13. dubna  2003 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

406. schůzka: Praha, defenestrace, pořadové číslo 3.

Pražský hrad, Starý královský palác - Foto: Francesco Gasparetti,  CC BY 2.0

Pražský hrad, Starý královský palácFoto: Francesco Gasparetti, CC BY 2.0

"A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni. Na otázku, mají-li je za takové, s přísahou velikou a s pozdvihnutím dvou prstů a s křikem hlučným od stavů za takové byli vyhlášeni. A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s těmi šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali. K tomu vyhlášení oba dva místodržící, Slavata i Martinic, jako ohromení vedle sebe stáli, jednak bledli, jednak zase se rděli, jeden na druhého pohlížejíce a vztahováním prstů s podivením nad těmi věcmi návěští sobě lítostivě dávali očekávajíce, co se s nimi naposledy díti bude."

Co se dělo, to už víme. Letěli z okna. Čemuž se říká po staročesku říkalo metání z okna, nová čeština užívá termín svržení či vyhazování (taky odtamtud, tedy z okna), no a pokud chceme totéž vyjádřit jednoslovně, sáhneme po latině a mluvíme o defenestraci.  

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století. - Foto: Archiv Národní galerie, Wikipedia, public domain - volné dílo

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.Foto: Archiv Národní galerie, Wikipedia, public domain - volné dílo

Ovšem vyhazovalo-li se, proč zrovna z okna? Proč ne kupříkladu ze dveří - pak bychom mohli použít rovněž latinský termín deportace, neboť porta znamená v této řeči dveře, brána, vrata?. Proto, že svržení z okna bylo mnohem potupnější. Prakticky nejpotupnější způsob, jak vykázat nežádoucího člověka z místa, kde nemá co pohledávat (takové totální zbavení imunity). Váže se k víře, že ten, kdo opustí dům oknem, už nikdy nesmí (a ani to prý nedokáže) znovu překročit jeho práh, neboť ochranní domácí skřítkové dotyčného zpátky nepustí (ze stejných důvodů bývali na českém venkově vynášeni nebožtíci z chalupy oknem, aby se nemohli vracet dveřmi v podobě ducha nebo upíra - což byla víra naivní, neboť vždycky existovali a existují lidé, které vyhodíte dveřmi a oni se vrátí oknem a určitě to musí platit i naopak).  

Nicméně defenestrace, to je taková moc pěkná tradice. Nikoli výhradně česká (z oken se svrhávalo v té době kupříkladu v Nizozemí a taky ve Španělích), leč v našich dějinách zaujala defenestrace důležité místo (přímo čestné místo), neboť u nás z oken již metalo již před lety, ba před stoletími. Přede dvěma. Takřka na rok přesně. První metání proběhlo za hojné účasti publika z oken pražské Novoměstské radnice 30. července roku 1419, přičemž z oken na věčnost putovalo deset až čtrnáct (přesně se to neví) tamních obecních zastupitelů. Defenestrace v roce 1618, k níž se v našem vyprávění jižjiž schyluje, však nebyla v pořadí druhá. Skoro ve všech publikacích (a to i odborných) se to sice tvrdí, leč pravda to není. My přece nesmíme bohaté české dějiny ochudit o defenestraci 24. září roku 1483. Bylo to rozsahem nevelké, leč významné metání. Tehdy se však nedefenestrovalo na Novém Městě pražském, nýbrž se tak dělo z oken Staroměstské radnice. Strana podobojí se tehdy cítila ohrožena katolíky, kteří tu radnici ovládali, a tak zastánci husitství provedli převrat ve všech třech pražských městech a do jejich čela zvolili svoje zástupce. Staroměstský purkmistr se tímto aktem stal jaksi přebytečným, takže - co s ním? Z okna ven. Byla to pouze jedna oběť, ale i ta se počítá, takže to byla naše druhá defenestrace, zatímco vyhazování z oken 23. května 1618 má pořadové číslo: "Třetí."  

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Mezitím Oldřich z Vchynic (jehož tatínek Vilém se jako první začal podepisovat nikoli Vchynský, ale Kinský) , zastoupiv s mnohými jinými dveře v kanceláři a stoje proti místodržícím obrácen, k stavům ta slova mluvil nahlas: Tito králíkové mého bratra Václava o čest připravili, králi zošklivili a k tomu přivedli, že ven ze země ujeti musel, na místo jeho se vetřeli a summou, co mohli, i nám nejhoršího činili." Václav Kinský, o kterém se zmínil jeho bratr Oldřich, brojil svého času proti císaři Rudolfovi a zasloužil se o jeho sesazení z trůnu, později se však dostal do sporu se zemskými zákony, byl uvězněn, ale uprchl i s manželkou probouranou zdí a po provazovém žebříku a emigroval do zahraničí. Za stavovského povstání (teď už nahlížíme drobet do budoucnosti) byl rehabilitován, potom však opět uvězněn, udržoval styky s císařem i s opozicí (hrál to zkrátka na obě strany) a nakonec ho císař povýšil do hraběcího stavu, což se týkalo i potomků a Václav se stává jedním z nejbohatších českých velmožů. Historik Josef Petráň o něm napsal: "Jeho příběhy by stačily na román jednoho z Dumasů." My ho na svých toulkách českou minulostí potkáme; teď se však už musíme vrátit do radní světnice české kanceláře, abychom nepropásli úhlavní událost, kvůli které jsme se do 17. století dnes vypravili.  

"A když svoje slova Oldřich z Vchynic dobře domluvil, chtěl ještě něco více mluviti, ale hrabě z Thurnu přistoupil rychle ke Slavatovi a popadl ho za ruku, jakož i Oldřich Kinský pana z Martinic - ale vůbec ještě se nevědělo, co se s nimi díti bude, zdali budou do věže dáni nebo do arestu vzati - a šli s nimi přímo do houfu stavů, kde jiní chytivše jich přímo k oknu je táhli, a tu teprve jeden každý soudil. že budou z oken metáni. Ano i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač dříve nic pro vysokomyslnost a vzpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve začali prositi, aby jejich hrdlům nebylo uškozeno, ruce vzpínajíce a pro Boha prosíce, nohama o zemi se opírali a o milost žádali."  

Pražský hrad - místo defenestrace. Snímek uživatele DigitalExtropy. - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pražský hrad - místo defenestrace. Snímek uživatele DigitalExtropy.Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Česká kancelář se nachází na Pražském hradě, ve vysoké úzké budově, která je přistavěna kolmo na linii Hradčan směrem ku Praze. Tomuto křídlu se říká Ludvíkovo, protože si je nechal zbudovat Ludvík Jagellonský jako svoje soukromé obydlí. Nad dnešní hradní zahradou na místě někdejšího příkopu má tato budova tři patra. Přečkala prakticky bez změn i přestavbu v době Marie Terezie, za první republiky byla citlivě rekonstruována. Zkusme si ta tři patra stručně popsat, protože to v našem příběhu hraje důležitou roli... První a druhé patro je řešeno podobně, jsou tam dvě nestejné místnosti. Blíž k Vladislavskému sálu je větší místnost, skoro 60 metrů čtverečních, se dvěma okny hledícími k Letné a jedním oknem směrem ke Strahovu. Druhá, menší místnost (no, menší... rozloha 9 a 1/2 krát 4 metry), tak ta měla velké průčelní okno směrem ku Praze a v postranních stěnách bylo po jednom oknu. Ještě je tu třetí patro... Tam už byl jenom jediný velký nepřepažený sál.  

"Tradice a také literatura umisťovaly od dávných dob dějiště defenestrace do druhého patra," teď jsme se zrovna začetli do knížky doktora Josefa Petráně o Staroměstské exekuci. "V roce 1884 však byly po rozboru dostupných údajů a některých měření položeny místnosti české kanceláře do patra prvního." Tak první, nebo druhé? On je přece rozdíl vypadnout z okna v různé etáži... Správnému umístění české kanceláře napomohl zápis jednoho z hlavních herců toho dramatického kusu, Viléma Slavaty: "Vtom se všickni stavové podobojí z míst svých vyzdvihli a ze Zelené světnice u velikém množství i s přimíšením přišlých měšťanů pražských do kanceláře české šli, kde je již místodržící očekávali a (aby se všickni tam směstnati mohli) stolice i truhly v jedno snésti dali." Jinde se zase mluví "o houfu lidu z paláce do kanceláře se tlačícího." Což svědčí o tom, že místnosti české kanceláře byly vedle Vladislavského sálu, ve stejném podlaží - jinak by houf tlačící se z paláce musil použít schodiště. "Z okna, o kterém se předpokládá, že bylo defenestrační, je výhled dolů na poměrně úzký prostor, uzavřený z levé strany vnější stěnou Vladislavského paláce, po pravé ruce pak vyhlídkovou terasou postavenou na zdi, která tu byla už v 17. století. Úzký obdélníkový dvorek je úplně uzavřen menším křídlem budovy naproti Ludvíkovu traktu. Byla naměřena (z okna na zem) výška 15 metrů a 60 centimetrů, což přibližně odpovídalo dvaceti osmi loktům pražským, které uvedl jako výšku svého pádu Vilém Slavata." 

Pražská defenestrace v roce 1618, holanský soudobý leták. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pražská defenestrace v roce 1618, holanský soudobý leták.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vše bylo nachystáno. Máme budoucí oběti... vykonavatele exekuce... místo činu i místo dopadu... čas. Teď už jenom zbývá, aby akce proběhla. Aby ji někdo spustil. Dal k ní povel, signál. Kdo? "Smečanský (tak se říkalo Jaroslavu Bořitovi z Martinic, protože získal u Smečna a u Slaného značný majetek) žádal žalostivě, aby mu bylo zpovědníka dopřáno. Načež mu bylo zkrátka řečeno: ´Ale právě hned tobě sem ještě ty šelmovské jezuvity přivedeme!´ A druzí pravili, aby poručil duši Pánu Bohu. Slavata pak ne zpovědníka, ale rovnou Pána Boha prosil, aby ráčil s ním býti." Cílem příchodu stovky českých pánů tohoto květnového dne na Pražský hrad byla demonstrativní politická vražda. Ta oběť měla být krvavá a měla se stát před očima celé Prahy. Co je zvláštní, že ani ti váhající, sympatizující nebo přímo se hlásící k českobratrským ideálům nenásilí se odsouzenců nezastali. Nenašli dost odvahy?... Skupině radikálních politiků, kteří celou akci domluvili předchozí noci za zdmi malostranského paláce Smiřických, šlo právě o tento efekt. Pod sugestivním vlivem drastické podívané chtěli strhnout jinak nejednotný, rozpačitý stavovský kolektiv do akce. Společná vina... ano, ta se měla stát základem společného odhodlání.  

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich Michal Hýzrle z ChodůFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ještě předtím, než se exekuce rozeběhla, si vzal slovo Jindřich Matyáš Thurn. Podle pamětí císařského důstojníka a nám dobře známého Jindřicha Hýzrleho z Chodů měl těsně před vyhozením k Slavatovi a Martinicovi prohlásit: "Pohleďte, vy křivopřísežní bohapustí lotři, vy zrádci vlasti, obecného míru a naší víry, co jste učinili proti nám, naší víře i proti Majestátu Jeho Milosti císařské, jeho vlastní rukou a pečetí stvrzenému! Za to se vám dostane mzdy, kterou si zasloužíte!" A mohlo se začít.  

"Nebyli připuštěni k žádné milosti a jeden po druhém -nejprve však Martinic, protože Kinský, jsa čerstvější a maje pomoc větší nežli hrabě z Thurnu, jenž se dříve Slavaty chopil, dostal se s ním dříve k tomu oknu, u kterého sekretáři obyčejně své věci vyřizovali. S velikým křikem ´ach, ach, ouvé!´ přičemž se každý z nich držel rámu oken rukama, které však, když je přes ně tloukli, naposledy pustiti musili, z téhož okna k východu slunce hledícího, v plášti se svými rapíry i s jinými ozdobami svými, jak byli v kanceláři zastiženi, do příkopů dolů pod palácem, od druhých hlubších příkopů zdí oddělených, po hlavách smetáni byli jakožto nehodni tohoto místa a úřadu, jehož sobě vážiti neuměli. nýbrž na veliké zlehčení slavné důstojnosti císařské a na zkázu vlasti svého užívali, a to podle starobylého příkladu v Království českém a v městech pražských, jakýž i nad onou Jezabel, trapičkou lidu izraelského, byl vykonán a užíván byl u Římanů i jiných slavných národů, kteří takové rušitele obecného dobrého ze skala jiných vysokých míst metali."  

Z věty Pavla Skály ze Zhoře (mimochodem - byla to věta jako tasemnice!) nepřímo zaznívá obhajoba toho drastického činu. Jako by autor říkal - nikoli naplno, ale v podtextu: No tak, prosím vás, berme to tak, že když z výšky metali takové slavné národy jako byli staří Římané, ano?, no a když i v Bibli se dočteme o trestu pro tyranskou královnu Jezabel, která desítky let ovládala svého muže a poté své syny, tak její trest spočíval ve vyhození z okna věže, když se právě neprozřetelně vykláněla... no a proč bychom my měli mít nějaké výčitky, svrháváme-li z okna v prvním patře Pražského hradu rušitele obecného dobrého a odbojníky Království českého...? Pavel Skála a všichni ostatní očití svědkové i neočití reportéři se shodují, že jako první byl na řadě Martinic. 

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera. - Foto: Světozor rok 1869, číslo 25, Wikipedia, public domain - volné dílo

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.Foto: Světozor rok 1869, číslo 25, Wikipedia, public domain - volné dílo

"Nejprve na hraběte z Martinic čtyři osoby ze stavu panského a jedna z rytířského, totiž Vilém starší z Lobkovic, Albrecht ze Smiřic, Oldřich z Vchynic, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř, mocí na něj sáhly a popadše jej za obě ruce, tuze jej držely. Vtom pak výše dotčené osoby hraběte z Martinic od země pozdvihly a jej v černém kanafácovém tupltykytou podšitém plášti i s rapírem a tulichem, však bez klobouku po hlavě z okna ven do hlubiny zámeckého příkopu hanebně jsou vyhodili. Když padal, slyšet bylo, jak silně volal: ´Jesus Maria!" Je až neskutečné, co všecko si Vilém Slavata, kterého za chvilku čekalo totéž, dokázal zapamatovat a po letech si na to vzpomněl. Dokonce přesně popsal kanafácový tupltyklytou podšitý plášť, což je plášť z hrubší tkaniny s dvojitou taftovou podšívkou.  

Po pádu, když vyhazovači poznali, že oběť přežila, po Martinicovi z oken stříleli: "Jak dolů spadl a chtěl utéci, byl na ruce postřelen, ta však nebyla zlomená a rána nebyla smrtelná, neboť kulka mezi mase a kůží zůstala." To potvrzovali oba dva, Slavata i Martinic, že dolů do příkopu se za nimi střílelo z ručnic. Je kupodivu, že na tak krátkou vzdálenost, nějakých pětadvacet metrů, zasáhlo tak málo dobře mířených střel svůj cíl. Snad s výjimkou Martinicovy ruky. Pánové v kanceláři byli velmi zkušenými lovci, někteří z hlavních organizátorů byli vojáci. Vysvětlení: je nasnadě, když pohlédneme z oken české kanceláře a Vladislavského paláce, odkud se střílelo, na místo, kde leželi místodržící. Vlastně: nepohlédneme, protože z oken tam totiž vůbec vidět není. Ve výhledu brání buďto římsa nebo hradební zeď. Výstřely byly vypáleny naslepo. Kdo je vidět mohl, to byla stavovská čeleď, která vyběhla z Vladislavského paláce na hradební zeď - to je na místě dnešní vyhlídkové terasy. Tam uviděli pod sebou postižené Slavatu a Martinice, byl vyhozen i písař Fabricius, jak si ještě povíme, ale ten stačil před střelbou uprchnout. Ti dva dole leželi, nikdo shora nevěděl, jestli jsou zranění, jestli neumírají. Nebylo možné dostat se k nim dolů. Thurn a ještě další na přihlížející, kteří se nacházeli na valu, volali na čeleď, aby po pánech v příkopu střílela. Martinice zasáhly nakonec tři rány, ale zranily ho jenom lehce. V nebezpečné situaci ho vedl pud sebezáchovy. Byl docela duchapřítomný. Natáhl se vedle Slavaty bez hnutí, takže střelci údajně, když odcházeli z valů, křičeli: "Psi mají již dost! Leží tam mrtvi!"  

Moment... Přeskočili jsme tok událostí. Vždyť vlastně ještě nedošlo na dalšího v pořadí. "Vzácní páni, tu máte druhého!" To byla slova Jindřicha Matyáše Thurna. Ukazoval na Slavatu. "Slavata chytil se pravou rukou okna; hruškou dýky nebo kordu bil ho někdo přes články prstů tak, že se pustil rámu a sletěl do hlubiny." Slavatův pád byl horší než Martinicův. Při pádu se poranil o kamennou římsu dolního okna, pak se svalil do hradního příkopu a ležel tu napolo mrtev. "Byl ve velikém nebezpečí, že se udusí krví, která prýštila z rány na hlavě a stékala mu do úst, a také pláštěm, ze kterého se nemohl vyprostit. Martinic přivalil se k němu, pomazal ho pod nosem a na spáncích balsámem, jenž pode obyčeje tehdejšího měl při sobě ve stříbrné lahvičce, a povzbuzoval ho i napomínal, aby se posilňoval modlitbami." Slavata později tvrdil, že se po celou dobu usilovně modlil k Panně Marii.  

Jindřich hrabě Šlik - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich hrabě ŠlikFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nejlépe ze všech uměl padat písař Fabricius. "Sekretář Filip Fabricius, který s úzkostí přihlížel hroznému výjevu, přistoupil k hraběti Šlikovi, prose ho za ochranu. Stavové, chtějíce se však na něm pomstít za Michnu, jehož nemohli stihnout, poslali služebníka za jeho pány. Dopadl velice rozmrzen." Trefně vyjádřeno. Sletí-li člověk z šestnácti metrů, to už musí notně rozmrzet. Fabricius, původním povoláním písař, si rozhodně zasloužil pozdější šlechtický predikát "von Hohenfall."
Neboli pán "z Vysokého Pádu". "Obraceje se k Martinicovi Fabricius pravil: ´Ale cožpak jsem jim jen udělal, že mne také vyhodili?´" Martinicovi sice nebylo po pádu zrovna nejlíp, ale přesto odpověděl vyčerpávajícím způsobem: "Pane Filipe, není nyní k tomu času tak se tázati a čekati, co stavové odpovědí. Poněvadž jste z nás nejčerstvější, vstanouce raději, pomozme panu Slavatovi a donesme ho pospolu do domu paní kancléřové!" Slavatu nakonec zachránili nikoli jeho spolutrpitelé, ale služebníci. Vynesli zraněného z příkopu zadní branou vedle Černé věže (tam je dnes vstup do Hradu od Starých zámeckých schodů), a Jiřskou ulicí ho dopravili do Lobkovicova domu. A Martinic? Martinic po letu dopadl, vstal, oprášil se, zjistil, že má tři zásahy kulemi, ale dvě z nich jsou jenom škrábnutí a to třetí taky není příliš nebezpečné, a po již zmíněné konverzaci s písařem Fabriciem se vydrápal z hradního příkopu. Za lehkého kulhání se dostal podél hradeb a mohl klidně vylézt "po žebříku oknem až na zem dolů spuštěném (vypráví svědek Slavata) do zadní čelední světnice Lobkovicova domu, který stál na konci Jiřské ulice u Černé věže, a tam se oddat péči paní Polyxeny, choti nejvyššího kancléře. Přízemní okna nejsou v těch místech moc vysoko." A zbývá ještě osud budoucího pána "z Vysokého pádu." Když bylo po všem, utekl z příkopu rovnou ke Klárovu a u přívozu naproti dnešnímu Rudolfinu se dal přepravit na druhou stranu Vltavy, na Staré Město, odtud pak pokračoval rovnou do Vídně.  

"Ačkoli všickni to zachování všech při hrdle zázračnému řízení a opatrování božskému připisovali, někteří však pověrčiví lidé náboženství římského tu ochranu jich připisovali Panně Marii Matce Boží, že prý ona právě v tu dobu, kdy dolů lítali, ukázala se v místě tom v plášti nákladném barvy nebeské,a berouc jednoho po druhém z nich do křídla téhož pláště je pěkně a povlovně skládala na zem. A to že bylo spatříno od nějaké ženy, která buď že z pověry sama sobě to vymyslela pro dosažení ouplatku dobrého, anebo že od někoho byla na to navedena tím se honositi a neviny jich doličovati se nezpěčovala." 

Ale on ten kaskadérský dopad všech tří pánů - snad kromě pana Slavaty, ale kdyby se při defenestraci hrubě nebránil, možná byl též v pořádku - on ten dopad byl stejně neobvyklý a nečekaný. Pohled z okna kanceláře do šestnáctimetrové hloubky ještě dnes vyvolává otázku, jak to, že si při vyhození přinejmenším nezlámali nějaký ten úd, zvlášť když si uvědomíme, že oba páni byli poněkud při těle. Nejvíc překvapeni byli sami postižení, jakož i ti, kteří je z okna vyhodili. Vypadalo to jako zázrak. Tehdejší doba si na zázraky potrpěla. Podle jedné verze snesli vyhozené muže na svých křídlech andělé, ale sami účastníci vypovídali o Panně Marii. Svůj popis defenestrace končí Filip Fabricius těmito slovy: "Budiž Bohu na věky chvála, že pro jméno jeho svaté mně trpěti dáti ráčil! Svaté a blahoslavené Panny Marie, kteráž se tehdy matkou vpravdě prokazovala spatřiti dala, skrze kteréž orodování z nebezpečenství tehdejší smrti vysvobozen jsem, budiž na věky jméno pochváleno!"  

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Protestanti měli ovšem na věc náhled jiný. Vyhovoval jim spíš prozaický výklad. "Ale po lidsku o tom pádu jejich mluvě," píše Pavel Skála ze Zhoře, "i to mohlo těm osobám hrubě býti nápomocno, že se v tom pádu smrtelně neztloukli aneb dokonce nezabili, že upadli právě na místo a smetiště, na něž vrátní kanceláře české od mnoha let neustále kancelář vymetali i druhou světnici, v níž osoby přísežné obyčejně sedají, a dotčeným oknem všechno smetí dolů sypali." Podivuhodné zachránění místodržících nezajímalo jen katolíky, ale i turecké diplomaty. Za dvě léta nato, roku 1620, Václav Budovec v rozmluvě s tureckým poselstvím říkal o defenestraci, "že v tom příkopu pod tím oknem hrubá hromada papíru, co tak z kanceláře od zbytečných listů a papírů z toho i dolejšího okna dolů vyházeli, byla, a tak že ti vyhození měkce na tu hromadu papíru padli a proto se neurazili."  

Tento význam už české sloveso "urazit" ztratilo. Urazit se znamenalo totiž nejenom býti dotčen, ale také utrpět úderem úraz. Slavata, který ten Budovcův rozhovor znal z doslechu, proti tomu rozhodně namítal, že ne, že pod okny žádná hromada papírů nebyla, že on, hrabě Slavata "z toho okna vyhozený ne měkce na papíry, ale tvrdě na kamení pod oknem ležící padl jsem, takže jsem se nemálo ztloukl a sobě hrubě na životě a zdraví ublížil." Můžeme věřit hromadě smetí a papírů a (kdoví), třeba ještě horšího dopadu (naši předkové byli děsní nepořádníci, no představte, pod okny úřadu samotné české vlády takový brajgl!), ale pokusme se poučit se u odborníků v oboru teorie pádů.  

Romantická malba pražské defenestrace z roku 1618 podle Karla Svobody z roku 1844 - Foto: Národní muzeum Praha, Wikipedia, public domain - volné dílo

Romantická malba pražské defenestrace z roku 1618 podle Karla Svobody z roku 1844Foto: Národní muzeum Praha, Wikipedia, public domain - volné dílo

Profesor Jaromír Tesař, vynikající soudní lékař, autor několikerých učebnic soudního lékařství, takovým odborníkem bezesporu byl. Po bedlivém zvážení všech okolností toho pražského pádu napsal svůj posudek: "Při pádu lidského těla z výše záleží na podložce, na kterou tělo dopadne. Kdyby šlo o rovnou nebo téměř rovnou tvrdou plochu (například kamenitou nebo skalnatou), došlo by z výše 15 - 16 metrů určitě k závažným zraněním (zlomeniny končetin, páteře, žeber nebo lebky). Tato zranění vedou většinou k smrti. Dochází i k poranění vnitřních orgánů, například roztržení sleziny, jater, utržení srdce a podobně. Ani smetiště by úplně nezabránilo nějakému poranění. Mimoto smetiště by muselo být dosti vysoké, měkké a značně pružné, protože síla dopadu silnějšího člověka z tak velké výše je značná. Kromě toho nelze předpokládat, že by se na takovém svahu podobné smetiště udrželo. To, že nedošlo ke zranění tří osob po pádu z výše 15 - 16 metrů, lze však vysvětlit jinak. Svah byl dosti prudký. Nedošlo proto při dopadu těla k náhlému zastavení těla (což má právě za následek těžká zranění), ale jen k mírnému zabrzdění a tangenciálnímu posunu po šikmé ploše. Těla na tuto šikmou plochu nedopadla zřejmě hlavou, ale buď hýžděmi, zády nebo bokem, Po dotyku s podložkou došlo k posunu těla po silně sešikmeném svahu a tím k tření těla na povrchu svahu a zabrzdění. Samozřejmě, že při tomto mechanismu mohlo dojít i ke kutálení se po svahu. Tak lze snadno vysvětlit, že ani jeden z padajících neměl vážnější zranění a Martinic a Fabricius byli schopni ihned odejít, respektive utíkat. Oblek, který v té době býval dosti silný, snadno mohlo zabránit oděrkám na těle. Tržná rána na hlavě Slavatově mohla nastat jak o římsu dolejšího okna, tak i případně o nějaký kámen nebo výčnělek na svahu, na který dopadl. Při tom, spíše než při nárazu na římsu, mohlo dojít k lehkému otřesu mozku a bezvědomí."  

Ti tři přežili. Byl to první případ defenestrace z těch dosavadních tří, kdy české "metání z okna" dopadlo pro postižené dobře. Země Koruny české však vposled dopadly mnohem hůř. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas