22. února  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

452. schůzka: Jen když konec bude náš

Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Fresku vytvořil Jan Kryštof Handke (1694-1774) po roce 1743. Na fresce je Ingnác z Loyoly jak přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III 27. zá - Foto: Michal Maňas, Wikipedia, public domain - volné dílo

Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Fresku vytvořil Jan Kryštof Handke (1694-1774) po roce 1743. Na fresce je Ingnác z Loyoly jak přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III 27. záFoto: Michal Maňas, Wikipedia, public domain - volné dílo

Doba pobělohorská si v tomto národě nezískala zrovna nejlepší pověst a přímo neodmyslitelně k ní patří jezuité. Ovšem nebyli to jenom výhradně "českých knih hubitelé lítí." Na jedné straně, pravda, militantní katolíci, na straně druhé však nesmírně vzdělaní, disciplinovaní a pracovití lidé, kteří pro naši kulturu mnoho vykonali a dlouhý, dlouhý čas byli významnými nositeli domácí vzdělanosti.

V těžkých letech třicetileté války se katolické vrchnosti, ty staré i ty nové, přímo předháněly v zakládání dalších a dalších jezuitských řádových domů. Za dobu od Bílé hory do poloviny 17. století (to máme ani ne 30 let) vyrostla většina našich kolejí a residencí Tovaryšstva Ježíšova: Jičín, Praha (Malá Strana), Kutná Hora, Praha (Nové Město), Hradec Králové, Litoměřice, Klatovy, Cheb, Březnice. To bychom měli Čechy, a jsme na Moravě: Jihlava, Znojmo, Telč, Kroměříž (tato kolej byla později přenesena do Uherského Hradiště). A je tu Slezsko: Nisa, Opava, Hlohov, Zaháň, Svídnice, Vratislav. 

Zaměření a cíl, k němuž toto Tovaryšstvo směřuje, je chodit po různých krajích světa a hlásat slovo Boží, zpovídat a duchovně pomáhat lidem milostí Boží a všemi dostupnými prostředky a činit vše v poslušnosti vůči nejvyššímu náměstkovi Krista, Pána našeho, Svatému otci, anebo představenému Tovaryšstva. Tak to stojí psáno v Konstitucích Societatis Jesu neboli v Zásadách Tovaryšstva Ježíšova. 

Jezuita při své misijní činnosti - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jezuita při své misijní činnostiFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chodit po různých krajích světa znamenalo vykonávat misie. Misie byly dvojího druhu: vnitřní a vnější. Misie vnitřní se pohybovaly v okruhu provincie a jejich úkolem bylo hlavně přimět nekatolické obyvatelstvo, aby přestoupilo ke katolictví, a poté průběžně, pravidelně se opakujícím působením mezi katolíky ozřejmovat, upevňovat a posilovat pravou víru. Vnější misie - to byly "Cesty ve znamení kříže" (tak je nazval historik Zdeněk Kalista). Směřovaly do zámoří, do Ameriky, Asie i Afriky, nebo i do pravoslavných regionů východní Evropy, jakož i do protestantských zemí Skandinávie. 

Vnitřní misie, ty náležely k běžným povinnostem každého způsobilého kněze Tovaryšstva Ježíšova. Vyslání na vnější misii bylo mnohem složitější záležitostí - zdaleka ne každý žadatel dostal prostor pro uskutečnění svých tužeb. Mnozí přitom opakovaně prosili představené, aby jim umožnili prokázat připravenost položit život pro Krista v nebezpečných a neznámých krajích mezi pohanskými národy. Jen některým se vyhovělo, zbytek musel zůstat doma. Však tam bylo taky dost práce. 

"Sotva se může věřiti, jak velice až posavad po mnoha letech váží sobě lidé svatosti pátera Albrechta Chanovského, po všech těch městech, městečkách, zámcích a vesnicích, kde po apoštolsku chodil, tak sladce všude chvály jeho vypravují, že až posavad se radují, jak se jen zmínka o něm stane, a jej svatým, a apoštolem, a pokorným, a sprostným, a spravedlivým, a nábožným, a otcem svým nazývají, a když ho dosti vynachválí, tehdy teprve své chvály jak velicí páni tak sprostní lidé, jak světští kněží a faráři, tak řeholníci, jak muži tak ženy, s pláčem uzavírají." 

Tato slova jsou adresována nejznámějšímu českému domácímu misionáři doby těsně po Bílé hoře, otci Albrechtu Chanovskému. Jeho obraz je doslova průzračný. Misijní práci obětoval většinou svého života. Spoléhal na své poslání dané od Boha, a také na sílu slova: proto vždy důrazně odmítal vojenskou pomoc a veškeré násilné prostředky. Přesně tak ho líčí jeho životopisec, řádový druh Jan Tanner. Říká mu apoštol Čech a ještě také prosťáček Boží. Životopis vznikl ze dvou důvodů: aby zveřejnil tento vzor příkladného jezuitského misionáře, hodný následování, a dále aby se jezuité mohli ještě lépe bránit proti stížnostem, že využívají při obracení obyvatel násilných prostředků (což se o otci Albrechtovi opravdu nedalo říct). Je sice pravda, že za misionáři kráčely (hlavně v časech třicetileté války) nelítostné vojenské oddíly, ale nikoli za Chanovským. 

Kaple sv. Bartoloměje ve Svéradicích, na jejímž oltáři jsou vlastnoruční zápisy Albrechta Chanovského z let 1637 a 1638 - Foto: Obec Svéradice

Kaple sv. Bartoloměje ve Svéradicích, na jejímž oltáři jsou vlastnoruční zápisy Albrechta Chanovského z let 1637 a 1638Foto: Obec Svéradice

Albrecht jako osmý se narodil ve Svéradicích u Horažďovic v rodině rytířů Chanovských z Dlouhé Vsi Léta Páně 1581. Jeho matka, rodem Valovská z Úsuší se ke katolickému vyznání hlásila, ale s dovolením svaté katolické církve, a podle učiněné smlouvy sněmu basilejského s Královstvím českým a markrabstvím moravským velebnou oltářní svátost podobojí přijímávala, jakož té podoby v Čechách, proti obyčeji jiných katolických krajin, obyčejně téměř všickni přijímali. První tedy věc, kterou Albrecht doma v otcovském domu v skutek uvésti usiloval, aby svou paní matku co nejlahodnějšími slovy na to namluvil, aby velebné svátosti pod způsobou vína (jakkolivěk od katolických kněží) přijímati přestala a na způsobě chleba (jako jiní v katolických zemích) zůstávala. 

Albrecht si zkrátka i doma počínal zásadově. Však byl od svých dvaceti let jezuitou. To znamená, že do řádu vstoupil dlouho před Bílou horou. Studoval v Praze, Českém Krumlově, ve Štýrském Hradci se věnoval teologii, v Praze a Olomouci vyučoval matematice, hebrejštině a vykládal Písmo svaté. Po Bílé hoře byl dva roky rektorem koleje v Českém Krumlově, ale zdejšího úřadu byl zproštěn po stížnosti, se kterou se obrátila na generála řádu paní Polyxena z Lobkovic. Té vzácné katolické paní se nelíbilo, že Chanovský poškodil při přestavbě kostela sv. Víta v Českém Krumlově památku Petra Voka z Rožmberka, svého švagra. Od té doby už otec Albrecht nezastával žádné důležité řádové hodnosti, intenzivně se věnoval misijní práci v západních a jihozápadních Čechách. 

Chanovský byl skutečným vzorem barokního misionáře: "Uposlechl páter Albrecht Kristova hlasu, poněvadž tak velikým byl nepřítelem svého těla a svých žádostí, že se zdá, jako by byl nic jiného nežádal na světě, krom samé bídy, kříže a úzkosti." Nenáročný člověk. Ani v nejmenším nedbal o vlastní tělesnou schránku a veškeré své konání podřídil velebení Boha. Přesně v duchu typických barokních protikladů, kdy bída a ubohost pozemského bytí kontrastuje s nedostižnou vznešeností Boží. V praxi to znamenalo, že veškeré trable, strasti, choroby, příkoří (a taky špatné počasí!) bral jenom jako zkoušku pevnosti ve své víře. 

"Dokonce i když ho zle trápil obtížný hmyz, tak ho rozhodně nechtěl nikterak omezovat: Aby pak ho nenutili jeho přátelé vší a blech vybírati, divně se jim vymlouval, prose jich, aby nechali, aby se ten hmyz na jeho hříšném těle pásl, a tento jeho osel (tak obyčejně přezdíval svému vlastnímu tělu: osel) od vší a blech štípán byl. A říkával, že to jest jeho dobytek a stádo." (Jeho hostitelé z něj museli mít radost.) "Vůbec se neohlížel na svoje otevřené rány a hnisající vředy, stejně neochvějně kráčel vstříc životu věčnému." 

Byl to zkrátka prosťáček Boží, ale žádný nevzdělanec. Vystudoval teologii a působil jako učitel na vysokoškolských katedrách. Přesto se dokázal až nezvyklou měrou přizpůsobit vnímavosti prostých lidí. Při svých misiích vcházel do vesnic za zvuku zvonečku, a když byl již u humen, začal zpívati nějakou českou pobožnou písničku. Nejdřív k sobě přivábil děti, kterým rozdával svaté obrázky. Pak se snažil vlídně porozprávět i s dospělými, a snažil se, aby s ním do kostela šli, kdež by se jim křesťanské učení volněji a pilněji vyložiti mohlo. 

Prakticky všichni misionáři museli umět zpívat, a dobře zpívat. Byla to součást jejich kvalifikace. "Sotva který národ miluje pobožné zpěvy, jako Čechové, jichž za starodávna také při bitvách užívali, jak tehdáž, dokud ještě v katolickém náboženství trvali, tak také potom, když do husitského kacířstva upadli, a pod vůdcem Janem Žižkou proti katolickým ukrutný boj vedli." 

Otec Chanovský byl vlídnost a tolerance sama. S jedinou výjimkou. Bylo jí zabavování nekatolických knížek. A kdyby jenom zabavování, on je s gustem pálil. Byl to takový jeho koníček. Dělal to vyloženě s láskou. Věru boží prosťáček. "Kacířské knihy téměř nesčíslné nic nedbaje na žalost a hněv všech lidí, popálil, a jakkoli jich v tmavých sklepích a skrýších schováno bylo, však on je chytře nacházel a k hranici na světlo vytahoval." 

Jezuitský řád byl výlučně mužský. K založení ženské odnože (i když se o ní uvažovalo) nikdy nedošlo. Jezuité však měli na ženy a dívky velký vliv, a to už od dob svého zakladatele, svatého Ignáce z Loyoly. Velmi v něm zdomácnělo ukládání přísných kajícných opatření. Aby bylo jasné: ta opatření byla určena něžnému pohlaví, daleko hříšnějšímu, než bylo to mužské. Dost možná, že právě proto se brzy vyrojily různé zkazky, vinicí otce Tovaryšstva Ježíšova z perverze a z prohřešků vůči mravnosti. 

Jak se to projevovalo? Inu... ženy nosily na doporučení jezuitů žíněné opasky a košile, které oblékaly pod svrchní šat, aby tak zabraňovaly různým tělesným touhám. A nadto se ještě rády bičovaly (pochopitelně pouze při soukromém pokání). Takovému pokání učil misionář Chanovský prostřednictvím své praneteře Kateřiny: "Poručil, aby biče (jinak řečeno "disciplíny") rozdávala (jsouc od pátera Albrechta poučena, sama je zhotovovala), a také žíněné opasky. A tím se stávalo, že mnohé urozené paní a panny, naučivše se u ní v soukromí, jak by měly buďto ´disciplíny´ neb žíněného opasku užívati, takové nástroje kříže Kristova od ní sobě kupovaly, kterých by byly od muže, totiž od pátera Albrechta, pro stud zakoupiti nechtěly. Takové a podobné zprávy už byly jenom krůček vzdáleny od toho, aby byli jezuité označování za zhoubce mravopočestnosti, aby se začaly šířit fámy o obnažování žen před zpovědníky, kteří je měli mrskat a nato provádět rozličné nepřístojnosti, kněžím a řádovým otcům rozhodně nepříslušející.“  

Albrecht Chanovský nebyl ze všech domácích jezuitských misionářů zdaleka ten nejhorlivější. Byli ještě přičinlivější, třeba Adam Kravařský. Toho vyzdvihuje do výšin až závratných sám Bohuslav Balbín (také jezuita), a také se vydal ve svých mladých letech v Adamových stopách. Rovněž misionařil. Podobně jako Chanovský ani Adam Kravařský nebyl zastáncem nějakého nátlaku na lidi. Proto taky o něm Balbín mluví s takovým uznáním. Získával církvi oddané ovečky aniž používal hrozeb či dokonce násilí. Na rozdíl od jistého kapucína Valeriána Magniho, kterému (co se ohledů vůči lidem týká) bylo jasné, že tudy cesta nevede, že se na to musí jinak, silou: "Dejte mně vojsko, jaké mají při svých misiích jezuité, a já vám obrátím celý svět. Vždyť to vše je jen násilí, a nikoli z dobré vůle!" 

Matěj Burnatý, latinsky Burnatius - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Matěj Burnatý, latinsky BurnatiusFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A je tu další věci opravdu upřímně oddaný jezuitský misionář, jeho jméno: Matěj Burnatý. Po latinsku Burnatius. Setkáváme se s ním na severu a severovýchodě Čech. Prošel jezuitskými kolejemi v Jičíně a Českém Krumlově, misionářskou činností se zabýval v okolí Litomyšle, v Mnichově Hradiště údajně zažehnal hrozící povstání. Velký úspěch zaznamenal ve Mšeném, zatímco v Bělé pod Bezdězem narazil na prudký odpor (raději ustoupil, snad proto, že nechtěl, aby bylo povoláno vojsko). Hned nato dorazil do Doks, nikoli však sám, nýbrž doprovázen třiceti vojáky. Zapůsobilo to dokonale. Na 250 obyvatel se rozhodlo okamžitě přestoupit na katolictví. 

Od Doks je Stráž pod Ralskem coby kamenem dohodil. Tam se Matěj Burnatý ocitl v přímém ohrožení života, ale podařilo se mu vyváznout. Zato v Turnově to skoro už nestihl. Tam se jeho misijní poslání setkalo s takovým odporem, že nepomohlo ani přesvědčování, ani přítomnost ozbrojených sil. Musel utéci a schovat se na faře v Libuni, ta skrýše se však pro něj stala pastí, protože ho tam vzbouření sedláci našli, a velice mu vyčítali, že to byl on, kdo na ně poslal vojáky. Jakmile vyšel z budovy fary, tak ho sedláci i s jeho spolupracovníkem ubili. Údajně byl propíchnut vidlemi na hnůj - alespoň mědiryt podle obrazu Karla Škréty to tvrdí. Což byla vražda, nadto sluhy Božího. Sankce zřejmě následovaly vzápětí. Následovaly, a byly tvrdé. Vzpouru zdolalo vojsko, přivolané z Turnova, a na čtyřicet povstalců zaplatilo vzpouru svými životy, další byli zajati a uvězněni. 

Dodnes panuje přesvědčení, že jezuité se ve své praxi programově řídili heslem "Účel světí prostředky." Není to pravda, k tomuto heslu se nikdy nehlásili, bylo jim kdysi přišito nepřáteli. Nemá samozřejmě smysl obracet historii naruby a popírat, že by se jezuité ve snaze přivést zbloudilé ovečky zpět do ovčince Páně třeba i za vlasy uvarovali všech výstřelků. Za rekatolizační kampaně se v českých zemích odehrálo mnoho nepravostí, zvláště za takzvaných dragonád, kdy misionáře doprovázela do vsí i ozbrojená světská moc. 

Nelze však tvrdit, že tuto praxi vyvolali a prosazovali právě jezuité. Přijali sice program přísného a rychlého vyhlazení kacířství, současně však byli mezi prvními, kdo na základě nepříznivých zkušeností začali upozorňovat, že choulostivou situace nelze vyřešit Ostrým postupem. Většinou raději volili trpělivou agitaci slovem. Přemlouvali odpadlíky, vehementně, neodbytně, ale nikoli brutálně, podle hesla "účel světí prostředky." Nikde v jezuitských řádech, učenicích ani metodických pokynech není tento slogan k nalezení. Zakladatel řádu Ignác z Loyoly formuloval filosofii jezuitů úplně jinak: "Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš!" 


Zobrazit místo 452 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas