanceláři prohlédl dokument archivář a znalec písma pan Nováček. Byla to chvíle velikého napětí. V tom se pan Nováček, maje destičku v ruce, usmívá a praví: Pánové, tato destička jest pět dní stará! To zklamání! Hned jsme každý přiložili polénko, že by destička mohla být snad starší, snad od posledního ohně věže v roce 1841. Ano, praví pan Nováček, sama destička jest starší, ale písmo na ní jest mladší.“

Podvod? Možná spíš naivní snaha pomoci. Destičku měl na svědomí místní učitel a C. K. konzervátor pan V. V. Jeníček. Padělatel psal ocelovým perem a ještě ke všemu tuší. Pan učitel chtěl prostě podpořit pravost nálezu - falsifikátem. Hodnověrnost nalezených kostí byla hned na začátku zpochybněna. Ta nešťastná cedulka, místo aby podpořila jednoznačně nález, tak na něj vrhla stín, trvající desetiletí. Ano, každý i musel říct – co když jsou podvrženy i kosti?

Dochované části lebky

Ve vědeckých kruzích zavládla vůči čáslavskému objevu nedůvěra. Té podlehl zpočátku i antropolog, profesor Jaroslav Matiegka: „Byl jsem zaveden do přízemní místnosti v radnici, do archivu, kde byly uloženy zbytky kostrové. Zde vzav lebku do rukou při světle právě ne příznivém, daleko od okna a za podzimního počasí, mohl jsem přece tolik rozpoznati, že jsem prohlásil, že na lebce jsou všecky švy zachovány, což svědčí pro mladý věk, kdežto Žižka byl při smrti starcem. Ostatně, přidal jsem, jsou dvě očnice asymetrické, odpoledne to blíže prohlédneme. První vystoupení v Čáslavi působilo tak, že se s námi ostatní páni hned u vchodu rozloučili a nedoprovodili nás ani k restauraci.“ Když ale profesor Matiegka kosterní pozůstatky, objevené v zazděném výklenku, náležitě prostudoval, prohlásil je za kosti vojevůdce Jana Žižky. Tento soud opíral hlavně o nález jednookosti mozkovny. Jeho vývody potvrdil po víc než půlstoletí průzkum, který v letech 1966 a 1980 podnikl profesor doktor Emanuel Vlček. „Dochované části lebky jsou tvořeny kostí čelní, oběma kostmi temenními a horní polovinou kosti týlní, který je nepravidelně odlomena. Samostatně se dochovala část pravé kosti spánkové a ještě malý zlomek týlní šupiny s části okraje týlního otvoru. Z obličejové kostry zůstaly připojeny ke kalvě obě kosti nosní a část pravého výběžku horní čelisti a přiléhající část pravé kosti slzní. Mimoto byly ještě nalezeny kousky kosti čichové.“

Zkoumání mozkovny vedlo ke zjištění, že patřila muži, který přišel v mládí o levé oko a v dospělém věku byl vážně poraněn na pravém. Odborníci shledali na očnicích defekty, kterou jsou ve shodě s historickými zprávami o Janu Žižkovu. „Levé oko bylo patrně v chlapeckém věku zničeno vážným sečným zraněním. Rána byla vedena šikmo dolů od vnějšího okraje oka ke kořeni nosu a na horní čelist. Zanechala stopy i v kostní tkáni: levá čelní kost je mírně oploštělá, na horní očnici zbyla jizva tři milimetry hluboká a skoro dva centimetry dlouhá. Strop levé očnice ve srovnání s pravou skoro o čtyři milimetry poklesl. Poranění natrvalo deformovalo levou část obličeje, zejména tvar oka. Orlí nos se vyhnul doleva.“

Pravá očnice pak vykazuje stopy jiného druhu poranění. „Na horním okraji při kořenu nosu je zdrsnělá a zvápenatělá ploška asi třikrát dva centimetry, podle interpretace odborníků nejspíš pozůstatek po hojení těžkého krevního výronu, vzniklého úderem.“ K tomuto úrazu muselo dojít nedlouho před smrtí, možná se to stalo při obléhání hradu Rabí.

Byl tu však byl taky problém se stářím, kterého se měl Žižka dožít. Ještě v roce 1974 antropologové podle určitých příznaků soudili, že majitel lebky zemřel relativně mladý, ve věku kolem čtyřiceti let. Po dalším zkoumání profesor Emanuel Vlček připustil, že majitel lebky dosáhl zralého věku, to znamená 50 plus minus 5 let. „Můžeme ještě upřesnit, že dolní hranici věku lze považovat za prokázanou, ale horní nelze spolehlivě stanovit.“

Roku 1981 však prozkoumal vzorky kostní tkáně světoznámý odborník, maďarský vědec doktor Imre Lengyel. Ten po komplexním rozboru histologickém, sérologickém a po chemické analýze došel k závěru, že kalva náležela muži ve věku jedenašedesáti až pětašedesáti let. Čili i svým stářím by mozkovna z Čáslavě odpovídala hypotéze, která předpokládá, že v kryptě petropavlovského kostela byly kdysi objeveny pozůstatky autentického Žižky. Dalšími testy zjistil doktor Lengyel, že k majiteli mozkovny patří na základě společné krevní skupiny A i další dvě kosti z čáslavské kolekce – žebro a levá stehenní kost. „Čáslavská mozkovna patřila muži se středně velkou a krátkou lebkou, ale dosti vysokou. Čelní kost ukazuje na zakulacené čelo. Z obličejového skeletu se mnoho nezachovalo. Ale jsou zde přítomny obě kosti nosní. Hřbet nosní kosti nese ve své dolní polovině vytvořený hrbol, což dokládá přítomnost tak zvaného orlího nosu. Při pohledu zepředu jsou obě nosní kůstky druhotně vyhnuty od střední čáry zřetelně doleva o dva až tři milimetry. Dominantou v podobě jedince je čelní partie a utváření nosu a potom vyhojená sečná rána levé očnice a tváře. Toto poranění vyvolalo vznik dalších tvarových změn v tváři.“

Když zemřel, vzali lidé jeho sobě to jméno sirotci, jako by jim byl otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavě, upálili těch, kteří se na něm bránili, na šedesát lidu branného a hrad také vypálili a zbořili.

Když Žižka umíral, vydal slábnoucím hlasem svůj poslední armádní rozkaz. Nebo to snad byla závěť?... Poroučí, aby bratří „milého Boha se bojíce stále věrně bránili pravdy Boží pro věčnou odplatu.“ Václav Hájek z Libočan později zaznamenává Žižkův odkaz v poněkud ostřejší formulaci. Učinil tak zřejmě svévolně, nikoli však v rozporu s prací husitského náčelníka. „Svolav hejtmany k svému loži, důtklivě jich žádal, aby neustávali v nemilosrdném boji, a kdožkoli by se při víře s nimi nesrovnával, buď pikarti, nebo římaníni, aby mu pokoje nedali, ale takové všecky napořád mordovali.“ Umírající hejtman měl snad ještě požádat, aby ho vynesli na vzduch, pod noční nebe. „Když zemřel, vzali lidé jeho sobě to jméno sirotci, jako by jim byl otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavě, upálili těch, kteří se na něm bránili, na šedesát lidu branného a hrad také vypálili a zbořili.“

„Takový byl nenadálý konec bojovníka, který zrodiv se již za císaře Karla IV. a zůstav až do stáří svého téměř neznámým, v posledních pěti létech teprve naplnil národy a století celá hrůzou jména svého. Hnutí ono náboženské, jehož duch v osobě Husově zvláště se vtělil, nabylo hlavně skrze Žižku oné síly také ve světě hmotném, že zatřásti mohlo celou Evropou na drahný čas: a jakož on děkovati má husitství za proslulost jména jinak naskrz chatrného, tak i husitství velikou částí svého významu přičítati musí válečnické geniálnosti Žižkově – bez ní bylo by zajisté udušeno mocí brannou na první potkání. Až podnes není jména z dějin českých užívanějšího v ústech i sprostého lidu nad jméno Žižkovo, ačkoli v něm již nikoli geniální válečník, ale vzteklý jakýsi ďas, mocí lidskou nepřemožitelný se představuje. Chudost souvěkých a předpojatost potomních dějepisců zavinila to, že historie posavad nesplnila k němu svaté povinnosti úřadu svého, jenž požaduje věrné obrazy a soudy spravedlivé.“

Pět roků vedl permanentní válku se všemi nepřáteli kalicha a s každým, kdo nesdílel jeho program čtyř artikulů. V poslední fázi života se rozešel s mnoha dřívějšími spojenci. Opustil i kolébku revoluce, Tábor – chtěl mít volné ruce, potřeboval odhodit přítěž všech těch věroučných debat, těch bezvýchodných sporů, přesvědčen, že Kristus očekává činy, nikoli slova. Na konci života prožíval něco, čemu jeho vojácká bytost nebyla s to porozumět: Na válečném poli slavil úspěch za úspěchem, jenže jako by mu s počtem vítězství přibývalo i nepřátel. Spílali mu ze všech stran, sbírali proti němu zbraně. Jak rostla jeho moc, tak rostla i nenávist proti němu. Zatímco Žižka nepolevoval ve své nesmiřitelnosti, naopak, beze známky únavy ohněm a mečem likvidoval nepřátele kalicha, bořil kláštery, napadal hrady a tvrze katolíků i polovičatých husitských odpadlíků, tak sílilo na druhé straně přesvědčení, že věčná válka není tou pravou cestou. Hejtman však žádnou jinou neviděl. Kdokoli vyzýval k umírněnosti, kdokoli naznačil úmysl hledat smír, tak ho Žižka zatratil jako zrádce svatých idejí. Jak ale ukázala budoucnost, dějiny zvolily nakonec kompromis, tedy směr Žižkovi naprosto cizí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.