24. schůzka: Staré pověsti české aneb O Krokovi a jeho dcerách

Přesně to se stalo našim národním pověstem z původní kolekce kronikáře Kosmy. Romantiky to mrzí. Vědí, že Homér přivedl Schliemanna k zavátým troskám Tróje. Očekávají podobná senzační odhalení i na domácí půdě.

"Upadl by v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nynějším lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčit, jakých byli mravů, jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní, střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco málo, ale pravdivého povědět o tom, jaký byl onen první věk..."

Mystifikace začíná

Jméno zpravodaje snad ani netřeba zdůrazňovat. "Něco málo, ale pravdivého..." Pan Kosmas příliš originální nebyl. Ani jeho kolegové kronikáři neměli tuto novodobou ctižádost. Kde co nalezli už dobře zformulované, tak to převzali bez rozpaků, bez jakéhokoli pocitu plagiátorství. On ten takzvaný první věk byl tedy i u Čechů (stejně jako to učili i antičtí autoři) přešťastný, a navíc "přirozený", a vůbec - "zlatý".

"Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K večeřím požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravý nápoj." Ovšem nejenom způsob výživy byl pro Čechy z pověstí charakteristický: "Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť po způsobu dobytka každou noc vyhledávali nové styky a s východem Jitřenky zpřetrhávali svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem..."

Faktická poznámka: neproniká tímto vyprávěním jakási vzpomínka na prvobytně pospolnou společnost, sexuálně poněkud promiskuitní? Nevězí v tomto vyprávění faktické jadérko? Kosmas ale v tomto případě žádné bájné vyprávění jako pramen nepotřeboval: Ještě v jeho době doznívaly – a nejenom u Slovanů – letnicové obřadní hry mládeže. Právem mladých bylo oddávat se sobě navzájem podle chuti, v stínu košatých stromů, v trávě, tak, jako to umožňovaly teplé noci v období nejdelších dnů v roce (v období třeskutých mrazů by sotva kdo spal v přírodě sladkým spánkem), nemluvě o všech dalších aktivitách.

Obraz dávného přírodního života prvních šťastných obyvatel Kosmovi splýval se scenériemi vyhřátých nocí plného léta, s rozkvetlou a překypující přírodou, kdy zapomínáme, že vůbec kdy byla zima, sychravý, nevlídný čas. Tak nějak musela vypadat pohoda všech dní za onoho prvního věku. "Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu," pokračuje Kosmas ve svém líčení, což není nic jiného než parafráze spisovatele Boëthia ze 6. století: "V zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. Také nikdo neznal slovo ´mé`, nýbrž po mnišském způsobu vše, co měli, za ´naše` ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. U chlévů nebylo závor ani nezavírali dveře před nuzným chodcem, protože nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádný zločin nebyl u nich těžší než krádež a loupež. Žádné zbraně neměli, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře... Nač o tom více?"

Vesele tápeme nadále

Ano, nač? ptáme se v tuto chvíli už poněkud netrpělivě i my, neboť nám tento obraz začíná podezřele připomínat vize ani zdaleka tak letité. Tady je vysvětlení: Čtyři francouzské kroniky a šest církevních legend zná postavu slavného vůdce Alamanů, a ten se nazýval Crocus, Croc nebo Eroc. Což ani zdaleka není jediný způsob psaní, v jiných pramenech se uvádí jako Croco, Crosco či Chracus. Král Alamanů přitom vystupuje i jako král Vandalů, jednou ve třetím, podruhé v pátém století, je to všechno nějak propletené. Možná i popletené. S postavou Kroka přichází "stříbrný věk" – doba poněkud už narušená vzhledem k době zlaté, ale pořád ještě plus minus ideální, když nikde jinde, tak v soudnictví. To se pořád obešlo bez biřiců a sankčního aparátu. Dobře, ale kde se tu vzal právě onen soudce Krok?

Uplynulo mnoho let.
Muž jménem Krok národ ved',
lotry trestal, trestal šelmy,
moudrostí svou proslul velmi.
Milován byl doposledka
Krok, ten dobrý otec, který
vychoval tři čacké dcery.

Kronikář řečený Dalimil. V podstatě vychází ze starého Kosmy. U koho však čerpati informace lépe než u Václava Hájka z Libočan, studnice ani za toho nejtěžšího sucha nevysýchající?... Ano, panu Hájkovi inspirace vskutku nevyschla. Najisto věděl, že Krok byl Čechův syn, že původně žil ve Ctiněvsi, že vládl z Budče, a že byl tím, kdo začal stavět Vyšehrad, a na ten Vyšehrad přenesl roku 683 své sídlo: "Dostavěli sú ten hrad misterným dílem tesařský."

Díky za ilustrační ukázku páně Hájkovy češtiny, dále budeme pokračovat přece jenom poněkud zmodernizovaně: "Uvedli naň Kroka, pána svého, a když ho tam posadili se ženou i s dcerami, vzdávali mu čest. A tázali se ho, jak by chtěl, aby se ten hrad jmenoval." Krok odpověděl vskutku nadčasově: "Jak nestálé jsou časy, tak nestálá jsou jména." A přehrál ten úkol na jistého Čiňkrúcha (kdoví, kde k němu Václav Hájek přišel), a Čiňkrúch si nějak vzpomněl, že "starý Čech sídlil nad řekou Krupou na hradě řečeném Psáry. Ať se tento hrad jmenuje Psáry namísto tamtoho!" Což měl být Vyšehrad. Budiž podotknuto, že s Psáry neměl jaktěživ nic společného.

Kouzlo jazyka

"Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok – podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna..." Moment – to už není žádný fakt, jen tak bohapustě vycucaný z palce. Jenomže co to mohlo být za hrad, když kronikář vůbec neuvádí jeho jméno, a kde měl ležet? Hledejme odpověď nejprve na druhou část otázky. Kosmova kronika zaznamenává ve svém původním, tedy latinském znění, že hrad leží v lese u vsi "Ztibečné".

Jednotlivé rukopisy Kroniky české uvádějí i další verze: "Ztibcne, Ztibene, Zcibene, Stibene, Stibrcne, Stybeczne, Zthecne". Dejme tomu, že jde skutečně o dnešní Zbečno, tedy o vesnici, která leží asi čtyři kilometry od Libušína. Existovala v době Kosmově? Určitě ano, jinak by ji Kosmas s takovou jistotou nejmenoval, a navíc o ní ve své kronice píše celkem pětkrát. Je zřejmé, že ji považoval za důležité orientační středisko.

O Krokově hradu, zarostlém stromovím, Kosmas praví, že leží v lese u vsi. Jméno Ztibečná vedlo hledače vždycky do křivoklátských lesů, ke Zbečnu na Berounce – ta se ovšem tehdy ještě Berounka nejmenovala, ale až do soutoku s Vltavou se říkalo Mže. Už ve 12. století tam existoval dvorec pražských knížat, Kosmas ho nemohl neznat. Jenomže hledat tady pomyslný Krokův hrad je práce beznadějná. Žádné pozůstatky, které by mohly přicházet v úvahu, nejsou u Zbečna známy. A co když je něco pravdy na domněnce, že tím "hradem" mohly být rozsáhlé a tehdy ještě docela patrné zříceniny kdysi slavného keltského "města" na vrchu Hradišti u Stradonic proti Nižboru?

Třeba právě o tomto místě znal Kosmas nějakou pověst, kterou pak mohl použít? Jenomže i kdyby to byla pravda, tak to zase nebyl Krokův hrad, ale pouze hradiště Kosmou za Krokův hrad považované.

"Podle jeho jména znám je hrad," říká Kosmas. Jak by se asi ten hrad mohl v tomto případě jmenovat? Krok... Krokov... Krakov? Jeden Krakov je v Polsku, ten je ale od Zbečna trochu z ruky; druhý máme u nás. Je na Rakovnicku a nad ním se tyčí hrad jménem – Krakovec. Že by to byla stopa? "Hrad, stromovím zarostlý, u vsi Zbečna. Krakovec je od Zbečna vzdálen vzdušnou čarou třicet kilometrů, při chůzi tamějším velmi členitým terénem je to ještě dále." Neúnavný obhájce pravdivosti Starých pověstí českých Jiří Brabenec ani před tímto úkolem nekapituloval: "Když Kosmas psal ‚u vsi Ztibečné’, myslel tím nikoli ‚u Zbečna’, nýbrž ‚na Zbečensku’."

Pozoruhodný vývod. Leč sledujme nit logiky pana Brabence dál: "Dnes bychom ‚na Zbečensku’ neřekli, protože Zbečno zůstalo malým městečkem. Kdybychom však tímto způsobem popsali položení Krakovce, napsali bychom ‚na Rakovnicku’. A Krakovec leží od Rakovníka stejně tak daleko jako do Zbečna. V Kosmově kronice bylo Zbečno nejbližší známé město do dnešního Krakovce..." Toto tvrzení stojí na vodě.

Nekoneční hledači

Hrad Krakovec vznikl teprve ve 14. století a zříceninou se stal ještě později, někdy ve století sedmnáctém. Kosmas tedy rozhodně nemohl znát Krakovec ani jako hrad, ani jako zříceninu. V jeho době ani jedno ani druhé neexistovalo. Ale co když Kosmas skutečně znal buďto ze svých cest nebo z cizího vyprávění jakési místo, kterému se říkalo Krokov nebo Krakov, a pak podle tohoto názvu vytvořil postavu Kroka? Tedy: co když to bylo naopak? Co když se nejmenoval Krokov podle Kroka, ale Krok podle jména, které Kosmas znal? Tak tato teorie na rozdíl od všech ostatních "krokovských" má něco do sebe.

Protože pozdější kronikáři navěsili na původní chudou, skoro vyzáblou kostru pověsti o Krokovi množství podrobností, navrhoval bych, abychom si ta základní a hlavně originální fakta v kostce shrnuli: Krok nastoupil po čase bezvládí, kdy lid neměl ani soudce, ani knížete. Z textu – tedy z Kosmova textu – není zřejmé, ve které době a jak dlouho vládl. Ještěže to napravil pan Hájek. "Krok, muž paměti hodný, když vykonal třicet devět let své vlády, umřel. Nechal po sobě tři velmi krásné dcery. To bylo léta šestistého osmdesátého šestého."

Moment. Zatímco na nespočtu jiných míst si Václav Hájek nestydatě přidává a bezuzdně fabuluje, v případě Krokova úmrtí zamlčuje. On vlastně zamlčuje to, co napověděl už starý Kosmas. I když ani ten to neudělal hned. Tu podivnou zmínku si nechal, až když vyprávěl o Krokově nejmladší dcerce Libuši. Ta se stala, "ach nešťastného osudu lidského!" prorokyní. (Ten povzdech nad osudem Libušiným patřil Kosmovi.) Stala se prorokyní a soudkyní. "Poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen se po usmrcení jejího otce sešel k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce."

"Po usmrcení jejího otce..." Ta věta je rozhodně nečekaná. Proč měl být Krok usmrcen? Tentýž muž, který byl tolik chválen, muž naprosto dokonalý, rozvážný a důmyslný, lidem, vážen a ctěn, "z celé země se k němu sbíhali jako včely k úlům, aby je rozsuzoval..." Takovou gloriolou ho vyšperkoval kronikář, a najednou je usmrcen. Zavražděn? Zabit? Popraven? Podle kronikářových slov rozhodně nezemřel klidnou, přirozenou smrtí. "A proč by ne, když ten původní normanský Crocco skončil na popravišti?" to říkají ti, kteří sázejí na vliv předloh pro znění našich starých pověstí českých. Nesporně jde o zajímavou shodu. Zdá se, že tuto předlohu Kosmas převzal, že si ji nevymyslel. Je nápadná tím, jak vyčuhuje z kronikářova líčení. Jisté je jenom to, že Kosmův Crocco není žádným spolehlivým svědkem z nejstaršího období našich národních dějin.

Otec nejistý, dcery jisté?

Dobře. Kroka neboli Crocca, to už jedno, jak ho píšeme, oba necháme v rekvizitárně postav spíše sporných. Ale – platí to i o jeho dcerách? "Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům." Z trojice Krokových dcer (je načase je uvést všechny) – Kazi, Teta a Libuše, z té trojice si všimneme nejprve nejstarší. Rozuměla bylinkám a taky medicíně, magickými kouzly dovedla ovlivňovat lidské osudy. "S Medeou z Kolchidy nic si nezadala ve znalosti věšteb, ani s Asklepiem v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly v nedokončeném díle." Takto vzletně referuje Kosmas. A ještě dodává: "Obyvatelé naší země, když se něco ztratí a vzdávají se naděje, že by to mohli zase dostat, užívají pořekadlo: ‚To nedovede ani Kazi navrátit!’" A Kosmův kolega s krycím jménem Dalimil?

První Kaše, druhá Tetka
a o třetí, Libuši,
zvlášť zmínit se přísluší.
Kaše na Kašíně byla,
Tetka na Tetíně žila
a věštkyně Libuše
znala o svém lidu vše.

Kazi se nám u Dalimila přejmenovala. Je z ní Kaše – Káša. Ještě se nám hlásí třetí zpravodaj. Václav Hájek z Libočan. "Káša byla velmi pilná v hádání. Když někdo něco ztratil, tak hned ke Káši šel a ona jemu bez meškání oznámila, kde ztráta je." A taky pan Hájek uvádí ono přísloví o nenávratně ztracených věcech, které ani Kazi nenavrátí. Což o to, takových přísloví známe dodnes několik. Třeba: "Neplač nad rozlitým mlékem." Nebo: "Střepy nářkem nenapravíš." A ještě jeden příklad: "Co ztraceno, mudrováním se nespraví."

Jenomže – podle jazykovědců jde o hluboké nedorozumění. (Ano, už tenkrát.) Doslovný překlad Kosmovy věty totiž zněl: "K tomu ti ani Kazi zpátky nepomůže." Podle logického smyslu šlo spíš o slovo "káza", "kázň", což byl staročeský "trest". Najednou se ocitneme na poněkud smysluplnější půdě, neboť: při naprosté, nenávratné ztrátě věcí vskutku nepomůže ani nářek, ani káza – tedy trest. Byla podobným nedorozuměním i – Kazina mohyla?

"Když byla v vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla." Pan Kosmas v této chvíli poněkud nečitelně sděluje, že když Kazi zemřela, "tu obyvatelé na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou je až podnes vidět nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského, přes horu, jež slove Oseka." Mohylu by tedy Kazi měla. Zato hrad? Krokovy dcery Teta i Libuše své hrady měly, Kazi, ač nejstarší, nikoli.

Dějiny mění kronikáři a historici

Dalimilovi se to na počátku 14. století nezdálo. Knížecí dcera bez hradu? Vyloučeno. Bylo mu nejspíš líto, že Kosmas vybavil Tetu i Libuši bytelnými sídly a Kazi přitom jaksi ostrouhala, a tak jeho opomenutí napravil.

"Kazi sedieše na Kazíně, a Tetka na Tetíně." Libuše samozřejmě na Libušíně. Kdepak stál ten Kazín? A který? Ono jich bylo víc. Nejmíň tři. Takže – verze číslo 1: Zasloužil se o ni Václav Hájek z Libočan. Ten necouvl před žádným historickým problémem. Jakýmsi řízením osudu znal v 16. století opevněné hradiště s mohutnými valy z doby železné nad pozdější osadou Závistí naproti Zbraslavi. To hradiště na něj muselo udělat náramný dojem. Nejprve sem položil sídlo Marobudovo (to možná nebylo tak daleko od pravdy, jak už jsme si v jedněch minulých Toulkách českou minulostí říkali), pak z něj udělal Kazín. Kášin. Ano, držme se jeho pravopisu.

"Káša, sestra Libušina, s povolením Libuše, sestry své (je až dojemné, jak pan Hájek nenechává ve čtenáři ani stín pochybnosti o příbuzenském vztahu Kazi a Libuše), rozkázala sobě na jedné převysoké hoře zámek postaviti tu, kdež dříve zámek a město pevné bylo rozkázáním Markvarta, krále moravského a hermendurského na hoře řečené Peerk postaveno, a dala jemu od svého jména jméno Kášin, kterýžto hrad a gruntové jeho nad řekou Vltavou proti klášteru zbraslavskému až do dnešního dne se ukazují."

Domněnky zanesené do map

Hájkova domněnka se ujala a objevila se dokonce i na mapě Pavla z Aretina z roku 1619 – jižně od Prahy tam najdeme "Khassin". Čti Kášin. Nebo Kašín. Tak. A verze číslo 2? Závist byla vystřídána místem prakticky na dobrý dohled odtud – kopcem Havlínem nad Zbraslaví. Historik Wácslav Wladivoj Tomek (to byl ten, který s urputností sobě vlastní psal tvrdošíjně dvojitá W i potom, co z pravidel jazyka českého vymizela), tvrdil, že kopec Havlín je hora Oseka, o které se zmiňuje i Kosmas. Tam někde měla být Kazi pohřbena. Ale ten hrad?

"Nynější Havlín nazýval se odpradávna Oseka, stával na něm hrad, a ten hrad byl Kašín, jediným jeho pozůstatkem je kostelík sv. Havla." Je to vymyšleno pěkně, ale jenom vymyšleno. Hrad na Havlíně nikdy nestál, a kostelík, i když je dost starý, s tím nemá nic společného. Havlínská varianta byla brzy nahrazena variantou třetí. A tentokrát velmi nadějnou hypotézou, dokonce vyšlou z archeologických kruhů. Ti, kteří hledali v okolí Zbraslavi staré hradiště, si všimli stop opevnění na temeni výrazného skalního ostrohu, který vyniká nad Berounkou proti vsi Mokropsům.

"Hrad Osek – Kazín se musí klást naproti Mokropsům a Černešovicům, kterémuž lid ‚na Hrádku’ říká," uvádí badatel Jan Orth. "Předhradí jest již rozoráno, z hradu je vidět ještě nepatrný kus zdi základní. Ač prostora, kde vlastní hrad stával, není příliš rozlehlá, dá se přece souditi, že vedle příbytků kněžniných byl zde pohanský chrám, v němž hojné oběti bohům přinášeny bývaly; kamkoli zajisté kopneš, objeví se ti kosti zvířecí."

Na "Hrádku" skutečně býval hrádek, ale s jeho stářím to nebylo tak žhavé, což naprosto nevadilo místnímu hostinskému, který dal roku 1868 na skálu nad řekou napsat ohromná bílá písmena KAZÍN, a svou hospodu nazval Přemyslovka pod Kazínem. Do časů kouzelnice Kazi se však ze zdejších nálezů nehodilo dočista nic. Archeolog Jan Axamit tu sice objevil velké vyvýšené sídliště lidu takzvané řivnáčské kultury z pozdní doby kamenné, ale to je osídlení o několik tisíc let starší než doba domnělé Kazi. "Jméno hradu Kazína zrodilo se asi teprve až v hlavě Dalimilově," odtušil archeolog Jan Axamit, a pravda, kterou měl na začátku tohoto století, zůstává pravdou i dnes.

"Obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu." Ano, je tu ještě jedna záhada. Kazina mohyla. Mohyla je vlastně skutečnější než Kazín sám. O Kazíně ví teprve Dalimil, zatímco mohylu dokládá už Kosmas, a to takovým způsobem, že se zdá, jako by ji sám vídal: "která je až podnes viděti nad břehem řeky Mže, při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka." Že by ta mohyla nebyla tak docela smyšlená?...

Pochyby, pochyby

Ano, zdá se, že Kosmas měl na mysli určitý terénní tvar, a není vyloučeno, že se o něm doslechl i nějakou místní pověst, a tu pak využil pro své vyprávění o Kazi. Ale ten útvar nemusel být přece nějakou pohanskou mohylou... Nemusel. Když bereme v úvahu jeho výjimečné rozměry a polohu nad břehem řeky, nemůžeme vyloučit, že tu kdosi ukazoval Kosmovi jako mohylu pohanské kněžny prostě nápadný pahorek nebo skálu. Archeologové, a taky historikové minulých dob, však brali Kosmův údaj smrtelně vážně. Dobrovský jeho pomocí zdůvodňoval názor, že staří Slované měli ve zvyku pohřbívat pod mohylami. Kde však takovou mohylu hledat, to nevěděl nikdo.

Věděl to až pak Orth: "Jestli dokázáno, že na Hrádku hrad Osek (předtím Kazín) stál, dlužno jest v okolí i mohylu Kazinu hledati. A nalezneš na protějším jižním vršku nade Mží vyvýšení náhrobku se podobající, které jest as 40 kroků dlouhé, as 20 kroků široké, as 5 sáhů vysoké. Náhrobek ten lid Kazinou mohylou nazývá."

No, že by lidi té vyvýšenině takto říkali... o tom lze s úspěchem pochybovat. Přesto byl nález mohyly hotová věc. Ve skutečnosti šlo zase o hradiště. Slovanské. Pro změnu mnohem mladší, než by se ke Kazi hodilo. Výčet "mohyl kněžny Kazi" ještě není ani zdaleka u konce. Taková mohyla byla spatřována na vrchu jménem Kyjov nad tokem Berounky u vsi Lipany – ukázalo se však, že jde o zbytek říční terasy, kde nikdy žádná mohyla nebyla.

Nedaleko Litomyšle je kopec Hrádek – pozoruhodně pravidelný útvar mohylovité podoby. Na jeho vrcholku je středověké tvrziště. Kopec je s největší pravděpodobností umělého původu; mohl vzniknout při zbudování tvrze, ale bylo by málo pochopitelné, proč by se stavitelé namáhali vršit středověkou technikou tak vysoký násep v údolíčku uprostřed kopců přirozených. Hrádek mohl takovou mohylou být, ale z úplně jiné – někdy ze starší a mladší – doby železné.

Zatím poslední pokus podnikl archeolog Lom v roce 1968. Usoudil, že to, co Kosmas považoval za Kazinu mohylu, bylo nejspíš na břehu Mže v úseku mezi údolí Střely u Liblína a Klíčavy u Zbečna. Uvedl hned několik příkladů, kde by ta mohyla mohla být: Bartoňova skála u Zvíkovce, takzvaný Starý zámek tamtéž, bývalý kostelík u Dolan, hrad Krašov. Takto bychom mohli spekulovat do nekonečna a nemusíme mít strach, že by došla látka k přemýšlení. Jestli to však představuje nějaký přínos pro vědu a poznání, je ovšem jenom věcí názoru. Není rozumnější vzdát se a připustit, že už nikdy nemůžeme zjistit, co považoval Kosmas za Kazinu mohylu?

Kosmas byl kněz, a to, co připisoval těm třem vědmám z české prehistorie, to byl vlastně trojí hřích pohanské nevíry: magie, modlářství a věštění. Příběh Kazin ještě uzavřen není, záhy se spojí s osudem siláka Bivoje. Necháváme si jej však na příště, stejně jako životní cestu její sestry Tety neboli Tetky. Naše cesta vedoucí nyní územím pověstí není příliš zřetelná a milníky podél ní chybějí, ale je to cesta, která patří v historii každého národa k těm nejpoetičtějším.