11. dubna  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

459. schůzka: Válčiště Čechy, Morava a Slezsko

Třicetiletá válka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Třicetiletá válkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zveme vás opět na pouť do hloubi české historie, do dob, jež si nikdo pamatovat nemůže. Toliko na vysvětlení, že ani naše expedice nemá patent na jediný správný výklad našich dějin, ani se to nedomníváme.

Dá se říct, že my pouze sbíráme svědectví, výpovědi, dokumenty, indicie, které naznačují, jaké pohnutky mohli mít jednající lidé a jaký význam námi sledované události měly. Mezi námi: patent na historii nemá nikdo. Nezbývá než klást si otázky a pokoušet se hledat a někdy i nalézat odpovědi. My samozřejmě víme ? společně s Markem Tulliem Ciceronem, že: "Hlavním zákonem dějepisu je, že se nesmí tvrdit nic nepravdivého, víme však taky, že celá tato skvělá myšlenka stojí na nejistém základě. Nic se nedá efektněji zpochybnit než pravdivost či nepravdivost každého tvrzení." Toliko na úvod, abyste pak neříkali, že jsme vás nevarovali předem. 

Čeká nás málo útěšné vyprávění, náročné na pozornost, při tom roztěkané a mozaikovité. Pokusíme se přehlédnout události druhé poloviny třicetileté války, jenže: my jim věnujeme opravdu jen tolik pozornosti, abychom získali základní orientaci. Kdybychom zvolili podrobnější pohled, hodný historiků, tak ta fakta nás zahltí, zavalí, přidusí, aniž to přinese užitek. 

Že by se nám do dnešní tématu nějak zvlášť chtělo, to se nám věru nechce, ale nic jiného nám nezbude. Budeme se však snažit za a) abychom se neztratili, za b) abychom neztratili pozornost posluchačů. On totiž sebefundovanější dějepis přednášený nestravitelnou formou může způsobit vážné zažívací potíže. 

Dobové vyobrazení bitvy u Lehnice (uživatel Belissarius) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dobové vyobrazení bitvy u Lehnice (uživatel Belissarius)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tak nám zabili Valdštejna. Čehož jsme si již všimli, v Chebu. V té době se vypadalo pro tábor Habsburků a katolické ligy bledě, velmi bledě. Skoro tak bledě, jako by se už ani neměl vojensky nevzpamatovat. Když si vezmeme takové Švédy - pevně se uchytili v Bavorsku. Tam drželi důležité město Řezno. Ani na severu, ve Slezsku, nebyli neúspěšní. V květnu 1634 zvítězili v bitvě u Lehnice. To bylo tenkrát slávy v českém exilu. Opájeli se tehdy mnozí vidinami, že se po třech letech zase vrátí domů, tentokrát však nikoli na skok, ale natrvalo, a nikoli jen do Prahy a do malé části Čech, ale do celé vlasti. 

"Naše úplné zachránění se blíží a dlouho žádané osvobození Koruny české bohudíky stojí již v plném květu a zeleni", psala celá roztoužená Markéta Slavatová-Smiřická. Jenomže situace zase tak moc růžová nebyla. Uplynul sotva čtvrtrok a naděje exulantů se zase rozplynuly. V Plzni se totiž dalo dohromady nové vojsko generála Gallase (Gallas byl nástupcem Valdštejnovým), a s cílem zvrátit nepříznivý válečný vývoj překročilo západní hranici (to znamená směrem do Německa). Švédská posádka v Řezně, když to viděla, tak raději svých pár švédských švestek co nejrychleji zabalila, a to ještě nebyl švédské smůle konec, protože hnedle začátkem září (pořád píšeme rok 1634) uštědřila Gallasova armáda Skandinávcům těžkou porážku v bitvě u Nördlingenu. 

Sestava mušketýrů a pikenýrů v bitvě u Nördlingenu - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sestava mušketýrů a pikenýrů v bitvě u NördlingenuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nördlingen je v centru Bavorska. Zatímco u nás došlo k současné protiofenzivě švédsko-saské do Čech (spojená vojska si to přes Litoměřice namířila přímo ku Praze), jenomže když k nim došla zpráva o debaklu u Nördlingenu, tak se tažení zastavilo (to je zajímavé, že když se začne prohrává, chuť táhnout kupředu, rapidně klesá). Postavení Habsburků, které bylo krátce předtím otřesené nadmíru, se rázem upevnilo. Švédové ztratili iniciativu a císařská armáda snadno dostala pod kontrolu jižní Německo. A všecko vlastně mohlo začít zase nanovo. Nebo skoro. Jako už vícekrát v té dlouhé válce...  

"Někdejší přátelé a spojenci přestali být přáteli a spojenci. Švédy opustili Sasové a Braniboři a v Praze byl uzavřen separátní mír se Sasy - psal se květen roku 1635. (To byl vlastně jediný okamžik, kdy ve Ferdinandovi zvítězil praktický politik nad nesnášenlivým katolíkem.) Císař nezůstal svému kolegovi kurfiřtovi nic dlužen. Dosavadního soka velkoryse odměnil tím, že mu jako dědičné léno udělil obě Lužice, Horní i Dolní (saský kurfiřt je měl už předtím v zástavě), a tím pádem tyto dvě země definitivně odpadly od zemí Koruny české."  

Ono se z cizího se vážně rozdává nejlíp... To žádného potentáta prakticky nezabolí. A na stole, na kterém se hrál velký evropský mariáš, se znovu rozdávalo. Kombinace karet byla opravdu překvapivá: po bok Švédska se postavila Francie. Po bok protestantského Švédska že si stoupla katolická Francie? Zrovna tak, jak to říkám. A copak ji vedlo k tomuto překvapivému úkroku? Neměla ráda Habsburky. No tak ty měl v Evropě rád málokdo. Ale proč se zrovna rozhoupala Francie? Chtěla zabránit tomu, aby se nám v té Evropě nějak moc rozpřáhli. A tak Francouzi uzavřeli spojeneckou smlouvu se Švédy a hned nato vyhlásili válku katolickému Španělsku. Rovněž habsburskému. Nechtěli sice zvítězit na Pyrenejském poloostrově, ale rádi by zjednali pořádek po svém, po francouzsku, ve španělském Nizozemí, v severní Itálii a ve vlastní příhraničním regionu, zatímco Švédsko, to si vzalo na starost střední Evropu a Německo. 

Švédský generál Johan Banér (uživatel Frederico) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Švédský generál Johan Banér (uživatel Frederico)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Začala poslední fáze třicetileté války, obvykle zvaná švédsko-francouzská. Byla to etapa nejdelší a nejkrutější. Trvala třináct roků. Postupně se proměnila v nekonečný sled loupeživých tažení za kořistí. Armády všech zúčastněných zemí se naučily ´živit samy,´ totiž udržovat svou bojeschopnost tím, že svědomitě plenily zabrané území, a bylo přitom úplně lhostejné, jestli šlo o území nepřátelské nebo vlastní. Zatímco smysl zápasu se čím dál tím víc zatemňoval, demoralizace a pustošivost rostly až k naprostému samoúčelu." My jsme vás včas varovali, že to nebude radostná schůzka... tohleto dnešní vyprávění o válčišti "Čechy, Morava a Slezsko."  

Dokonce i tehdy, když se bojové události odehrávaly za našimi hranicemi, i tehdy se nás týkaly. Tak kupříkladu na podzim 1636 porazil schopný švédský generál Johann Banér rozhodným způsobem císařskou a saskou armádu - bojiště se nacházelo severně od Berlína. Švédové ovládli kus Německa a otevřeli si cestu na jih. Pozor: to znamená k nám, do Čech! Dostali se sice jen do okrajových částí českého pohraničí, odkud byli císařskými pluky zase vypuzeni, ale náhlou blízkost fronty naši lidé samozřejmě zase odnesli. Obyvatelstvu Čech totiž připadl "zodpovědný úkol" zásobovat habsburskou armádu ležící v Sasku. To se nám stávalo často, že jsme byli pověřeni zodpovědným úkolem živit nějaké cizí armády. V Ústí nad Labem, v Děčíně a v Litoměřicích vznikla velká proviantní skladiště, do kterých se sváželo obilí ze zemí Koruny české a z Uher sem byl transportován dobytek. Z toho žita a z těch volů jsme my neměli ovšem vůbec nic. 

Ferdinand II. Habsburský na portrétu s dvorním trpaslíkem a se psem - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ferdinand II. Habsburský na portrétu s dvorním trpaslíkem a se psemFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"15. února roku 1637. zemřel ve Vídni ve věku devětapadesáti let císař a král Ferdinand II. V zemích Koruny české to byl 48. historický panovník. Tento Habsburk pocházel z vedlejší linie rodu - na trůn se dostal jenom proto, že ani Rudolf II. ani jeho bratr Matyáš neměli děti. Ferdinand se narodil ve Štýrském Hradci, odkud jeho otec Karel II. vládl zemím takzvaného vnitřního Rakouska - Štýrsku, Korutanům, Kraňsku. U nás panoval Ferdinand 18 let, počítáme-li do této dobu i pauzu, kdy se ve vídeňském hradu Hofburku schovával před dělostřelbou českých stavovských povstalců."  

Starší české dějiny neznají vladaře, který by měl horší pověst, než tenhleten druhý Ferdinand. O tom svědčí jednak jeho přezdívka Krvavý, taky bitva na Bílé hoře, 27 rozsudků smrti nad vůdci českého stavovského povstání, které Ferdinand podepsal, a rovněž vyhnání evangelíků do emigrace. Pochopitelně i tvrdá rekatolizace. O tu se již pokoušeli jeho předchůdci, ale naplno ji spustil po Bílé hoře až tento vládce. A to nejsme zdaleka u konce s výčtem všech položek na Ferdinandově kontě. Ještě musíme připomenout třicetiletou válku, na níž se významně podepsal a jejíhož konce se nedočkal. To všechno jsou dost ponuré pojmy spjaté s jeho osobou. 

Přitom - můžeme říct paradoxně - tento Habsburk, podepisující docela snadno rozsudky smrti a konfiskační dekrety, nebyl žádnou vyloženě ďábelskou postavou. To spíš naopak. V jádře to byl hodný člověk. Ano. Nevynikal rozhodností, ani temperamentem, dlužno dodat, že ani intelektem. Byl to slaboch, který věčně někoho poslouchal. Třeba - no třeba maminku... Později rádce... A zpovědníky, na ty nesmíme zapomenout. Osobně byl přívětivý, dobromyslný a skromný. A jako manžel: příkladně věrný. No, a ještě milující otec, takového aby ho pohledal. Měl jedinou touhu. Být spasen. 

Na dvoře bigotního katolíka Ferdinanda II. byla sice učiněna mnohá osudová rozhodnutí, on sám je však spíše jenom podepisoval. Musel mít ovšem přitom jistotu, že tak činí ve jménu božím. Jeho vladařskou éru od začátku do konce provázela třicetiletá válka, on sám se však osobně válce (s výjimkou jediné neblahé zkušenosti) úzkostně vyhýbal. Nemálo historických postav nám ti či oni opravci postavili do úplně jiného světla, než v jakém se předtím nacházely, takže jsme na smetišti svých dějin pojednou objevovali zcela jiné kohouty, než byli ti, kteří tam hrabali předtím. 

Ferdinanda II. se však stěží podaří někomu vylepšit, retušovat ho, recyklovat do přijatelnější podoby. Miloval hudbu a lov, v době svého vdovství se úporně bránil tělesným chtíčům, v čase postním se bičoval do krve důtkami, dokázal být štědrý a přející, projevoval velikou zbožnost a pokoru, a ve volném čase takto vzdychal nad marností císařské hodnosti a světského panování: "Pane, srdce mé se nevyvýšilo, jsem červ a ne člověk, vyvrhel lidstva a vyvrhel chátry." No... My se s ním po těch letech nebudeme přít. 

Frans Luycx: Portrét Ferdinanda III. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Frans Luycx: Portrét Ferdinanda III.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Když zemřel Ferdinand toho jména Druhý, převzal vládu nad habsburskou monarchií jeho syn, devětadvacetiletý Ferdinand toho jména Třetí. Ten už byl rok předtím zvolen římským králem. V jeho osobě dosedl na trůn muž nepochybně schopnější, než byl jeho předchůdce. Také byl mnohem méně protičesky zaujatý. Znal dobře česky, poslední tři léta u nás často pobýval z titulu vrchního velitele branné moci a dával zřetelně najevo, že míní s korunními zeměmi zacházet lépe než jeho otec. Příznivě zapůsobila i úsporná opatření, jimiž omezil finanční a ekonomickou spotřebu svého dvora na polovinu. Nicméně Ferdinand III. zdědil po otci válku, s níž nebylo možno ze dne na den skoncovat, zvláště ne v etapě, kdy se habsburské armádě přestalo dařit." 

Je (zdá se) zase na čase, abychom se trošku rozhlédli po Evropě, byť přitom budeme mapovat pouze naše dějiny, leč nedá e nic dělat - v té době se historie evropská a naše dost těsně prolínaly. V čele habsburských vojsk byl stále generál Gallas. Gallas nebyl Valdštejn. A kromě toho jej stíhal jeden neúspěch za druhým. Platí to o roce 1638, a taky 1639, což se viditelně projevilo tím, že bojové operace byly přeneseny na území Čech. Švédové pod vedením Johanna Banéra se zvedli a zatlačili císařské vojsko na Děčínsko a Ústecko. Za frontovou linií se narychlo organizovala obrana. Generál vybudoval velký vojenský tábor na jednom nám již dobře známém místě - ano, na Bílé hoře. Do Čech byly povolány vojenské jednotky různých generálů, zatímco Švédové to všechno hemžení jenom nepozorovali pěkně zdálky, oni se na ně šli podívat zblízka, podél Labe. 

Obsadili Děčín, Ústí, nakonec i Litoměřice. Jejich spížovací jednotky se rozjížděly na Mostecko a Chomutovsko a při rekvírování si počínaly vyloženě nelidsky. Musela to být asi ještě větší hrůza a utrpení než obvykle. Taky že byla. Vojáci bili lidi, lámali je v kolech, vráželi jim do nohou hřebíky, jenom aby z nich vynutili přiznání, kde skrývají své zásoby. Švédský velitel Banér byl sice chováním svých vojáků roztrpčen (zakazoval drancování, přísně trestal), ale zabránit mu nedokázal. Švédské regimenty byly kdysi velmi disciplinované, jenomže to už dávno neplatilo. Stali se z nich stejní lupiči, násilníci a vrazi jako ostatní a české obyvatelstvo přijímalo jejich vpád s nenávistí. 

"Koncem května roku 1639. si generál Banér vynutil na nepříteli přechod přes Labe u Mělníka, vzápětí se objevil před Prahou a začal ji ze strání na východě ostřelovat z děl. Došlo k několik bitkám, ve kterých se na straně obránců vyznamenala zejména narychlo postavená studentská legie. Banér brzy pochopil, že poměrně dobře opevněné, k obraně připravení město nedobude. Couvl proto k Brandýsu, řadou opatření zabezpečil labské přísunové a ústupové cesty, resignoval na původní záměry a nechal své regimenty plenit." Což uměly za ta léta dokonale. 

Na Čechy dolehlo asi nejtěžší, zhruba osmiměsíční období třicetileté války. Bylo-li něco těžkého předtím, teď to bylo nesnesitelné. Nemilosrdné loupeživé tažení Švédů postihlo prakticky celou zemi. Město Český Brod bylo spáleno do základů a zůstalo v sutinách až do mírových časů. Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Pardubice, Vysoké Mýto Mladá Boleslav, Jičín, Nové Město nad Metují, Hradec Králové. Všechna tato města byla vypleněna. Z východních Čech se Banér vrátil ještě jednou "k rozdělané práci": k hlavnímu městu. Ale pak to zase vzdal a pro změnu začal pustošit západ a jih Čech. 

Hořely vesnice a města na Slánsku, na Plzeňsku, na Rakovnicku, kolem Berouna, na Táborsku i v kraji prácheňském. Na severu se začaly kořistnicky přiživovat jednotky švédského generála Linharta Torstenssona, který předtím operoval v Lužici a ve Slezsku a teď se přesunul na Liberecko a Frýdlantsko. "Za švédského vpádu toho nešťastného roku 1639. vydrancováno a vesměs i vypáleno bylo na 6000 vesnic a měst." To číslo je úděsné: 6000 vesnic a měst. To číslo bylo tak strašné, že už i u nás musela padnout nějaká ta hlava. Obrazně řečeno, samozřejmě. Myslí se funkce. Odnesl to generál Gallas. Ferdinand III. ho vyměnil za svého bratra. Vojáka? Nikoli. Několikanásobného biskupa a duchovního hodnostáře. Pro vrchního velitele vojsk není lepší kvalifikace. Kupodivu dokázal tento nevoják Švédy vytlačit ze země. 

Mezitím zemřel švédský velitel Banér a na jeho místo nastoupil Linhart Torstensson. A zase se táhlo k nám. Jediný rozdíl byl v tom, že Švédové tentokrát nevpadli do Čech, ale na Moravu. Ano, i na Moravě jsme si měli Švédů užít. Torstensson dobyl Olomouc. Ta se pak stala švédskou pevností a opěrným bodem uvnitř protivníkova území až do konce třicetileté války. Odtud Švédi vyjížděli na plen - obsadili Opavu, Uničov, Litovel a ještě další města. A jako na houpačce - na chvilku byli Švédové z Moravy vytlačeni, aby vzápětí dostali císařští u Breitenfeldu takový výprask, že cesta do Čech a na Moravu byla pro Švédy zase volná. 

Slavící švédský král Gustav II. Adolf po vítězství u Breitenfeldu (uživatel Itsmine) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Slavící švédský král Gustav II. Adolf po vítězství u Breitenfeldu (uživatel Itsmine)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Poražený císařský bratříček se s pocitem viny své funkce vzdal (tenkrát politici po chybách resignovali), ovšem Ferdinand III. neměl nic lepšího na práci, než předat maršálskou hůl znovu Matyáši Gallasovi, který měl předtím dost času, aby prokázal svou neschopnost a podprůměrné válečnické schopnosti. No... od té doby si nejspíš u nás leckterý politik říká: když to dokázal Gallas, proč bych nevydržel já. "A tak se kyvadlo války vychýlilo na druhou stranu. Švédové se v Čechách a na Moravě objevili znovu. Předpokládali, že se na jihu Moravy spojí s jednotkami sedmihradského knížete Jiřího Rákócziho s cílem táhnout pak společně na Vídeň. Nepovedlo se to - dánský král se společně s Poláky postavil na stranu Habsburků."  

"Počínaje rokem 1639 se naše země staly na mnoho roků jediným rozlehlým válčištěm, kde se bojovalo skoro bez přestání. Čím více se přibližoval mír, tím více rostla urputnost, surovost a častost válečných střetů. Hoře civilního obyvatelstva, decimovaného a vydíraného oběma stranami, bylo nekonečné. Obyčejný sedlák už nevěděl, kdo je kdo. Chlap v uniformě byl prostě nepřítel a vrahoun. Viděna očima prostého člověka, válka dávno ztratila jakýkoli smysl a cíl. Byla jenom strašným božím trestem." 


Zobrazit místo 459 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas