8. září  2002 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

375. schůzka: Osamělý rváč

Turecká vojska v 16. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Turecká vojska v 16. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zatím jsme stačili dorazit do doby rudolfinské, v níž nalézáme ku potěšení svému a jak se zdá i posluchačskému věru přehršel osobností, o nichž by bylo hříchem se nezmínit. Kupříkladu o Kryštofu Heřmanu Russwormovi, jemuž přisoudil český spisovatel a historik Miloš Václav Kratochvíl epiteton Osamělý rváč, my jsme si tento titulek vypůjčili.

"29. dne měsíce listopadu Léta Páně 1605., v outerý před svatým Ondřejem, Heřman Kryštof Russworm konec svůj vzal a v šest hodin na orloji při úsvitě na rathauze v Starém Městě pražském před svým pokojem (v němž jest u vězení ostávalú sťat. Téhož dne, dřívěji než on byl popraven, tři služebníky jeho ve čtyři hodiny na Malé Straně na justici oběsili; jeden hofmistr jeho, ten byl Němec, druhý byl Vlach a třetí Uher."  

Heřman Kryštof Russworm - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Heřman Kryštof RusswormFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tak tedy skončil - podle kroniky rožmberského zaměstnance Václava Březana - svůj nedlouhý život Heřman Kryštof Russworm. Vysokého věku se tento pan hrabě věru nedožil. Což nebylo v době tureckých válek jevem právě řídkým - lidský život byl levný. Dočkal se sotva čtyřicítky. Narodil se jako Hermann Christoph, jelikož na svět přišel v Sasku, a ani jeho příjmení nemuselo znít tak, jak je známe dnes. Psal se totiž také Ruesswurm a Russwurm a ještě Rooswurm. Podle spisovatele a historika Miloše Václava Kratochvíla přišel na svět ve Frauenbreitungen, což je hrad přestavěný na zámek. Svoje mládí strávil v habsbursko-španělských službách, v leženích v Nizozemí a na Rýně. Tady se mu dostalo pověsti muže sice nadmíru neohroženého, leč také nezvládnutelného, divokého a schopného - schopného všeho. "Slynulť jako smělý, udatný a vytrvalý válečník, jako velitel bystrý, neohrožený ve lstích válečných zběhlý, avšak též jako prchlý, někdy neprozřetelný člověk," píše o něm kronikář. "Ve stanech jeho panoval ruch nevázaný, avšak před nepřítelem přísně a krvavě vymáhal poslušnosti od poddaných mu důstojníků i vojáků. Život jeho byl zlopověstný pro nevázanost a prostopášnost i v oné době a mezi tehdejším vojenskou neobyčejnou. Karty, kostky, lehké ženy byly jeho živlem." Čili to byl - alespoň podle toho, jak to tenkrát chápali - dobrý voják... Velice dobrý, ale taková malá vada na kráse. Jak vypadala? Nectil příliš zákony. Maličkost. Ty nedělají leckomu těžkou hlavu ani dnes. I když by měly.  

Velmi často se dostával do konfliktů. Jednou se dokonce ocitl v těžké rozepři se svým nadřízeným. Jak těžké? No bylo to na nože. Russworm v hádce důstojníka poranil, byl zatčen, vsazen do šatlavy v Amiensu. "Tentýž den pan hrabě pilně diktoval městskému písaři a dobře zaplacení jezdci roznesli dopisy z amienského vězení," dočítáme se v knize Miloše Václava Kratochvíla. "Za týden navštíví zajatce mladý kapucín, který přes hodinu zpovídá pana hraběte Russworma mezi čtyřma očima. Téže noci ujíždí Heřman Kryštof se dvěma sluhy na dobrých koních pryč z Amiensu. V temnotách za zády se rychle ztrácí město i vězení. Strážci jsou dobře spoutáni a mají roubíky v ústech a v kapsách dukáty. V podzemní šatlavě zbylo jen několik rejtarů. Bůh s nimi."  

Francois de Bassompierre. Portrét od Jeana Alauxe. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Francois de Bassompierre. Portrét od Jeana Alauxe.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Malér. Značný. Kdyby to aspoň bylo v souboji. Ne, stalo se to v hádce, v docela sprosté hádce, aniž se ten druhý dotkl zbraně. Russworm vytáhl najednou nůž a přibodl poručíka Pétoncourta ke zdi. Lejtenant zatřepal rukama jako připíchnutý motýl křídly. A zanedlouho nato měl Russworm další malér s jistou dívkou, svedenou v polním ležení (ona nebyla ani tak svedená, jako spíš hrubě znásilněna), a dohromady toho bylo už tolik, že Heřman Kryštof musel vzít nohy na ramena a před svým velitelem Bassompierrem rychle prchat. Byl to velký problém, ztratit se tehdy v Evropě? Ani ne. Člověk byl takovou jehlou v kupce sena. Hledejte si žoldnéře v armádách po celém kontinentě, byť to bylo i u vzájemně spřátelených armád! V tom Amiensu, jak už o něm byla řeč, svoboda skončila. Starý přísný maršál Bassompierre si to vzal k srdci a mermomocí chtěl dát svého podvelitele zavřít, a kdyby jenom zavřít: On ho dal odsoudit na smrt. Na což dotyčný pro jistotu nečekal. Díky úplatkům se dostal rychle na svobodu, jak již víme. Nějakou dobu se potuloval porůznu, často se vyskytoval ve vojscích proti sobě bojujících. Tenkrát válečníci střídali svého zaměstnavatele ještě častěji než dnešní profesionální sportovci. Nakonec se nechal ještě s několika dalšími žoldnéři najmout markrabětem Karlem Burgavským, což byl syn Ferdinanda Tyrolského. Kvůli jeho válečným zkušenostem (a ty byly navzdory poměrně nízkému věku bohaté) ho jmenovali "nejvyšším lejtenantem" (neboli podle dnešního řádu podplukovníkem), a podřídili mu čtyři sta jízdných a poslali ho do Uher.  

"Nekonečná uherská mizérie... Menší místní akce, podřadné úkoly, věčná subordinace nejrůznějším pánům, o nichž si Russworm myslel své... Střídali se, podobni apoštolům na orloji, který Russworm viděl v Praze, vysoko postavení, vznešení, se svatozáří svých generálských a maršálských patentů, každý chvíli strnule postál, než ho čas posunul do přítmí a minulosti: chladný, aristokratický Pálffy, jemuž rána do stehna zůstavila zajímavý náznak lehkého pokulhávání; kníže Schwarzenberk, pyšný a sebevědomý voják, který měl vždy a všude pravdu a neslyšel a neviděl své okolí; arcikníže Maxmilián, sekundogenitura bez vyhlídky dočkat se kdy trůnu, a proto bez zájmu, který nedovedl a nechtěl nic brát vážně; a konečně další císařův bratr Matyáš, neúhledný nerudný chlapík, plný trpkosti a nebezpečné tajemnosti; ti všichni směli posunovat Russwormem po své šachovnici, přikazovat mu, co má a co nesmí, a občas ho klepli přes prsty, když chtěl mít vlastní rozum."  

Obléhání Komárna v roce 1594 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Obléhání Komárna v roce 1594Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V těch Uhrách měl Russworm zase konflikt. Co jiného tam mohl mít, při své povaze. Mimo jiné s císařským maršálkem Schwarzenberkem. Uherské válčení začalo pro Russworma u Komárna. Tato pevnost byla obležena Turky. Russworm posadil vojáky do dvou lodí se zásobami, v noci proplul kolem tureckých hlídek, aniž si jich kdo všiml, a druhou noc se vrátil zpátky. Komárno bylo tím pádem zase na dva měsíce zásobeno lidmi i s proviantem. U Ostřihomi dokonce rozprášil turecké obléhatele. Jako první vpadl do jejich ležení a zbytek byl už jen věcí nožů. Nákladní vozy praskaly v nápravách pod naloženou kořistí. Russworm v čele prolítl drancujícími skupinami a pokoušel se ještě zachytit prchající turecké oddíly. Z Prahy mu za to došel zlatý řetěz a jmenování generálvachmajstrem, což nebyla hodnost generálská, byť to na první poslech tak zní: generálvachmajstr je prostě generální strážmistr.  

"O parádní jízdě u města Hatvanu se mluvilo od Vídně až po Prahu. Kterýsi voják vypátral zapomenutou branku v zadním cípu tureckých hradeb. Oddíly pánů Russworma a Trčky k ní nalehly jako česno včel, úzkým praménkem se protlačily průrvou v opevnění a vzápětí zaplavily příkopy, parkány, ulice města dusotem, řevem a třeskem zbraní. Byla to hatvanská paráda smrti. Valonští vojáci si potrpěli na čistou práci. Křik z města byl slyšet daleko do kraje - Valoni čistili soustavě dům od domu. Když otupili meče, sehnali si sekyry. Vše se však stane brzy jednotvárným a je třeba si vymysliti nějaké zpestření - třeba závody ve stínání více hlav jednou ranou, anebo ještě něco jiného: otevírání těhotných životů. Mezitím byla Turky obklíčena pevnost jagerská, i s panem Trčkou, který do ní dorazil. Po týdnu se Jager vzdal. Z hladu. Valonští mušketýři zaplatili za Hatvan - čtyři tisíce jich bylo přivázáno ke kůlům, zbaveno mužství a pak pomalu sedřeno z kůže k smrti. Důstojníci se zraněným Trčkou odvedeni s řetězech. Nikdo je od té doby nespatřil." 

Adolph von Schwarzenberg

Adolph von Schwarzenberg

Russworm v jagerské pevnosti nebyl? Ten měl v té době jiné starosti. Kdepak se pral? Ano, jeho činnost jest tímto slovesem správně vystižena. Bylo to u maďarské vesnice Keresztése. Mezi řekou Tisou a bažinami tady zbývala neširoká šíje suché půdy, jakési úzké hrdlo láhve, kudy Turci mohli proniknout. Generálvachmajstr Russworm si to uvědomil. "Stačilo položit se s hlavním vojskem opodál a nechat část nepřátel přejít přes všecku tu mokrou bídu, a pak to, co přešlo, přesilou vyřídit a čekat na pokračování." Bylo to jediné, co se tady dalo dělat (a generálvachmajstr Russworm to taky dělal), a dělal to dobře, pokud lze vůbec chválit vojenské řemeslo. Maršálek Schwarzenberk však měl na věc jiný názor. A tady už máme ten slíbený konflikt mezi ním a jeho podřízeným, Heřmanem Kryštofem Russwormem. Kníže Adolf Schwarzenberk vymyslel jiný plán, podle svého vlastní názoru geniální, neboť skromností příliš netrpěl: Rozdělit šiky na dvě křídla... obejít s nimi močály... překročit přítok Tisy... a z obou stran udeřit do boků tureckých sborů, hnát je zpět k řece a do bažin! Nepochybně ničivá akce... Byla by taková. Tedy kdyby se podařila. Generálvachmajstr Russworm tvrdil, že pozice před řekou a před močály je lepší než kdovíjaké opevnění, a tím pádem že se císařské vojsko nesmí nechat odtud vylákat. "Ať si jen turecký útok o nás rozbije čelo, kolikrát mu bude libo. Co se dostane přes vodu k nám, zpátky už se nevrátí!" Dal kníže Russwormovi za pravdu? Ale kdepak. Tu pravdu měl přece on. Schwarzenberk. On byl přece císařský maršálek a tím pádem byl majitelem pravdy.  

"Než se dopolední mlha začala trhat, daly se pluky hlavního vojska do pohybu. Sunuly se širokými vlnami podél Russwormových řad, které zůstaly ve svých včerejších pozicích. Když přešly poslední korouhve, zahoukly z boků dělové rány. Každá hodina přinášela zprávy lepší a slavnější: srážka s tureckým předvojem skončila dokonalou porážkou machometánů. Mladý sultán, obklíčen bezradným štábem svých vezírů, seděl bledý na koberci před stanem a přijímal hlášení poslů. Zahalen do pláště Prorokova občas pokynul svým věrným a chvějícím se hlasem začal modlitbu. Zpěvavé hlasy se utápěly v táborovém hluku, který rostl, jak se útok císařských blížil. Údery otřásající jádrem tureckého vojska konečně jím pohnuly. Zmatek, který stoupal nedohledným přílivem od bojujících řad až do hlavního tureckého stanu, rval oporu za oporou, lehce odtrhoval jednotlivé oddíly od vykázaných obranných míst, dělostřelce od děl, velitele od mužstva, až se všecka ohromná lidská lavina v nepořádku a bez vedení dala do pohybu, prolomila obvod tábora a rozlévala se prchajícími proudy do široké roviny. Stoupající odpolední mlhy pohlcovaly temné vlny utíkající armády. Dokonáno. Russworm přijal zprávu o vítězství netečně."  

Bitva s Turky - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva s TurkyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Co měl taky říkat, když se tak šeredně spletl... Ale ne, nespletl. Maršálek Schwarzenberk přece vyhrál bitvu. Nevyhrál. Vždyť přece hnal Turky před sebou!... Hnal. Jenomže nakonec - oni hnali jeho. Schwarzenberk udělal kapitální chybu. Rozhodl se pronásledovat nepřítele. To většinou vítězové dělávají. A začal s jeho hlavním ležením. No, a co má být? Bylo nutno je jaksepatří vyplundrovat. Tím končí každá bitva. Jenomže tato bitva ještě neskončila. A kromě toho - ono právě začalo zapadat slunce. "Ústí všech stanových uliček v tureckém táboře jsou zatarasena trčícími halapartnami, dvojitými sekerami a nabroušenými háky a tato ostří a tyto bodce se nezadržitelně sunou kupředu do nitra tábora, tísní a tlačí a tlačí před sebou změť couvajících těl, klubka stále hustší a nehybnější, kde jsi tak stěsnán, že nemůžeš vztáhnout ruku s mečem ani se jí neprodereš k pasu a bambitce. Kde hroty zbraní již nepohnou chuchvalcem spletených těl, tam zajíždějí úlisně mezi žebra a do měkkých břich. Tělo, kterého se dotknou, se rázem otvírá dvojími ústy - rty rány, která se rozpojila pramenem krve, a ústy lidskými, jež rozpáčil ječivý skřek. Turci bodají, sekají, rozpolcují hlavy a utínají ramena, ušlapávají ty, kdo klesli, a pečlivě čistí zákoutí stanů, bodají do hromady látek, občas z nich vytáhnou zkrvavený hrot, přesekávají koňům nohy, nabodávají padající jezdce. Železem naježená smyčka se rychle stahuje kolem obklíčené armády a propouští jen bědné trosky k řece, kam bijí děla a sekají střely pušek. Místo, kde stál sultánův stan, je již zase v rukou Turků. Otroci narychlo odstraňují ohořelé trosky, cáry koberců nasáklé krví a odvalují mrtvá těla. Pak mufti prostře drahocenný sultánův kobereček a mladý sultán padá na kolena a dotýká se čelem země a kolem se zvedne zpěvavá modlitba. Křik ubíjených nevěřících se vzdaluje."  

Kdyby císařské vojsko zůstalo, kde je, Turci by s ním nehnuli. Namísto toho se zbrkle připravilo o vítězství. Kníže Schwarzenberk ale o svůj triumf nakonec nepřišel. Dobyl totiž pevnost Ráb, jak už víme. Pět husarů, kteří se převlékli za Turky a dobře mluvili jejich řečí, zabavili stráže u padacích mostů, prý jede proviant, má být rychle za noci dopraven do města, aby za dne nepadl do rukou císařským, a než se Turci vzpamatovali, vybuchly petardy připevněné k branám a po spuštěných mostech vpadla do pevnosti jízda, a zbytek už byla víc práce řeznická než vojenská.  

Obléhání Pešti - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Obléhání PeštiFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Hlavní město Uher Budín drželi ve svých rukou Turci. V té době se uherské úřady přestěhovaly proti proudu Dunaje do Prešpurku, tedy do dnešní slovenské Bratislavy. Ani Budín, ani Pešť do rukou Schwarzenberkovi nepadly. Kdo padl, to byl sám maršálek, tedy Schwarzenberk, a zastřelili ho vlastní lidé, když se pokoušel zkrotit vzbouřenou posádku v pevnosti jménem Pápa. Smutný konec vojevůdce. Pan maršálek zřejmě buď rozdílel kořist podle svého, anebo zadržel žold. Jednoho dne tak mohl vystavit císařský písař patent, podle kterého je Heřman Kryštof hrabě Russworm jmenován namísto Schwarzenberka polním maršálkem nového uherského tažení. "Dáno na Pražském hradě 15. dne měsíce července Léta Páně 1601." A jelo se na Bělehrad? Stejně jako za časů dobrého vojáka Švejka, ovšem tenhleten Bělehrad byl samozřejmě Bělehrad uherský s přídomkem "Stoličný" neboli po maďarsky: Székesféhervár. "Opevněn silnými hradbami, bastiony, valy, náspy a příkopy, a se zábranou ještě lepší, totiž rozlehlým močálem, a komu by ani to nestačilo, tomu hrozí z dálky blížící se ohromná turecká armáda, která chce pro letos i pro budoucí léta rozhodnout, kdo bude pánem Uher."  

"Třikrát obejde maršálek Russworm pevnost, krouží kolem ní hledaje, kam zatnout spár, vyslýchá zajatce, špehy, sedláky, a pak - pak zvolí svou noc. Je temná dočerna a on se s tisícem vybraných vojáků blíží k pevnosti ze strany, kde ze všech marných útoků může být veden ten nejmarnější, protože tady nestojí v cestě silná zeď (nač by tu taky byla?), zde nehlídá silná posádka (bylo by to pro ni marné lenošení), zde střeží pevnost strážce nejbdělejší, kterého neošidí překvapení ani nepřemůže největší přesila - široký, bezedný, mazlavý močál."  

Pohled na Bělehrad v 16. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pohled na Bělehrad v 16. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pan maršálek o tom věděl. Právě proto sem zamířil. Nebyl blázen, věděl dobře, co dělá. Ocitl se v čele svých vojáků. Jejich boty našlapují měkce v poddajné půdě tak dlouho, až začnou kolem nich vyrůstat rákosy. Pak Russworm nařídí stínat je meči, svazovat je provazy do snopů, které si pak vojáci hodí přes ramena a jdou. Když mají vodu v močále po prsa, vydá Russworm rozkaz: "Kdo nebude moci dál, ať si hodí před sebe otep a pak druhou a půjdeme jako po parketách v sále Jeho Milosti knížete Schwarzenberka. Když si stoupnete na jednu otep, musíte si první hned kopím vytáhnout, abyste ji měli po ruce pro příští krok." Devět hodin se těch tisíc vojáků brodí močálem (už jich vlastně není tisíc, protože kdo měl smůlu a žádného souseda poblíž, toho dlaň močálu zadusila), a když na východě začalo svítat, jsou muži sotva s to vylézt z bažiny na pevnější půdu. Pak přijdou ke slovu bubny a polnice a všichni v pevnosti vědí, že přitrhlo veliké vojsko v ohromné nepřehledné záplavě a přilnulo ke Stoličnému Bělehradu tam, kde není chráněn, kde bláhově jeho obránci věřili, že je střeží nepřekročitelný močál, který může přebrodit jen ďábel. "Ano, jen ďábel, a tady je ten houf ďáblů, vystoupivších z temnot pekel. Ještě jim visí stíny podzemí z ramenou a boků, obličeje jsou černé a černé jsou i jejich pařáty, a to je toliko předvoj. Tam vzadu v závěsech mlh jdou za nimi tisíce a tisíce, neboť hlomoz bubnů a ječivý skřek trub se zdá znít ze všech stran, zblízka i zdálky. Běda - mrak zhouby zastřel půlměsíc Prorokův!" Tak bylo dobyto bělehradské předměstí a mezitím zaútočili císařští z druhé strany na hradby, skupiny tureckých obránců se ve zmatku přesunovaly z místa na místo, toho večera byl turecký Bělehrad zbaven svého předpolí, stál tu nyní uprostřed vypálených předměstí, obnažený, vydaný bezmocně útokům zblízka. Ostatek byl výsledkem několika málo dnů.  

Rozřešily to císařské baterie, petardy rvaly trámy bran, nebylo dost rukou, aby odrazily žebříky s útočníky. "Třetího dne žhnul Stoličný Bělehrad jedinou výhní. Na dva tisíce Turků se snažilo probít přes močál okruhem obléhatelů. V rákosí bažin byli pohodlně pobiti. Když do města vešli první oddíly Valonů a Uhrů, mohly urvat chtivosti plamenů jen málo. A tak v této nouzi nezůstaly ušetřeny valonské dravosti ani hrobky uherských králů v hlavním kostele - náhrobky rozmetány, rakve vyvrženy. Z ulic ječela hrůza ze škrcených a podřezávaných hrdel mužů, žen a dětí."  

Jako by všech těch Russwormových úspěchů ještě nebylo dost. Z Budína přispěchala na pomoc padesátitisícová turecká armáda, "aby vyrvala znovu z rukou těch psů nevěřících Bělehrad, pravou ruku Budínu uťatou." 50 000 proti třinácti tisícům. Beznadějná situace. Nikoli pro Russworma. Vyrazí v čele tří tisíc jezdců, pronikne vražednou hrází tureckých střel a hlavní pušek, udeří do středu deseti tisíc sešikovaných Turků, vnese tam zmatek a smrt, za jednoho zastřeleného husara nebo kyrysníka padnou čtyři až pět tureckých střelců s rozťatými hlavami a s hrudí rozbitou kulí z těžké jezdecké bambitky. Russwormův útok sice neprorve živou zeď nepřátel, ale (jak se ukáže z výpovědí zajatců) jeho nájezd udeřil právě na místo, kde se soustřeďovaly oddíly k rozhodnému náporu na císařský tábor. Žádné body pro Turky? Ale ano... když přijdou z turecké strany dva zajatci, Rakušan a Lotrinčan, nesou na tyči velký dvouuchý koš. Byl plný hlav s uřezanými nosy a ušima. Na takové vzkazy už byli vojáci na uherských bojištích ale zvyklí. Proti generálnímu tureckému útoku vyrazí Heřman Kryštof Russwom, maršálek Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II.  

"Řítí se vstříc hluku, blýskotu, dýmu, třeskotu ran a železa. Russworm ví, že je sám celý jedinou velkou ozbrojenou pěstí, kterou cosi vtisklo nepříteli v tvář a bije jí na všechny strany, ví, že je veliká Síla a velké Dopuštění, jež přitrhlo na věčného nepřítele, ví, že se to neprobíjí jenom Turky, že se nebije jen pro konečné vítězství, nýbrž že tu zápolí sám se sebou, prohryzává se mečem a bambitkou, brázdí si průchod, bije a přijímá rány, krvácí a cizí krvi otevírá prameny, brodí se smrtí a děsem, neboť jen tak se platí tato cesta. A tak se stane, co bylo nemožné: turecká armáda je přeťata ve svém středu, jádro rozbito a uvolněná křídla chabě rozpínají přesilu svých sborů. Další oddíly císařských přejdou do útoku, obrovské těleso nepřítele je nyní nabodáváno po celé délce fronty, drobné ostré útoky zabraňují klidnému přeskupení. To již vpadne do stran zmatek z rozbitého jádra. Večer je dobojováno, ohromná armáda Selima paši je na ústupu. Nebylo možno přát si víc. Úspěch je dokonalý." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas