9. listopadu  2003 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

436. schůzka: Jičín a Praha

Valdštejnovo náměstí v Jičíně - Foto: David Paloch, Licence GNU

Valdštejnovo náměstí v JičíněFoto: David Paloch, Licence GNU

Cílem této naší výpravy jsou především dvě města: Jičín a Praha. Albrecht z Valdštejna (zatím vévoda, ale už co nevidět kníže a taky generalissimus), se sice psal "z Frýdlantu", ale jeho srdce a jeho hlava patřily právě těmto dvěma městům.

Lišil se od většiny bělohorských vítězů. Majetkem sice předstihl téměř všechny šlechtické rodiny v Českém království, ale tento blahobyt, vzbuzující závist na všech stranách, mu přece jen ke spokojenosti nestačil. Jakmile se mu otevřela cesta ke strmému vzestupu, přestal vnímat jeho konečné hranice. Svou nenasytností se proměňoval v hrůzný přízrak, zobrazující katastrofu pro jedny a opojení vítězstvím pro druhé. Dokud proces, k němuž zavdal podnět císařův generální pardon, nabízel příležitost k zisku, nemohl se Valdštejn ani stáhnout do ústraní jako bohatý soukromník, ani se vrátit k plánům na kariéru válečníka, protože ho ctižádostivá povaha poháněla k novým bojům o zisk. A co bylo ještě podivuhodnější: čím dravěji se pouštěl do zápasu o majetek poražených povstalců a čím nevybíravěji si počínal vůči všem, císaře nevyjímaje, tím více projevoval obchodního nadání. Mnohý z ostatních kořistníků ho sice čas od času předčil v hamižnosti a lakotě, avšak podnikatelským smyslem převyšoval všechny ostatní o hlavu. Uvědomoval si to a nijak se svým sebevědomím netajil.  

Středoevropský malíř: Portrét Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (sbírky Valdštejnského paláce, Praha) - Foto: Senát PČR

Středoevropský malíř: Portrét Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (sbírky Valdštejnského paláce, Praha)Foto: Senát PČR

Pana Valdštejna si věru nedokážeme představit, jak stojí se svými zásluhami v jedné řadě s pokornými žadateli nebo jak čeká na zaplacení starých císařských dluhů. Valdštejn se stal podnikatelem bez jakékoli teoretické i praktické přípravy. Nebyl to měšťanský obchodník a manažerství neměl kde vystudovat. Úspěch jeho prvních transakcí, odvaha k riziku a nesmírné sebevědomí uvolnily cestu ke vlohám, které dosud zůstávaly někde ukryté a nemohly se uplatnit. V konečném výčtu Valdštejnových předností jim však náleželo významné místo. Kdyby žil dnes, asi by se z něho stal burzovní makléř nebo bankéř, investor či spekulant na jakémkoli trhu.
Už někdy v prosinci roku 1622 se obrátil na místodržitele Lichtenštejna s nabídkou, že spolu se svými společníky skoupí zabavené statky za 3 a půl milionu zlatých. Aby mohl tuhletu astronomickou sumu splatit, měl vymyšlen systém. Jeden a půl milionu mělo být zaplaceno hotově císařským plukům, dalšího jeden a půl milionu bylo určeno na proplácení nezabavitelných závazků na zkonfiskovaných statcích, a konečně zbývajícího půl milionu chtěl Valdštejn hotově složit císařské pokladně. Což byla velkorysá spekulace, svými cíly rovnající se mincovnímu konsorciu. (Můžeme se tázat, zdali zaváněla stejným podvodem. Nezaváněla. Ona jím přímo smrděla.) Kdyby Valdštejn se svými společníky skoupili najednou tak velké množství statků, dalo se obratem očekávat, že část těchto statků vrhnou znovu na trh a budou prodávat za vlastní ceny a patrně i za lepší minci. Podezřelý se musel zdát i nabízený způsob proplácení peněz Valdštejnovou obchodní společností. Od ní se nedaly čekat žádné ohledy k vdovám, sirotkům a věřitelům, kteří by se hlásili o svá práva. Nebylo to zrovna na 100%, ale vyšlo mu to.  

Během jednoho jediného měsíce skoupil statky za jeden a půl milionu zlatých, a když připočteme několik menších nákupů v dalších měsících, dospějeme k částce dvou milionů. Něco přikoupil, část přivtělil ke svému panství, něco vyměnil, část se ziskem prodal. Velký výprodej sloužil především k rozšíření dosavadního Valdštejnova pozemkového vlastnictví a z jeho hlediska to byl asi hlavní smysl celé té neskutečné transakce. K původnímu jádru jeho statků, vytvořenému v létě 1622, přibyla za pouhý půlrok nato panství v sousedství, zabezpečující větší celistvost Valdštejnovy domény: Vartemberk, Zvířetice, Nový Zámek s Českou Lípou, Rohozec, Loukovec, Valečov, Smrkovice, Hostinné a ještě další zboží. Územní rozšíření se projevilo hlavně směrem na východ: Nové Město nad Metují, Adršpach, Libchava, Vamberk. Valdštejn však zřejmě už nyní počítal s tím, že některá panství v blízké budoucnosti vymění a teprve potom se s konečnou platností pokusí stanovit definitivní hranice své enklávy.  

Letecký pohled na náměstí a zámek v Novém Městě nad Metují. - Foto:  Karelj, Wikipedia, public domain - volné dílo

Letecký pohled na náměstí a zámek v Novém Městě nad Metují.Foto:  Karelj, Wikipedia, public domain - volné dílo

Ještě jednou: jak dal tak obrovskou sumu dohromady? Nebyl by to Valdštejn, kdyby nepočítal se všemi možnými finančními úskoky. Spoléhal se, že mu císař povolí v jednotlivých případech slevu kupní ceny, spekuloval s promlčováním cizích závazků na zabavených statcích, kalkuloval i se svými nároky na vojenské platby. Nakonec sice přece jenom platit musel, ve vlastním zájmu si i pospíšil, protože chtěl platit v nehodnotné minci, dokud ji císař oficiálně nedevalvuje - Valdštejn si nechal vyplatit přes tři čtvrtě milionu zlatých, z toho půl milionu mělo být pro jeho jízdu, ale ty peníze padly na nákup statků. Riziko, které na sebe vzal, bylo obrovské, ale z celého toho obchodu vyšel jako vítěz. Obchod století byl korunován nákupem smiřického dědictví. Jeho oprávněným vlastníkem byl Jindřich Jiří Smiřický. Ten však o něm nemohl rozhodovat, protože byl duševně postižený. Vrchním poručníkem smiřických statků se stal císař, a ten je prodal vzdálenému příbuznému Jindřicha Jiřího - Albrechtovi z Valdštejna. Cena? Přes půl milionu zlatých. Valdštejn přenechal císaři své dosud neproplacené pohledávky za škody na Moravě z doby povstání. Dovolil si přitom podvod. Sumu vypočtenou původně ve zlatých dal znovu násobit, jako by šlo o kopy míšeňských, o nějakou tu desítku tisíc zlatých ji zaokrouhlil (směrem nahoru, samozřejmě) a zvýšil ji tak na celkovou sumu: 700 tisíc zlatých. Takže prodávající císař byl nakonec Valdštejnovi spíš dlužen. Albrecht si poručnictví nad debilním Jindřichem Jiřím ponechal, přivezl ho do Čech a ten pak na Hrubé Skále zemřel. Valdštejn v té době byl už dávno skutečným pánem největší části smiřického panství. To se skládalo z panství Semil a Navarova, Skal a Trosek, Jičína, Kumburku a Úliblic, Českého Dubu, Frýdštejna a Hořic. Vývoj držby nejrozsáhlejšího ukořistěného majetku v pobělohorských Čechách byl uzavřen.  

Válka už trvala bez přestání celých pět let. Vídeň financovala vojsko improvizovaně, jako by měla válka každým okamžikem skončit. Přitom jí zbývalo ještě pětadvacet let... Vydávala na vojsko miliony, ale nebyl v tom žádný systém. Ani místo vrchního velitele po Bucquoyově smrti zůstalo neobsazeno. Za této situace podal Valdštejn císaři návrh na reorganizaci armády. Nabídl mu, že najme a vypraví do pole úctyhodný počet 15 000 mužů a bude je vydržovat po celé dva roky. Co by z toho měl Valdštejn? Pokud by s tím návrhem císař souhlasil, vyrovnal by Valdštejnovu investici jako dluh a Valdštejnovi by samozřejmě ponechal velení nad celou armádou. Císař o tom návrhu uvažoval, ale nakonec řekl ne. Bylo to prozatímní ne. Ten projekt nepostrádal řadu nesporných předností a výhod, jenomže Valdštejn měl ve Vídni nepřátel víc než dost a každý z nich závistivě sledoval jeho pokusy zvýšit si svou prestiž. Vrchním velitele byl jmenován italský šlechtic Jeroným Caraffa. Dvojí neúspěch... Aby to Valdštejnovi nepřišlo líto, dali mu ve Vídni medaili. Lépe řečeno - titul.  

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea SprangeraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Císař povýšil Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a z Frýdlantu, plukovníka nad regimentem pěchoty a dvojnásobným regimentem jízdy do knížecího stavu a dovoloval mu užívat titulu knížete z Frýdlantu. byla to pocta zcela mimořádná a Valdštejna nesmírně potěšila." Koho by nepotěšilo, váží-li si nadřízení jeho práce... " Knížecí titul znamenal téměř vrchol ve šlechtické hierarchii a dvůr jeho udělováním nikterak nehýřil. Z české šlechty jej získal zatím jen Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, a ačkoli se část české aristokracie, k níž patřil i Valdštejnův strýc Adam, dosud s novými tituly nesmířila, musela uznávat jejich nadřazenost. Valdštejnovi zajišťoval knížecí titul nejpřednější místo mezi českou šlechtou. O dva dny později udělil císař Valdštejnovi jeho 49 panství a statků v léno. Vazalský statek v tomto případě znamenal pro vazala ponížení, ne? Naopak: jak poctu, tak i právní záruku, že všechny jeho majetkové zisky z konfiskací zůstanou nenapadnutelné. Mezi těmi devětačtyřiceti statky byly i Heřmanice a všechna ostatní panství, která před válkou vlastnily jednotlivé odnože Valdštejnů v severovýchodních Čechách. V heřmanickém kostele se stále ještě zvonilo na zvon, který dal pořídit mladý Albrecht po návratu ze studijních cest, tam také připomínaly jeho původ náhrobní desky otce a matky. Ke svému rodišti měl Albrecht určitě mírně sentimentální vztah... Ale ne, ani v nemenším. Hned rok nato, když přistoupil na rozsáhlou směnu statků s Marií Magdalenou Trčkovou, tak se Heřmanic bez rozmýšlení vzdal. To znamená s hroby potce a matky, s tvrzí, na které prožil dětství a mládí, i s památným zvonem? Se vším. To už patřilo jinému, zapomenutému světu. 

Jakýmsi hlavním městem a residencí panství, kterému se začalo říkat Frýdlantsko, doposud vévodství, nyní už knížectví, byl nikoli Frýdlant, ale - Jičín. No, právě, Jičín. Proč zrovna Jičín? Protože to tak Valdštejn chtěl. Ale proč? Nemusel se nikomu zodpovídat. My jenom víme, že Jičín byl jmenován jako první mezi sedmi městy, které v roce 1628 povýšil do stavu městského. Určil také posloupnost, v níž měli zástupci těch měst zasedat a hlasovat na zemských sněmech Frýdlantska. "Na prvním místě byl Jičín, dalšími v řadě byla města Frýdlant, Hostinné, Česká Lípa, Turnov, Český Dub a Bělá pod Bezdězem. Pořadí odpovídalo významu, který Valdštejn sám každému městu přičítal ,a pokud šlo o Jičín, utvrzoval tento akt jeho přední postavení mezi frýdlantskými městy, jak je Valdštejn určil už na počátku budování své domény. Jičín měl reprezentovat vévodství jako jeho hlavní město a Valdštejn mu věnoval po všech stránkách nejvíce pozornosti. Na jeho péči o Jičín neměnila nic starost o ostatní reprezentační sídla: o pražský palác na Malé Straně, o knížecí zámek v Zaháni a později v mekleburském Güstrowu. V Jičíně se Valdštejnovy zájmy nesoustřeďovaly jen k zámku, ale zahrnovaly celé město a otázky dalekosáhlé přestavby Jičína se pro něho stala jakýmsi úhelným kamenem reprezentace. Na Jičín nezapomínal ani v úmorných válečných kampaních, a čím smělejší si kladl cíle, tím více mu na přestavbě města záleželo."  

Valdštejnovo náměstí v Jičíně - Foto: Adam Kumiszcza, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Valdštejnovo náměstí v JičíněFoto: Adam Kumiszcza, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Do Jičína už naše kroky během Toulek českou minulostí několikrát zamířily. Naposledy jsme tu pobývali onoho děsivého dne na začátku února roku 1620. To nedělní odpoledne vyletěl jičínský zámek do povětří, když do zámeckého sklepení plného střelného prachu vstoupila Eliška Kateřina Smiřická s hořící loučí. V troskách nalezla smrt ona, její nenasytný švagr Slavata a desítky dalších lidí. Ta tragická událost se na tváři Jičína musela notně podepsat... Těch podpisů tam bylo víc. Jičín bylo spíš městečko než město. Svým skromným zevnějškem mohl stěží připomínat knížecí residenci. Uvnitř hradeb stálo ani ne dvě stě domů. Byly postaveny většinou ze dřeva a mnohé z nich byly kryty doškovými střechami. Veřejné stavby, jako kostela svatého Jakuba, radnice a brány nesly stále ještě stopy nouzových oprav po strašném požáru roku 1597. Zámek, ten byl pořád ještě děsivým rumištěm s několika obyvatelnými místnostmi. Měšťané se do výstavby asi příliš nehrnuli... Za války? A budovat? Tím spíš se tady mohl rozmáchnout Valdštejn. Nabízelo se mu ohromné staveniště. Měšťanské domy se daly vykoupit za pakatel, žádná ze staveb předurčených ke zboření neměla valnou cenu. Přitom plochu města bylo možné zdvojnásobit a podle potřeby ji rozšiřovat ještě dál. Valdštejn počítal s přestavbou zámku, který vévodil pravidelnému obdélníkovému náměstí, jenomže tam, kde chtěl sídlit frýdlantský vládce, muselo být dost prostoru i pro další skvělé stavby. Například? Například pro biskupství. Jičín měl biskupa? Neměl. Ale bude ho mít. Jak to? Pán si to přeje. Biskupský palác a kostel... Co kostel... Chrám! Rovnou katedrála! A k tomu domy biskupské kapituly, a další kostely, ohromný komplex jezuitské koleje a dalších škol, budovy pro další kláštery jiných řádů, pro zemské stavy frýdlantského knížectví, pro knížecí mincovnu, pro několik desítek výstavných domů knížecí družiny, pro knížecí leníky. Poněkud přehnaný plán... Valdštejna ale nebylo možné od něj odradit. "Kníže se svými záměry pozvednout Jičín na úroveň reprezentační residence nijak netajil. Vyjednával o zakládací listině biskupství, pokračoval v jednáních s jezuity o vybudování jejich škol, dal připravovat plány pro přestavbu zámku. Jičínským měšťanům vydal privilegium povolující svobodné stěhování do města z města a vystavil zakládací listinu pro jezuitskou kolej." 

Park Libosad s Valdštejnskou lodžií u Jičína (snímek uživatele Koroner). - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Park Libosad s Valdštejnskou lodžií u Jičína (snímek uživatele Koroner).Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

V době, kdy se v Jičíně pořád ještě víceméně plánovalo, tak v Praze se už stavělo. Albrecht z Valdštejna přece potřeboval důstojné sídlo. Kvůli tomu, že zbohatl? To jistě taky, ale jinak proto, že ho císaře jmenoval pražským plukovníkem. Ona byla v Praze nějaká taková funkce? Nebyla. Tak jak to, že se Valdštejn stal pražským plukovníkem? Prostě byla tato hodnost pro něj vytvořena. Za zásluhy? Přesně tak. Něco jako Titel ohne Mittel? Kdepak, ten titul měl reálný obsah: propůjčoval svému nositeli funkci zemského velitele či kvartýrmistra a svěřoval mu všechny vojenské záležitosti v zemi. Dá rozum, že takový pražský plukovník musel mít sídlo odpovídající významu jeho hodnosti. (Na to si potrpí každý papaláš.) Ještě před Vánocemi roku 1621 podnikl Albrecht z Valdštejna první kroky, aby své nemovité vlastnictví rozšířil. "V Praze se Albrecht z Valdštejna zmocnil hned po Bílé hoře dvou malostranských domů, které patřily uprchlému presidentovi direktoria Václavu Vilému z Roupova. Stály poblíž kostela svatého Tomáše na rohu dnešního Valdštejnského náměstí. V jeho sousedství se nacházel velký trčkovský palác a další čtyři domy, patřící Marii Magdaleně Trčkové. Valdštejn nejprve koupil blízkou zahradu. Podivuhodné na té koupi bylo, že zahrada vůbec nesousedila s Roupovcovými domy a vedle sousední zahrady Trčkovy vypadala velmi skromně. Valdštejn si ji nekoupil pro potěšení z procházek, ale jako základní parcelu pro velkou stavbu. Získání zahrady signalizovalo, že se rozhodl umístit své sídlo do klidného prostoru mezi kostelem svatého Tomáše a městkou cihelnou za Píseckou branou. S odstupem času se ukázalo, že od prvního okamžiku uvažoval o stavbě vlastního paláce ve velkých rozměrech." Dá se říct, že parcelu pro svůj budoucí palác si Valdštejn vyhlídl předem a že tak činil s velkorysostí sobě vlastní...  

Valdštejnská zahrada - pohled na jízdárnu - Foto: Ivana Filipová

Valdštejnská zahrada - pohled na jízdárnuFoto: Ivana Filipová

Marii Magdalenu Trčkovou znal Albrecht z Valdštejna už z předválečných časů. Marie Magdalena Trčková. Pozoruhodná žena. Patřila k předním osobnostem pražské aristokracie. Její otec Ladislav z Lobkovic musel svého času uprchnout ze země před hněvem císaře Rudolfa II. poté, co kul pikle proti němu s bratrem Jiřím. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti a ke konfiskaci všeho majetku. Jeho dcery se sice konfiskace přímo netýkala, ale prožívala zápas své matky o záchranu rodinného majetku. Když se vdala za pana Trčku, byla to svatba dvou velkých majetků. Trčka byl jedním z nejbohatších pánů v zemi a bohatl dál, i když si žil na vysoké noze. Bylo to víceméně zásluhou jeho podnikavé manželky, proslulé široko daleko obchodním duchem, hamižností a lakotou. Poddaní na jejím panství ji říkali - a asi věděli proč - zlá Manda. Několik pověstí o ní tvrdí, že byla spolčena s čertem. S čertem ne. Jenom s Valdštejnem. 

Konírna Valdštejnského paláce v Praze, H. J. Kometka von Rovin, 1654 - Foto:  Senát ČR

Konírna Valdštejnského paláce v Praze, H. J. Kometka von Rovin, 1654Foto:  Senát ČR

"Dal bych mnoho za to, kdy paní Máří Magdalena byla mužem, nebo kdyby měl její manžel tolik důvtipu jako ona," zhruba těmito slovy ocenil tuto ženu Albrecht z Valdštejna. Za stavovského povstání byl její muž Jan Rudolf Trčka obviňován vzbouřenci, že kuje pikle s císařskými, na druhé straně se nemohl vyhnout povinnostem, které povstalci ukládali stavům. To mu po Bílé hoře trochu přitížilo, ale císař Ferdinand přihlédl k polehčujícím okolnostem a Trčku nestíhal. Když místodržitel Lichtenštejn sháněl půjčky od české šlechty na zástavu zabavených statků, projevila Marie Magdalena neobyčejnou velkorysost a tím se s konečnou platností přesunula z tábora ohrožených do tábora vítězů. "Ani v nejmenším se nepodivovala nad prudkým vzestupem Albrechta z Valdštejna, ale na rozdíl na jiných českých aristokratů, kterým připadal méněcenný, správně odhadla, že má před sebou velkou budoucnost. První velký krok s pražským plukovníkem učinila, když mu odprodala pět trčkovských domů se zahradou na Malé Straně. Kupní smlouva se nezachovala, a cena, za kterou Valdštejn domy i zahradu získal, zůstává utajena dodnes. Jisté však je, že trčkovské nemovitosti představovaly pozoruhodný základ k vybudování nového, důstojného sídla Albrechta z Valdštejna, a to i v tom případě, kdyby se byl spokojil jenom s jejich adaptací."  

V Jičíně se dlouho zůstávalo jenom u plánu. To jsme si už řekli. V Praze se práce ale rozeběhly plným tempem. Svému snu o reprezentačním paláci obětoval Valdštejn malou čtvrť městských domů. Nepřestával pobízet stavitele ke spěchu. Na stavbu byli posíláni poddaní z knížectví a pracovala tady také vojáci valdštejnských pluků, pokud znali stavební řemesla. Valdštejnovi se později vyčítalo, že jim platil méně, protože brali řádně žold. Tak dalekosáhlý stavební podnik - a ještě ke všemu zahájený uprostřed války! - vzbuzoval všeobecný rozruch - a závist, samozřejmě - ale Valdštejn se nenechal zdržovat. Dal bořit staré domy a rozsáhlými základy nového paláce, do kterého byla pojata z velké části jenom stavba starého Trčkova domu, udivoval celou Prahu. Pokud šlo o jeho velikost, měla tato stavba obdobu jenom na samotném Hradě. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas