21. října  2001 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

329. schůzka: Jan, syn Blažkův

Jan Blahoslav - Foto: Jednota bratrská v obrazech, 1957, p. 47, Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan BlahoslavFoto: Jednota bratrská v obrazech, 1957, p. 47, Wikipedia, public domain - volné dílo

Přerov patřil k těm moravským městům, která se s naivní jistotu těšila z dobrých existenčních podmínek a nenechala se deprimovat a srážet v rozběhu tím, že se v nich nedělo nic mimořádného. Městem procházeli kupci se zbožím do Polska, na Slovensko, do Rakouska, sotva se však dalo o Přerovu říci, že je významnou křižovatkou obchodních cest.

"Z těch deseti (nebo dvanácti) set lidí, kteří tu v první polovině 16. století pracovali s větším či menším úspěchem, stavěli nové domy nebo jen přístavky ke starým gotickým stavbám, plodili děti a posílali je do městské školy, kam sami nikdy nechodili, věřili v příznivou budoucnost a důvěřovali pernštejnské vrchnosti, chápali reálné hospodářské vztahy a báli se čarodějnic, zůstala drtivá většina pro potomky anonymními zástupci tváří. Tu a tam probleskne ze skromných soudobých zápisů jméno a zřídka řekne něco bližšího. Bývá zpravidla tak strohé, že je třeba domýšlet, zda patřilo měšťanovi či zemánkovi, který opustil polorozpadlou rodovou tvrz a přispěchal se přiživit na městské prosperitě; zda označuje člověka zámožného; či chudáka, měšťana na vrcholu životní dráhy; nebo ztroskotance, který čeká s úzkostí na konec života."  

Jedním z takových jmen, která uvádí historik doktor Josef Janáček, jmen zahalených pro potomky do dohadů a nejasností, je i přerovský rodák jménem "Blažek," jehož syn Jan, narozený 20. února roku 1523, si otcovo křestní jméno pozměnil na příjmení "Blahoslav." Tatík Blažek zůstal pro potomky postavou bez lidské tváře, zvrásněnou starostmi i radostmi, tak jako většina jeho současníků v Přerově i ve městech Přerovu podobných. Což už neplatí o jeho synu Janovi. Maminka se jmenovala Kateřina. Patřila mezi nejhorlivější členky přerovského sboru jednoty bratrské. Ten sbor byl tady početně silný už na začátku století (myslí se století šestnáctého), a to, jak rostl, souvisí s růstem města. S novými domy i ulicemi přibývalo v Přerově i bratrských rodin hned po založení Horního Města, kde si bratří brzy zřídili vlastní sbor. Když se století patnácté lámalo v šestnácté, patřil už Přerov k významným střediskům jednoty bratrské.  

"Morální zásady v jednotě byly velmi přísné. Bylo nemyslitelné pro všechny její příslušníky, aby se oddávali bezmeznému obžerství, opilství, smilství, mamonu, rouhačství a všem ostatním hříchům. Čím více se bratří sbližovali s ostatní společností, tím důležitější se tyto zásady pro ně stávaly, aby mohli dokázat, proč se vlastně hlásí k jednotě a proč je jednota lepší než všechny ostatní církve. Bratří, prohlašující se sami za nejpokornější a nejoddanější služebníky boží a předstihující se v projevech zbožnosti, se ve skutečnosti cítili povzneseni nad ostatní a ne vždy se ovládali natolik, aby to nedali najevo. Dovedli si navzájem pomáhat a projevovat největší přátelství, současně však sledovali ostřížími zraky, zda neklopýtli a nezasluhují-li pokárání nebo potrestání. Stejně vášnivě jako hájili jednotu dovedli i nenávidět své nepřátele až za hrob a neuměli odpouštět."  

Takový byl Přerov, ve kterém chodil do bratrské školy žáček Jan Blažkův. Do té školy vstoupil jako desetiletý, právě tehdy ji totiž založil jako řádnou bratrskou školu Jan Wolf, nový biskup jednoty. Jan nebyl čistým, nepopsaným listem papíru, zřejmě nějaké základy vzdělání už měl, ale dlouho bylo na vážkách, jestli je jemu a dalším dětem z bratrských rodin vůbec nějaké vzdělání zapotřebí. Jako že by vůbec nechodily do školy? Tak nějak. Co měli bratří proti vzdělání? Ne všichni. Především Lukáš Pražský. Na Lutherovu výtku, že bratří kladou malý důraz na studium klasických jazyků, tak se Lukáš pokusil obhájit stanovisko jednoty těmi nejpádnějšími argumenty: "My učitelů jazyků rozličných, zvláště řeckých a hebrejských, ve své zemi nepotřebujeme. (To je opravdu pozoruhodné stanovisko.) Neb my učitele v jazycích, ani v umění školském a řemeslném z učení obzvláštního vyučujících neustavujeme, ale Čechy a Němce, by i latině zapáchali, k pravdě té, přišlé učením prvotně božím skrze posloužení lidské a v ní smysl majíce svého vlastního spasení a z toho hodné i jiné učiti, tak se postavujeme k učení. (Že by to byla zcela srozumitelná myšlenka, to se tvrdit nedá...) "A také my nedržíme ani nemáme za to, že jazyků známost k porozumění Písem by sama koho a užitečně přivésti mohla, leč k většímu zatemnění, k roztrhání mysli i k nedůvěře i k rocení a k nadutí, k marné chloubě a k pohrdání jinými et cetera." Josef Vida, to je srozumitelnější. Hezké heslo: "Výukou cizích jazyků ke srocování, k nadutosti, marné chloubě a pohrdání jinými!"  

Ono šlo o to, že Lukáš se snažil oněmi složitě sestrojenými větami Lutherovi vysvětlit, jak všechna učenost může nakonec vést k záhubě opravdového náboženského cítění, a že on sám si v jednotě neváží učených lidí, kteří se ocitli v rozporu s pravou vírou. Ale Lukáš byl sám bakalářem pražské university... V jeho spisech se neprojevoval takový despekt ke vzdělání jak v tom dopise Lutherovi, jenomže - otázka vzdělání se dotýkala samotného principu prostoty jako základního požadavku na kněží a učitele jednoty. Většina z nich byli samoukové, kteří se vyučili řemeslu a teprve později začali dohánět nedostatky svého teologického vzdělání - s menším nebo větším úspěchem. Přitom omezenost jejich vzdělání byla (podle Lukáše Pražského) jednotě jenom ku prospěchu, nikoli ke škodě. Takovému človíčku hrozilo daleko menší nebezpečí, že by se dostal na scestí, daleko od učení jednoty; toto nebezpečí však hrozilo naopak ze strany mladé generace, kdyby hledala poučení na cizích universitách. "Lukáš Pražský, sám člověk učený, doktorů starých i novějších, kterých knihy toho času ve světle byly, velmi povědomý, postavil se rázně za zachování starých řádů," a tudíž na stranu nepřátel vzdělání...  

Ale to už Blahoslav ve svém pozdějším spise asi nenapsal. Nebylo proč. Situace se změnila. Po Lukášově smrti se dostala ke slovu opozice. Ta odhalila poněkud falešný tón, se kterým Lukášovi stoupenci vydávali naivitu a nedostatek vzdělání za pravou skromnost (oni používali termín "sprostnost"), jaké prý nemohou učení dosáhnout. Dalším krokem bylo přijetí šlechticů z boleslavského kraje jako členů jednoty (to bylo v roce 1530), a za rok nato bratrský synod veřejně vyhlásil, že se bratří nemají cítit v hledání pravdy vázáni staršími spisy svých předchůdců, což znamenalo především spisy Lukáše Pražského, aniž bylo jeho jméno uvedeno.  

"Přerovský správce sboru a učitel na bratrské škole Jan Wolf byl člověk, o němž Jan Blahoslav napsal ve svých poznámkách ta nejvyšší slova chvály. Za sedm let, která strávil v jeho blízkosti, k němu přilnul jako k nikomu jinému v jednotě. Vážil si Wolfovy skromnosti a jeho sebeovládání, jeho ochoty vždy a za každých okolností pomoci a vycítil z tohoto postoje hlubokou mravní sílu, která jemu samotnému byla vzorem. V mnohém si utvářel svou představu ideálního příslušníka jednoty právě podle Jana Wolfa, nebyl však nekritický ani k jeho nedostatkům, ačkoli se o nich vyjadřoval velmi decentně. Jan Wolf byl samoukem jako jiní jeho současníci, a i když se v jeho vědomostech objevily různé nečekané klady (měl například povědomí o fyzice), neuměl vůbec latinsky a pro učitelský úřad (s výjimkou bratrské teologie) byl sotva připraven. Minulost ho plně omlouvala - byl původně formanem Lukáše Pražského a kněžského vysvěcení dosáhl poměrně pozdě; co znal, to načerpal nejrůznějšími cestami z rozličných pramenů a bez jakéhokoli systému." 

Když Jan Blahoslav odcházel z Přerova do Prostějova, tak uměl latinsky a snad i řecky. Kdo ho to naučil, když jeho učiteli Wolfovi byly takové znalosti nedostupné? Neví se to. Je to záhada. Těch záhad je v Blahoslavově životě víc. Víme však, že do toho Prostějova odešel jako bratrský mládenec. (Pěkný termín.) Být bratrským mládencem (nebo taky čeledínem), to byla forma výuky a výchovy. Mládenec žil v domě hospodářově (tím byl prostějovský správce a jeden z biskupů jednoty bratrské Martin Michalec), staral se o svěřené úkoly, seznamoval se hlouběji s bratrskou teologií.  

"Martin Michalec latinsky jen nemnoho uměl, ale biskupský ouřad s velikou chválou vedl." Takže to zase vypadalo, že z milého Jeníka bude jenom samouk... Vypadalo, leč nestalo se tak. Obrat nastal nečekaně, a Martin Michalec (i když to sám nebyl žádný učenec) projevil ve vhodném okamžiku pro Blahoslavovo nadání velké pochopení. Jako dvacetiletého ho vypravil na humanistické gymnasium do Goldberku. "To gymnasium, umístěné v bývalém františkánském klášteře, vedl jako rektor Valentin Trotzenberg. Vedl je způsobem kasárenským. Nebylo náhodou, že bylo nazýváno ´školním státem´. 

Se surovou logikou byl promyšlen systém dohližitelů z řad vyspělejších žáků a vypracována pevná škála trestního opatření, zaručující plnění všech nařízení. Lenochům, darebům a provinilcům vyměřoval pan rektor tresty od obyčejných peněžitých pokut přes karcer (to bylo školní vězení), dále bití, nošení oslího chomoutu na krku, uvázání k pranýři až ke spaní na holé zemi v chladných klášterních kobkách. Učil se musel každý, ať chtěl nebo nechtěl, a Trotzenberg neměl nikdy o žáky nouzi, protože se jeho škola mohla chlubit mimořádnými pedagogickými výsledky." Jako jeden z mála učitelů se díky svému povolání domohl velké zámožnosti. Blahoslav nejel do Goldberku za nějakým povyražením. On tam jel studovat. A svoje studium bral smrtelně vážně. Byla to pro něj životní příležitost, a on ji taky tak pochopil. Po pouhém roce odcházel z Trotzenbergova "školního státu" s takovými znalostmi latiny a řečtiny, že mohl ihned vstoupit na universitu. "Dobré výsledky studia bratrských mládenců v Goldberku byly předpokladem pro další studium. Nezáleželo ani tolik na znalostech, které si Blahoslav a jeho druhové odtud odnesli, jako na rozhodnutí starších, v němž padala na prvém místě na váhu otázka, zda se bratrští studenti jednotě neodcizili a zda pro ni má smysl, aby ve studiích pokračovali. Pochybnosti o účelu dalšího studia se sice objevily, ale nezvítězily. Krátce po návratu odešel Jan Blahoslav ostatními bratrskými studenty do Wittenberku."  

Wittenberk byl křižovatkou protestantského světa. Na Jana Blahoslava asi musel hodně zapůsobit. To nejspíš ano, ale nějak se o tom zapomněl zmínit. On o svých studiích na universitě nic nenapsal, jenom to, že tam pobyl jeden rok. Byl tam jednou z mnoha anonymních postav, zcela nenápadnou v zástupu studentů z mnoha měst a zemí. Shlédl se tady však ve významné postavě evropského humanismu - ve Filipu Melanchtonovi. Ten sepsal mimo jiné 28 článků víry, od té doby se jeho druhu luteránství říká "augsburské vyznání." Dále navrhl reformu školního vzdělání od základní školy až o universitu, a ještě si našel dost volného času, aby sesumíroval novou latinskou gramatiku. Za rok pokročil Blahoslav kupředu tak rychle, jak by se mu to doma podařilo stěží za mnoho let.  

O původu jednoty bratrské a řádu v ní - tento název nesla první kniha, kterou Jan Blahoslav napsal, ale ještě ji nepodepsal. To bylo v době, kdy se vrátil do Prostějova a tam (opět jako bratrský mládenec) měl mnohem víc času na čtení. Nedalo mu to a začal si třídit svoje myšlenky a poznatky. Nejenom v hlavě, taky na papíře. Knížkou chtěl odpovědět na otázky svoje i svých přátel. Proč si jednota zachovala samostatnost a proč si ji má zachovat i nadále. "Proč nepřistoupili bratří k Římanům? Neboť poznali z kázání Rokycanovy a jiných kněží i ze čtení zákona Páně, knih Viklefových, mistra Matěje Pařížského, Husových a ještě dalších, že papež se svou rotou není než nevěstka svatojanská, Antikrist bloudící smyslem i životem a Kristu se protivící."  

Jak se zdá, byl Blahoslav velmi brzy s každým hotov. "Zboží i panování světská sobě osobili, císaře a krále oloupili, na hlavě Krista dosti neměli, leč ustavili sobě za hlavu člověka zlořečeného, povýšeného nade vše, což slove Bůh." A proč se nedali bratří dohromady s českou stranou - tou myslí Blahoslav podobojí? "Jednak pro bludy smyslu i života, jež Rokycana a někteří jiní zjevovali a na ně křičeli (ač rozdílně od Římanů, však rovněž škodlivě jako Římané); jednak v tom smyslu, že v jedné každé částce svátosti Kristus jest celý, živý i s kostmi, ovšem i co se týká přímluvy svatých et cetera. Item, že kněz zlý jako dobrý, vše jest jedno, z čehož potom pošlo to, aby na knězích život jejich mnohotvárnými hříchy a mrzkostmi pokálený byl snášen." A proč kupříkladu nebyli bratří zadobře s táborskými? "Pro zlost života, neboť pod zámyslem zákona Božího zjevně přestupovali zákon Boží, ač v mnohém lepší kališné strany byli."  

O vztahu bratří k ostatním církvím a vyznáním by mohl Alois Jirásek sepsat román s titulkem, který už jednou použil: Proti všem. "Proč k Valdenským bratří nepřistoupili? Proto, že pravdy ukrývali a chovali se pokrytecky. A také že opouštěli chudé. Též s kněžími římskými počali se přízniti." A tak dále a tak dál. Byla to zkrátka tendenční publikace. Blahoslav prostě vyzdvihoval nadměrně kladné stránky jednoty a stavěl je do kontrastu k nespravedlivému a hanebnému chování jejích protivníků. U bratrského mládence nenajdeme ani stopy domnělé beránčí mírnosti. Ba naopak - proti nepřátelům soptí oheň a síru. On byl už ve svých mládeneckých letech dobrým propagandistou... Jako mnozí další, ve svém mládí nesnášenliví, zásadoví, ba přímo průzrační, zatímco ve věku zralém již namnoze seznávají, že jen málo věcí je zcela bílých nebo zcela černých. Ve zralém věku... Tak mě napadá, jestlipak si někdy zralý Jan Blahoslav přečetl, co v mladickém zápalu sesmolil? Ke své prvotině se dostal za sedmnáct let. To už z něj byl humanista, proslulý několika pracemi, místy až sžíravou kritikou, která nešetřila nikoho a sotva by byla ušetřila vlastní dílo. Blahoslav se však nad spiskem O původu jednoty bratrské po těch 17 letech nepohoršil a neshledal v něm žádné zásadní omyly. S trochou shovívavosti připsal k tomu dílu (které bylo dosud anonymní), že je napsal sám, a v tom přípisku byl i výraz jistého uspokojení.  

"Příležitost ke studiu v Královci se vyskytla nenadále, ale nic z ní nebylo. Mor, který se záhy po příchodu bratrských mládenců vplížil do města a začal decimovat jeho obyvatelstvo bez ohledu na vyznání a všechny ostatní okolnosti pozemského života, náhle a velmi rozhodně ukončil Blahoslavův pobyt. Na dvě měsíce byl spolu se svým spolužákem Janem Rokytou zpátky." Jestliže se však měla jednota bratrská udržet naživu, bylo nutné, aby se představovala jako skutečná církev, která zachovává respekt ke vzdělání a udržuje dobré vztahy k ostatním církvím (tedy aspoň těm reformovaným). Ze všech těchto důvodů učinili starší jednoty roku 1549. v Prostějově toto rozhodnutí: "Pro očištění jednoty, nařčené a široce rozvolané, že úmyslně a potupně vším školním literním uměním pohrdá, z té příčiny nařízeno jest, aby někteří mládenci vypraveni byli na učení, jako zejména Jan Přerovský Blahoslav a Jan Rokyta. A na tom jim pomoc učiněna jest, totiž každému z nich padesáte tolarů dáno a do Basileje vysláni. Další pak ještě do Královce, aby se v potřebách pilných jednotě hoditi mohli." To ještě neznamenalo, že by starší v jednotě plně pochopili význam vzdělání pro společnost i pro vlastní církev, ale přijali za své stanovisko, že bez vzdělání to není ono. Ovšem neoficiálně. Což znamená, že se o tom vzdělání přece nebudeme nějak moc nahlas bavit, ale mládence na školy pošlem. Bylo to dobré rozhodnutí. Pro jednotu to byla otázka bytí a nebytí. 

Pro bratrské studenty bylo na první pohled patrno, že Basilej je zcela jiná než Goldberk, Wittenberk i Königsberk (neboli Královec) je zcela jiná, a to v každém ohledu. Basilej byla veliké město, trochu sebevědomé na své bohatství i na svůj humanistický věhlas, ale nabízela pravé a nefalšované hodnoty. Vědci a humanisté tady byli proslulejší než teologové a řada jejich jmen přetrvala věky. Patřili k nim Erasmus Rotterdamský, jeho krajan z Holandska, lékař a anatom Ondřej Velius, jazykovědec Šimon Gryneus, a taky Čech Zikmund Hrubý z Jelení.
I ten si změnil jméno po latinsku, říkal si Gelenius. "Jestliže měla Basilej v kulturní světě silný zvuk, pak jeho odlesk padal i na bratrské studenty. Jednota je posílala do ciziny, a to na universitu nejproslulejší. Blahoslav s Rokytou patřili mezi nejschopnější a nejzkušenější bratrské mládence a na svých dosavadních studijních cestách vždy splnili očekávání," snad až na Královec, ale oni za ten úprk domů kvůli moru nemohli. "Byli však také nejstaršími z bratrských pomocníků bez kněžského svěcení." 

Kolik bylo Blahoslavovi? Už sedmadvacet. Rokyta byl pravděpodobně stejně starý. Takže bylo vlastně na pováženou, jestli ti dva, které od studia na wittenberské universitě dělilo už pět let, byli těmi úplně nejvhodnějšími adepty na náročný basilejský postgraduál... Ať tak či onak - Blahoslav dostal největší a nejlákavější příležitost poznat zblízka ještě jednou velký svět humanismu. 

Žádná ze studijních cest do ciziny nevypadala pro Blahoslava tak nadějně jako cesta do Basileje, protože se před ním otevřely možnosti humanistického studia na té nejvyšší představitelné úrovni - nemusel se obávat ustavičného napětí vyvolávaného náboženskou nesnášenlivostí, byl hmotně zabezpečen, a co bylo nejdůležitější: byl už zralý muž, které své sblížení s humanismem už dokázal zažít a teď ho je mohl korunovat vybroušením poznatků k větší dokonalosti. Prostě už nebyl odkázán na všechnu tu skutečnou i planou moudrost hlásanou z universitních kateder, ale mohl sám oddělovat zrno od Plev a vybírat si s přehledem z bohatství, které se mu nabízelo. Jemu nezáleželo na nějakých titulech (sympatická vlastnost), ani na jiných hmatatelných výsledcích studií, ale na tom, co se skutečně naučí a doví. Právě v tomto okamžiku si však s ním osud ošklivě zahrál. Bylo mu dopřáno, aby několik týdnů navštěvoval universitu, aby se seznámil s českou humanistou Geleniem (což byl jak víme Řehoř z Jelení), aby nahlédl do mnoha svazků knih, o kterých dosud sotva slyšel, jenomže tehdy se dostavila katastrofa. Blahoslav sám o tom později poznamenal: "Seznámil jsme se tam s muži těmi učenými a poznali jsme od nich lásku velikou, málo jsme tam však prospívati mohli. Já jsem upadl v nemoc těžkou, že jsem drahně nedělí té zimy ležel, aniž jsem měl naděje, abych živ ostati mohl." 

O Velikonocích 1550 přítel Rokyta zuboženého Blahoslava doprovodil na voze až do Vídně, protože byl ještě příliš sláb, aby mohl podstoupit sám tak dlouhou cestu. Teprve z Vídně do Přerova cestoval Blahoslav sám, zatímco Rokyta se vrátil do Basileje. Byl to smutný návrat, snad nejsmutnější ze všech návratů do rodného domu, ale naštěstí to byl návrat. Jen díky němu jsme nepřišli o jednoho z nejlepších mužů našich dějin 16. století. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas