282. schůzka: Spor o pivo aneb Světla a stíny doby jagellonské

„Léta Páně 1490 v pondělí po svatém Ambroži zemřel ve Vídni uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách.“

„Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dávali jim za to peníze a kapry.“

r_2100x1400_dvojka.png

Kapří korupce končí šibenicí

Hynkovi z Poděbrad ta kapří korupce nakonec nějak nevyšla. Skončilo to na šibenici. Nikoli pro syna někdejšího krále Jiřího, ale pro jeho služebníky. „Když se král Vladislav dozvěděl o Matyášově smrti, dal mu všude po Praze vyzvánět. Téhož roku český král, který byl uherskými pány zvolen králem uherským, shromáždil silné vojsko a vtrhl do uherské země. V Uhrách byl pak korunován na krále uherského podle dohody, kterou měl s králem Matyášem.“

Vladislavova vláda u nás trvala pětačtyřicet let. Tento král byl hotovým rekordmanem v setrvání na trůně. Řečeno sportovní terminologií: skončil na bronzovém místě. Zlatou medaili se výdrži by získal císař František Josef I., na druhém stupínku se umístil Leopold I. Z hlediska odpracovaných let bychom mohli v tom králi Dobře aneb Vladislavu Jagellonském spatřovat panovníka z nejzasloužilejších.

Šedivá vláda Vladislava Jagellonského

Mohli. Ale to bychom asi měřili špatným metrem. Délka politického působení nemusí být přímo úměrná kvalitám státníka a jeho díla. Osud mu dopřál času dost, přesto se Vladislav do historie žádnými opravdu výraznými skutky nezapsal. Byl takový, inu, šedivý.

r_2100x1400_dvojka.png

Navenek, tedy ve vztahu k cizině, taky nic moc. České království jako by se mezi ostatními evropskými mocnostmi ztrácelo. Zanikl hlas jeho panovníka, sama existence koruny české upadla v pochybnost. Po dočasném odtržení Moravy a vedlejších zemí panovala po několik desetiletí právní nejistota, komu vlastně Markrabství moravské, Slezsko a obě Lužice patří, jestli Uhrům nebo českému státu. Všecko však jenom černé, ale ani tmavě šedé nebylo. A protože každé dobré zprávy je nám na Toulkách českou minulostí třeba jako soli, nuže – přisolme!

Jagellonská doba přinesla zemi rozvoj a prospěch. Časy Vladislavovy a po něm Ludvíkovy představovaly hodně dlouhou etapu něčeho, co tato země několik desítek let nezažila. Klid a mír. Ten rušily jenom občasné domácí rozbroje místních rozměrů nebo pohraniční šarvátky. Oproti dřívějšku – prkotiny. Národ celkem prosperoval. S výjimkou neúrod, morových ran nebo jiných mimořádných situací se žilo poměrně levně. Zboží bylo dost. Práce taky.

„Dějiny národa českého v době této zjinačily značně tvářnost svou. Již smlouvy s Matyášem pojistily Čechům pokoj od nepřátel zahraničních; výsledky sněmu kutnohorského zjednaly jim i uvnitř mír a svornost. Od té doby, ačkoli učenci neustali v polemice nikdy mezi vyznavači církví pod jednou a pod obojí, nevyskytlo se více krutého boje a záští; jen nových sekt se zjevilo víc, zvláště jednoty bratří českých.“

Jednota bratří českých

r_2100x1400_dvojka.png

Jednota bratří českých. Vznikla v roce 1457. Narodila se na principech Petra Chelčického. Na principech neodpírání zlu, přísné, až strohé vnitřní kázni osobnosti. naprosté a dobrovolné chudobě. Biblické prostotě života. První generace českých bratří odmítala mezi své stoupence vpouštět i vzdělance. Důvod? Ve vzdělanosti, vědění, a taky v majetku viděli bratří hříšnou světskou marnivost. Tento postoj se ale v další generaci začal měnit. Jednak do bratrských pospolitostí pronikal městský živel, k církvi se hlásili relativně bohatí řemeslníci, jednak persekvovaná jednota mohla existovat jenom díky tomu, že nad ní drželi ochrannou ruku někteří bohatí páni. Kupříkladu páni Krajířové z Krajku a Kostkové z Postupic. Měli k tomu důvod. Pokorní a pracovití poddaní – co víc si může každá vrchnost přát? Bratřím nakonec došlo, že ani majetek, ani vzdělání nejsou překážkou na cestě k poznání pravého Boha. Na synodě bratrských kněží se ustoupilo od zásad dobrovolného i pasivního vzdoru vůči světské moci. Bratří nyní mohli vykonávat úřady, stávat se rychtáři a konšely, do řad jednoty měli nadále přístup i šlechtici a bohatí měšťané.

„Nejjasnější králi, pane náš milostivý! Co se dotýče poslušenství a poddání mocím povýšeným, od Boha zřízeným, v tom se podle zprávy prvotních svatých míníme míti, lidem v úřadech postavených pokorně jsouce poddáni, žádného nehanějíce ani rouhajíce komu, ani se sváříce a křikujíce, ale královskou milost v poctivosti majíce i jiné povýšené lidi, ta ně se také k Pánu Bohu modlíce, abychom pod nimi tichý a pokojný život vedouce tím lépe v poslušenství Božím ostříhali. A tak hotovi jsme pánům svým i poplatky a roboty, v čemž kdo kde sedí, zastávati, a ve všech věcech, v nichž bychom mohli svědomí dobré zachovati před Pánem Bohem, chceme jich poslušni býti. Proto Vaši milost pokorně prosíme, abyste se k nám neráčila míti jako k nějakým nepřátelům svým, ale jako k těm, kteří Vaší milosti přejí i žádají všeho dobrého, pod panováním milosti Vaší se všemi lidmi pokoj zachovávajíce. Ač kněží praví na nás, že bychom různici nějakou v lidu činili, toho se s pilností vystříháme, poněvadž v jednotu svou nižádného bezděky netěhneme, ani toho, kdo k nám přistoupí, mocí jakou držíme, než, komuž se líbí, ten, když chce, od nás odstoupí. Ano ani otec vlastního dítěte svého k tomu nenutí, ani muž manželky své, než každému jest na svobodě dáno, podle oné řeči Pána Ježíše Krista: Kdo chce za mnou jíti, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. A kněží také plnou svobodu mají lidi před námi vystříhati, jakožto i činí, dobře vědouce, že s námi množství lidí nebude, poněvadž cesta naše v potupení jest, v pohanění i v úzkosti.“

Lze předpokládat, že nad takovýmto dopisem se Vladislavovo srdce ustrnulo. Inu – ustrnulo. Tak ustrnulo nebo neustrnulo? Jak se to vezme. V Boru u Tachova dal Vladislav upálit šest bratří, na mnoha panstvích byli členové jednoty žalářováni. Po sněmu kutnohorském se však přece jenom leccos změnilo k lepšímu. „Ze zpuchřelé půdy vykvetl konečně kvítek novověké osvěty, snášenlivosti a lásky křesťanské. Vynesena byla zásada státoprávně uznaná že každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní víra a svědomí, jinému v tom nic nepřekážeje, aniž jej proto haníce aneb utiskuje. Zásadu tu vyslovil sněm několikráte bez pochybování a obmezování všelikého. Obě strany netoliko že samy mají požívati úplné rovnoprávnosti, ale dopřáti ji také svým poddaným, z nichž ani podobojí od římských, ani římští od podobojích pánů svých neměli trpěti příkoří, překážky a újmy nižádné; kazatelé měli omezovati se na hlásání slova božího a horliti jen proti hříchům, nikoli proti jinověrcům, aniž těchto nutkati jakkoli, tajně nebo zjevně. Kdokoli se proti tomu proviní, má považován býti jako rušitel obecného dobrého, svornosti a pokoje, jako zprotivilec krále pána svého obce Království českého. Smlouva ta trvej třicet jeden rok od té doby pořád zběhlých.“

A byl klid. Klid sice relativní, ale – zaplaťpámbu. Dlouhý mír ovlivnil příznivě nejenom výrobu, ale i obchod. Vzrostla vnitrostátní i mezinárodní směna zboží. Na zemských stezkách se zas objevili cizí kupci. Nejspíš zjistili, že je u nás nejenom někdo neokrade, ale že mohou výhodně prodat. Deset let po usmíření katolíků s kališníky dostal export a import zelenou. Tradiční styky obnovili hlavně Norimberčané. Dováželi k nám módní zboží – jako například luxusní textilie, široký sortiment kramářského zboží, a taky koření. Dařilo se i českého vývozu, směřujícímu na Linec. Na zahraničních trzích se uplatňovaly výrobky soukenické Jihlavy, také naše obilí, a rovněž ryby; žádány byly české nože, jakož i šlojíře, roušky a jiné propriety. Když si k tomu všemu připočteme rozvoj řemesel, různé technologické inovace (v hutnictví, sklářství, knihtisku, výrobě papíru) plus velký rozmach podnikatelského úsilí šlechty (hlavně v rybníkářství, velkochovu ovcí, pivovarnictví), tak nám namísto nějakého hospodářského úpadku vyvstává před očima docela utěšená konjunktura.

Spor o monopol na vaření piva

„Toho času vznikl v Novém Městě pražském spor mezi měšťany a sladovníky o vaření piva, protože sladovníci bránili měšťanům v jejich právu vařit pivo a pálit z něho pálenku. Král se svými rádci rozhodl, aby právo vařit pivo měl každý měšťan, který k tomu má potřebné zařízení; pálence se má říkat pálené pivo a ne pálené víno.“

Historická varna piva v Dětenicích - ilustrační foto

Malicherný spor, ne? Ano, zdánlivě směšný. Zdánlivě? Ve skutečnosti to byla náramně vážná patálie. O pivo? O monopol na vaření piva mezi podnikavým panstvem a královskými městy. Ve středověku se vařila piva hustá, především černé pivo ječné, a jeho spotřeba byla už tenkrát velmi vysoká. Tak jako dnes? Pravděpodobně na hlavu ještě vyšší. Tak to je co říct, vzhledem k tomu, že v současné spotřebě na hlavu bezkonkurenčně vedeme na celém světě. Pivní mok se považoval nejenom za nápoj, ale i za relativně levnou a sytou potravu. Tekutý chleba... Výroba piva se koncentrovala na královských měst. Právo várečné bylo jednou z hlavních hospodářských výsad každého měšťana. Také prodej a rozvoj piva monopolně ovládala města – dodávala i slad – a veškerá pivovarnická činnost byla chráněna řadou výsad. Což bylo právo várečné, mílové a ještě další. Jinde než ve městech se pivo vařit sice mohlo, ale výhradně pro vlastní spotřebu, tedy nikoli na výdělek. Odborně vařené pivo bylo kvalitnější a tak v druhé polovině 15. století pronikly městské pivovary se svými pravidelnými dodávkami i do nejodlehlejších míst. Rentovalo se... dělat pivo? Samozřejmě.

Výnosy z prodeje piva byly záviděníhodné, takže není divu, že i šlechta by se docela ráda na tom profitu podílela. Začala v poddanských městech stavět výdělečné pivovary, vzápětí i šenky a hospody. Koncem 15. století byl někdejší monopol královských měst rozvrácen, no a všichni ti draví páni, kterým se zalíbilo podnikat, šli ještě dál. Začali svým poddaným zakazovat vařit pivo podomácku, a tak jako je nutili, aby za poplatek nebo za díl obilí mleli v panských mlýnech, požadovali teď, aby povinně kupovali a pili výhradně pivo z panských měst. Šlechta začala městům konkurovat i v jiných oborech. Například tím, že na svých panstvích zaváděla soukenictví a že se účastnila na dálkovém obchodu a ještě že investovala do hornictví a hutnictví. To všecko by se dalo jakž takž vydržet, ale páni sáhli měšťanům na pivo, a bylo zle. Náramně zle. Pivo totiž začalo být pro šlechtické velkostatkáře druhým nejvýnosnějším artiklem.

Stíny doby jagellonské

„V tehdejší době byla česká města velice zkracována na svých požitcích, protože páni a rytíři sami vaří pivo a prodávají je; svým poddaným nedovolují brát pivo z měst a zakázali svým sedlákům prodávat obilí do měst, dokud se o něm sami u pánů nepřihlásí. A tak si mnozí urození páni, rytíři i zemané navykli obchodovat s obilím pro peníze a říkali, že to jejich erbům vůbec neškodí. Na sněmech bylo městům upíráno právo třetího hlasu a ani nebyla na sněmy zvána; tak se šlechta snažila odstranit třetí hlas měst. Bránila také městům zapisovat do zemských desek svobodné statky, které zakoupili měšťané nebo obce, podávala na ně u zemského soudu všelijaké podivné žaloby a upírala jim práva, která mají města od králů a císařů stejně jako páni, rytíři a zemané.“

Hlavním zdrojem příjmů bývala pro šlechtice odedávna renta. Dvakrát ročně, na jaře a na podzim odevzdávali poddaní vrchnosti dohodnutý poplatek z výnosu propachtovaných polností. Tato hezká tradice se částečně uchovala dodneška – v současné době se výběrčí daní nejvíce radují v rozpuku prvních jarních dní – tehdy kvetou nejenom sněženky, ale i daňová přiznání. Feudálové si ovšem přilepšovali ještě i jinak. Ono krýt rozmařilý způsob života a vnějškové efekty, považované za společensky žádoucí, tak to nebylo zrovna snadné. Boháči běžně tonuli v dluzích. Zastavovali svá zboží, vydělávali si bojem v cizích službách, obchodovali s dřevem, prodávali ryby. Nicméně ten hlavní a trvalý přísun prostředků spočíval v grošících od sedláků. V druhé polovině 15. století však stále citelněji chyběly ruce, které by zoraly opuštěná pole, a zisk z renty rostoucí nároky panstva neuspokojoval, protože objem příjmů se nezvyšoval dost rychle, někdy dokonce absolutně klesal. Rozpor byl o to očividnější, že feudálové zvětšovali své majetky.

r_2100x1400_dvojka.png

V době předhusitské bylo u nás vlastně jediným velkým dominiem panství Rožmberků na jihu Čech, zatímco během dalších let se vytvořila další obrovská latifundia pánů z Poděbrad, Pernštejnů, Tovačovských z Cimburka a ještě jiných. Kdysi byl panský majetek rozkouskován na drobné nesouvislé dílce, zatímco teď se nekonečnými přesuny, výměnami, výkupy a náhradami podařilo kdysi rozdrobená zboží víceméně zcelit v rozmanitě velké državy.

„Požívajíce úplného pokoje vně i doma mohli Čechové obrátiti všechnu sílu a snahy své k uměním míru a vzmáhající se rok co rok zámožnost lidu nejen svědčila o prospěchy orby, řemesel i obchodu, ale vedle také k novému pučení a květu na poli duchovním.“
Kterak to pučelo na poli duchovním, k tomu se zakrátko v Toulkách vrátíme...

Ale nyní bychom neměli zapomenout, že bujně to pučelo i na poli politickém. Šlo o Moravu. „Odtržení Moravy od Království českého nestalo se za našeho kralování, ale my jsme se již v království roztržené uvázali.“ Tato slova napsal král Vladislav ve svém listu moravským stavům. „Pak ačkoli celá vůle a ten konečný úmysl náš byl jest, že bychom byli rádi to markrabství i jiné země ke koruně zase připojili a v prvotní způsob uvedli, ale nemohouce toho z mnohých příčin učiniti udělali jsme smlouvu s králem Matyášem slavné paměti ne takovou, která by se nám dobře líbila, ale která nás v ten čas potkati mohla. Vždy jsme nahlíželi, že když se hlava zachová, také údové časem snáze k ní připojeni budou. Poněvadž z dopuštění božího král Matyáš smrtí sešel jest, tehdy my jakožto král český podle starodávného zřízení i podle dotčených smluv jsme pánem dědičným té země moravské. A proto pánové, preláti, rytířstvo aniž města ani koruně uherské, ani žádnému jinému v žádné závazky nevcházejte. My jakožto pán dědičný nejsme toho úmyslu, bychom je v cizí ruce dále poddati chtěli, ani zástavou, ani kterým jiným obyčejem, ale chceme přivésti je k sobě, dá-li Bůh, šťastně tak, aby odtržení takové potom nikdy se nepřiházelo.“ Zakrátko nato se Čechy spojily s Moravou a také se Slezskem a ještě obojími Lužicemi, jakož i s Uhry do jednoho velkého státu. V jeho čele stál král. Český král. Jenomže on na první místě své titulatury uváděl slůvka: „Král uherský“.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související