479. schůzka: Železná koruna

Snad největší neklid vznikl na Plzeňsku, na panstvích Bezdružice, Polžice, Třebel a Krasíkov. Také Žatecko bylo bouřemi zasaženo – povstali sedláci v Krásné Lípě, Rabštejně, Klášterci nad Ohří, v Petrohradě.

Další rozsáhlé centrum neklidu existovalo na Frýdlantsku a v sousedství – v okolí Liberce, Lemberka, Grabštejna a Zákup. Ohýnky rebelie vyskakovaly i v okolí Broumova a Police nad Metují. Silné bouře se rozmohly i na panství Litomyšl. Nebyla to věru v zemi české a tak trochu i na Moravě idyla.

r_2100x1400_dvojka.png

Většinu rebelantů tvořila německá jména. Několik z nich se zachovalo až po dnešek. V prvé řadě mezi nimi stojí – Ondřej Stelzig. Kovář z Dolní Řasnice. Už v roce 1679, v listopadu, se vydala z frýdlantského panství šestičlenná deputace do Brandýsa za císařem, který tu právě pobýval. Hlavními osobnostmi porad i deputace byli Ondřej Stelzig a Martin Nicht. Na cestovní náklady byly vybrány peněžní poplatky – usedlý sedlák platil 5 grošů, zahradník 3 a domkář jeden groš. Ne všichni zaplatili dobrovolně, některé „nerozhodné“ bylo třeba přinutit. Mezitím vtrhly do Čech kompanie pána Kryštofa Viléma Haranta z Polžic a Bezdružic, generála-strážmistra a kromě toho synovce českého pána, popraveného na Staroměstském náměstí (synovec byl ovšem k Habsburkům loajální a vzbouřené sedláky na frýdlantském panství uklidnil). Nikoli však na dlouho. Jestliže byl řásnický kovář Stelzig předchozí zimu pouze jedním z rebelantských vůdců, teď se stal jejich hlavou.

Sotva se v červenci 1680 vrátil ze své druhého rande s císařem pánem, svolal v Dolní Řasnici shromáždění. Navrhl, aby šli opět k císaři a vybírali mezi sebou po patnácti krejcarech, které Stelzig přijal, dozvídáme se z hlášení libereckého hejtmana Flickiho. Memoriál (tedy petici), který sedláci za pomoci advokáta sestavili, je Stelzig ochoten vzít a dát Jeho Veličenstvu. Kovář se stal (zřejmě) jejich hlavou. Podle obsahu tohoto listu i podle předchozí činnosti může být Stelzig odsouzen k trestu smrti. Aby se kovář do Vídně vůbec dostal, musel mít pas. Potvrzení, že vrchnost o takové cestě ví a že ji schvaluje a povoluje. Kovář Stelzig takový pas měl. Ovšem falešný. Padělaný. Byl to zřejmě šikovný člověk, a nejenom v oboru získávání falešných dokumentů. On taky dokázal přesvědčit už jednou umlčené sedláky, aby začali novou rebelii. Z navedení jejich vysoce lehkomyslného vůdce Ondřeje Stelziga, který má zfalšovaný císařský průvodní list, poddaní se znovu vzdorovitě a zarputile chovají vůči své vrchnosti, konají různé zakázané schůzky, vedou rozličné trestuhodné a drzé řeči, pro své vůdce sbírají peníze. Začínají připravovat novou ohavnou rebelii.

Kovář vycítil příležitost a rozhodl se kout železo, dokud bylo žhavé. Tentokrát si to kovář namířil rovnou k císařskému dvoru – ten se právě nacházel v Linci. Odvahu mu dodala předešlá audience u panovníka. Sám Stelzig vyprávěl ještě při výslechu v druhé polovině roku 1681, jak podnikal dlouhé procházky s císařem Leopoldem I. v zámeckém parku. Teď nechal svolat frýdlantské poddané do lesa a tam jim sugestivně líčil, co všechno mají a musejí dostat a určitě dostanou od císaře, jenom když ho finančně podpoří. Každý poddaný zaplatil po pěti groších, takže se Stelzigovi sešlo 150 imperiálů neboli říšských zlatých.

„Přes veškeré úsilí se nám nikoho nepodařilo zajmout,“ hlásí do Vídně hrabě František Ferdinand Gallas, majitel frýdlantského a libereckého panství. „Jejich vůdce je Ondřej Stelzig, kovář, a při něm stojí ještě čtyři iniciátoři rebelie, také kovářův bratr Eliáš z Ludvíkova. Všichni jsou doma, ale často střídají své noclehy, není vůbec lehké se k nim přiblížit – nezdržují se na jednom místě, zatímco jednoho dne jsou tu, druhého dne už jsou na cestách. Nepomáhají nám ani někteří rychtáři, kteří nejsou dost přímí, ač se k tomu na jaře zavázali podpisem, natož obecný lid, který v srdci chová stále rebelii. Pokud nebudou tito lidé nemilosrdně odmítnuti dvorem a dokud nebude několik provinilců z obou panství popraveno, mohlo by z toho vzniknout v budoucnosti něco závažnějšího!“

Kovář se s císařem v Linci setkal. Popovídali si, ale rozhovor to byl... divný: „Byl jsem u císaře pána, který se mi pokoušel domluvit, a to i za pomoci kata, který se za mne postavil s velkým mečem. Moje vyšetřování a výpověď trvala celý týden. Měl jsem velký strach, až mi z toho narostly šedivé vlasy. Když Jeho Milost viděla, že trvám na svém a že je to pravdivé, dostal jsem najíst a učinil mně tak velkou milost, že tom ani nemohu vypovědět. Císař mi dal za pravdu, pokud jde o všechny nářky a stížnosti. Dostal jsem je písemně s sebou, abych je odnesl komoře do Prahy. Tam je uzamkli a dali mi klíče. Kdybych byl měl peníze, byl bych je vyplatil.“ Načež předestřel svým spolurebelantům, že se vydá znovu za císařem, ale tentokrát že to bude dražší. Nejprve mluvil o částce šesti tolarů, pak dvaceti, zanedlouho to bylo 30 zlatých.

Když se zase vydal na cestu, měl v kapse 150 říšských zlatých. Být vedoucím rebelem, to musel být docela výnosný byznys? Lze se důvodně obávat, že to byl jeden důležitých důvodů, proč Stelzig zanechal kovářství a pustil se do úplně jiného podnikání. V červnu 1681 byl ve Vídni zatčen, deportován do Čech a uvězněn na Staroměstské radnici. Na rozsudek si musel počkat až do podzimu následujícího roku. Ten zněl: deset let nucených prací a vyhoštění z Českého království. Což bylo tvrdé, leč nikoli ve srovnání s desítkami hrdelních trestů, které byly nad rebelanty z roku 1680. vyneseny. A taky vzhledem k tomu, že šlo o člověka, který stál u počátku největšího výbuchu poddanských rebelií v 17. století u nás.

Osud k němu byl příznivý. Zakrátko vyměnil svoje postavení dělníka na nucených pracích, protože se stal písařem velitele pevnosti Ráb. Odtud okamžitě uprchl, protože dokázal mistrně využít zmatků při turecké ofenzivě. Vrátil se na Frýdlant, kde byl teprve po dalších čtyřech letech zatčen. Že se kovář zdržuje na panství, nebylo žádným tajemstvím, ale doba, kdy svou výřečností dokázal zmanipulovat vesničany, patřila už dávno minulosti. Po svém zatčení byl Ondřej Stelzig odsouzen k témuž trestu. Byl odeslán opět do Rábu a tady jakákoli další stopa po něm mizí. Jeho život rebela pro nás končí – kvůli naprostému nedostatku zpráv. Spisovatel Václav Kaplický mu věnoval po třech stech letech od té rebelie dokonce román. Kováři Stelzigovi v něm dokonce nasadil symbolicky na hlavu korunu. Železnou korunu.

Nevíme, jak se Stelzigův život skončil. Na popravišti to každopádně nebylo. Zato jinde v Čechách rebelanti tolik štěstí neměli. Například na Litoměřicku, což byl kraj mnohem větší než pouhý okres. I tady začali poddaní sabotovat povinné práce. „Poddaní měli velkou radost, a dělali si, co chtěli.“ Povstal Děčín s Jílovým, Horní Police, Šluknov a Zákupy, Encovany a Liběšice, Ploskovice, Lovosice a Zahrádky. Poddaní vypověděli poslušnost, nejeli orat, i když byl březen a jarní práce volaly, přestali dovážet suché i pivovarské dřevo, nechtěli ani ručně robotovat. Rebelanti sepsali memoriál pro císaře (měl se mu odevzdat v Praze), zatímco vojsko generála Haranta čekalo, až bude moci zasáhnout.

„Ve Šluknově se sešlo celé panství už koncem března a rychtáři museli přísahat, že budou držet pospolu. Přitom byl vy-práskán muže jménem Barthel proto, že nechtěl rychtářovi nic slíbit. Pak přišlo celkem 1600 mužů a všechno sežrali těm, kteří s nimi nechtěli držet.“ (Pozoruhodný způsob nátlaku: vydíralo se tím, že se všechno sežralo...) Další způsob lze nazvat „vypíjení“. Rebelové se vydali do Milešova, kde donutili purkrabího, aby vydal pivo z vrchnostenských sklepů. Když bylo všechno vypito, vyhnul se purkrabí zajetí tím, že utekl do lesa. V té době však vstoupili Harantovi vojáci na území litoměřického panství. 9. dubna 1680 tekla nedaleko Stráže pod Ralskem poprvé krev. Násilí se prodralo do popředí.

„Poddaní se shromáždili u Stráže pod Ralskem, kde se střetli s vojskem.“ Čteme ze zprávy úředního písaře. „Situace byla vážná. Povstalci chtěli vytvořit houfy a slíbili si vzájemnou pomoc. Tak se stalo, že pět slezských regimentů zde napochodovalo a u Stráže se sedláci v počtu pěti set postavili proti jedné kompanii jezdců. Sedlákům se tu stalo neštěstí – bylo jich 5 zabito, 12 smrtelně raněno a 4 zajati a převezeni do Prahy do vězení. Ostatní unikli útěkem do lesa.“

Pluk generála Haranta měl v době vypuknutí první rolnické rebelie u nás zásadní význam. Byl totiž jediným vojenským tělesem, které bylo zrovna v českých zemích přítomno. Sotva dorazil do Mělníka, okamžitě tam jeho velitel zřídil císařskou vyšetřovací komisi. Začalo se jí pak říkat Harantova. A jednala okamžitě, rázně, nemilosrdně. „Zdejší poddaní, jsouce vyslýcháni, svalili vše na zámožného sedláka Jana Cikána, který hovořil šesti jazyky, i francouzsky, jemuž se sice podařilo uprchnout, ale nepomohlo mu to. Bylo za ním posláno vojsko, byl dopaden, načež byl vyslechnut a odsouzen jako podněcovatel hnutí. Císařská komise jej odsoudili k trestu smrti oběšením, potom dopoledne u Pšovky ukončil provaz jeho život.“

U Horní Libchavy to bylo ještě mnohem horší. Tady se seběhli poddaní a přísahali, že žádnému vojsku neposkytnou kvartýr. Shromáždili se na kopci a postavili se tváří v tvář vojákům. Hejtman se jim snažil domluvit, ale nebylo to nic platné. Polovina kompanie vyjela proti nim. Přitom byla na rebely vystřelena malá salva. „Byl to mistrovský kousek, protože 11 sedláků bylo na místě zabito a nějakých 20 těžce zraněno. Tak se bitva skončila.“ V dalším raportu – napsal jej kníže Schwarzenberk – se počet obětí upřesňuje: „Dostal jsem včera zprávu, podle které někteří poddaní, když táhli na Nový Zámek a Českou Lípu a byli neústupní, střetli se s vojskem a přibližně 35 sedláků bylo zastřeleno, ostatní se vrátili k někdejší poslušnosti.“

Na Žatecku dělala pořádek armáda barona Hýzrleho z Chodů. (S jeho příbuzným jsme se už potkali – Jindřich Hýzrle je autor pozoruhodných pamětí.) Zatímco na Litoměřicku úřadovala císařská vyšetřovací komise sotva týden, v Žatci, Kadani a Bochově zasedala měsíc. Měla tu mnohem víc práce. Nebo se jí možná do té krvavé dřiny moc nechtělo. Musel přijet generál Harant, „a okamžitě shledal v kraji 40 vinných. Vyslýchal je v Žatci několik dnů a poté jich nechal pět pověsit, šestý byl rozčtvrcen.“ Nejhůř dopadli Petrohradští. Z této obce na Žatecku 322 poddaní vypověděli poslušnost, vyvolávali nepokoje, přísahali. Zbraní měli dost: Celkem bylo napočítáno 5 mušket, 64 různých pušek, 15 karabin, 11 bambitek, 13 pistolí, 11 dýk, 8 kopí, 1 čekan a 1 buben.

Původně měli odsouzení ve dvojicích hrát v kostky – kdo by prohrál, měl být oběšen. Pak bylo toto barokní divadlo hrůzy poněkud zmírněno: osm poddaných bylo odsouzeno k trestu smrti, třem z nich byl rozsudek zpřísněn tím, že jejich těla budou dalším způsobem zhanobena. Rychtář z Pastuchovic byl sťat mečem, poté rozčtvrcen, jednotlivé čtvrti jeho těla dány rozvěšeny na čtyři cesty, kat nakonec narazil jeho hlavu na špičatý kůl. Velečínskému rychtáři byla rovněž setnuta hlava a jeho tělo vpleteno do kola. Kostky čekaly na třetího rychtáře, ze Sosné. Musel o svůj život hrát s blatenským rychtářem. Sosenský prohrál – a byl oběšen. Celkem bylo na Žatecku popraveno 15 mužů.

Dalším střediskem nevolnického povstání v 80. roce bylo litomyšlské panství hraběte Trautmannsdorfa. I tady měl vývoj standardní průběh – od nevinné petice až po srocení několika tisíc sedláků před Litomyšlí. „Panství celé litomyšlské se zvedlo v dubnu proti vrchnosti své dědičné a vytáhli do pole se zbrojí, vidlemi, cepy, kosami, motykami a sekerami a položili se na jednom poli u města Litomyšle a varty své měli nad cihelnou blíž městu. Litomyšli pohrůžky pak činili, jestli s nimi držeti nebude, že ji vypálí. Město však na to nic nedbalo, věrnost pro všechen čas zachovalo.“

24. dubna 1680 se shromáždilo před Litomyšlí na 800 poddaných. Jejich zástup byl neustále doplňován z českých o německých vsí. Padlo několik výstřelů, ale velké škody nenadělaly. Litomyšlský hejtman přijal pozvání k návštěvě ležení venkovanů, a tam slíbil, že jim budou roboty ulehčeny. A aby podpořil svoje slova i skutkem, tak s ním přijel i povoz s pivem, celkem tři sudy. „Druhé dne o polednách druhého dne se rozešli, veselí jsouce, každý ke své manželce a ke svému hospodářství.“ Smůla byla v tom, že se nespokojenci sice zmobilizovali, ale už nebyli schopni učinit další krok.

Za dva měsíce začalo vyšetřování. Velmi brzy se našel hlavní obviněný. Jeho jméno? Lukáš Pakosta. „Já jsem původem toho pozdvižení, když se do pole šlo,“ vypověděl Pakosta sám, bez použití útrpného práva, tedy bez mučení. Kromě Pakosty bylo vinnými uznáno ještě dalších šest litomyšlských poddaných. Jejich trest? Smrt. Čtyři muži byli odsouzeni k takzvané „skutečné exekuci“, to znamená, že je opravdu čekala smrt, další dva byli omilostněni (namísto popravy je čekala léta nucených prací). To byla taková hra, která měla ukázat velkodušnost vyšetřovatelů a soudců: po původním rozsudku smrti následovalo zmírnění trestu. Nejhorší osud čekal na mlynáře Lukáše Pakostu. Byl lámán kolem zaživa a následně byl do něj vpleten.

Přitom mlynář Pakosta – jedna z neznámějších postav selské rebelie – se žádných přípravných schůzek povstalců nezúčastňoval. Ke všemu přišel trošku jako slepý k houslím. Toho dne, když se před Litomyšlí srotili rebelanti, byl mlynář se svým bratrem a ještě jedním mužem na nevinné návštěvě v litomyšlském předměstí. Prostě jenom tak seděli za stolem a besedovali a pili pivo, když tu přišla hostitelka se zprávou: „Běželi do města se zbraní mušketýři zámečtí a z chalup předměstských, bránu zamkli a povídali, že má být dům u Morejnů vartou obsazený, a pak pravila, že jsou tam již někteří naši svázaní a do želez vzati. Vtom byl zapálen jeden dvůr, a ona nám povídala, že hoří, a my vyšli ven a potom jsem šel domů. Já jsem byl opilý, však pamatuji si něco, co jsem mluvil, šlo nás asi deset, a stěžovali jsme sobě, že nám těch těžkostí nechtějí uleviti.“

Pakosta vyrazil na zpáteční cestu. Nevěděl, co má dělat. Přemýšlel, jak by pomohl vězněným druhům. Pak se přišlo na to, že by bylo dobré tam někoho poslat. Nejspíš to samotného Pakostu ani nenapadlo, jenom tu myšlenku podpořil. Byli svoláni všichni sousedé a odebrali se k vsi Osíku. Strategickým bodem byla tamní krčma, což nutně posílilo i tak bujarou náladu. A ozbrojené vystoupení mohlo začít, a jak to dopadlo, to už víme. Nebýt té návštěvy, a nebýt těch džbánků piva, nevstoupil by zadní mlynář Lukáš Pakosta do dějin, a už vůbec ne takovým smutným způsobem.

„Hladinu událostí rozčeřily také děje, které se odehrály na Bezdružicku v západních Čechách na počátku měsíce května. Na Ovčím vrchu u vesnice Čelivě se shromáždilo množství poddaných z bezdružického panství, kteří čekali na posily u Plané a nad i z Kynžvartu. Ty se však nedostavily, namísto nich sem přitáhly dvě setniny vojáků, vyzbrojené navíc dvěma děly. Velitel vojáků dal rozkaz, aby se shromáždění rozešlo. Poddaní neuposlechli, reagovali až na střelbu do vzduchu.“

Ovčí vrch... Na dohled od hradu Krasíkova. Na tom Ovčím vrchu (což je nevysoký kopec, spíš takový nízký pahorek) měli rebelové docela slušnou zásobu zbraní (dokonce si zde vybudovali určité opevnění). Všechno proběhlo velmi rychle. Oddíl vojáků zaútočil a po kratším boji byli shromáždění i se svým vůdcem, německým sedlákem Hansem Muckem, kyrysníky a děly rozprášeni. Prchající sedláci se pomstili na dvoru Daňkově na bezdružickém panství. Zapálili ho. Na blízkém vrchu jménem Bohouš se ve stejné době shromáždil jiný ozbrojený houf poddaných – asi 300 mužů – kteří očekávali (pro změnu) posilu z Tepelska. Nikdo ovšem ani v tomto případě na pomoc nepřišel... Nikdo. Ostatně – když se dozvěděli o krvavé lázní na Ovčím vrchu, okamžitě se rozešli.

Kolik padlo na Ovčím vrchu lidí? V literatuře se vžilo, že to bylo 49 mužů. 25 dalších povstalců bylo zraněno. Asi překvapí počet mrtvých, který zaplatili sedláci za sérii rebelií v roce 1680. Nějak to nejde dohromady s převážně pokojným průběhem událostí. Vysoký počet mužů 2 blíží se ke dvěma stovkám – ztratil svůj život při náhodném střetnutí s armádou nebo rukou kata. Když tuto rebelii porovnáváme s velkým povstáním v roce 1775, o život nyní přišlo desetkrát víc lidí. Roku 1695 skončilo podobně povstání na hukvaldském panství, roku 1713 na Kolínsku, ještě sem tam plály ohníčky marného vzdoru až do 18. století, aby nakonec přerostly v požár nevolnického povstání. To bychom ale už hodně předběhli čas...