20. října  2002 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

381. schůzka: Budovec

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Mnoho společných zájmů patrně neměli - o pět let starší Jan a mladší Václav, synové Adama Budovce. O Janovi šla pověst, že toho času v Čechách rovného nebylo, který by koně svého lépe vyjeti uměl. O Václavových dovednostech se nemluvilo. Vypovídají však o něm podpisy v matrikách slavných škol, zmínky v dopisech i pozdějších literárních dílech, vzpomínky na léta studentská.

Václav Budovec byl mladší syn Budovcova rodu. On byl vlastně nejmladší - čtvrtý potomek v řadě, který se Adamovi 28. srpna roku 1551. narodil. Jeho rod se psal z Budova, který se nacházel v kraji loketském, nedaleko Bochova, a v erbu měl tři červené pruhy ve stříbrné poli. Jakýsi společný předek příbuzných Budovců a Doupovců obrátil prý svou statečností útěk českých bojovníků před Uhry ve skvělé vítězství a český kníže mu prý udělal tři červené čáry přes jeho bílý štít tím, že své knížecí prsty namočil do krve prýštící z rytířových ran. 

Plán Říma z roku 1688.

Plán Říma z roku 1688.

Leč vraťme se k našemu benjamínkovi. Sotva přišel na svět, odstěhovali se Budovcové do Janoviček u Kutné Hory. (Poctivý, ale nepříliš zámožný rytíř se tím dost zadlužil.) Na tomto světě na něj čekala (když přeskočíme nejranější dětství) škola. Tatík prošel wittenberskou universitou (poznal tam osobně Martina Luthera), takže měl pro synovu touhu po vzdělání značné pochopení. Peníze na Wittenberk všal doma nebyly. A nebyly ani na pražské vysoké učení. Věru: sklíčeně se vrací Václav Budovec z Karolina domů. Otec zůstal dlužen jeho učiteli 19 kop platu. Co teď? Zůstat doma? Poslali ho ve čtrnácti letech do Vídně, ale ani tam nepochodil. (I dnes bez peněz těžko pochodí, což nemusí zjistit až ve Vídni, k tomu názoru se klidně dojde i doma.) Naštěstí kde se vzal, tu se vzal zámožný strýc Adam Bohdánecký z Hodkova. Nabídl se, že vezme sedmnáctiletého synovce jako společníka s sebou na cestu do Itálie. Ten výlet do Říma byl poučný, leč Václav byl český bratr. Jako takový neměl věru valného pochopení pro renesanční nevázanost, jež tam žel panovala. "Nevěstka babylonská je Řím - Babylon, který dozajista padne." (Václav neměl z italského poznávacího pobytu ten správný pojem.) "V Itálii je, jak mohu dosvědčit já, který jsem to zkusil v mládí, mnoho přemlouvání a konfliktů s tělem a krví, plných nebezpečí, z nichž ne všichni (ba málokteří) vyjdou vítězně." A jak vyšel z konfliktu s tělem a krví Václav Budovec v Itálii? Vítězně? Raději to nerozváděl a tak to nebude činit ani my. 

"Nebyla to jen setrvačnost rodinné tradice, když se osmnáctiletý Budovec vypravil s mladými přáteli a budoucími spolužáky do Vittemberka," dovídáme se z knihy Noemi Rejchrtové o Václavu Budovcovi. "Bratrští kněží, duchovní poradci svých šlechtických svěřenců, obzvlášť ti, jimž wittenberská universita byla alma mater, mohli ji s dobrým svědomím doporučit." Ve Wittenberce však mladý Budovec nevydržel celou dobu studia. Ono se tam totiž leccos změnilo. (Což jsme si už říkali, když jsme se probírali životními osudy Jana Jessenia.) Namísto tolerance zde nastoupila nesmířlivost, na funkce dosavadních učitelů, vyznavačů Melanchtonových, se dostali věrní, nekompromisní luteráni. Což se bratrským studentům z Čech a Moravy nelíbilo a tak se porozhlíželi po nové škole. Kde ji však v té rozdělené Evropě najít? Patrně to byla Ženeva. Patrně. Marně jeho jméno hledáme v ženevské universitní matrice. Jakousi stopu jsme našli v jistém soukromém dopise, ve kterém je zmínka u Budovcova pobytu u Ženevského jezera. Jenomže i v Ženevě zaplály hranice, na kterých hořeli ideoví protivníci. Konkrétně to byl lékař Servet, se kterým se takto Calvin vypořádal, a Servetův obhájce si mohl jenom smutně povzdychnout: "Potomstvo nepochopí, proč jsme museli žít v tak hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo." 

Bartolomějská noc. Autor Francois Dubois. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bartolomějská noc. Autor Francois Dubois.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vraždilo se na obou stranách. Václavu Budovcovi bylo jedenadvacet let, když se po Evropě roznesla zpráva o hrůze jedné srpnové noci v Paříži, která vstoupila do dějin jako noc "bartolomějská." Katolická panovnice Kateřina Medicejská vdávala svou dceru Markétu za hugenota Jindřicha Navarrského, aby bylo celé Francii demonstrováno smíření zapřísáhlých odpůrců většinové strany katolické s hugenotskou menšinou. Předáci hugenotů se shromáždili v Paříži k svatebnímu veselí. Tak pohromadě a rozveselené je chce mít novomanželova tchyně, aby mohla provést svůj záměr. Paříž se tu noc topí v krvi - na 3000 hugenotů bylo přepadeno a zavražděno. Ta krvavá lázeň pařížská, jejíž hrůza obešla Evropu, strhla Francii do nové občanské války. V této době tráví (podle vlastního zápisu) Václav Budovec už tři roky ve Francii, zcela nadšen hugenoty a jejich statečným bojem na život a na smrt. Do konce života bude mít tuto statečnost na paměti. Ano, a ještě jedno ponaučení si bratrský rytíř a humanista přinese z Francie: "Protož, ó králové a knížata, nedejte se svodit těmi, kteří vám radí, abyste pro náboženství krev vylévati měli." 

Ono bylo skoro bezpečnější zůstat doma. Tam byl klid. (Pořád ještě.) Václav Budovec si to ale zamířil do Londýna, a taky do Skotska, a odtud přes Nizozemí a Dánsko do Německa, kde směřoval zejména do Rostocku, neboť tam žil luterský teolog profesor David Chytraeus. Ten Budovce přemluvil, aby cestování nepověsil na hřebík, nýbrž v něm pokračoval, leč směrem na východ. A nejenom to - taky mu dodal sebevědomí. Václavovi velmi chybělo - on snad musel mít celý komplex méněcennosti, i když k tomu nebyl valný důvod. "Moje jmění je docela malé a špatné." A co jmění, peníze byly, peníze budou... ještě víc zmínek se týká vlastní neschopnosti v používání jazyka, neuhlazenosti ve výrazivu, chybějící eleganci, dokonce pocitu chátrání. "Při rozmluvách s různým druhem lidí zapomínám nejen eleganci latinského jazyka, ale téměř i domácího. A taky kvůli prvním literárním pokusům má výčitky: "Bůh mi svědek - ne jednou, ale tisíckrát jsem se styděl." A když mluvit s rostockým profesorem Chytraeem o své chuti psát, zapřísahal ho: "Nemám pošetilou touhu po slávičce!" S cestami do světa si však pokoj nedal. V tomto ohledu výčitek neměl. Bylo mu šestadvacet, když se vydal do Cařihradu s císařskou družinou, která vezla sultánovi dary. "Shledal jsem, kolik jsem při té rychlosti cestování vůbec mohl pozorovat." (Copak by asi musel říkat dnes, kdy se z Prahy do Istanbulu letí ani ne tři hodiny!) "Tedy shledal jsem, že většina vesnic, kterými jsme projeli, až na dva dni před Cařihradem vyznává víru křesťanskou; jen kdyby život jejich rovnal se tomuto jménu!" Budovec si náramně stěžoval, že "tací Řekové propadli nepopsatelnému duchovnímu úpadku, nic neumějí, církevním knihám, psaným starou řečtinou, nerozumějí - a přitom jsou nesnesitelně pyšní. Peněz, které mají, používají k vydržování lenošných mnichů, místo aby založili třeba jen jedinou malou školu." 

Aby pronikl ke způsobu náboženského myšlení Turků, vzal si Václav Budovec s sebou latinský překlad koránu. Sedm let strávených v Turecku u cařihradského dvora (ve funkci hofmistra v sídle císařské delegace) ho poznamenalo na celý život. Přijel jako mladík citlivý, vnímavý. Nádhera sultánovy říše ho značně oslnila, mnoho musel přemýšlet o zbožnosti mohamedánů, které nemohl upřít značnou podmanivost. O to úpornější vnitřní zápas bylo mu vést, aby si znova probojoval své krédo křesťanské. Přesvědčil se, že "snadné je sklouznutí k bludu," a proto že je dobře vědět, "čemu věří, oč mu jde, čím se nesmí nechat zmást, co je podstatné, co balast."  

A uměl to - tedy rozeznat, co je podstatné a co balast? Pokoušel se o to. Tak dospěl poprvé k závěru, že všechny křesťanské věroučné spory jsou v podstatě malicherné, že je potřeba společného, jednotného postupu, jakéhosi ekumenismu. Tedy nikoli poštěkávání jednotlivých druhů křesťanů na sebe. Do vlasti se Václav vrací už velice vyzrálý vším, co zažil i co promyslili. Nadto umí slušně turecky, arabsky a i řecky. Pečlivě studoval zvyklosti, náboženství i dějiny všech národností, se kterými v Cařihradě přicházel do styku. Zbavil se studu a začal psát. Nejprve Krátký spis o zlatém budoucím a již nastávajícím věku, a hned na to i svoji hlavní a největší knihu - Antialkorán. 

Znak Vartemberků - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Znak VartemberkůFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Roku 1584 dovršil Václav Budovec z Budova Kristova léta. Ve víře byl utvrzen, pochytil mnohou moudrost universitní i zkušenostní, posunul si svůj žebříček hodnot. Cestování má už dost. Chce se oženit (však taky bylo už na čase), dostat se do hlavního města a společensky zakotvit. Těmto všem vytčeným cílům přecházely (podle jeho vlastních zápisů) tragické rodinné události. Válka? Ne. Mor. Morové epidemii roku 1582 podlehla celá početná rodina jeho sestry Mariany. V jaké podobě - či snad přímo funkci - vstoupil Budovec do veřejného života? Jako císařský rada při apelačním soudě. Působivý post. Působivý, to ano, leč - nepříliš výnosný - jeho výhodou však byla možnost usadit se ve vytoužené Praze. Co na té Praze jenom viděl? Koupil si dům v Kaprově ulici - a když už se takhle zabydlel, začal uvažovat o sňatku. Jenom ty peníze pořád nějak nebyly... "Odkud bych já k jakým penězům přijíti mohl, věděti nemohu, neboť i při dvoře služba naše se nám ničemně platí." Nezbývalo, než si vyhlédnout výhodnou partii... Ó nikoli, myšlenky páně Budovcovy se neubíraly tímto směrem. Rozhodně si nemínil vypomoci sňatkem finančně. Ale oženil se... Vzal si Annu z Vartemberka. To ovšem byla dívka z náramně vzácného rodu, leč statky neoplývající. Její rodiče vlastnili pouze šosovní stateček u Mladé Boleslavě. Hlavní bylo, že Anička patřila do jednoty bratrské - to bylo pro Budovce hodnotou převažující. O tom svědčí vlastnoruční záznam o sňatku, kterým vyžaduje touhu po věčném svazku v Kristu. "Nedlouho po nevypočítavém sňatku se Budovcova hmotná situace přece poněkud zlepšila - stal se totiž dědicem po třech svých strýcích. Toto dědictví způsobilo zřejmě jistý obrat v jeho zálibách - začalo jej těšit zvelebování a zvětšování malého zatím panství. Ponechal si Mnichovo Hradiště , něco prodal, něco zakoupil - Zásadku, poté i Kláštersko. Hradišťská tvrz vábností nevynikala, ale on ji přestavěl na nový zámek." Nový pán vymohl Mnichovu Hradišti privilegium na čtyři výroční trhy, výhodněji upravil dědické právo, platy z trhů a jarmarků měly sloužit obecnému dobru, nikoli jemu, třiatřiceti měšťanům udělil várečné právo, řemeslnickým cechům buď potvrdil nebo dal řády. Zdá se, jako by to ho hospodaření "na svém" začalo bavit... Opravdu se v něm našel, takže později (když se věnoval mnohem víc politice) občas zalitoval: "Věru škoda, že nemůžu mnoho při své hospodářstvíčku bejvati!" 

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Šestadvacetiletý kdysi mladík brával rozpačitě papír a pero do rukou. Měl sice nejasné povědomí, že umí formulovat pěkný dopis i poutavé vyprávění, přece jenom však tak činil s velkou vnitřní nejistotou. Ještě že tu byl vlídný roztocký profesor Chytraeus, který svého žáka povzbuzoval. Zdá se, že Budovec byl člověk až nezdravě plachý. Když mu čeští stavové na sněmu v roce 1603. nabídli, aby mluvil jejich jménem o otázce náboženské a postavil se tak proti křivdě, která se děje protestantům, "pán z Budova v tom se ohlásil, že to učiniti ani tou měrou od nich mluviti nemůžeme." Nakonec nadléhání podlehl, "ale po mnohých odpořích!" Takže se stal politikem vlastně proti vůli. On vlastně vpadl doprostřed stále sílícího sporu mezi katolíky a protestanty v zemích Koruny české. Hlavně v Čechách tvořili katolíci slabou menšinu, tento početní stav je zřejmě deprimoval, takže například Adam ze Šternberka na sněmu v roce 1609 zatrpkle prohlašuje, že "na jednu osobu podjednou dobře se nachází třicet osob podobojí." Trošku to bylo přehnané, protože horlivé úsilí Tovaryšstva Ježíšova začalo přinášet své výsledky. Situace se z jejich pohledu vylepšila, když se nejvyšším kancléřem Českého království stal katolík Bořita z Martinic. A mocenská sestava se mění dál ve prospěch katolické menšiny: arcibiskupův bratr Václav Berka z Dubé je nejvyšším komorníkem, Zdeněk z Lobkovic se stává nejvyšším kancléřem. Všichni vášnivě nesmiřitelní katolíci, odchovanci jezuitů. "Císař Rudolf nikdá za svého šťastného panování nikoho neutiskoval, ani komu jinému utiskovati nedopouštěl," utěšovali se čeští protestanti, a byla to pravda: císař bojovné povahy rozhodně nebyl, měl rád klid, pokud možno vyčkával. Jenomže ono se všechno začalo pomalu, ale jistě měnit. Jezuité mistrně analyzují situaci, promyšleně reagují, neoddávají se iluzím, zato zakládají nové koleje, působí na italské a španělské manželky českých pánů (od nástupu Habsburků jsou tyto sňatky v módě), cílevědomě pronikají do politického života, papežská diplomacie pracuje na plné obrátky. Čeští protestanti se naivně spoléhají na císařovu dobrotu. 

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Poněkud jinak tomu bylo na Moravě. Mladší přítel Václava Budovce, politicky nejinformovanější muž českých protestantů Karel Starší ze Žerotína tušil, že politická pasivita by mohla být osudná. Kromě toho - Karel ze Žerotína měl na Moravě potíže. Do nejvyšších zemských úřadů se tady dostali jeho nepřátelé, kteří svoji činnost zahájili stížným listem, obviňujícím pana ze Žerotína ze zlehčování císařova majestátu, ba z velezrady (pozor, začíná se používat čím dále tím větší kalibr), to vše spojeno s narážkami na jeho náboženské přesvědčení (Karel Starší ze Žerotína byl vychován v českobratrské víře a v dospělosti se stal ochráncem i světskou hlavou jednoty na Moravě; ještě drobná poznámka na okraj: říkalo se mu "kacířský baron"). Další body obžaloby, kterou vypracovali jeho zavilý nepřítel Zikmund z Ditrichštejna (zemský podkomoří) a nejvyšší komorník Ladislav Berka z Dubé, mluvily o nepřízni vůči panovnickému rodu (velice nebezpečné nařknutí!), dále o podezřelé cestě do Francie, půjčky francouzskému králi Jindřichovi IV. (neboli styky se zahraničními diverzními centrálami!), kterážto obžaloba byla předložena královské kanceláři." A co na to moravští stavové? Zmohli se na obhajobu (poněkud chabou), list císaři, kterým Žerotína hájili, ale dál žádnou aktivitu nevyvíjeli. Celá tíha situace spočívala na bedrech obžalovaného. No dobře - ale co to má společného s Václavem Budovcem? Budovec byl nedlouho předtím Žerotínovým hostem, slavili spolu narození jeho syna, kterému byl Budovec kmotrem (darem mu přinesl Bibli kralickou). Český Václav prosí svého moravského přítele Karla, aby pomstu za křivdy přenechal Bohu, aby pečoval mír a aby si trošku víc hleděl kancléře Zdeňka z Lobkovic a snažil se naklonit i další katolické politiky. Co na to Karel ze Žerotína? Na tohle poněkud hrubé nepochopení Budovcovo odpověděl Žerotín se šarmem jemu vlastním, avšak taky s neskrývanou podrážděností: "Napaden nejsem já, má rodina, můj majetek. Nepřátelé usilují těmito podrazy o zmar této země, o vyvrácení zákonů a práva, o rozvrat naší ústavy a o zánik svobod. V tom smyslu je má pře do té míry spjata s prospěchem vlasti, že kdybych svou věc vzdal, nutně ji zradím. Hájím-li vlast a toužím-li bez újmy žít ve svobodné vlasti, vystavuji-li se nebezpečí, když ji i sebe chráním, nezmocňuji se otěží moci Boží, ani nepředjímám nadměrnou horlivostí spravedlnost Boha nejvýš dobrého a mocného, ale plním své povinnosti. Nejednám násilně, ale podle práva; násilí nepůsobím, ale odrážím; to káže přirozenost, to povoluje náboženství. Chceš snad, aby oněměl, abych i já mlčky zahynul, aniž bych obhájil svou při, a nepřátelům, kteří by mne zdolali, aby se pak otevřela cesta ke zničení celé Moravy? Co na tom, že mi předhazuješ svízelnost doby, či změnu poměrů ve státě, nebo osudnou netečnost lidí? Vždyť třebaže to sám vidím, přece nepozbývám odvahy. Ale vtírat se do přízně Lobkovice byla by zřejmá - promiň mi ten výraz - nepříčetnost. Což skutečně neznáš toho člověka, nepřítele poctivosti a čestnosti, nenasytného ziskuchtivce, nespolehlivého svou nestálostí, pyšného nadutce, který o spravedlivosti pře mé ví stejně dobře jako má? Oč tedy bude lépe důstojně přehlížet ty lidi, než získávat je hanebným pochlebováním! Když jsem ti takto vyložil své důvody, je na Tobě, abys je vážil. Váhy neposílám - máš své, a spolehlivé." 

Staletí předtím a staletí potom jsme neměli politika takového formátu jakým byl Karel Starší ze Žerotína. Samozřejmě, že tuto osobnost na své pouti naší historie neodbudeme, ale dnes jsme si dali schůzku s jeho přítelem a rodícím se politikem Václavem Budovcem z Budova. Od Žerotína dostal ostrou lekci ještě před svým prvním politickým vystoupením, a zdá se, že mu to bylo jenom k dobru. Žerotín pronesl sám svou obhajobu a její ohlas byl tak mohutný, že moravský pán byl ze všech nařčení osvobozen. 

"Zvláštním císařským nařízením byla 2. září roku 1602. zakázána činnost českobratrských sborů (s odvoláním na mandát z července roku 1508, který vydal král Vladislav Jagellonský ´o pikartech, kteří se bratří jmenují´). Byly uzavřeny bratrské sbory v Mladé Boleslavi a Týně nad Vltavou. Na statcích krále a některých katolických šlechticů bylo přikázáno poddaným přestoupit ke katolictví; zvlášť aktivně se choval Bořita z Martinic, pán na Smečně, který nařídil svým poddaným pod trestem vyhoštění, aby o Velikonocích přišli ke zpovědi a přijali svátost oltářní jen pod způsobou chleba." Oba tyto mandáty, ten starý, jagellonský, i ten nový, od Rudolfa, byly s náležitou okázalostí trubači a bubeníky uvedeny ve známost. Všecko to troubení a bubnování a vyhlašování Budovec dozajista zaslechl... A dobře mu při tom asi nebylo. Byl zdrcen, ale zároveň... zároveň podivuhodně rozradován vnitřním mírem. (Čemuž lze stěží rozumět. Všecko, čeho si váží a čemu věří, se mu hroutí pod rukama a on pociťuje vnitřní mír?) Hrály v tom značnou roli úkazy zázračné. (Teď rozumím ještě míň.) Popisuje je pobělohorský exulant Pavel Skála ze Zhoře. To bylo tak: "Když Václav Budovec z Budova 5. ledna dle nového kalendáře (myslí se gregoriánského) roku 1603 ve tři hodiny na noc jel do Prahy ke sněmu, tehdy byv blízko u vsi Semčic na vrchu, ukázala se mu veliká záře, takže se všichni přítomní i manželka jeho domnívala, že někde asi dvou či tří mil vzdálí veliký oheň jest. A když patřili na ten úkaz nebeský, udělal se nad touž září dlouhý, veliký sloup ohnivý, nad nímž byla jakási libá světlost, kterýžto sloup trval beze vší proměny a pohnutí (což sic nebývá obyčejné při takových sloupích a světlech v povětří) na čtvrt hodiny. O čemž nazejtří týž Budovec paní Majdaleně z Vartemberka, mateři manželky své psal, s tím doložením, že toto vidění sloupu ohnivého bylo návěštím toho sloupu na poušti, kterýž lid Boží osvěcoval, jemu svítil, protivníkům pak lidu Božího stínil a je omračoval."
Kdoví, jestli to byla tato neidentifikovatelná událost, nebo možná něco reálnějšího, co přimělo Václava Budovce, aby vystoupil na zemském sněmu v Praze proti náboženskému útisku, ale - každopádně to udělal. Ohlas jeho vystoupení byl mohutný a souhlasný. Vraceje se pak zimní krajinou z Prahy domů do Mnichova Hradiště, neměl Václav Budovec už vidění žádné. Toho dne vstoupil na politické kolbiště. Jak už tu bylo jednou řečeno - takřka proti své vůli. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 26. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1170. schůzka: Od secese k moderně

    Na přelomu 19. a 20. století se děly věci! Nejen v politice, ve společenském dění, ve vědě a v technice, ale také v umění a kultuře. A sem bezesporu spadá i architektura.

     
  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas