368. schůzka: Třeboňský zlatý věk posledního pána z Růže

Udržel si panství třeboňské, borovanské, novohradské a libějovické, přičemž panství rožmberské předal svému synovci Janu Zrinskému.

Neměl to lehké, Petr Vok. S dluhy se těžko žije. Nejlíp by bylo všecky ty finanční trable přendat na bedra někoho jiného. To ovšem Petr Vok neudělal. Taky nevstoupil do dějin jako tunelář. Věren svým zásadám, své nesnáze se nikdy nesnažil řešit na úkor svých poddaných. Aniž koho jiného. Navíc začal postupně napravovat křivdy, způsobené v dobách regentství Jakuba Krčína z Jelčan, dával náhrady za pozemky zatopené stavbou rybníků, nebo za ty, které Krčín zabíral pro oboru u Kratochvíle poblíž Netolic.

„Roku 1595 se takto vyrovnal s poddanými na netolickém panství,“ dozvídáme se z monografie Anežky Svobodové o Petru Vokovi. „Ti dostali náhrady za les Brusenský a za pozemky, zatopené při stavbě rybníků Naděje, Brusenského a dalších. Zároveň vrátil Netolickým právo vařit pivo. V roce 1596 dal Třeboňským právo, aby sami směli propouštět sousedy z města, čili dávat jim takzvané zhostné, nebo též výhostné; listy, kterými byli třeboňstí měšťané vyvazováni z rožmberského poddanství, a také jim povolil, že mohou bezplatně sekat dřevo v jeho lesích. Rovněž jim vrátil pivovar, který Třeboňští v dobách Krčínovových dobrovolně; postoupili vrchnosti. V téže době osvobozuje Petr Vok své poddané z Lomnice nad Lužnicí od všech robot, kromě mimořádné výpomoci při opravování rybníků. Podobně dává i později náhrady za škody vzniklé stavbou rybníka Rožmberk, protože to jeho bratr Vilém slíbil. K tomu dodejme, že není známo, že by Petr Vok nově zaváděl nějaké poddanské dávky a platy.“

Rožmberští poddaní tedy svého pána bezvýhradně a upřímně milovali láskou čistou a nezkalenou. Jestli to bylo bezvýhradně a zdali nezkaleně, to nelze posoudit, ale oblíbeným pánem rozhodně byl. Hodně k tomu přispěl fakt, že měl velice vyvinutý smysl pro spravedlnost. Zavedl například dohled nad třeboňskými pekaři a řezníky, aby dávali tu správnou váhu a nepekli „neúpravný chléb“ a calty. Funkci potravinářského inspektora zastával u jeho dvora někdejší starý komorník Zikmund Zikl. „Zikmund Zikl z Hory Kutné, dobře proběhlý a v divných hevlích zkušený, dostal se k fedrování věcí právních namísto nebožtíka Vintíře, kanclíře rožmberského.“ Nový regent Zikl bral svou hodnost vážně. Měl totiž motivaci. Polovina uložené pokuty připadla jemu. Tresty však nebyly jenom peněžní. Stalo se, když si Zikl na jednoho pekaře stěžoval, že dal Petr Vok provinilce posadit do koše a k všeobecnému veselí ho nechal zkoupat v příkopu pod hradbami. A kdyby jenom to: pro ty jeho špatné calty neboli housky mu zapověděl až do smrti vykonávat řemeslo. Což zase nebylo natolik kruté, protože živnosti se ujali synové nezdárného pekaře, na ně se zákaz nevztahoval.

Zikmund Zikl však musel řešit i daleko závažnější případy. Kupříkladu v lednu 1607, „hnedle poté, co padla mlha tak veliká, až smrděla,“ trestal ledenického rychtáře Bartoloměje Máchu. „Dvanáctého toho měsíce rychtář z městečka Ledenic tři lžíce kolomasti rozhřité a ztemperované s máslem, stoje v kruhu před rathausem třeboňským, snísti musil – nejprv však od něj ouřad rychtářský byl vzat. To se takto stalo, že nějaký Havel, byv u něj na rychtě, když zvoněno k modlení, klekl týž Havel a nahlas modlil se, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému! A rychtář, protože Havel nahlas modlil se, hromoval: Aby tě s tím modlením hrom zabil! Z té příčiny donešen byv před vrchnost, musil Mácha kolomasti okusiti. To bylo nového regenta Zikmunda Zikla nové právo.“

Lze si představit, že Zikl jako vedoucí pracovník v oboru dozoru, kontroly a represe nebyl na rozdíl od Petra Voka příliš populární. Třeboňští pekaři a řezníci ho nemohli přímo vystát. K tomu všemu jim Petr Vok nařídil, aby jej svorně donesli k hrobu. Což dotyční učinili, ale – byl to podivný průvod, protože nebožtík řezníkům cestou ke kostelu třikrát spadl z már na zem. Případ se potom vyšetřoval a Petr Vok uložil řezníkům pokání – museli dát vždycky o výroční úmrtní den starého Zikla sloužit za něj zádušní mši. „Tyto dobové historky jsou jistě z hlediska obecných historických souvislostí bezvýznamné, přibližují nám však alespoň zčásti atmosféru života Třeboně té doby a nepřímo i vzácnou schopnost Petra Voka zachovat si smysl pro spravedlnost i humor, který ho neopouštěl ani v pozdním věku. Poznáváme jej tu jako pána přísného, ale i laskavého, a dodejme, že měl i hluboký smysl pro utrpení a bídu nejbědnějších ze svých poddaných.“

I dříve, na Bechyni a na Krumlově, se totiž staral o chudé a stavěl špitály pro staré a nemocné lidi. Na Třeboni to však dostalo svůj řád a nové rozměry. Každý den v deset hodin dopoledne se ozval na třeboňském zámku zvon, který zval chudinu z města i okolí na zámek. „Tu jeden každý kus masa, neb kus ryby, chleba řízek a půl pinty piva dostal.“ Na zámku se zvonilo i v šest hodin večer a chudina byla svolávána na večeři. Denně takto bylo „na vyživení“ kolem dvou set lidí, a to po celá léta vladařství Petra Voka na Třeboni. Přitom se pro chudinu denně dávalo do zámecké kuchyně na sto kilogramů hovězího masa. V Třeboni byl kromě toho i špitál, který měl své vlastní hospodářství a kuchařku. „Špitálníci“ měli nejen celé zaopatření, ale dostávali navíc denně každý dva denáry „na pamlsky“. Což nebylo vůbec běžné. Pověstný špitál hraběte Šporka v Kuksu měl už o sto let dřív své předchůdce, protože nejenom v Třeboni, ale v každém rožmberském městečku byl tehdy špitál a Petr Vok svou závětí zřídil pro ně všechny nadaci.

Zdá se, že se Petr Vok skutečně dokázal vcítit do bolesti druhých. Možná i proto, že i on sám měl nejeden zdravotní problém. „Od útlého mládí ho sužoval kámen v močovém měchýři; znepříjemňoval mu zvláště jízdu na koni,“ to jsme se dozvěděli v práci historiků Václava Bůžka a Josefa Hrdličky Dvory velmožů s erbem Růže. „Ke zhoršování zdravotního stavu přispěla i jeho záliba v nadměrném popíjení alkoholických nápojů. Trápila ho horečnatá onemocnění doprovázená zimničnými stavy. A protože užívání medikamentů a tradiční pouštění žilou nepřinášelo očekávanou úlevu, odhodlal ve svých osmatřiceti letech k léčebnému pobytu v Dobré Vodě. Lékař mu předepsal nejen pravidelné koupele, ale doporučil mu změnit i dosavadní způsob života. Měl se mírnit v pití piva i vína a dodržovat zásady správné životosprávy při jídle. Ke zlepšení zdravotního stavu byla podle vyjádření lékaře nezbytná i dočasná pohlavní zdrženlivost.“

Pan Vok zdrženlivý věru nebyl, ale už na Bechyni nechal zřídit lékárnu. Magistrem v ní byl Němec Jan Pordeius, který dokázal připravovat i masti s kosmetickými účinky, tvrdé bonbony s léčivými přísadami z bylin a prostředky určené k inhalování. Někdy dokonce nabízel povzbuzující drogy – nechyběl mezi nimi ani tabák. Tu lékárnu pak pan Petr Vok přestěhoval na Krumlov a poté do Třeboně. V některých případech nepomohla rožmberskému vladaři od neduhů ani dokonalá péče, kterou mu věnovali jeho vzdělaní lékaři. Natož když si ho vzal do parády barvíř. Počátkem roku 1599 utrpěl pan Vok vážný úraz. „To se sluší pověděti, že když pán na návštěvu jel, na cestě se saně převrhly a ruku levou mu přitřely, takže od toho ourazu schnouti mu počínala a zdvihnouti ji nahoru nemohl. V Praze pán byv, dal se hojiti Floriánovi barvíři, který pánu nic neprospěl. Potom užívati ráčil léčení od novokřtěnce Eliáše z Mikulova, ten pána několik neděl špikoval a pařil beze vší platnosti. Až naposledy dohodili dobří lidé prostého sedláčka Jakuba ze vsi jedné od Klatov, a ten pánovi mast, kterou sám strojil, bílou a kyprou, v dřevěných škatulích nosil, tou ho mazal a kůžkou psí přivazoval, takže se v brzkém času pán zhojiti ráčil.“

To všem ani zdaleka nebyly všecky terapeutické postupy, které byly na rožmberském vladaři vyzkoušeny. A které ještě? Především alchymie a magie. Pan Vok sám rozdával prsteny proti padoucnici a psotníku, ale kromě toho používal recepty na masti namíchané mistrem popravčího meče. Z psího sádla. Na rozdíl od poddaných měli pejsci na rožmberském panství věru psí život... Užíval i návody, kterak se omladiti, a rovněž léčebné elixíry života okusil. Zachoval se recept minus elixir vitae. Neboli menší elixir život. Životabudič. Byl na flusy. Srozumitelněji: kterak se zbavit různých hlenů a hnisu.

„Minus elixir vitae pomáhá proti všelijakým flusům, které jsou v hlavě, v prsech, v žaludku, počišťuje všelijaké vlhkosti a jedovatiny, z kterých rozličné nemoci pocházejí, též posiluje síly v člověku, který někdy po nemoci zemdlený bývá, a dává záživnost oudům i tělu.“ Jaké bylo dávkování? „Tímto způsobem se užívati má: ráno před jídlem i nápojem v tom dni dvakrát vzíti se mají čtyři lžičky hovězí polívky ne velmi slané, a dáti do ní malou lžičku elixiru vitae. Pak vzíti lžičku a dáti do ní jednu cibébu, a to se rozleží. Pak třeba vzíti starého vína malou skleničku a dáti tam slzičku toho elixiru vitae a užívati toho. Pro mdlobu těla a bolení hlavy namazati na skráních, v nosu a v týle, na pulsu kolem srdce a okolo žaludku, s pomocí Boží bude lehčeji. Když by na koho horka, zimnice, hlíza, plyskýř aneb jakákoli jedovatá nemoc sedla, tehdy jest vzíti se čtyřmi lžícemi hřebíčkového octa a jednu lžíci elixiru vitae k užívání. A když koho zuby bolí, jestliže ta bolest jest od horkosti, tak jest dáti dobrého octa z bukvice šest lžic a jednu lžíci elixiru vitae do toho dáti, a na té straně, kde by bolest byla, tak dlouho držeti, pokud to možné jest co netrpělivěji, a to několikráte dělati před jídlem anebo po jídle. Pakli by bolesti ze studenosti flusů pošly, tehdy ve starém teplém víně, jak ji dříve dotčeno, užívati...“

Ovšem když nemusel Petr Vok zrovna držet nějakou tu dietu, no tak si dával do nosu. Na jeho dvoře usedalo ke dvaceti stolům všech 227 dvořanů, úředníků a služebníků. Na Třeboni byly poměry skromnější, ale o moc zase ne. Hlavním chodem v jídelníčku pana z Rožmberka bylo maso: hovězí, telecí, skopové a vepřové, drůbež a zvěřina. To vše se podávalo mimo přísně dodržované postní dny, to znamená, že se maso jedlo v různých úpravách čtyři dny v týdnu po 46 týdnů v roce. Nejčastěji se na rožmberském stole objevovalo hovězí, ve vařené a pečené úpravě; telecí, vepřové a skopové tak časté nebylo. Největší počet chodů byl podáván na hodovní tabule velmože. Na kolik chodů se mohl Petr Vok těšit? Bylo jich deset. Nejméně. Tedy podle rožmberské instrukce z roku 1596. Na stolech starších úředníků a některých služebníků se objevilo osm chodů. A co komorníci, lokajové, pážata? Jenom šest chodů jídel. Což se snad ani nedalo spořádat... Nesnědené pokrmy z tabulí výše postavených členů dvora mohly být po úpravě servírovány na další stoly. Na ty nižší, pochopitelně. Na stoly kočích a maštalířů se ke každému jídlu přinášely dva druhy masa, dělné čeládce v poplužních dvorech se maso dávalo jenom v neděli a ve čtvrtek.

Jídelníček zámecké čeledě a nejníže postavených služebníků byl skromnější: zeleninové kaše, kroupy, krupky, zelí a chléb. Zdravá strava. Jenom čas od času vařené nebo pečené hovězí maso, v postních dnech ryby a vejce. A k pití? Pro služebnictvo korbele s tmavým pivem. Panstvo si pochutnávalo na pivu bledém a samozřejmě i na vínu. Soudobá zdravotnická literatura kladla důraz na dodržování „mírnosti“ v pití, neboť když se překročila, hrozilo vedle „bolení hlavy“ i trvalé poškození některých tělesných orgánů. „Těžší bývá opilství vínem než pivem.“ Tato poznámka naznačuje, že náruživí „pitelé“ byli odolnější vůči pěnivému moku. Nejenom páni, i někteří zámečtí úředníci pořádali bujaré pitky, které se protahovaly až do bílého rána. Pro labužníka Petra Voka z Rožmberka se nakupovalo vyhlášené rakovnické pivo. Podle instrukce rožmberské kanceláře měly každého služebníkovi stačit dvě pinty, tedy necelý litr piva denně. Stačilo ječné pivo, to bylo lacinější. Takže se pilo hodně. Cestovatel Václav Vratislav z Mitrovic vzpomíná ve svých Příhodách: „Když se my dobří přátelé shledáme, jiného nic před sebou nebereme, nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme a užereme, a spadne-li kdo, jsa ožralý, ze schodů, nad tím, že jsme ho tak spravili, obzvláštní potěšení máme a tomu se smějeme!“

Nejběžnější drůbeží pochoutkou byla kuřata a slepice, ze kterých se připravovaly chutné paštiky. Jenom v malém množství se pojídali holubi, kohouti a kapouni. K nedělním obědům nebo ke slavnostním příležitostem byla v zámeckých kuchyních připravována pečeně z hus, krůt a krocanů. Často se na jídelníčku objevovali „drobní ptáci všelijací“. Výjimečně si pán z Růže pochutnával na tetřevech, divokých kachnách, divokých husách a čápech. A zvěřina? Ta se těšila velké oblibě. Maso z vysoké zvěře se nakládalo nejprve na několik dnů do sudů se solí a jalovcem nebo do předem připraveného kořeněného láku. Věru těžko, přetěžko poslouchat tyto a podobné informace nalačno, leč – ach ano, ještě ryby jsme na tabuli neměli. Ty se tam dostaly o postních dnech ve středu, v pátek a sobotu i během dlouhého půstu před Velikonocemi. Především se tam dobře vyjímali kapři a štiky z panských rybníků, na čeledních stolech je nahrazoval drobný „mřen“. Na hodovních tabulích se občas objevovaly i mořští sledi, tresky, platýzi, vyzy a ústřice, jakož i pstruzi, lipani a lososi původu domácího. Ryby se pekly, nakládaly „do rosola a koření“, byly uzeny, nadívány a taky se z nich dělaly paštiky, které se servírovaly na černém papíře posypaném pšeničnou moukou. A ještě vaření raci o postních dnech a taky šneci. „Z kravského a ovčího mléka se stloukalo máslo a dělaly sýry; v 16. století se ale pod slovem sýr rozuměl dnešní měkký tvaroh. Na másle se smažila jídla pro velmože, pro ostatní členy dvora musel stačit vyškvařený lůj. A co kupříkladu ovoce? Dobová zdravovědná literatura je nepovažovala za zdraví prospěšná jídla. To spíš Rožmberk vydával značné finanční částky za nákupy koření a subtropického ovoce. Obědy a večeře se jenom málokdy obešly bez pomerančů, citronů, mandlí, oliv, datlí, pistácií, fíků a kaparů. Něco sladkého? Malované konfekty, a malované konfekty na huspeninu. A taky šauesy, což byly různě vytvarované obrazce ze sladkostí. Sladké bonbony chutnaly po zázvoru, citronové kůře, skořici, mandlích, koriandru, anýzu nebo hřebíčku.“

Petr Vok se definitivně odstěhoval na Třeboň v třiašedesáti letech. Tam si ve svém ústraní užíval pohodlí a přepychu, které mu poskytovalo jeho bohatství. Mohl u svých uměleckých sbírek a knih unikat stále hrozivějším vlnám událostí českých a evropských. Neměl žádný zemský ani jiný úřad, a ani po něm netoužil. Nebyl úplně zdráv, a s přibývajícím věkem opouštěl Třeboň stále méně. Ve skutečnosti však právě tady našel sám sebe a svoje skutečné postavení v životě tehdejších Čech. Příchodem na Třeboň začíná vlastně nejaktivnější a nejvýznamnější období jeho života.

„Už na Bechyni dostával z různých evropských měst noviny a pravidelně je sledoval. Nyní, jako vladař, měl prakticky vše, co mohlo evropské zpravodajství té doby nabídnout.“ Co nabízely tehdejší Euronews? „Dostával zprávy od novelantů z Antverp, Lyonu, Londýna, Kolína nad Rýnem, Vídně, Řím, zprávy z Uher, Sedmihrad i ze Španěl.“ A pochopitelně měl i všechny novinky z Prahy. „V té již byly psané noviny značně zdokonaleny a měly podobu pravidelným týdenních přehledů. Byly to vlastně svého druhu soukromé dopisy o nejnovějších událostech, za něž příjemce platil dohodnutou sumu. S novinami obchodovali zpravidla místní poštmistři. Většinou je však nepsali oni, ale lidé mnohem lépe informovaní. Například z Francie posílal Rožmberkovi své noviny doktor Desiderius, diplomatický agent Kateřiny Medicejské, muž, který měl velký rozhled po událostech evropských i světových.“

S rychlostí rozhlasu, televize nebo internetu se takové zpravodajství asi nedalo srovnávat... Bylo tu zpoždění. Z Vídně do Prahy to trvalo 14 dní, z Říma tři týdny, ale noviny docházely většinou v pořádku, díky rozvoji kurýrní pošty, která spojovala Třeboň přes Prahu se všemi velkými městy Evropy. A kvalita? Noviny, které Petr Vok na Třeboň dostával, snesou srovnání s úrovní politického zpravodajství tehdejších evropských finančních magnátů Fuggerů. Lze klidně tvrdit, že Petr Vok měl takový přehled o událostech evropských i českých, jaký neměl žádný z ostatních českých velmožů. Jak ukázal další vývoj, byl Petr Vok posledním českým politikem doby před Bílou horou, který měl tak široký evropský přehled, což se kupříkladu nedá říct o českých stavech v době povstání proti Habsburkům v letech 1618 až 1620. Nedostatečná znalost souvislostí značně přispěla k naivitě, politickým i diplomatickým chybám povstání a nakonec i k jeho porážce.