16. prosince  2001 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

337. schůzka: Aby Jeho Milostpán ráčil tu moc míti na hrdlo a na všechen statek náš sáhnouti...

Znak Viléma z Rožmberka na fasádě domu v Českém Krumlově - Foto: Wolfgang Sauber, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Znak Viléma z Rožmberka na fasádě domu v Českém KrumlověFoto: Wolfgang Sauber, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"Urození věrní naši milí! Oznamujeme Vám, že jsme od urozenýho Viléma z Rožmberka i na místě bratra jeho mladšího Petra Voka z Rožmberka, věrnýho našeho milýho, více nežli jednou prošeni. Poněvadž urozený Albrecht z Gutenštejna z tohoto světa jest povolán, kterýž jedním poručníkem a zřízeným a zmocněným týchž sirotků z Rožmberka byl, a urozený Jeroným Šlik, věrný náš milý, také na zdraví svém nedostatek trpí, pro což poručenství toho statku opatrovati nemůže, a zvláště znajíce, že jmenovaný Vilém z Rožmberka léta svá dospělá má, bude moci sobě i mladšímu bratru k dobrému hospodařiti a spravovati, poroučíme, abyste nadepsanému Vilémovi z Rožmberka i na místě jeho mladšího bratra všeho statku podle poručenství po otci postoupili a toho nikterak nezbraňovali ani odpírali, jsouce povinni tak učiniti."

"I znajíce jistou vůli naši, tak se zachovejte, jináče nečiníce. Datum ve Vídni v outerý Velikonoční léta 1551., určeno Jeronýmovi Šlikovi a Oldřichovi ze Šternberka, poručníkům domu rožmberského."  

Citovali jsme z císařova dopisu, který do své kroniky o životech posledních Rožmberků začlenil jejich dvorní kronikář Vilém Březan. "Léta svá dospělá" pan Vilém z Rožmberka ještě neměl (právě dovršil šestnáctý rok života svého), a za dospělého pokládalo zemské zřízení teprve dvacetiletého muže, jenomže král mohl zplnoletit i mladšího sirotka, což roku 1551 Ferdinand I. právě v případě Viléma z Rožmberka učinil. "Pan Vilém od milosrdenství správu domu svýho začal. Pán mladý, když se v panství uvázal, všecky a všelijaké vězně po všech panstvích pustiti a prázdná vězení učiniti rozkázal. I mnohým hrdla šenkoval, i vražedlníky na zápisy vydal." Na vysvětlenou: vrazi byli propuštěni po sepsání hrdelního reversu, jímž každý z nich se zavázal pod trestem smrti nepáchat další kriminální činnost. Slíbili pochopitelně všichni. Slíbili by zřejmě i modré z nebe. "A tudy od milosrdenství správu domu svého pan mladý Vilém začal."  

Amnestie má v našich zemích bohatou tradici, na niž lze účinně navázat. Ať to stojí, co to stojí. 16letý Vilém se stal (jak jsme si už řekli) přímou vrchností zhruba patnáctiny celé populace Českého království. Tomu odpovídal i složitý, ale poměrně účinný správní systém. Ten systém sahal od rožmberského vladaře k poslednímu hospodáři, od česko-rakouského pomezí až na Táborsko. Vilém převzal celý ten aparát jako součást dědictví po svých předcích, ale tím se nespokojil: spolu se svými úředníky jej zdokonaloval tak, aby co nejlépe vyhovoval jeho představám i potřebám šlechtického velkostatku na prahu novověku. "Ústřední nerv celého dominia představovala tehdy rožmberská kancelář na českokrumlovském zámku," dočetli jsme se v monografii historika Jaroslava Pánka o Vilémovi z Rožmberka. "V jejím čele stál po dlouhé období 38 let rytíř Václav Albín z Helfenburka, schopný a zkušený organizátor, který na odda-né službě Rožmberkům založil vlastní kariéru i vzestup dalších členů své jinak nezámožné rodiny. Za Albína vyvrcholila pravomoc kancléře, jemuž podléhali dva sekretáři, český a německý, několik listovních písařů a další úředníci dominia. Druhý významný článek tvořila rožmberská komora, určená ke správě financí. Její přednosta, komorní písař neboli komorník shromažďoval a evidoval vladařovy příjmy, ale sám z nich nesměl nic vydávat a navíc byl soustavně kontrolován kanceláří. Ochrana hotovosti spočívala na bedrech truhelního písaře, nazývaného podle truhlic, do nichž pod dva zámky ukládal panské peníze. Při Vilémových častých cestách se o pohotovou finanční rezervu staral pocestní písař, který jinak za vladařova pobytu na Českém Krumlově bděl spolu s kuchmistrem nad zásobováním dvora potravinami." Po vzniku České republiky se nám sice podařilo vrátit několi-ka starobylým slovům jejich někdejší význam a snad i lesk (kupříkladu hejtmanovi), ale na rozdíl dejme tomu od Velké Británie, kde používají tytéž termíny i několik století, u nás vzaly mnohé za své, a je to škoda, protože - jak by bylo na-příklad poetické, kdyby se o státní rozpočet starali písaři komorní a truhelní, a presidentské a premiérské výdaje měl během jejich státních a vládních návštěv na starosti pocestní písař...  

Výčet rožmberského managementu však ještě zdaleka nekončí. V blízkosti vladaře působilo též několik čestných dvorských hodnostářů. Například hofmistr a maršálek (ti udržovali velmožský dvůr na patřičné reprezentativní úrovni), zatímco takový štolmistr, ten dohlížel na vladařovy koně, kočáry a příslušné služebnictvo. Tito úředníci a hodnostáři požívali na rožmberském dvoře velké vážnosti a byli štědře odměňováni penězi, důstojným ubytováním a vybranou stravou, naturáliemi, obrokem pro koně i šatstvem, někdy také nemovitostmi či případně nadějí na nějaké to stavovské povýšení. O úřednická místa se ucházeli měšťané, ale také četní šlechtici. Členové panských rodů nejčastěji zaujímali dvorské hodnosti, nižší šlechtici a měšťané se stávali výkonnými úředníky na vladařově dvoře i na jednotlivých panstvích. Vladař... dvůr... kancléř... komorník... hofmistr... maršálek... Nepřipomíná tohleto všechno a tihleti všichni až nápadně panovnický dvůr? Rožmberské sebevědomí na to mělo. Rožmberské dominium, to byl takový malý stát se vším všudy. Kancelář a komora byly jenom o něco skrovnějším protějškem hlavních úřadů Českého království, tituly hofmistra, maršálka a kancléře důvěrně připomínaly hodnosti trojice ze sboru nejvyšších zemských úředníků. Titulaturou i důstojným vystupováním měli dvořané a úředníci zvyšovat společenskou prestiž rožmberského vladaře, ale základní smysl jejich činností spočíval v tom, aby celé správní a hospodářské ústrojí spolehlivě pracovalo. Na němž totiž záviselo pevné mocenské postavení vladaře, stejně jako na co nejvyšším dosaženém výnosu z práce poddaných obyvatel na panstvích, ve městech, městečkách a na vesnicích.  

"Rožmberské dominium se administrativně členilo na panství, která tvořila hospodářsky soudržné územní celky kolem významných hradů či zámků, tvrzí a klášterů." (Opět jsme zalistovali knihou Jaroslava Pánka o Vilémovi z Rožmberka.) 

"Rozlohou a lidnatostí mezi nimi vynikalo panství českokrumlovské s více než třemi tisíci dvěma sty osedlými. Nejvyšším zástupcem vladaře byl na každém panství hejtman" (další funkce, kterou si Rožmberk vypůjčil u panovnického dvora), "vybavený širokou pravomocí v politických, vojenských, hospodářských, policejních a soudních záležitostech." (Dnešní hejtmani mu mohou ty pravomoci jen tiše závidět...) "Všechny své kolegy předčil právě českokrumlovský hejtman, který měl nejblíže k vladaři a stal se zároveň vrchním hejtmanem celé rožmberské državy. V péči o hospodářství pomáhal každému hejtmanovi purkrabí. Jemu příslušela péče o hrad či zámek, ve kterém se soustřeďovala vrchnostenská správa panství."  

Chod jednotlivých hospodářských resortů organizačně zajišťovali specializovaní úředníci. Byli to písaři důchodní (pro finance), dále obroční (ti měli na starosti rostlinnou výrobu), porybní (ti zase spravovali rybníkářství a rybářství), pivovarní písaři (v jakém oboru písařili tihle, není snad nutno konkretizovat). Hejtmanovi, purkrabímu a písařům pak podléhal nižší výkonný personál, k němuž patřili fišmistři neboli porybní, sládci, pivovarníci, mlynáři, polesní, lovčí, hajní, početné služebnictvo na zámcích a také šafáři a šafářky s čeledí na vrchnostenských dvorech. Nižší úředníci pocházeli většinou z řad měšťanů a poddaných. Existenčně i právně byli na své vrchnosti silně závislí. Toto pevné sepětí vyjadřovala i přísaha, kterou se služebník zavazoval k věrnosti i poslušnosti, a pokud se proti přísaze provinil, tak se vydával pánovi na milost a nemilost. Většina rožmberských zaměstnanců si věrnou (anebo aspoň právně nenapadnutelnou) službou zajistila dobré živobytí. Mnozí byli obdarováni nebo jim pán za odměnu vystrojil nákladnou svatební hostinu.  

Bylo tu ale řečeno, že to platilo "o většině..." Vedle "většiny" je však vždycky taky nějaká menšina. Jací v ní byli lidé? Někteří služebníci a úředníci. Dopouštěli se zpronevěr i jiných nepravostí. A pak (když tím nebo oním způsobem rozhněvali vrchnost nebo její mocné zástupce) nabývala platnosti nesmlouvavá slova z oné přísahy. Jak zněla? Už zazněla v titulku této schůzky Toulek českou minulostí. "...aby Jeho Milost pán ráčil tu moc míti na hrdlo a na všechen statek náš sáhnouti..." Nejeden z nižších rožmberských služebníků (zvlášť když se dopustil majetkových přehmatů) skutečně skončil ve vězení nebo dokonce na popravišti. A co když přehmátl i vyšší služebník? Ten se nepřehmátl. Anebo již zmíněným způsobem neskončil. Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi? 

"Poněvadž mnoho neřádů jest mezi lidmi, takoví, že mnohé děvečky i vdovy dopustíce se neřádu a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tajně; protož jest Jeho Milosti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt léta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné žen opatrovány, jest-li která těhotna." Jak byly dívky od rozumných žen opatrovány? Byly jimi prohlíženy. Prostě kontrola, jestli se neocitly v jiném stavu. Poněkud ponižující praxe... Mravní komise, které podobným způsobem snižovaly lidskou důstojnost, jsou z českých měst doloženy teprve až z druhé poloviny 17. století, jisté však je, že Vilém z Rožmberka s tím nešetrným zásahem do soukromí svých poddaných souhlasil. Třeba to myslel dobře... bránil tím obecnou mravnost a chránil i životy nemanželských dětí... Jenže tím zároveň bezděčně pootevřel průhled do svého myšlení. Ještě přísnější byl na škůdce lesů a zvěře, které byly bohatstvím a pýchou, ale také vděčným zdrojem zábavy každého zámožnějšího šlechtice.  

Názorně o tom vypovídá tragický osud svobodnické rodiny Václava Přemila ze Zubčic na Krumlovsku. Václav chytal zajíce. Na rožmberských pozemcích. Nedovoleně. Což mu Vilém nedaroval. Poslal pachatele k soudu do Prahy, a když dotyčného na té cestě zavraždili loupežníci, tak přenesl veškerý hněv na Přemilovu manželku, která však neměl peněz na zaplacení pokuty a tak ji pan vladař dal uvěznit před Vánocemi v českokrumlovské šatlavě přesto, že jí uplynulo teprve několik týdnů od porodu. O tři dny později ji dal sice s ohledem na sirotky propustit, ale na podstatě toho zákroku se změnit už nic nedalo. Choval se tak ke všem obyvatelům svého dominia? Svobodníci (to byli svobodní poddaní českého krále) to u něj měli dost špatné. Oni se totiž svým výsadním postavením odlišovali od ostatních sedláků a narušovali tak celistvost rožmberské državy. Pan Vilém je zkrátka neměl rád, což se projevilo, když svobodníci chtěli založit vlastní výrobu piva a tím pádem konkurovat šlechtickému velkostatku. Nepodařilo se jim to, Rožmberk jim to zatrhl.  

"Již těch let pan vladař, ač mladý pán, však rozumný, správný a vážný, veliký zřetel u všech stavů Království českého měl," napsal Václav Březan v roce 1555, když měl jeho pán pouhých dvacet let. U všech stavů Království českého sice veliký zřetel měl, leč neplatilo to v Českých Budějovicích. Kromě svobodníků neměl rád ani Budějovické. Žádný pán z Růže se s tímto městem neměl rád. Kdysi (ve 13. století to bylo) založili Budějovice jako královské Přemyslovci uprostřed rožmberského dominia tak nějak natruc, natruc tam pak po celá staletí zůstávalo, Rožmberkům hezky na očích, no a teď se je Vilém pokoušel obklíčit. Válka sice nebyla, ale obklíčit lze i bez užití děl a mečů a halaparten. To nebyl špatný plán, ten Vilémův. Kdyby se mu podařilo získat do zástavy hrad Hlubokou, tak by měl Budějovice obstoupené ze všech stran. Jako když zámek v té pohádce o Šípkové Růžence zaroste planými růžemi... Vilém by městu odřízl jediný průchod do českého vnitrozemí. Jednání s tehdejšími zástavními držiteli byla na nejlepší cestě. Mezi námi - byli hrozně zadlužení a pár grošíků do kasičky by je vytrhlo, jenomže zasáhly dlouhé prsty Jindřicha z Plavna, nejvyššího českého kancléře, který soupeřil s Rožmberky o postavení nejvýznamnějšího domácího rodu. (Tehdy byla veškerá česká šlechta rozdělena do dvou nesmiřitelných seskupení.) Takže z obchodu nic nebylo, Vilém se musel spokojit s tím, že hlubocké panství získali spříznění páni z Hradce. Na jedné straně měli Budějovičtí z Rožmberků respekt, nechtěli si je proti sobě popudit, a když se bratři Vilém a Petr Vok jednou v jejich městě zastavili, tak je slavnostně uvítali zpěváci, trubači a loutnista a městská rada jim vyšla vstříc s čestným darem, na druhé straně zase nechybělo moc a Rožmberští se s Budějovickými hnedle prali. 

"Počátkem května 1559 nescházelo mnoho do bitky mezi budějovickými měšťany a rožmberskými poddanými," dočítáme se v knize profesora Jaroslava Pánka. "Budějovičtí pojezdní tehdy zadrželi vůz s nákladem železa, který se vyhýbal placení mýta, a chtěli jeho osádku ztrestat. Když se na ně ze zálohy vyřítil houf ozbrojenců s kordy, oštěpy a ručnicemi, pojezdní se dali na útěk." "Neboť my," "psali rozhořčení českobudějovičtí radní ještě zatepla konšelům do Třeboně, "jich na žádnou bitvu nevysíláme." "Vilém z Rožmberka odpověděl na tento incident novým zostřením obchodní blokády. Nařídil Třeboňským, aby pravidelně hlídkovali na silnicích a zadrželi rožmberské poddané, jedoucí jinam než do měst na panství - zejména ovšem do Českých Budějovic. Potyčky a spory o podíl na vnitřním a zahraničním obchodu zůstaly na denním pořádku."  

Nechal si to rožmberský mocnář líbit, mít uprostřed svého dominia takového vetřelce? Co měl dělat... Ale aspoň to sousedství Budějovickým trošku osladil. Město Třeboň (které patřilo pánům z Růže) až do té doby uznávalo za vyšší soudní stolici městskou radu v Českých Budějovicích. "Tak to teda ne!" řekl si (anebo nějak podobně) pan vladař a tuto zvyklost škrtem pera zrušil. "Napříště se odvoláte ke mně, svému pánovi!"
"Město naše Krumlov, ke kterémuž nad jiné zvláštní milostnou náchylnost máme..." Budějovicům nemohl na jméno přijít... zato ke Krumlovu že choval náklonnost až milostnou. Vilém si na něm přímo zakládal. V rodě měli už takovou hezkou tradici. Každá generace něčím Krumlov obdarovala. "Pro čest a slavnost města našeho," prohlásil Vilém dědeček Vok spolu se svými bratry, "listem tímto ustanovujeme, aby hnoje na rynku a v ulicích žádný více nekladl, než když by potřebí bylo komu z domu svého hnůj z města ven dáti vyvézti, bude jej moci před dům vynésti, ale hned aby z města byl vyvezen, tak aby déle tří dní ani na rynku ani v ulicích na dláždění neležel, a k větším svátkům úročním aby na rynku a v ulicích každý před svým domem dal umésti, a takové smetí a nečistoty aby z města ven vyvezeny nebo vyneseny byly, poněvadž město pěkně stavením a dlážděním ozdobeno jest, aby pro dobré povětří a pro čistotu ten řád zachován byl." Tak o tom se píše už v královském právu z roku 1494.  

Také v dalších letech se Krumlov rozrůstal a hospodářsky se vzmáhal. Jeden problém ho však trápil. Ta potíž se jmenovala Latrán. Tak se říkalo podhradí, které se vyvinulo v samostatnou obec. Samotné staré město za řekou bylo samozřejmě taky samostatnou obcí. A teď se začaly obě dvě hádat. Řečeno soudobým slovníkem, "buzeny byly mezi nimi rozličné různice a ústrkové." Latránští se cítili právem diskriminováni, protože v porovnání s Krumlovskými měli podobné povinnosti, ale menší práva. Nemohli se smířit s tím, že je krumlovský monopol omezuje ve výnosném vaření piva. Strkanice se pokoušel urovnat Vilémův strýc Petr, ale řešení čekalo na mladého vladaře. Ten pozorně vyslechl stížnosti obou stran, a okamžitě pochopil, že situaci může vyřešit jenom jedno: sloučení obou obcí v jediné město. A bylo po ptákách. A Krumlovu to velice posílilo jeho váhu mezi českými městy.  

"Pan vladař Krumlov s Latránem spojil. Pan vladař hodnou a milostivou paměť a vejsadu městu Krumlovu uděliti ráčil, že Latrán k Městu Starýmu, aby jedno nerozdílné město, připojil a přivtělil, vydav jim na to privilegium. A Lusthauz nahoře v zahradě nad zámkem Krumlovem byl stavěn a toho roku dohotoven, jakož i nová obora byla založena."  

Krátce po nástupu na vladařský trůn (přesněji po jeho usednutí tamtéž) povolal Vilém vlašské mistry (tedy italské), aby začali s velkorysou přestavbou českokrumlovské residence. Pochopitelně ve stylu, který tehdy "frčel," tedy v renesančním. Stavební úpravy byly veliké a značně nákladné, ale Vilémovi nestačilo, aby Krumlov vypadal velkolepě zvenčí. Znal z vlastní zkušenosti mnohá sídla středoevropských velmožů a věděl, že renesanční životní styl klade vyšší nároky i na kulturu každodenního života. No, a Krumlov se zatím moc nelišil od leckterého dvora zapadlých rytířských tvrzí. Snad kdybychom si to nějak přiblížili... Jakože přeskočíme několik století a ocitneme se... kupříkladu před hradní branou. Takže: tou branou nám právě vbíhají do města vepříci a zanechávají na nádvořích věru nevábné stopy svého metabolismu. Nečistota vládne i v čeledníku, odkud se po zámku šíří - citujeme: "veliký smrad." Konec citátu. Jinak však naše exkurse pokračuje dál. Tak kupříkladu konírna. Shromažďují se tam rozjaření služebníci a poddaní, kteří zásobují hrad potravinami a spíží. Vladař s nelibostí pozoruje, jak "hrají, pijí a kvasí tam" (a vůbec těžko snášel všechnu tu špínu, zápach a hluk). Do takového prostředí rozhodně svou manželku nechtěl přivést. A tak když se chystal jeho sňatek s Brunšvickou kněžnou Kateřinu, rozhodl se k ráznému zákroku. Pověřil s okamžitou platností krumlovského purkrabí, aby si vzal na starost dozor nad služebnictvem a všemi neurozenými návštěvníky zámku. Sám osobně bude zrána otevírat a večer zase zavírat vchody do zámku. V létě se otevírá ve tři, v zimě ve čtyři ráno, konec provozu je stanoven na dvacet a dvacet jedu hodinu. ěhem dne zkontroluje vrátné u obou bran. Bude bdít nad tím, aby se čeleď neopíjela a aby byly řádně uklizena světnice, kde služebnictvo spí a jí. Ani na čtyřnohé hosty pan vladař nezapomíná:  

"Přikazuji, aby svině žádný se do dvora nevpouštěly, neb jich tam veliký zástup bývá." Každý krumlovský měšťan se musí postarat, ale se jeho vepři nepoflakovali po zámku. Bude-li nějaký čuník přece jen přistižen, má být zadržen a obětován ve prospěch místí chudiny! Tak, a byl pořádek. "Vladařova snaha o zvelebení českokrumlovské residence se neomezovala na nápravu jejího vnějšího vzhledu. Mladistvá energie a touha podřídit vše kolem sebe vlastní představě hnaly Viléma k vydání jedné instrukce za druhou. Sám je nepsal, to měli na starosti jeho úředníci; on však do nich vnášel vlastní pohled, tužby a představy." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas