29. února  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

453. schůzka: Jdú valaši, jdú

Valach od Vsetína (uživatel Bogdan) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Valach od Vsetína (uživatel Bogdan)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Titulek pro tuto schůzku jsme si vypůjčili z půvabné lidové písničky. "Jdú Valaši, jdú..." Zbytek textu bychom však museli pro náš účel vyměnit, protože Valaši, o které nám jde, nenesli za časů, do kterých se hodláme vydat, ani jíšku, ani čerta v míšku, ani cibulu. Co nosili, to bylo násilí. Nebylo divu - v těch krutých dobách třicetileté války se nic jiného nenosilo.

"Na Moravě obyvatelé panství vsetínského a po těch horách (Valaši se jmenují) až posavad tak se zbraněmi hájili, že ani k odpadlství přivedeni, ani zbrojně přemoženi nejsou, ačkoli se o to několikrát i Němci a Valaši i polští kozáci, skrze úzké v těch horách těsniny na zhoubu jich vpadajíce, pokoušeli. Odkudž to šlo, že ty moravské hory nejedněm za útočiště bývaly. Jejich příkladem, jakož i rakouských sedláků (kteří ve velkých houfích se shromáždivše) mnoho práce císaři navalovali. I v Čechách sedláci, pana Trčky poddaní, k zbroji sáhli, shromáždilo se jich do 4000. Ale od přivedených na ně císařských vojsk hned přemoženi a rozmanitě utráceni byli." Tak to napsal Jan Amos Komenský v Těžkých protivenstvích církve české. 

Valašských povstání proti Habsburkům po Bílé hoře byla celá řada. Začala brzy po té nešťastné bitvě, a uhasit se je podařilo teprve roku 1644. Když to spočítáme, tak nám vyjde čistého času čtyřiadvacet let skoro nepřetržitě rozhořeného odporu. "Valaši se k nám dostali z Balkánu. Už tam se to pastýřské obyvatelstvo lišilo od usedlých zemědělců způsobem svého života i práce. Pastýřští Valaši žili kočovným nebo polokočovným životem v horských oblastech celého Balkánu, a později, když překročili Dunaj, šířili se i v horských oblastech Karpat. Usazovali se v horských vsích a v letních měsících pásli svůj dobytek i na dost vzdálených pastvinách u jednoduchých salaší. O obdělávání půdy neměli valného zájmu." 

První padl hrad Lukov, a to už začátkem prosince roku 1620 - Foto:  Kudy z nudy

První padl hrad Lukov, a to už začátkem prosince roku 1620Foto:  Kudy z nudy

Vlastní centrum valašské pastevecké oblasti se omezovalo na horské oblasti panství hukvaldského, valašskomeziříčského, vsetínského, brumovského, lukovského, vizovického a zlínského. K nim se počítají ještě menší panství v blízkosti: panství luhačovické, vlachovické a další. Oblast zalesněných karpatských hor - málo přístupná, a také malá bezpečná - se pravomoci vzdálených zemských nebo krajských úřadů i jednotlivých panství dost vymykala. Výkonná úřední moc sem nezasahovala, a kontrola území? Ta nebyla proveditelná - tedy normálními prostředky. Svědčí o tom pozdější zřízení zvláštní policejního sboru (portáši se jim říkalo). Valaši-pastevci se řídili svým vlastním právem. "Zejména v případě hukvaldského panství šlo nepochybně o lid, který nebyl poddán žádné vrchnosti, ale uzavíral s ní svobodně smlouvy o pronájmu horských pastvin a nebyl k vlastníku půdy vázán žádnými poddanskými povinnostmi mimo ty, které sám dobrovolně přijal." 

Tito Valaši se někdy po bitvě na Bílé hoře, zřejmě brzy nato, možná pár dnů či týdnů po ní vzbouřili. Proč to udělali? Musela existovat nějaká bezprostřední příčina. Taky že existovala. Svržená vrchnost byla uvedena zpátky na hrad Lukov. Ten jí patřil. Co tedy pohnulo Valachy, aby se začali buntovat? Strach. Povstali ze strachu, že se staronový pán bude mstít, protože podporovali stavovské rebely. Valaši začali proto ve velkém opouštět horské vsi a chalupy a zahájili prudké útoky na statky šlechticů, kteří zůstali věrní císaři. První padl hrad Lukov, a to už začátkem prosince roku 1620. V kronikách se objevují lakonické záznamy, jenom semtam okořeněné osobním názorem zapisovatele, který se jmenoval Ondřej Sivý: 

"2. prosince Valaši vpadli do zámku Lukov a mnoho vojáků pobili. 5. ledna 1621 vpadli do Malenovic vsetínští Valaši, pobili vojáky. 8. ledna zas vpadli do Vizovic, nabrali tam mnoho stříbra a peněz. 12. ledna vpadli zas do Zlína a na Lukov. I tam všudy nabrali mnoho. Potom chodili, kde mohli, císařské vojáky bili a mordovali, v Mezříčí rozkazovali, i klíče od města měli, Rožnovští s nimi taky chodili. Měli hejtmany své: Calda nějaký, a Macháč, fojt z Hovězí, z Mezříčska hejtmany byli fojt z dědiny Vidče a ze Lhoty fojt. I na biskupské statky chodili, plundrovali a brali, kde co našli. Divné věci páchali po několik let. Žádný jim nesměl nic řeknút, hned by byl v nebezpečenství svého života, tak byli zlí učiněni. Pro slovo zabili člověka, jakož i mnoho lidu, a to i nevinných pomordovali." 

Kronikář Sivý (jinak měšťan z Valašského Meziříčí) byl buďto vůči rebelujícím Valachům zaujatý, anebo je neoddiskutovatelná pravda, že Valaši opravdu mordovali a rabovali. Platilo oboje. Povstalci viděli na vlastní oči, jak bohaté jsou oproti jejich kolbám a salaším zámky a měšťanské domy, no a - brali. Bez ohledů. Aniž by to mělo být pro kohokoli omluvou - brali i jiní. Kdopak si ještě přikrádal? Kdyby jenom přikrádal... Drancoval, a ve velkém. Vítěz. "Po Bílé hoře vojákům puštěn prejs," jako že jim byla dána svoboda, "aby v Praze a v Čechách drancovali, lidi knitlovali," tzn. že je bili, "a potom na Moravu přijeli a totéž páchali. Kde koho císařští dostali, toho obírali a vysvlékali." Možná, že platí: když dva dělají totéž, není to totéž, ale vyznat se v tom, které "obírání," "plundrování" a "vysvlékání" je spravedlivé a ušlechtilé a které nikoli, to je skoro nad lidské síly. 

Valach od Vsetína (uživatel Bogdan) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Valach od Vsetína (uživatel Bogdan)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Valaši se zdvihli a do Mezříče, že vojska nepustí, mluvili, takže Mezříčané ven z města utíkali." Vojsko vylidněné město obsadilo. Nebylo však tak docela liduprázdné, protože v něm číhali Valaši. Pěkně si na císařské počkali a řadu z nich pozabíjeli. Bez milosti, pochopitelně. A kořist? Byla. Pochopitelně. "Vsatští Valaši a Slováci táhli k městu Mezříčí, a když přitáhli ke stínadlům, natrefilo se, že jeden Žid vezl dvě vědra páleného. Valaši na Žida udeřili, kořalku vzali a vypili. Odtud jeden k zámku, druhý pak k bráně Rožnovské táhl, stodoly za branou zapálili, domnívajíce se, že vojáky hned z města vystraší a vyženou. Přiběhnouce k městu, bránu rubali a druzí vrata do zámku, chtějíce se zámkem do města dostati a dobýti je." 

Císařský velitel v tomto kritickém okamžiku vyslal proti nim jezdce. S tím povstalci nepočítali a v nezvyklém boji s rychlými, manévrujícími jízdnými se ocitli v nevýhodě. "Vidouce Valaši, že z jedné strany mušketýři střílejí a z druhé rejtaři je objíždějí a obklíčiti chtějí, jali se utíkati. Dostali se do pole, a tam střelba byla taková, že pro dým viděti nebylo, i byli tu Valaši přemoženi a utíkali do dědiny Křivého do stodol a kde mohli se poschovali. Tu císařští v Křivém stodoly zapálili a v nich který vyjíti nechtěl, shořeti musel, který pak vyběhl, každého zabili. Tak jich na poli ve Štěpánově a v Křivém jako snopů leželo, dědina všechna vyhořela a vojáci zde několik neděl leželi." 

A bylo po té valašské rebelii... Nebylo. Za pouhý měsíc nato udeřili povstalci na španělskou posádku ve Valašském Meziříčí - byli sice odraženi, ale zmocnili se velké kořisti. "A Valaši vždycky při lese na ně (tedy na císařské) číhali, a jestli kterého mohli dostat, zabili." A následovala pochopitelně španělská odveta - tentokrát s italskou pomocí: trestná výprava do vsetínských hor, odkud se však museli vrátit s nezdarem, protože při tomto způsobu boje byli Valaši ve svých horách nepřemožitelní. Dnes se takové válce říká "guerillová." A byla úspěšná. Náhlé výpady Valachů z hor, rychlý úder, citelné ztráty nepřítele na lidech i majetku - to byl výsledek. 

Albrechtovi z Valdštejna tehdy pořád ještě patřil notný kus valašské země - Lukov, Vsetín, Rymice. A kromě toho byl ve službách císařských. Psal kardinálovi a moravskému zemskému správci, což byl kardinál z Ditrichštejna: "Oznámil jsem již Vaší knížecí Milosti, že dle mého zdání můžeme očekávati všeobecné povstání lidu v zemi. K utišení takové bouře je potřebí vojska, mně se ho však nedostává, nemám, ani tolik, abych průsmyky obsaditi, nadto pak abych zvláštní vojnu s Valachy podniknouti mohl." 

Albrechtovi z Valdštejna tehdy pořád ještě patřil notný kus valašské země - Lukov, Vsetín, Rymice - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Albrechtovi z Valdštejna tehdy pořád ještě patřil notný kus valašské země - Lukov, Vsetín, RymiceFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na Valašsku i kolem něj to už vypadalo opravdu jako válka. Povstalci vpadli až do kraje Olomouckého, zmocnili se města Hranic a zaútočili na Lipník. Zajímali úředníky věrné císaři, zabíjeli katolické kněze, neapolské pěchotě (která střežila Jablunkovský průsmyk) zatarasili cestu, aby ji mohli zaskočit, Italové a Španělé stačili z Meziříčí sotva utéct. Na pokyn Ladislava ze Žerotína povstali Valaši a poddaní na panství brumovském, hrad Brumov byl vypleněn. 

"Nikdy za třicetileté války neměli povstalci větší naděje na zdar svých akcí," dočítáme se v knize Valašské povstání od historika Františka Dostála. "Počátkem podzimu roku 1621. se Valaši i s povstalými sedláky dokonce přepravovali u Napajedel na pravý břeh řeky Moravy. Poměrně bezpečné břehy umožnily povstalcům vyhnout se nebezpečným rovinám a průrvou v řece Moravě se dostat do Chřibů. V horách byli vždy bezpečni proti útokům císařského jezdectva. Bojové houfy Valachů pronikaly hluboko do země, až ke klášteru velehradskému." 

To už aby se kardinál Ditrichštejn začal pomalu ve svých sídlech bát... v tom olomouckém a kroměřížském zcela jistě. Však taky neprodleně volal do Vídně o pomoc. "Hlásil, že celá oblast za řekou Moravou, tedy východní část země, je v rukou povstalců a císařské vojenské útvary se tam již nesmějí odvážit. Ozbrojení vsetínští, rožnovští a meziříčští Valaši útočili na biskupské statky, napadli Kelč, Hranice a šli i na židovské obyvatelstvo." Velice špatně dopadl Přerov. Nejprve na něj zaútočili povstalci, kteří se mstili Karlovi staršímu ze Žerotína za nerozhodnou politiku. Předměstí i blízké vsi lehly při tom popelem, ale město se ubránilo. Nakonec je však vyplenilo císařské vojsko, které je předtím bránilo, když ale nedostalo žold, tak Přerov vydrancovalo. Kapituloval Uherský Brod, Holešov, vzdal se pevný hrad Helštýn, císařští obsadili i opatrné město Lipník. Nakonec boje ukončila zima. To musel každý uznat, že v takové sibérii se přece vážně nedá bojovat... 

"Kardinál Ditrichštejn dosáhl značného úspěchu, když se podařilo (nepochybně zradou) zjímat v létě roku 1622. přední povstalce. Pomocí nestálého a proradného Jetřicha ze Žerotína (který nejprve horlivě sloužil císaři, pak přeběhl k emigrantské opozici, načež se navrátil zpět) byli v horách zajati 32 buřiči a přední vůdci povstání, kteří pak byli posláni do Olomouce k potrestání. Jiná menší skupina byla vězněna ve Vsetíně. Z olomoucké skupiny bylo v únoru 1623 osmnáct jménem neuvedených povstalců pověšeno - čtyři na náměstí, osm před branou na velké lípě a šest před jinou branou, dva dostali milost. O něco později byl k témuž soudu dodán valašský hejtman (neznámého jména) a po výsleších čtvrcen; s ním pak bylo oběšeno dalších dvanáct Valachů." 

Ve vsetínské skupině byl rychtář z Valašského Meziříčí, fojt z vesnice Hovězí a ještě další. Jak praví rozsudek, "byli obviněni, že vrchnosti své s jinými Jeho Milosti císařské nepřáteli a rebelanty se protivili a vlast naši milou zplundrovati a zhubiti pomáhali." Měli být vyslýcháni do dobrém, to jest "suchým právem," kdyby však chtěli zapírat, měl soud užít ostrého práva, tedy ohně. Konečný právní výrok zněl: "Ačkoli by rožeň a na něm opékání zaživa a vpletení do kola zasloužili, provazem sklizeni býti mají." 

Po další zimní přestávce, během které povstání uhaslo, nejen proto, že byla zase zima, ale taky kvůli těm hromadným popravám v Olomouci a ve Vsetíně, tak po té zimě vystoupili do popředí valaští "svobodníci." Svobodníci - to slovo znamenalo jednak svobodného dvořáka, mlynáře a podobně, jednak loupežníky. Oblíbený hromadný sdělovací prostředek, kterým byl tehdy leták, o nich informoval následující: "Konvoje obchodníků s vozy, který střeží střelci, napadají lotři, jež ´svobodníci´ slovou. Je to lotrovina, jež se z jedné země do druhé protahuje, jménem svobodníci, kteří naposledy svou záplatu kolem, mečem a provazem berou." 

Ve Vsetíně stojí památník (Valašský Rebel), věnovaný obětem z řad účastníků valašských povstání z let 1620 - 1644 - Foto: Zdeněk Němeček

Ve Vsetíně stojí památník (Valašský Rebel), věnovaný obětem z řad účastníků valašských povstání z let 1620 - 1644Foto: Zdeněk Němeček

No... neměli valašští svobodníci zrovna nejlepší pověst... "Kardinál Ditrichštejn poručil, aby je vlákali do léčky a svázané dodali do nejbližšího císařského města, to jest do Olomouce nebo do Uherského Hradiště." Z ditrichštejnského zatykače si ale svobodníci dělali málo. Koncem ledna v noci přepadli Fryšták, pobrali dobytek a zapálili stavení úředním osobám, purkmistrovi, rychtáři a jiným císaři věrným. I v Holešově měli strach a připravili se na obranu. Na jaře vytáhli povstalci z hor, napadli a plenili vsi i městečka jedno za druhým, tedy pokud patřily šlechticům, kteří pomáhali císařským. Svobodníci z Nového Jičína chlubili, že nemají nad sebou žádného pána. I o Kudlovských ze zlínského panství se mluví jako o svobodnících. Odmítli nadále plnit své povinnosti a správce panství o nich řekl: "Přivykli svobodě a volnosti chtějí žít jako svobodníci." Možná tím myslel: "jako loupežníci." 

30. listopadu roku 1624 vydal kardinál Ditrichštejn pro Moravu patent, kterým nařizoval "pro uvarování se roztržitosti myslí lidských a odtud obyčejně plynoucího proti vrchnosti pozdvižení," aby nekatoličtí kazatelé svou činnost zastavili, "a do dvou neděl pod trestem smrti Moravu opustili." Ditrichštejn jim dával za vinu, že "skrze takové zlé a zavedené lidi předešlá ohavná rebelie stropena byla." Tvrdost tohoto patentu pociťovali zvlášť nekatoličtí Valaši na Vsetínsku, Vizovicku, Lukovsku a Zlínsku - tam se lidé plně postavili za své kazatele. 

Generální katolická vizitace mohla být na Vsetíně a v Liptále roku 1625 provedena jenom s vojenskou pomocí. Valaši ale zbraně neodložili a nesmířili se ani s vrchností, ani s novými náboženskými poměry. Čekali. Když v mezinárodní situaci zavál příznivější vítr, vystoupili. "Nizozemští, angličtí a francouzští protihabsburští politikové našli spojence v dánském králi a také sedmihradský kníže Bethlen vstoupil do hry. Bethlenova vojska a dánské sbory se měly spojit v našich zemích." Konkrétní místo: východní Morava. Dánové k nám skutečně vpadli a na Moravě začalo být horko. Nový Jičín se před nimi zachránil složením výpalného. Katoličtí duchovní před Dány prchali, a Valaši ožili bojovým nadšením - spolu s povstalými sedláky se spojili s dánskou armádou. "Město Lipník a hrad Helfštýn se silnými posádkami se sice ubránily, ale na panství kláštera velehradského vypukla vzpoura. Hraničtí měšťané na ditrichštejnském, domněle už pokatoličtěném panství otevřeli po útočném náporu městské brány Dánům a císařská posádka musela kapitulovat." 

Jenže ne všichni z panství kardinála Ditrichštejna se přidali ke vzbouřencům. Jistě, žili tam také katolíci, například ve Frýdku a Hukvaldech, a ti se do dánského vojska bez respektu pustili. V bojích padlo na 300 Dánů. Tím pádem nezbyly žádné síly pro pomoc Hranicím, a ty vzápětí padly do císařských rukou. Stěží lze vůbec sledovat průběžné skóre Valašsko + Dánsko versus Rakousko. Nejen každý rok, ale prakticky každý měsíc bylo jiné. A když už takové město padlo do opačných rukou, než ve kterých bylo předtím (jako tomu bylo v Hranicích), tak se opět věšelo, stínalo, popravovalo. K smrti byli odsouzeni nejenom vůdci povstalců, ale i dva kluci, z nichž jeden zastřelil císařského trubače, vyzývajícího obležené město, aby se vzdalo, a druhý radil, jak by mohl být vyhozen do povětří hrad Helštýn. 

Popraveny byly i ženy, které (prý) křičely a mluvily utrhačná slova proti Bohu, Panně Marii, císaři a kardinálovi - jedna z nich zvlášť výřečná odsouzena k utopení v koši. To vše mělo být pro vzbouřence zřejmě výstrahou... Mělo je to odvrátit je od podobných proticísařských činů v budoucnosti. Císařská moc se neodvážila likvidovat důkladně toto povstání přímo v horách, kde bylo jeho skutečné středisko. Proto se úřady jistě rády spokojily s tím, že dostaly písemné sliby poslušnosti od úřadů horských městeček a vsí. Jejich předáci patrně uznali dočasnou neúspěšnost dalších snah a bojů a podlehly slibům a výzvám, aby zanechaly dalšího odboje. V reversu, vydaném v říjnu 1627, přiznávají horská městečka a vsi, že porušily povinnou věrnost a poslušnost, a také "že se pod jménem Valachů dopustily nepřátelských činů proti Bohu, císaři a dědičným vrchnostem, pročež zasluhují přísného potrestání na svých hrdlech a statcích." 

Císař jim všechna provinění velkomyslně prominul s podmínkou, že v budoucnosti tu věrnost a poslušnost zachovají, a taky že osvědčí lítost za sebe i své potomky, a ještě že slíbí a zaváží se upustit od všech činů proti císaři, rodné zemi a dědičné vrchnosti, a rovněž že mezi sebou nebudou trpět buřiče, svůdce ani svobodníky, ale naopak je budou jímat a dávat k potrestání. Důležitý byl zejména závěr reversu: "Kdyby oni sami nebo jejich potomci někdy jednali proti těmto závazkům, tehdy se životů, statků, manželek i dítek našich a vší milosti odříkáme a máme mečem i ohněm bez všelijakého milosrdenství a ušetření docela zahubeni a zkaženi býti." Slíbili, a uměli-li psát, tak i podepsali. Ale netrvalo dlouho a na veškeré slibování se rádo zapomnělo. 


Zobrazit místo 453 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas