14. července  2002 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

367. schůzka: Cesta Petra Voka z Bechyně přes Krumlov do Třeboně

Dobový pohled na Český Krumlov - Foto: Český Krumlov

Dobový pohled na Český KrumlovFoto: Český Krumlov

Pohřeb Viléma z Rožmberka, vypravený z Pražského hradu - po dvou měsících, kdy byl mrtvý velmož vystaven v kostele svatého Jiří a střídala se u něho nepřetržitě stráž českých pánů a zemanů - to nebyla pouze oficiální daň úcty českému místokráli. Byla to událost, jíž se účastnila a kterou sledovala celá země.

Zástupci české šlechty provázeli rakev až na Krumlov. V krumlovském děkanském chrámu, kde byl Vilém z Rožmberka pohřben, dal Petr Vok zhotovit skvělý náhrobek, jemuž dominoval známý symbol - obrněný rožmberský jezdec. Tento náhrobek dnes již neexistuje. Ti, jimž pan Vilém za svého života tak často štědře pomáhal a byl i patronem jejich koleje v Krumlově, kterou založil - jezuité - dali náhrobek zbořit, protože prý se nesluší, aby člověku smrtelnému a světskému byly stavěny takové památníky. 

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka

V době, v níž jsme se právě ocitli, však Vilém ještě svůj náhrobek měl. Právě jsme zahájili první rok z posledních devatenácti let našeho pána z Růže. Poslední Rožmberk se ocitl v postavení vladaře jako třiapadesátiletý. Jakmile mu jeho starší bratr přepustil svoje místo, začali rožmberští úředníci objíždět všechna panství, města, městečka a vesnice dominia, aby podle dávných tradic přijali od poddaných slib věrnosti novému panu vladaři. V té době císař Rudolf II. v souladu se starými privilegii Rožmberků nařídil, aby nový vladař byl titulován "vysoce urozený," a to v říšské, české i uherské kanceláři. Od té chvíle příslušelo Petru Vokovi, aby na sněmech a všech jednáních českých stavů sedával před všemi zemskými úředníky i před všemi erbovními pány. Rožmberkové měli tato svoje privilegia i písemně - byla dána přímo zemským právem.  

"Z pánů z Rožmberka kdožkoli vede vladařství domu svého, předchází všechny úředníky zemské." Jejich postavení bylo mimořádné. Muselo být. Ještě v polovině 16. století představoval majetek Rožmberků dvojnásobek v pořadí dalšího největšího panského majetku v Čechách a na Moravě. Na druhé příčce byli Pernštejnové. Petr Vok se stal universálním dědicem statků, které zahrnovaly zhruba sedminu celých tehdejších Čech. Na těchto panstvích bylo asi 100 000 poddaných v osmnácti městech, třiceti čtyřech městečkách a sedmi stech padesáti vesnicích. Což byl značný kus země české. Neskutečně velký. A pokud bychom si chtěli zhruba učinit představu o velikosti rožmberského dominia - snad pomůže tento příklad: Když se rožmberský vladař vydal z Krumlova na cestu do Prahy (ta trvala zpravidla 3 dny), tak jel půldruhého dne po vlastním území.  

"Celý tento majetek, převyšující bohatství nejednoho z říšských knížat, tvořilo 18 panství, spravovaných ústřední kanceláří na Krumlově," tuto faktografii jsme získali z monografie historičky Anežky Svobodové Petr Vok z Rožmberka. "Bylo to panství krumlovské s Krumlovem, Prachaticemi a Netolicemi, panství třeboňské, novohradské, borovanské, rožmberské, helfenburské, husinecké, drslavické, miličínské, strážské, želečské, bechyňské, libějovické, choustnické s městem Soběslaví, vimperské, černovické a deštenské." Což ještě není všechno, protože páni z Růže měli majetky i na Moravě: "Panství helfštýnské s městem Lipníkem." A nesmíme zapomenout ani na zahraniční reality: "Rožmberkové měli další majetek v Rakousku - panství haslašské, a ve Slezsku - tam jim patřila horní města Rychleby a Silberberk. Navíc jim v Polabí náleželo panství roudnické s městem Roudnicí."  

A v samotné Praze? "Kdybychom chtěli projít hlavním městem a zastavit se u všech domů a paláců, které patřily Rožmberkům, obejít jejich někdejší pražské vinice a luka - od vinic v Šárce až po louky kunratické, byla by to opravdu dlouhá procházka." Takže jenom orientačně: Na Kampě u Čertovky (které se tehdy ještě říkalo nikoli Čertovka, nýbrž Rožmberský potok), stával mlýn (jaký jiný než Rožmberský), a to i se dvorem; dále měl Petr Vok na Starém Městě několik menších domů, z nichž jeden stával přímo na Staroměstském náměstí, a tomuto všemu majetku vévodil pyšný rožmberský palác, postavený přímo na Hradě - stával naproti kostelu svatého Jiří a sahal téměř až k bráně na Opyši. Součástí tohoto paláce byla velká část jižních zahrad Pražského hradu. V zapomenutí upadlo, že skvělá renesanční stavba dnešního Vojenského muzea na Hradčanském náměstí je vlastně někdejší palác Petra Voka z Rožmberka. Pan vladař ho používal poté, když prodal císaři Rudolfovi svůj palác na Hradě. Měl-li by vyplňovat pan Petr Vok nějaké majetkové přiznání, nebyl by s ním věru hodně dlouho hotov. Musel by započítat i doly na stříbro a zlato poblíž Krumlova, dále doly u Budějovic, u Ratiboře na Táborsku, v Rychlebech a Silberberku ve Slezsku, kromě menšího podílu na těžbě při Jílovém u Prahy. Zvláštní kolonku by tvořily desítky prosperujících pivovarů, 41 poplužní dvůr (což byly velkostatky, na nichž hospodařila vrchnost ve své režii), jakož i mlýny a stovky rybníků. Takže můžeme dát směle za pravdu kronikáři Březanovi, který k nástupu Petra Voka do vladařské funkce napsal: "A tak nenašlo se tehdáž pána v koruně České, kterýž by na zemi zboží rozšířenější měl, jako tento jediný pán z Rožmberka." 

Rukopis s podpisem Jakuba Krčína z Jelčan - Foto: Ois Český Krumlov

Rukopis s podpisem Jakuba Krčína z JelčanFoto: Ois Český Krumlov

Skvělé dědictví. Závíděníhodné. Ono však na tom moc k závisti nebylo, protože pan Petr Vok nezdědil rožmberský majetek, ale spíš jeho likvidační správu. Ještě v době, kdy se v Praze chystal velkolepý pohřeb vladaře Viléma, začali zemští úředníci při deskách zemských prohlížet a ověřovat jednotlivé zápisy v deskách, aby byl zjištěn rozsah závazků, které nový vladař musel spolu s dědictvím na sebe převzít. Za života pana Viléma se o těch závazcích a dluzích vědělo, jenže nikdo se ani neodvažoval něco počítat, natož pak příliš hlasitě hovořit o tom, že pan vladař je náramný dlužník. (Tím spíš, že velká část z nich byly dluhy habsburské.) Vilém totiž po víc než dvě desetiletí působil v nejvyšších státních i diplomatických funkcích a obrovité výdaje s nimi spojené hradil z vlastní kapsy. Nikdy císaři nic nenaznačil, a když naznačil, jenom někdy a nepříliš důrazně. Vilém z Rožmberka nepatřil k politikům, kteří dokáží proměnit své funkce ve zlatý důl. Mezi českými politiky se tím stal jakousi vzácnou odrůdou bílé vrány. On svůj úřad chápal především jako službu zemi. O službě zemi hovoří všichni politikové všech dob, leč to jim nikdy nebránilo usilovně hrabat. 

"U řady z rožmberských dluhů bylo obtížné vůbec říct, jak vlastně vznikly, protože krumlovská dominiální kancelář je vůbec neevidovala a nevěděla o nich. Když pak předkládala Petru Vokovi celkový přehled, podle něhož zůstalo po Vilémovi téměř 768 tisíc kop grošů dluhů, k nimž byly připočteny i vlastní dluhy Petra Voka (155 tisíc kop), vycházela krumlovským úředníkům celková suma téměř 923 tisíc kop grošů." K takovéto sumě lze dodat přívlastek astronomická.  

"Nebyla však ještě konečná, neboť mezitím se v Praze ukázalo (podle komorních výpočtů), že rožmberské dluhy přesahují ve skutečnosti částku jednoho milionu sto padesáti tisíc kop míšeňských grošů." Kdybychom si to podle směnného kursu přepočítali na zlato, "představovala by tato suma 4347 kilogramů zlata." Rožmberský majetek sice nebyl nepatrný, ale v případě soustředěného náporu věřitelů (který by donutil nového vladaře narychlo a pod tlakem rozprodávat svá panství), by snadno vznikla situace, v níž by vynucený prodej vedl vlastně k likvidaci rožmberského dominia. Vilém z Rožmberka ještě nebyl pohřben, a na Krumlově i u královské komory v Praze se hlásil početný houf věřitelů. Situace nového vladaře byla záměrně dramatizována, objevily se pověsti, že dluhy překročily milion 600 000 kop. Všecko směřovalo k tomu, aby byla přehlcena poptávka a byl umožněn cenový diktát těch, kteří chtěli nakupovat.  

Erby Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z Ludanic - Foto: Ois Český Krumlov

Erby Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z LudanicFoto: Ois Český Krumlov

Petru Vokovi asi nebyl v těchto chvílích nejlehčeji. Bylo to jedno z nejtěžších období jeho života. On ani sám neznal skutečný rozsah katastrofálního hospodaření pana Viléma a jeho regenta Jakuba Krčína. Mohl mít jenom podezření, že oboje bylo daleko horší, než si kdy byl myslil. Když si chtěl zachovat aspoň jakousi volnost v jednání, no tak neviděl v prvé chvíli jiné východisko než formálně převést majetek na svou manželku, na paní Kateřinu. (Což se děje někdy i dnes, a dlužníci se pak smějí - chytejte si mě!) Převedení majetku na paní Kateřinu znamenalo mimo jiné, že případné zatykače pro nesplacení dluhů by mohly být vydány jen na ni. A protože paní Kateřina tehdy již pro nemoc neopouštěla Krumlov, nemohl ji žádný zatykač postihnout. A Petr Vok - ten mohl mezitím jednat a majetkové záležitost uspořádat.  

"Záchrana byla možná jen neobyčejně složitou a namáhavou prací, zaměstnávající po měsíce celý štáb úředníků a vladaře samotného" (tyto informace jsme získali z práce historika doktora Josefa Janáčka). "Bylo nutno vypůjčovat nové částky, aby byly zaplaceny úroky a nejnaléhavější dluhy, a současně vyjednávat o prodej některých statků. To byla nakonec nejožehavější záležitost, protože čím pomaleji se prodávalo, tím bylo možno docílit výhodnějších cen. Boj o záchranu se protáhl na několik let a rožmberské dominium se postupně zmenšovalo. První obětí se stalo helfštýnské panství na Moravě, které Petr Vok vyženil s Kateřinou z Ludanic. Po něm byly odprodány další statky: Miličín, části choustnického panství, Helfenburk. Roku 1596. došlo i na Bechyni. Zápas s věřiteli se protahoval a přes všechno úsilí Petra Voka zůstávalo ještě roku 1599. na 400 000 zlatých dluhů. Situace už nebyla tak vážná, ale Petr Vok byl rozhodnut, že zlikviduje tíživé břemeno až do konce. Odhodlal se proto k prodeji statku pro Rožmberky nejcennějšího, Krumlova. Kupcem nebyl nikdo jiný než císař Rudolf II. a dlouhá jednání, trvající několik let, skončila nakonec pro obě strany úspěšně. Císař zaplatil za Krumlov hotově sice pouze 82 000 zlatých, zato však na sebe převzal největší část rožmberských dluhů."  

Zámek Bechyně (snímek uživatele Jeseter) - Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported,  Wikipedia

Zámek Bechyně (snímek uživatele Jeseter)Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, Wikipedia

Pán z Rožmberka tím ale pozbyl značnou část svého majetku. Jenomže někdy je třeba mnohé obětovat, aby bylo možno mnohé zachránit. Pro mnoho lidí bylo asi velkým překvapením, s jakým odhodláním a s jakou dávkou obratnosti vyvedl Petr Vok rožmberské jmění ze soutěsky hrozícího bankrotu. Člověk by to do něj rozhodně neřekl... Navíc to provedl s jistou elegancí. Ano, stalo se přesně to, čeho se Vokovi věřitelé obávali. Rožmberk přenesl téměř celý zbytek svých dluhů na císaře, který byl pověstný tím, že se naprosto nezajímal o plnění svých závazků , ostatně on neplatil slíbené platy ani svým astrologům a alchymistům. Jestli chtěl Petr Vok potrestat své věřitele za jejich někdejší snahy rozchvátit rožmberský majetek, no tak je nemohl potrestat líp. Ti teď mohli čekat jenom na to, až císař zemře, a doufat, že jeho nástupce bude svědomitější a povolnější. Což byla (mezi námi) útěcha malá, pramalá...  

Muž, kterého kdysi bratr zahrnul těžkými výčitkami pro nehospodárnost a marnotratnost, projevil v rozhodujících chvílích chladnokrevnost a rozvahu a počínal si jako ostřílený finančník, i když se ho některé ztráty dotýkaly osobně. Kupříkladu Bechyně... Tu sám vybudoval a s ní ho spojovaly vzpomínky na šťastná mladší léta. A dokázal se vzdát i Českého Krumlova... Na Krumlově byli jeho předkové usazeni od 13. století. Odchod rožmberského vladaře z Krumlova připadal mnoha lidem osudový a spojovali jej s předtuchou blízkého zániku rodu - tak silná byla tradice rožmberské vlády ve městě a v kraji. Petr Vok se chtěl vyhnout zbytečnému rozruchu, jak zaznamenal kronikář: "A tak z Krumlova pěkně, jako by zase přijeti měl (jak říkají), se vykradl; neboť bez velikého pláče a kvílení věrných poddaných a lidí potřebných, které rovně co otec živil, nebyl by vyjeti moci ráčil. Slyším, že jest horním zámkem přes plášť vyjel, aby se nevtípili, že zase přijetí nemíní."  

Zámek v Třeboni - Foto:  Karelj, Wikipedia, public domain - volné dílo

Zámek v TřeboniFoto:  Karelj, Wikipedia, public domain - volné dílo

Někdejší rodové sídlo Rožmberků zůstalo tedy Petru Vokovi za zády. Kterou cestou si to namířil? Na Třeboň. Zdejší zámek sloužil Rožmberků jako vedlejší sídlo. V porovnání s Krumlovem musel působit mnohem méně vznešeně... Byl a dosud je daleko víc součástí města a nikdy netvořil nadřazenou dominantu, ale snad právě proto mnohem lépe a přesněji vystihuje ráz a povahu vztahu Petra Voka k městu a k svým poddaným. Byl sice nad nimi, ale zároveň uprostřed nich... Zámek bylo zapotřebí rozšířit, aby pojal celý vladařův dvůr. Za tím účelem byl z Budějovic povolán italský stavitel Domenico Cometa. Podle jeho projektů se pracovalo až do smrti Petra Voka a zámek nakonec svou výstavností a rozlehlostí předčil celé město. Byla vybudována obrazárna a knihovna, ta se rozrostla na deset tisíc svazků, mezi nimž mnoho vzácných středověkých rukopisů s iluminacemi. Pamatovalo se i na bohatou výzdobu interiérů, a nezapomnělo se ani na městské opevnění. Staré středověké hradby byly zdokonaleny novými branami, bastiony a valy, Petr Vok dal zřídit i dělostřelecké pozice a zbrojnici, ve které shromáždil desítky děl. Do obranného systému Třeboně byly zahrnuty rybníky Svět (tehdy se mu říkalo ještě Nevděk) a Rožmberk - jejich vody spolehlivě chránily ze dvou stran. V dobách obležení a nouze měli obránci i naději, že v nich uloví ryby k obživě (po Bílé hoře při obléhání císařskými se to skutečně vyplnilo). Kromě toho zesilovala obranu Zlatá stoka, která vedla podél městské opevnění. 

Třeboň byla sídlem prvního českého velmože, který aktivně vystoupil proti habsburské moci, proto se (svým způsobem) stala i významným politickým centrem, které mělo rozsáhlé kontakty s celou protestantskou Evropou. Pro tuhletu dobu zastává Třeboň - vedle Prahy - postavení druhého nejvýznamnějšího města Čech. Odtud se udržovaly s ostatní Evropou styly často rozsáhlejší než měl pražský dvůr. "Na rozdíl od nedůvěřivého, samotářského a duševním depresím postupně podléhajícího císaře Rudolfa II. se Petr Vok neuzavíral do samoty. Až do svých posledních dní miloval společnost. Neudiví nás proto, že jeho dvůr byl opravdu početný a že na třeboňském zámku bylo trvale hoštěno mnoho návštěv vznešených i prostých a navíc velký zástup chudiny z města i širšího okolí."  

"Tehdejší zámecká služba znamenala vlastně celé zaopatření. Vedle ročního platu patřil ke služnému i oděv pro všechny, od písařů až po posledního kočího. Zároveň byli všichni na zámku také ´živeni.´ Denně takto usedalo u čtrnácti stolů (podle hodností a pořadí) bezmála dvě stě lidí. Navíc se mimo zámek - většinou starým služebníkům, kteří už nebyli ve službě - nosilo jídlo, včetně piva a vína, případně dostávali maso ´nasyrovo´ a další potraviny a pití, aby jim ti, u kterých žili, mohli uvařit. Takto se posílalo jídlo ze zámku stovce lidí, přičemž jídla bylo sdostatek, takže i sousedé přitom své obživení měli."  

Dalo by se říct, že rožmberské panství, to byl skutečně sociální stát, o jakém se dnešním politikům může jenom zdát. (A neodpustím si poznámku, že by se jim něco takového zdát mělo.) "Uprostřed tohoto ruchu si představme téměř již sedmdesátiletého Rožmberka, jemuž Třeboňští říkali ´náš stařeček.´ Petr Vok do posledních svých dnů, věren své veselé povaze, se neuzavíral jen v okruhu svého dvora. Nezřídka se stávalo, že ´přepadl´ některého z třeboňských měšťanů, pozval další sousedy se ženami a dcerami, dal přivézt ze zámku z jídlo a přišla i rožmberská kapela. V tehdejším zemích koruny české to bylo opravdu neobvyklé a v Třeboni někdo něco podobného nepamatoval. Není divu, že Třeboňští na to po dlouhá léta vzpomínali, neboť (jak zapsal jeden z třeboňských sousedů) tehdy byl ráj v Třeboni, všeho dobrého dosti s Božího požehnání."  

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A zásluhou zdejšího vladaře, řečeného důvěrně "náš stařeček", chce se dodat. "Z poručení Jeho Milosti pana vladaře Václav Březan k přestěhování bibliotéky ze zámku Krumlova na Třeboň počal knihy do truhel sklízeti a skládati. Přes dvě neděle s nimi práci vedl. Náklad 23 truhly plné; papírem a slámou po stranách, aby se nestlačily, opatřil. Zimním časem, když dobrá sanice byla, na Třeboň pak voženy. Ležely v truhlách na Třeboni až do 1604. léta. Potom v zimě nošeny do nárožní světnice k ryňku k vysušení. Než listové, kromě privilejí domu rožmberského, na Krumlově v kapli svatojiřské ještě pozůstalí do sudů složeni a pobiti i v truhlách opatřeni a také na Třeboň dovezeni. A tak ti sklepové dočista vyprázdněni. To stěhování šlo časně velmi valně netoliko z Krumlova, ale i z obory netolické." Rožmberská knihovna vznikala víceméně živelně a nahodile a že by se o ni nějak zvlášť pečovalo, o tom není nic známo. Když chtěl svého času pan Vilém sestavit rodokmen svého rodu, nenašel nikoho, kdo by se mohl této práce ujmout. V tomto stavu byla knihovna a listinné materiály až do doby, kdy se vladařství ujímá Petr Vok. Už když se stěhoval z Vimperka na Bechyni, přivezl si s sebou několik set svazků. Bylo to dost - nebo málo? Malé srovnání: když byl o 30 let později pořizován soupis majetku pana Kryštofa Haranta u Polžic a Bezdružic (popraveného na Staroměstském náměstí), našlo se na jeho hradě Pecce něco málo přes 30 knih. A to platil pan Harant za šlechtice vzdělaného, sečtělého, ba dokonce literárně činného... Většina pánů považovala knihy za věc, která spíš přísluší universitním mistrům. Četli vůbec? Málo, nebo dočista nic. Další příklad: Petrův současník, kulturně založený Zachariáš z Hradce, za něhož byly renesančně přebudovány Telč a Jindřichův Hradec, zanechal po své smrti roku 1589 všehovšudy - 12 knih. Úsporná knihovnička. Jediný z českých současníků, kdo se mohl alespoň vzdáleně přiblížit svou knihovnou Petru Vokovi, byl Karel starší ze Žerotína.  

Český Krumlov - zámek - Foto: Pavel Kudrna

Český Krumlov - zámekFoto: Pavel Kudrna

"Po příchodu Petra Voka na Krumlov se ukázalo, že knihovna a archiv jsou tak rozsáhlé, že je třeba je uspořádat, protože v té záplavě se už nikdo nevyznal. Proto byl povolán písař rožmberské soudní kanceláře Václav Březan, pocházející ze zámožnější rodiny mlynáře u Postoloprt. Březan přistoupil ke svému úkolu svědomitě a pro utřídění rožmberské knihovny vypracoval systém, který se stal vzorem pro řadu následujících generací. Původně zamýšlel roztřídit knihy podle jazyků, ve kterých byly psány; nakonec se však přiklonil k členění podle oborů. Rozdělil všechny knihy do sedmi tématických skupin a sepsal je do katalogu - vnitřně je tak uspořádal podle velikosti a navíc podle autorů a podle názvů. Díky jeho pečlivosti známe dnes celou Vokovu knihovnu, včetně názvů těch knih, které se už nikde nedochovaly a o jejichž existenci víme pouze z Březanova katalogu." 

Ty počty jsou ohromující a neuvěřitelné. Knihovna Petra Voka měla celkem 10 575 svazků, přičemž spisů teologických bylo 4200. A máme tu knihy historické: 2600 kusů. A jsme u děl filosofického charakteru: 1400. Knih s lékařskou tématikou rovný tisíc. Právnická literatura: 700 svazků. Poezie měl Petr Vok nashromážděno 500 sbírek, a ani na díla hudební nezapomněl: 175 svazků. A to už ani nepočítáme kalendáře, a literaturu o ďáblech, zjeveních a zázracích. "V roce 1605. koupil Petr Vok na třeboňském náměstí dva měšťanské domy, přiléhající k zámku, a dal je přestavět pro účely knihovny a obrazárny. Byla to vůbec první knihovní budova v zemích koruny České." Po bitvě na Bílé hoře byla Vokova knihovna "pro větší bezpečí" na příkaz císaře Ferdinanda III. naložena do truhel a ty na vorech dopraveny do Prahy. Řadu let ležely bedny na Výtoni před Emauzským klášterem, až je tam objevili Švédové a připojili je ke své bohaté vojenské kořisti. Ironií osudu bylo, že v Třeboni by byla knihovna ve větším bezpečí než v Praze, protože do Třeboně se Švédové nedostali. V současné době je jádro Vokovy knihovny uloženo v královské knihovně ve Stockholmu. Z celého bohatství nám zůstala vlastně jenom fotokopie Březanových katalogů, kterou švédská Královská knihovna ochotně poslala. Pokud jde o vlastní knihy, všechna jednání o jejich navrácení ztroskotala. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace