30. června  2002 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

365. schůzka: Život pana Voka

Pohled na zámek v Bechyni od Lužnice - Foto:  Zkf, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Pohled na zámek v Bechyni od LužniceFoto:  Zkf, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

"Od okamžiku, kdy se stal Petr Vok samostatným pánem, vnější rozdíly mezi ním a jeho bratrem se nápadně prohlubovaly. Vilém z Rožmberka postupoval v hodnostech a prosazoval se neustále výrazněji do popředí veřejného dění. Jeho touha po veřejných poctách a lesku rodového jména se s dosaženými úspěchy jen stupňovala. Ženil se jen s nevěstami z knížecích rodin, rodinné sídlo v zatuchlém středověkém hradě na Krumlově dal okázale přebudovat v reprezentativní zámek, na veřejnosti vystupoval za všech okolností a bez ohledu na náklady s důstojností odpovídající jeho postavení. O předním místě Rožmberků mezi českou šlechtou pro něj neexistovaly pochybnosti, a roku 1560, když ho chtěl král jmenovat nejvyšším komorníkem, přijal úřad pouze s výhradou, že to nebude na újmu dobrému jménu rodu, který má nároky na úřady ještě vyšší."

Petr Vok z Rožmberka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Petr Vok z RožmberkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

To vše jsme se dozvěděli od historika dr. Josefa Janáčka.
Úplně ve stínu svého velkého bratra trávil Petr Vok svůj čas v drobných starostech o štvanice na zvěř, o drobné přestavby na svých mnohem skromnějších sídlech, o hostiny s dobrými přáteli, jakož i milostná dobrodružství. Ze všech těchto činností se pan Vok věnoval s největší láskou té poslední (což je logické). Pokud trávil nějaké chvíle nad knihami, na důležitosti mu to nepřidalo. Zůstával stále málo významným bratrem velké osobnosti. Komplex méněcennosti z toho ani neměl. Ono mu to nějak nevadilo. Hospodařit se přitom moc nenaučil, a proto se dost lehkomyslně rozhodl, že si pořídí důstojnější sídlo, než byl Vimperk. Koupil si Bechyni. "Není zcela jasné, jak se mu podařilo sehnat 46 000 míšeňských kop (tj. 23 700 kop bílých českých grošů), zato se však ví zcela přesně, že krátce nato se dostal do svízelné situace, která hrozila roku 1573 opravdovým krachem. Petr Vok nestačil splácet dluhy a netrpěliví věřitelé hrozili soudem a vězením. Došlo to tak daleko, že po osmi letech samostatného hospodaření se Petr Vok neodvažoval vůbec přijet do Prahy, aby nepadl do rukou věřitelům a nebyl zatčen."  

Představte si, že stojíme na skalnatém ostrohu nad řekou Lužnicí, nad kterou se vypíná někdejší hrad a nynější zámek jménem Bechyně. Tady prožil Petr Vok svoje nejlepší léta. Jeho doba je zapsána ve stavbách, jezech a mlýnech podél Lužnice a ovšem i na bechyňském zámku a v někdejší bratrské kapli, kterou tady nechal postavil. Sem, do věže bechyňského zámku, dal Petr Vok v roce 1584 uložit své vyznání víry, v němž se potomkům zpovídá z toho, proč on, člen tradičně katolického rodu vší duší přistupuje a hlásí se k jednotě českých bratří. Toto vyznání bylo objeveno teprve ve druhé polovině 20. století v archivu vyšehradského kláštera.  

Vilém z Rožmberka

Vilém z Rožmberka

Petr Vok přišel na Bechyni v plném rozkvětu sil a navíc v době, kdy zářila moc i bohatství rožmberského domu předtím nebývalým leskem. Vladař Vilém se v té době stává nejvyšším purkrabím Království českého (dnes by tato hodnost odpovídala funkci premiéra). Pod ochranou svého bratra (řekněme to výstižněji a přesněji: pod Vilémovou protekcí) choval se na Bechyni jako renesanční velmož a při velkolepé přestavbě se vůbec neohlížel na to, kolik to bude stát. Ono ho to snad ani tak nějak velkoryse nezajímalo. V něčem se však Petr Vok přece jenom lišil od ostatních velmožů své doby. Nesnažil se shánět peníze na své stavby a kratochvíle tím, že by vymáhal od poddaných stále vyšší dávky. On si raději peníze půjčil, třeba na vysoký úrok. Jako feudální pán byl Petr Vok vrchností mírnou, a pokud některé poddanské dávky nezrušil, tak nové nezaváděl. 

Proto trochu překvapuje a z celkového profilu posledního Rožmberka opravdu vybočuje jeho konflikt s rybníkáři roku 1569. Ti nebyli v pravém slova smyslu rožmberskými poddanými, ale podléhali jejich jurisdikci, pokud byli na území panství. Byly to kočující skupiny, v jejichž čele stál hejtman, sám rybníkář. Těm skupinám se říkalo tlupy, což celkem věrně vystihovalo jejich ráz, a ty se dávaly najímat na stavbu rybníků a přecházely z jednoho panství na druhé, podle toho, jak která vrchnost platila. Ze soudobých zpráv o nich víme, že to byli lidé bez stálého domova, kočující na bídných vozících z místa na místo, lidé nespoutaní a prudcí. Roku 1569 se jedna tlupa dopustila vraždy. "Petr Vok některé zločince, jmenovitě Vaňka Bezpalcího, rybníkáře, a Vaňka z Řevničova s nějakou neřestí Voršilou příjmím Kostka u města Soběslavě popraviti dal." Se zlou se ovšem potázal, jak nás podrobně informuje rožmberský kronikář Václav Březan:  

"Za tou příčinou jiní rybníkáři, že jim jejich dobré tovaryše hrom panský zutráceti dal (nejvíce nějaký Vondra Borák z Pořizan, hejtman rybníkářský, který dělal rybník na panství netolickém), přísahou se ve spolek zavázalo padesát jonáků proti pánu, že ho zabijí. Z té příčiny, aby se ve svém lotrovském předsevzetí ohlásili, odpovědní listy sepsali, pohrůžky pánu činíce. A ty Borák, dále Pavel Děcko, Lanč Lonč mladý a Vondra Plástovský po silnicích metali. Místa, kde úklady a stavuňky, byla tato: Za Sedlčany ve struhách osm lotrů (pět pastýřů a tři rybníkáři) s osmi ručnicemi stávali. Další osoby stáli na pána mezi Lstiboří a Komářovem a tu konečně chtěli jej skliditi. Ale nepřijel na ně, jsa varován, jinou cestou pán vyvázl. Borák s jinými padouchy na pána vstával nejprve na Vožnici, též v tom místě podruhé a potřetí, když pán ráčil jeti od Želče k Bechyni. Ale ujel jim, a také že naň nesměli, neboť jim Pán Bůh srdce vzal. Item za Bertarticí v černém lese velikém jedlovém stáli na tři hodiny, tu na pána čekali s ručnicemi; zimou dále ostati nemohli; item na Kuřích Hůrkách u Soběslavě také stávali na pána. Vašek, opovědník pana Petra z Rožmberka vzat byl a ku právu odeslán, taktéž mordýři na rozličných místech odpravováni, na Táboře, v Bechyni, Vintrberce, Soběslavi, Vodňanech, Třeboni et cetera. Hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlici naplnil." 

Žádný z atentátů nebyl úspěšný. Všem léčkám se pan Vok vyhnul, v jednom případě (poblíže Bechyně) unikl jenom o vlásek. Přes svoji mírnost, kterou zejména později mnohokrát prokázal, zasáhl Petr Vok tvrdě a nemilosrdně. V honbě za spiklenci se spojila všechna okolní šlechta. A navíc se mohl Vok opřít i o pomoc celé rožmberské správy a jejích ozbrojených manů. Všichni spiklenci byli pochytáni a na Bechyni poslána truhla s hlavami dopadených rybníkářů (jak jsme už slyšeli). Plná. Po okraj. Hejtman vzbouřenců trestu však unikl. "A ač nemálo z toho počtu té nešlechetné čeládky vyhubeno, Vondra Borák dosažen býti nemohl, i když s pilností, že by tuto neb tamto býti mohl, po něm špeh byl dán. Přičemž přihodilo se ve městě Soběslavi, že nějaký ovčák písaři choustnickému pohrůžku učinil a Boráka, lotra mordýřského, zjevně zastával se slovy: Co jest Borák, to jsem já! Do vězení pak byl vzat a po třikráte právo vystáti musel, nasadiv přitom opakovaně pálení boku, přičemž s ním spolku podle pravdy neměl a vinen nebyl."  

Petr Vok vedl v mládí rozmařilý život. Dobové vyobrazení (ilustr.) - Foto:  public domain

Petr Vok vedl v mládí rozmařilý život. Dobové vyobrazení (ilustr.)Foto:  public domain

V konfliktu s rybníkáři byla nejaktivnější vlastní Vokova družina a jeho úředníci, kteří tvořili jakýsi malý dvůr na Bechyni. Ve srovnání s krumlovským dvorem vladaře Viléma (ten čítal na dvě stě lidí) byl ten bechyňský menší, ne však nepatrný. Celkem bylo na bechyňském zámku na 40 lidí - od hofmistra a pěti drobných šlechticů přes sekretáře, úředníky, hejtmana a evangelického kazatele až po umělce a řemeslníky a čeleď. (Že jsou umělci jmenováni v sousedství řemeslníků a čeledi, to se opravdu patřilo - svůj k svému.) Rozhodně tu mělo onačejší postavení dvanáct komornic Petra Voka. Komornice měly na starosti posluhovat na pokojích a při stole pana Voka. Tyto komornice budily v očích krumlovského dvora velké pohoršení, a tak se vladaři Vilémovi donesly zprávy o tom, že "tyto služebnice Petra Voka mívají klíče o jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i ke stolu mu slouží." Bez ohledu na dobové konvence (a ty konvence nebyly zrovna nějak tuhé) měl Petr Vok skutečně na bechyňském zámku trvale (a to až do svého sňatku s Kateřinou z Ludanic) deset až dvanáct klíčnic, a protože jeho dvůr byl mladý, musíme předpokládat, že ani klíčnice nebyly staré. V mládeneckém a jistě nikterak asketickém životě na Bechyni se však Petr Vok nelišil od ostatních renesančních šlechticů a není známo, že by jeho zábavy a kratochvíle vybočovaly ze zvyklostí té doby. Byl mladý, veselý i rozmarný a na Bechyni byl konečně svým pánem. Zůstal po celý život ctitelem všeho, co zkrášluje život. Miloval i víno a nikdy se tím netajil. Na Bechyni se to hosty jen hemžilo, podávali si tu dveře, o hostiny a pitky nikdy nebyla nouze. Zachovala se dokonce pamětní kniha, do které pro svého hostitele Petr Voka zapisovali rozjaření hosté všelijaké průpovídky. Kupříkladu: 

"Byl jsem vešel rád, však s bázní Boží. Podepsán Mikuláš z Mirotína." A další zápis: "Věc Bohem souzená člověka nemine." Hluboká moudrost. Vypadla z hlavy Karla Svatkovského z Dobrohoště. "Ve všem vůle Boží, i v mé bábě." Taktéž pozoruhodný postřeh, tím spíše, že tu "bábu" měl pan Bohuchval ve svém titulu. Podepisoval se totiž Bohuchval z Hrádku a na Babě, přestarý. "Kdo neokusil kyselejch věcí, není hodnej sladkejch" - tento odkaz nám zanechal Pavel Hořepnický na Táboře, zatímco Jiřík Vitas z Pozděraze si přímo zaveršoval: "V Pozděrazi jest dobrý bydlo, chtěl by je někdo rád míti za své sídlo."  

"Na Bechyni si pan Petr Vok začal budovat knihovnu, která později přerostla do rozměrů i v Čechách a střední Evropě rozměrů nevídaných. Jestliže většina šlechticů té doby měla na svých zámcích jenom výjimečně více než 10 až 15 knih, měl bechyňský pán několik stovek svazků a později se jeho knihovna stala vlastně universálním souborem celé tehdejší evropské vzdělanosti. Kupuje a dává kupovat knihy nejen v českých zemích, ale po celé Evropě, bez ohledu na značný náklad s tím spojený. Uvědomíme-li si, že jeden kus dobytka stál zhruba 70 grošů (tj. 1 kopu a 10 grošů), a víme-li, že nákladnější knihy (jako například Matthioliho herbář, ručně ilustrovaný) stály i 40 a více kop grošů, pochopíme, že budování knihovny nebylo záležitostí lacinou. Vedle knih a hlubokého zájmu o kulturu miloval Petr Vok i hudbu, sám dobře hrál na loutnu a zpíval. Zajímal se však i o dobové vynálezy. Dal si na Bechyni zřídit zvláštní přístroj na měření směru větru a jistě bychom zde našli i té době velmi populární dešťoměr, vynalezený Leonardem da Vinci, pomocí něhož bylo možno na základě vlhkosti ovzduší odhadnout počasí na jeden až dva dny dopředu." 

Pomník Jakuba Krčína z Jelčan na hrázi rybníka Svět - Foto: Rudolf Kukačka, Wikipedia, public domain - volné dílo

Pomník Jakuba Krčína z Jelčan na hrázi rybníka SvětFoto: Rudolf Kukačka, Wikipedia, public domain - volné dílo

Již jednou tu bylo řečeno, že páně Vokova finanční situace byla... jak to říct slušně... inu, nikoli nejrůžovější... Byla opravdu dost napjatá. V nouzi nejvyšší se pan Petr obrátil s žádostí o pomoc na bratra. No a co - zabralo to u bratříčka? Kupodivu. Kupodivu co? No kupodivu nezabralo. Byl příkře odmítnut. Vilém ostře vytýkal svému mladšímu sourozenci jeho marnotratnost a příliš nákladný život na Bechyni. Dokonce se znepokojeně vyjádřil o Vokově prostopášnosti. To byly ty klíčnice, nebo komornice, nebo jak se na Bechyni té profesi vlastně říkalo... Ať si Petr poradí, jak umí, mínil Vilém, alespoň v potížích pozná, že je třeba s majetkem nakládat rozumněji. No, určité oprávnění v tom mravokárném postoji bylo, jenže (mezi námi): životní náklady Vilémovy byly ve srovnání s těmi Vokovými nesrovnatelně vyšší. Jenom jeho cesta do Polska stála na 40 000 zlatých, což bylo jen o něco málo méně než kupní cena celého bechyňského panství. Rozdíl byl v tom, že Vilém byl zkrátka vladař, a tak si to mohl dovolit. Problém je v tom, že si to skoro dovolovat neměl. Proč ne? Měl-li na to? Problém je v tom, že měl čím dál tím méně. Ohromné panství Rožmberků s nedozírnými rybníky, ovčíny, pivovary, doly na stříbro a všechny možné platy tisíců poddaných ve vesnicích, městech a městečkách - to všechno nestačilo prostě nestačilo uhradit požadavky vladaře Viléma, které rostly úměrně s jeho společenským a politickým vzestupem. Hospodářští správcové a hejtmani, mezi nimiž měl Vilém z Rožmberka několik osvícených hlav (jednoho z nich, slavného stavitele rybníků a regenta Jakuba Krčína z Jelčan jsme už probírali), tak ti se snažili zvyšovat výnos panství novými podniky a poněkud nevybíravým odíráním poddaných robotami a platy, jenomže proti rozhazovačnosti vrchnosti byli bezradní. Ona si ta vrchnost žila nad poměry, a dluhy začala kupit v astronomické výši. Hrozily, že pohltí majetek Petra Voka, který byl nesrovnatelně menší i méně odolný, a nahlodávaly povážlivě i majetek pod správou vladaře Viléma z Rožmberka. Každý soudný pozorovatel jasně viděl, že Rožmberkům hrozí hospodářská katastrofa, ale roku 1573 Vilém odsuzoval jen mladšího bratra a nad vlastní těžkou situací se nepozastavil. Utroušeno biblickým citátem, tříska v oku bratrově mu zavazela, zatímco břevna v oku svém si nevšímal. 

Petrovi začínalo jít tlusté do tenkého. To bývá většinou dost bolestivé. A taky že bylo. Vilém jako nejvyšší purkrabí nakonec nedokázal zabránit, že na Petra Voka byly vydány zatykače. Dokonce mu musel pohrozit, že by jej musel "oddělit od nápadu" (což by znamenalo, že by jej musel zbavit dědického práva na rožmberský majetek, kdyby... ano, kdyby se dále takto choval a hospodařil). Po roce 1573, kdy vyšly první zatykače (ty postihly i jeho šlechtické přátele - ručitele) začal pan Petr skutečně hospodařit. "Vilém nakonec bratrovi přece jen pomohl. Ačkoli byl sám ve finanční tísni, poskytl asi Petru Vokovi něco peněz, a hlavně se postaral v Praze, aby se věřitelé uklidnili: k tomu postačila jeho velká politická autorita. Petr Vok byl Vilémovi za tuto pomoc vděčný, a proto ani neprotestoval proti nepříjemnému peskování."  

Zámek Bechyně (snímek uživatele Jeseter) - Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported,  Wikipedia

Zámek Bechyně (snímek uživatele Jeseter)Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, Wikipedia

Dnes by se řeklo: když ti brácha platí dluhy, tak musíš držet hubu a krok... Nejenom že nevyskakoval, on se začal snažit. Za dalších deset let snížil své dluhy. Když koupil Bechyni, představovaly skutečně úctyhodnou částku sto osmdesáti tisíc kop grošů, což byla hodnota téměř celého majetku, zatímco po těch deseti letech snížil dluhy na padesát čtyři tisíce kop grošů, přičemž v tomto období svůj majetek rozšířil různými dílčími koupěmi: přikoupil za hotové Martinkovský a Janátovský dvůr v Údražicích a dědictvím po Anně z Rožmberka z Jindřichova připojil panství strážské a deštenské. Měli bychom ještě dodat, že v té době na evropských a českých trzích trvale stoupaly ceny obilí a že stoupala i cena půdy. Přesto se hospodářská situace Petra Voka podstatně zlepšovala. "Bechyňský zámek začal Petr Vok důkladně přestavovat. Z Krumlova byl povolán rožmberský dvorní stavitel Baltazar Maio de Vomio a podle jeho plánů se měl ponurý hrad na ostrohu nad Lužnicí proměnit v panské sídlo renesančního typu. Obranný systém s hlubokým příkopem byl sice zachován, ale na čtvercovém půdorysu vznikla stavba sloužící daleko více náročnému bydlení než pevnostním účelům. Práce postupovala pomalu, protože nebylo dost prostředků, a Petr Vok si nyní počínal s penězi daleko obezřetněji. Po zednících a kamenících, kteří zvedli zdi a postavili čelní věž s hodinami, přišli tesaři, truhláři a nakonec i malíři. Hlavní místnosti zámku, do kterého byly začleněny i části starého hradu, byly vyzdobeny portálky s nástěnnými malbami. Komnaty, prosvětlené novými velkými okny, obohatil Petr Vok vzácnými kusy nábytku: umně vyřezávanými kredencemi na nádobí, truhlami na šaty, obrovitými skříněmi na stříbro a na knihy."  

Interiér třeboňského zámku - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Interiér třeboňského zámkuFoto: Archiv Českého rozhlasu

Docela pohodlíčko si pán z Rožmberka na Bechyni zařizoval... Relativně. Do opravdového pohodlí a přepychu chybělo tehdy ještě mnohé. Například topilo se v krbech, a lidi spíš mrzli, než se ohřáli, kuchaři vařili ve velkých kuchyňských pecích a čeládka žila ustavičně ve strachu, aby nevznikl požár, voda k mytí se nosila do místností i k jídelnímu stolu ve zvláštních nádobách. Zkrátka co chybělo na technických vymoženostech, to musela nahradit práce služebnictva. "Ve srovnání s jinými panskými stavbami v Českém království (i ve srovnání se stavbami Viléma z Rožmberka) byly náklady na přestavbu v Bechyni poměrně malé. To lze přičíst tomu, že Petr Vok využíval jako bezplatnou pracovní sílu svých poddaných. Když Bechyni v roce 1596 prodával, odhadoval, že celá přestavba ho stála 6 600 míšeňských kop, tedy méně, než zaplatil později za dům v Praze na Hradčanech. Přesto patřila Bechyně ke sličným architekturám své doby a její majitel mohl být na ni právem pyšný." K úplné spokojenosti chybělo jenom jediné: zámecká paní. Petr Vok se skutečně už blížil ke čtyřicítce a na ženění stále nepomýšlel, ačkoli bylo zřejmé, že svou váhavostí ohrožuje rodinné zájmy. To je pravda, protože i třetí manželství bratra Viléma zůstával bezdětné a nadějí na dědice rodu ubývalo. 

Sídlo Rožmberků - Foto: Eva Škrlová

Sídlo RožmberkůFoto: Eva Škrlová

"Vybrat pro Rožmberka manželku nebylo ovšem snadné. Kdyby byl Petr Vok vladařem, pak by snad přicházela v úvahu některá z říšských kněžen, neboť v Čechách a na Moravě nebyly rody, které by se svou mocí i bohatstvím mohly rovnat s Rožmberky. Poněvadž však šlo o svatbu ´pana bratra menšího,´ byla nakonec dána přednost domácímu rodu a nevěsta byla vybrána tak, aby byla pokud možno bez příbuzných, kteří by případně mohli zasahovat do rožmberských záležitostí a uplatňovat svoje zvláštní nároky." Zdali našli věrní rádcové, našli... tedy nevěstu pro pana Petra Voka? Našli. Kdopak to byl? Dědička moravského rodu pánů z Ludanic a Kravař, čtrnáctiletá Kateřina. Byla sirotkem, její majetek spravovali poručníci a všeobecně se soudilo, že je bohatou nevěstou. To s tím věnem, to souhlasilo? Nesouhlasilo. Inu, poručníci... Těmi byli moravský zemský hejtman Berka z Dubé, Zachariáš z Hradce a ještě další.  

Hospodařili s věnem mladé Kateřiny tak, že byla vlastně ožebračena. (Zvlášť u pan Berky to vzhledem k jeho příjmení sedělo.) Na začátku roku 1579 však byla svatba dojednána, a zároveň uzavřeli oba Rožmberkové mezi sebou jakousi dynastickou dohodu. Petr Vok se musel zavázat, že bude-li míti syna, bude od svých osmi let dán panu Vilémovi "na vychování právem otcovským." Vokovi bylo v té době už čtyřicet let a zájmy rodu považovali oba bratři za rozhodující a svrchované důležité. Žádné odklady. Ani když se ukázalo, že nevěsta nemá skoro nic. Svatební dohoda zrušena nebyla a o masopustu roku 1580 se Kateřina z Ludanic a Kravař stala paní na Bechyni. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas