616. schůzka: Když se provozovala zpěvohra po česku

2. červenec 2021

Sešli jsme se, abychom se vydali po stopách opery, nikoli však té velké opery, v drtivé většině italsky zpívané, ale opery malé, naší, lidové, která se nesla prostorem v jazyce českém. Většinou se jí říká lidová nebo rovnou hanácká opera.

„Byla to opravdu česká opera? Jak označit svérázné skladby, jejichž nejcharakterističtějším znakem je text v domácím jazyce. Název lidová opera, používaný často v této souvislosti, není přesný, neboť by mohl vnucovat domněnku, že máme co činit s lidovou tvorbou. Třebaže mají zpěvohry často blízko k folklóru, nejsou s ním totožné. Termín hanácká opera dává sice tušit, že tyto útvary měly alespoň nejprimitivnější formu opery, avšak svou skladbou byly odlišné od italského importu do našich zemí. Spokojíme se tedy označením česká zpěvohra, neboť jde o zvláštní jevištní druh, blízký spíše lidově laděným hrám se zpěvy než skutečné profesionální opeře.“ O českých zpěvohrách 18. století napsal zasvěcenou práci muzikolog doktor Jan Trojan.

Hudební divadlo se v českých zemích rozvíjelo v 18. století za zvláštních společenských podmínek. V několika velkých centrech a sporadicky na zámcích se pěstovala italská opera, ta byla ale omezená na úzkou vrstvu diváků. Během první poloviny století dosáhly vrcholu školské hry, provozované v klášteřích a řádových kolejích. Konečně doznívaly staré lidové hry, spjaté s výročními slavnostmi a obřady. Všechny tyto druhy byly navzájem značně odlišné, ale mezi všemi impulsy (zdá se) vedla italská opera. Aspoň tomu nasvědčuje skutečnost, že se s prvními zpěvohrami setkáváme na Moravě, tedy v prostředí, ve kterém se už delší dobu rozvíjela činnost zámeckých kapel. Domácí skladatelé se mohli při své práci opřít jenom o obecné zákonitosti jevištní skladby, například pokud se týká rozčlenění na recitativy a árie, ale co do vnitřního obsahu byli nuceni vytvářet si vlastní typy. Existence a rozvoj zpěvoher byly přitom vázány na určité prostředí, hlavně v případě takzvaných hanáckých oper na hospodářsky i kulturně vyspělou oblast Hané – v tomto ohledu byly hry výrazem jistého přepychu, se kterým se například na Vysočině nebo na Valašsku nesetkáme.

S profesionály se v souvislosti s českou zpěvohrou asi nepotkáme, tedy většinou ne, počítalo se s amatérským provozováním – byly však také hry původně určené profesionálům, které dosáhly obliby u širokých vrstev a pronikaly mezi amatéry v hlavním městě i na venkově. Velký vliv měla na zpěvohry i chrámová hudba, a skládalo se i v klášterech. Kláštery v polovině 18. století byly už značně zesvětštělé a ve zdech konventu trávila své dny celá řada literátů a hudebníků. Deníky premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce prozrazují v této době neobyčejně čilý hudební i divadelní ruch.

„Honosně se tu slavily významné svátky i jiné slavnostní příležitosti. Studenti a alumni vytvářeli klášterní kapelu, o jejíž dobré vedení se představenstvo kláštera staralo. Soubor účinkoval na kůru, o slavnostech, na divadle a pro zábavu, často při tabuli. V podletí roku 1751 vzpomínali v konventu šesti set založení premonstrátského kláštera na Hradisku. Při té příležitosti se konaly honosné oslavy – objednány byly slavnostní chrámové skladby, opery a oratoria. Středem pozornosti se stal František Gurecký, skladatel latinské opery k významnému jubileu. Ta obsahovala jak baletní čísla, tak i komické výstupy. V záznamech se však stručně mluví i o další opeře, která byla pro slavnosti objednána. V tomto případě šlo spíš o zábavnou záležitost – a co hlavního: v lidovém nářečí. Na Hradisko byl pozván jako zkušený skladatel hanáckých oper pater Alan Plumlovský. Bohužel kronikář neuvádí názvem ani jednu z Plumlovského zpěvoher.“

My ji však známe; tedy jednu z těch, kterou otec Alan složil. Už samotný titul je pozoruhodný: „Kterak Landebork z království českého ani nepškna s Bohem hébal, připomináme pro malé veraženi skrz následující osobe: matka, syn, otec, rektor, Landebork.“ Účinkují v tom kusu první a druhé housle, viola a kontrabas. Její obsah není pohádkový ani mytologický, je docela světský, a souvisí dokonce s aktuálními politickými událostmi. Hanácký synek je zajat pruskými vojáky, po porážce vetřelců uteče domů a vypráví rodičům a rektorovi o svých strastech v nepřátelské armádě. Nejnápadnější na tom všem je ten človíček, který je nucen vyzrát nad nepřízní osudu. Hanácký chlapec není žádný hrdina, ani jeho rodiče. Když je překvapen verbířem, pokouší se ho podplatit.

Pane stréče, pane soldát,
poste mě, zaplatim vám rád,
na hode vás pozvo k tomu,
jenom poďte se mnó domu.

Nakonec Prušákům uteče. Libretista se ničemu nevysmívá, ale obchází to s humorem. Přitom dovede výborně využít dialektu, který působí přímo neodolatelně.

Fortóna slepá chodila,
k Landeborko zablódila,
on hned děvčeco
chetil za kštico,
Fortuna mo slóži
koliknáct let, on se meslel,
že jož má celé svět,
zatím, cheba lavke,
své péchó zahnal Fortóno,
ózko je, a bode jemu,
dostává pohlavke.

Tož poslóchá se to dobře. V hudbě vyniká rytmus, dochovaný až do nové doby v hanáckém lidovém tanci „cófavá“, který má hodně blízko k polonéze. Cófavá se objevuje i v textu – když pruský král musel z českého bojiště ustupovat, zpívá se o něm, že „cófavó tancovat musil.“ Landebork přinesl aktuální námět, a tím spíš o to platí o další hře Alana Plumovského: Pargamotéka. Což je pouze nepatrná část celého názvu; nejsme si příliš jisti, zda se máme pustit do celého titulku, ale... zkusíme to. Předem žádáme čtenářstvo jednak o pozornost, jednak o trpělivost: Pargamotéka, to jest smlóva hanácká stranevá králové cere, veobrazená skrz štere podmistre jakobe ministre k šterem koronám veslany, pro maló kratochvilo v mozece představená, skrz teto zpívající vosobe: A teď následují role. Taky stojí za to: „Breškant; Králova cera; Kaňór - Jora Rozom, legát k cisařovi. První řechtoň – Jan Radda, legát k Francózovi. Drohý řechtoň - Kreštof Módré, legát k Špaňhelovi. Třetí řechtoň – Mikoláš Chetré, legát k Landeborkovi. Všeci od Veškova vebrani a do Trantaraje veslani.“

Všemu jste doufám rozuměli, ale kdo to byli breškant, kaňór a řechtoň, na to jsem já věru nepřišel. Musel mi pomoci dr. Jan Trojan. Tak tedy Breškant, ten zpíval diskantem. Kaňór rovná se tenor, a Řechtoň, to nebyl nikdo jiný než bas. Originálním způsobem ve v ní zpracován jeden z nejožehavějších námětů tehdejší evropské politiky, totiž pragmatická sankce, po které usedla na trůn Marie Terezie. Královská dcera, napadená agresivními panovníky (na první poslech bylo jasné, o koho jde) hledá oporu v hanáckém obyvatelstvu a skutečně ji nachází. Což by ještě prošlo, ale co je vskutku svérázné, to je jazyk, kterým se všecko říká - tedy spíše zpívá... Mocná vládkyně monarchie je nazývána děvčetem, děvčecó a válka o dědictví se prezentuje dosti choulostivě jako tahanice o královniny svršky. Hudebně byla tato zpěvohra značně bohatší než Lanbebork. Měla už 15 recitativů, 11 árií a zřejmě i ariosa. Je v ní dost místa na parodie – tak se zesměšňuje intráda i rekviem.

Sedláci, Hanáci,
šeci zhóro staňte
a krajino braňte, jonáci!
Nebojte se prajskych koso,
každé kosó,
každé kosó robéte,
sekéte, sekéte,
žádne ceremony
s klokem neděléte.

Sotva císař Josef II. v únoru roku 1790 zemřel, ještě téhož roku byla napsána o něm opera. Tedy lépe řečeno česká zpěvohra. Jejím skladatelem byl Václav Jiří Dusík. Hudebník, který byl strýcem slavného Jana Ladislava Dusíka, pobýval v mládí na Kopečku u Olomouce a nějaký čas byl varhaníkem v poutním místě Dubu. V hanácké dědině rozprávějí dva mladí sedláci o zemřelém císaři Josefovi. Zkušený Jora naříká nad jeho skonem, protože panovník sliboval poddaným svobodu. Druhý sedlák, Ondra, má však jiné zprávy. Josef je prý živ, tajně obchází zemi a všeho si všímá. Jora přítele varuje před takovými řečmi, neboť by za ně mohl být arestován. Ondra nadšeně vypráví o proroctví, podle kterého nebude pánům dopřáno dlouhého panování. Objeví se rychtář, který byl ve Vídni v době panovníkova pohřbu a je ochoten sdělit své dojmy a zážitky se všemi podrobnostmi. Jeho argumentům Ondra neodolá a hra končí smírnou vzpomínkou na zesnulého císaře: „Pamatuj na nás věrne Hanáke.“ Některé zpěvohry sice nesly latinské názvy, ale jejich texty jsou české. Patří k nim i „Veritas exulans,“ tedy česky: „Vyhnaná pravda.“

Resolucí je zde,
ale zní dosti zle;
že je u nich obyčej ten,
Pravda musí nosit oheň,
kdo s Pravdou drží,
brzy vyhoří,
nesmí s Pravdou vždycky ven,
již je hned v střeše oheň,
kdo ji zakryje,
opatrný je.

Děj této zpěvohry začíná dialogem Světa a Pravdy. Svět vytýká Pravdě nedostatek respektu vůči každému, rozdmýchávání hněvu a nenávisti všude, kam přijde. Pravda neumí dělat komplimenty, nikomu nic neodpouští, proto musí pryč ze světa. Marně se Pravda brání s snaží se vysvětlit své stanovisko. Zvláště ostře proti ní vystoupí Politik, který se staví úlisným způsobem na stranu Světa jako jeho spojenec. Pravda se pokouší získat pány, kupce, umělce, řemeslníky i poddané, avšak všude je odmítnuta. Nakonec se rozhodne k velké radosti Světa i Politika odejít pryč ze světa. Oba její odpůrci budou nyní moci vládnout podle své vůle sami.

Vale, vale, Světe můj,
již od tebe půjdu,
jinde hledat budu
sobě kontent můj.
Vale, vale, mne zaháníš,
od sebe odháníš,
co z toho ti zlého přijde,
ještě nevíš.

Vyhnanou pravdu složil zřejmě Josef Schreier, kantor v Bílovicích u Uherského Hradiště. Tentýž autor má zřejmě „na svědomí“ i Zlatou svobodu, neboli „Aurea libertas“. Tato říčka je satirou na ženění. Světem zběhlý Castulus dává nezkušenému Cosmophilovi rady do života. Cosmophilus má starosti – rád by se oženil, ale dosud není rozhodnut, o jakou dívku by se měl vlastně ucházet. Přítel ho nabádá k obezřetnosti, protože sám je odpůrcem manželského stavu:

Nechť se žení jako kdo chce rád,
já se ženit nebudu,
měl bych sobě svět zavázat
s ledajakou obludou.

Castulus přivede obratně Cosmophila k závěru, že je lépe zůstat svobodným, nežli se oženit. Autor textu je obratný, i když ani tady nepoužívá nářečí a distancoval se od lidového prostředí – přesto se na mnoha místech této hry objevují vtipná lidová rčení a obraty. Jako například: „Máš na zadní kola hledět, jestli nechceš v blátě vězet.“ A ještě jedna pravda: „Neblyští se jenom zlato, pod bílým sněhem je bláto.“ A do třetice: „Nechť se zkoumá jenom trochu, nezůstane šídlo v měchu.“ Verše o svobodě byly na svou dobu hodně odvážné, i když se maskovaly příběhem o svobodě manželské. Nejprve latinsky a hned na to i česky se autor obrací k pánům k kmánům:

Aurea libertas
Ó zlatá svobodo,
Nolo ergo per fas
Snad Tě mejlí někdo.
Garrulas amare –
Špatné potěšení,
scio bene quare –
tam, kde tebe není.
Tolunt libertatem –
Kdo se Tebe spustí,
et in sclavitatem,
je skláv, otrok jistý,
plurimos inducunt,
živu býti škoda,
qui illos ducunt,
kde není Svoboda.

Nejznámější, nejslavnější a dodnes nejživější ze všech hanáckých a lidových oper se jmenuje podle dvojice svých hlavních představitelů, Jora a Manda. Její libretista nesl jméno Josef Mauritius Bulín, narodil se v Uherském Hradišti a nějaký čas byl převorem kláštera na Kopečku u Olomouce. Tu zpěvohru napsal v klášterním prostředí, ale ona byla mnohem světštější než tomu bylo předtím zvykem. Jora a Manda si to namířily z klášterních zdí ven do hanáckého venkova. Je to zpěvohra rozverná, která nahrazuje vtip třeba i hrubým žertem. Jako rodák ze Slovácka měl Bulín blízko k lidovému nářečí, i když ne zrovna k tomu hanáckému, což vysvětluje, proč své texty neskládal v důslednějším hanáckém dialektu. Zdůrazněním obhroublé komiky se octl autor textu blízko soudobé frašce. Zpěvohra Jora a Manda uvádí na scénu námluvy hanácké dvojice. „Jora, mládenec již trochu v letech, se pokouší získat Mandinu přízeň, je však ráznou dívkou hrubě odbýván. ze zoufalství odchází, aby se dal na vojnu. Není však odveden, a Manda si mezitím uvědomila, že tak vřelá náklonnost ženichova není z zahození. Závěr vyznívá v něžné smíření dvojice.“

Hudbu k Jorovi a Mandě napsal Josef Pekárek, který pocházel z Chornice u Jevíčka. Stal se rektorem německé školy v Hněvotíně u Olomouce a tam také zemřel. Známe jako autora chrámové hudby, jeho skladby se dochovaly v různých končinách Moravy. Byly ve své době určitě populární, ale věhlasu Jory a Mandy nedosáhly. Jednotlivé popěvky této zpěvohry se předávaly zejména v učitelském prostředí z generace na generaci, a to dokonce ve dvou navzájem dosti odlišných zněních.

To je moja Mandička,
má cokrová hobička.
To je muj marcepán,
muj zlaté tolepán,
to je půlka moje srdečka.
Můj Jořečko,
moje potěšení,
můj holečko,
ach, dež jož tě není.
Doneste mě sem
vojanske mondore,
a hned ohlidáte,
co bode z Jore.
Klobók premované
na všecke tře strane,
Mandě nazdore.

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.