16. května  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

464. schůzka: Obránci Prahy L. P. 1648: zrádci nebo hrdinové?

Boje o Karlův most (uživatel Petri Krohn) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Boje o Karlův most (uživatel Petri Krohn)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Po delší době se podíváme zase do Prahy. Právě zde zahořel první plamínek třicetiletého válečného požáru (a rozfoukaly jej pády pánů místodržících z okna), právě tady uvidíme jeho poslední jiskřičky (při bojích o pravý břeh Vltavy, zejména na Kamenném mostě). Mír byl už podepsán, ale ještě týden poté v Praze zuřil boj. Vyprávění o obráncích Prahy v roce 1648 jsme doplnili provokujícím podtitulkem: "zrádci nebo hrdinové?"

Až do léta toho roku osmačtyřicátého se švédský zápas s Habsburky odehrával hlavně v Německu. Bavorské ozbrojené síly přestaly prakticky existovat, protože je porazily spojené švédsko-francouzské oddíly. A právě to byl počátek posledního velkého vpádu Švédů do Čech. Útočníci se přitom mohli opřít o významný opěrný a zásobovací bod, který drželi ve svých rukou - hrad a město Cheb. Oddíly švédského generála Königsmarka se přes Plzeň a Rakovník vydaly na Prahu. Přesunovaly se jenom v noci... šly opatrně a tajně... přes den se schovávaly po lesích. Když se stalo, že je někdo spatřil, zajaly ho, aby nemohl mluvit. Těsně před tím, než zaútočili, Švédové údajně čekali v háji u Prahy zvaném Dlouhý mlýn. Tam si rozdávali lístečky, který oddíl má obsadit ten nebo onen pražský palác. Vypadalo to jako správná bojovka, tedy: bojová hra. Měli i bojové heslo. Znělo: "Bůh je s námi!" Jejich poznávacím znamením byla březová větvička za kloboukem. 

Praha už je na dohled. Ležela v ní tehdy jenom malá císařská posádka (velel jí hrabě Rudolf Colloredo z Waldsee), dobýt ji však nebylo rozhodně snadné. Městské hradby sice byly tu a tam poškozeny častými boji, dobrá obrana je však mohla hájit poměrně dlouho. Čas... Ten hrál ve švédských plánech důležitou roli. V okamžiku podepsání mírové smlouvy (a ten mohl nastat každým dnem) by byl i konec loupení, a bohatá kořist, jakou Švédové v Praze tušili, by jim asi už navždycky unikla. Což se ovšem nesmělo stát. "Bůh je s námi!" 

Velitel pražské posádky Rudolf Colloredo na portrétu Karla Škréty - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Velitel pražské posádky Rudolf Colloredo na portrétu Karla ŠkrétyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bylo to jasné i generálu Königsmarkovi. Jeho armáda v počtu dvou a půl tisíce mužů překročila v červnu 1648 hranice. Teď jenom, jak se do té Prahy dostat? Podobné otázky vířily hlavou i Janu Kryštofu Köningsmarkovi, a to tak dlouho, dokud mu nevyplavalo na povrch vědomí jméno: "Arnošt z Ottowaldu." Arnošt z Ottowaldu byl náramně rozezlen na velitele pražské posádky hraběte Colloreda. Colloredo mu udělal totéž, co učinil jistý velitel ostrostřelců mistru Antonu Špelcovi. Nedal mu medaili. Obrazně řečeno. Povýšení mu neudělil - a přitom mu je mu výslovně slíbil sám císař... jako odškodnění za utrpení, kterého se mu dostalo v zajetí. Arnošt měl dostat místo velitele posádky v Chebu. Colloredo to jmenování pořád oddaloval a odkládal a málem tak přivedl Arnošta na mizinu. (On totiž pobyt v Praze nebyl zrovna nejlacinější. Již tenkrát.) Nakonec si Arnošt pomyslel, že na straně císařských mu už pšenka nepokvete, no a pokusil se změnit pána. Tedy císařské za Švédy. 

Uprostřed července vedl Arnošt z Ottowaldu s generálem Königsmarkem dlouhý rozhovor. Švédský velitel shledal, že tenhle důstojník není tak zcela bez vojenských schopností a že zná mnohé, co by při dobývání Prahy mohlo být náramně užitečné. Načež s ním uzavřel dohodu. Arnošt se mu zavázal, že mu pomůže dobýt Malou Stranu a Hrad bez ztráty jediného muže. To byla troufalá nabídka, ale Arnošt z Ottowaldu věděl, co říká. A co slíbil, to i dodržel.
Už za deset dní nato (25. července 1648) bylo Königsmarkovo vojsko jenom kousek od Prahy, v Dobrovízi (dočítáme se v knize o Slavných bitvách našich dějin, v kapitole sepsané historikem Antonínem Kostlánem). 

Na svou přítomnost zbytečně neupozorňovalo, stále schovávalo se po lesích a setrvalo v nich až do soumraku. V Praze o něm nic netušili a měli tou dobou zcela jiné starosti. Císař se právě tehdy čerstvě oženil (byla to druhá svatba Ferdinanda III.; první manželku před dvěma lety pochoval), a tak se teď v celém městě konala hlučná oslava této radostné události.Bezpochyby si přihnuly i stráže hlídající město na hradbách, a tak není ani divu, že té noci nebyly zrovna bdělé a ostražité. O půlnoci už švédské vojsko stálo nezpozorováno u letohrádku Hvězda. Tady se postup poněkud zarazil, protože z města se ozýval podivný křik (Švédové netušili, že to byly opilecké výkřiky), a znenadání se rozezněl zvon z blízkého břevnovského kláštera. Nezvonilo se však na poplach, bylo to jen zvonění, kterým se mniši svolávali k modlitbám. 

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla ŠkrétyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nadešel teplý letní večer a pak noc z 25. na 26. červenec 1648. Bylo půl třetí ráno. Město ztichlo. Právě teď nastala ta nejlepší chvíle pro Arnošta z Ottowaldu. Mezi břevnovským klášterem a Loretou vedla úzká stezka. Tu používali dělníci, když vozili kámen na opravu hradeb. Arnošt ji dobře znal - nejednou z nudy pozoroval pokračující práce na šancích (to bylo v době, kdy se marně domáhal přijetí u hraběte Colloreda). Teď se spolu se stovkou dalších odvážných mužů tou stezkou plížil, až se všichni dostali do těsné blízkosti hradeb. Na hlavní město bylo opevnění vcelku lajdácké - na jednom místě (za kapucínským klášterem) se hradba provalila - a právě tam ji Arnošt se svými společníky vcelku hravě přeskočil. 

Praha sice své opevnění měla hlídané, stály tam stráže, čtyři muži, jenže ti se zrovna nacházeli ve stavu poněkud zmoženém. Dva z nich ani nestačili vykřiknout a způsobit poplach a byli strženi do příkopu. Zbývající dva vzali pro jistotu nohy na ramena, ale to už se dírou v hradbě valili vetřelci. Útočníci - seč jim síly stačily - utíkali k nejbližší bráně (jmenovala se Strahovská). Tam sice taky byla stráž, dokonce ještě o něco silnější. ale moment překvapení sehrál svou úlohu, přepadová jednotka ji bleskurychle pobila, otevřela bránu, spustila padací most a švédské vojsko vtrhlo do města. 

Bez velkých potíží obsadili Švédové tu noc nejen Malou Stranu, ale i Pražský hrad. Konečně se dočkali kořisti, o kterou jim šlo. Rabování a loupení bylo mohutné. Do rukou dobyvatelů padl nejen poklad hraběte Šlika, schovaný ve Strahovském klášteře, ale i přímo pohádkový majetek městského velitele hraběte Colloreda, který jim utekl v poslední chvíli, když jenom tak, jak byl, v noční košili, skočil do malé loďky a přeplavil se na druhý břeh. Raubíři ve švédských službách měli tu svatoanenskou noc svou žeň. Není to samozřejmě zjištěno přesně, ale předpokládá se, že Švédové tehdy v Praze toho naloupili za 12 milionů zlatých. 

Mezi předměty odvezenými v r. 1648 do Švédska byla i Ďáblova bible (uživatel CristianChirita) - Foto: Kungl. biblioteket

Mezi předměty odvezenými v r. 1648 do Švédska byla i Ďáblova bible (uživatel CristianChirita)Foto: Kungl. biblioteket

Nepředstavitelná suma. Do zajetí s sebou vzali na 180 významných osobností, na kterých mohli požadovali výkupné... Samozřejmě. O ně tu přece šlo. Do rukou jim padl i pražský arcibiskup kardinál Harrach a nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic. Plenilo se skoro všude, jenom na Pražském hradě ne. Ten byl ušetřen divokého rabování. Na Hradě se rabovalo spořádaně, čistě, organizovaně, pod dohledem. Generál Königsmark totiž prohlásil cenné sbírky císaře Rudolfa II. za státní kořist a postavil k nim silné stráže. Díky tomu, že mnohé cenné kousky z rudolfinských sbírek jsou dodnes k vidění ve stockholmských muzeích. 

Z Pražského hradu si už leccos odnesl Maxmilián Bavorský (po bitvě na Bílé hoře v roce 1620), další cennosti nechal naložit do desítek vozů saský kurfiřt Jan Jiří (za vpádu saských vojsk v roce 1631), důkladný švédský plen roku 1648. však předčil všechna očekávání. Za státní kořist byly prohlášeny vzácné obrazy, sochy, porcelán, koberce, zbraně, předměty ze zlata, slonovina, perleť a drahokamy, drahokamů bylo přes 3000 kusů! Hradní soupis obrazů z roku 1621 obsahoval na 600 položek. V roce 1648 bylo do Švédska z tohoto počtu odvezeno 427 děl. Cennosti se přepravovaly na vorech po Vltavě a Labi, aby pak přes Hamburk zamířily do Stockholmu. Švédská královna Kristina nejeden z těchto uměleckých skvostů rozdala, takže původní majetek českého státu je dodnes rozptýlen po celé Evropě. 

"Dobytí Malé Strany a Hradu neušlo pochopitelně pozornosti na pravém břehu Vltavy. Obě pražská města se brzy přichystala k obraně. Organizoval ji šťastně zachráněný hrabě Colloredo. Situace však vůbec nebyla příznivá. V neobsazené části města byly jen malé posádky a ty navíc zlenivěly dlouhodobým pohodlným životem, Bez přispění obyvatel se obrana města nemohla podařit." 

"Jestliže Švédové spoléhali na to, že budou v pražských městech vítáni jako osvoboditelé od nenáviděného habsburského jha (jak je o tom neustále ujišťovali čeští emigranti v čele s nešťastným biskupem jednoty bratrském Janem Amosem Komenským), pak byli asi těžce zklamáni. Pražané byli připraveni hájit své město vůči kterémukoli agresorovi, a navíc zde během třiceti let, které uplynuly od stavovského povstání, vyrostla, nová, už katolicky smýšlející generace."  

Malou Stranu a Hrad měli Švédové ve svých rukou. Ještě tu však byl pravý břeh Vltavy a v něm nejméně ještě jednou tolik kořisti... První kolo vyhráli Švédové. Měli pouhé tři zraněné a ve svých rukou poklady Malé Strany a Hradu, zatímco Pražané ztratili sto, možná dvě stovky lidí, většinou civilisty. Přitom stačilo přejít přes Kamenný most a švédské vítězství mohlo být dokonalé... Pravobřežní část Prahy zachránilo, že Švédi začali nejprve drancovat, místo aby se pokusili o násilný přechod. Když se švédští jezdci posléze vydali po mostě na pravý břeh, odřízla jim cestu spuštěná železná mříž. A další pokus? Švédové se zkusili přebrodit u Vyšehradu. Jenomže ztroskotali na odporu podolských vorařů. 

Boje o Karlův most (uživatel Petri Krohn) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Boje o Karlův most (uživatel Petri Krohn)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Před Prahou (viděno dnešními očima uprostřed ní) začal boj na život a na smrt. Hrabě Colloredo zorganizoval měšťanské sbory. Hlásili se do nich pivovarníci, řezníci, řeholníci a také Židé. Bylo přivítáno založení studentské legie, ve které se shromáždili posluchači pražské university. (Ti se vojenskému řemeslu vyučili v četných nočních potyčkách s pražskou posádkou.) Což byl dobrý trénink. Velitelem studentů se stal právník jménem Jan Kauffer, mnohem víc však na sebe strhával pozornost svými vlasteneckými projevy mladý jezuita Jiří Plachý. Všimli si ho i Švédové, i když to bylo přes řeku - Plachého si totiž nemohli splést, jeho výrazná, kolem dvou metrů vysoká postava nikdy mezi rozestavěnými hlídkami nechyběla. Studentský sbor měl kolem sedmi set padesáti členů, byl rozdělen do osmi skupin a hlídkoval na nábřeží, jestli nehrozí další švédský útok z Malé Strany. 

"Vojsko generála Königsmarka bylo ovšem tehdy plně vytíženo drancováním, takže je ani nenapadlo podnikat nejistý útok na město. Jenomže nebezpečí se záhy vynořilo odjinud. Od Poděbrad se blížilo další švédské vojsko, vedené generálem Wittenbergem. Posledního červencového dne už stálo před Prahou, zatím se rozložilo mezi Vysočany a Hloubětínem. Wittenbergovi vojáci se cítili ošizeni - jejich spolubojovníci si už dávno naloupili, co hrdlo ráčí, a oni pořád nic. První útok proto na sebe nedal dlouho čekat." 

Ve dnech 3. a 4. srpna zahájil Wittenberg ofenzivu mohutnou kanonádou od východu a na Malé Straně se k němu přidalo i Königsmarkovo dělostřelectvo. Artilerie se pokoušela rozstřílet hradby u Horské a Koňské brány (to jsou výjezdy k dnešnímu Žižkovu a Vinohradům), jenomže jejich snaha byla marná. Za své však přitom vzalo hodně pražských domů. Město nemohlo Švédům oplatit stejným způsobem - zrovna se v něm moc děl nenacházelo. K přímému útoku se Švédové neodhodlali. Wittenberg to neriskl, ani Königmark zpoza Vltavy zrovna moc chuti neměl. Když příchozí Švédové viděli, že pražská města svoje brány nehodlají otevřít, spokojili se loupením na jih od Prahy. Došli až k městu Táboru a dobyli je, takže si přišli alespoň trochu na své. Obdobně vydrancovali i Český Krumlov. 

Později si Wittenberg odskočil do horních Rakous Kromě drancování se tam pokoušel přesvědčit místní sedláky k povstání proti císaři. Ti nejspíš moc chuti neměli. Nesetkal se s úspěchem. Praha si ale mohla aspoň pár týdnů odpočinout a věnovat se těm nejnaléhavějším opravám svých hradeb. "Koncem září se však Wittenbergovo vojsko vrátilo ku Praze a spolu s ním sem dorazila další švédská armáda - kolem osmi tisíc mužů. Velel jí sám falckrabě Karel Gustav, následník švédského trůnu, budoucí švédský král. 6. října došlo ke cvičnému útoku všech tří švédských armád na město. Pravé peklo se rozpoutalo o pár dnů později, 10. a 11. října." 

Ještě horší to však bylo o čtrnáct dní nato. 24. října. Ale to byl přece v Münsteru podepsán mír... Válka skončila. V Praze o tom nikdo nevěděl. Ani útočníci, ani obléhatelé. Právě 24. října dal následník trůnu Karel Gustav troubit k novému, už čtvrtému a nejsilnějšímu útoku na město. Při všech říjnových akcích útočili dobyvatelé na město ze všech stran. Do poplašného zvonění a do kanonády se mísily vzrušené výkřiky a pláč žen a dětí. Podporováni dělostřelectvem se Švédové pokusili o průlom v městských hradbách. Po dřevených mostech vnikali do města a nejeden pražský student a měšťan položil svůj život, aby Horská brána (stála na konci dnešní ulice Na Poříčí) byla získána zpět. 

Švédové v Praze (obraz neznámého autora) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Švédové v Praze (obraz neznámého autora)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Náladě ve městě klesala na bod mrazu, a navíc se ukazovalo, že docházejí zásoby střelného prachu. Zbýval ho všeho všudy pouze jeden sud. "Za této situace začal hrabě Colloredo vyjednávat o příměří, ale narážel na zoufalý odpor Pražanů. Těm podmínky, které si kladli Švédové, připadaly potupné a nepřijatelné. Až teprve 1. listopadu 1648. roku dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a válka je skončena. Nařídil proto švédským vojákům, aby se stáhla přes Letnou na Hradčany a Malou Stranu. O den později se o míru dozvědělo i obležené město a radost jeho obyvatel neznala mezí. Konečně bylo možno si vydechnout a v klidu se pomodlit." Trefně to napsal tehdejší kronikář, Jan Norbert Zatočil. Vyjádřil to jedinou větou: "A již po kaši bylo." 

To už se objevily posily, jdoucí na pomoc Praze, a ještě jiný písmák, učitel Václav František Kocmánek, který je autorem pamětí z válečných dob, takto popisuje autenticky konec války v Praze: "Nařízen od vrchnosti duchovní jest půst na poděkování Pánu Bohu, že nás z těch ukrutných a naší krve žádostivých rukou nepřátelských vysvoboditi ráčil. K tomu cíli slavná procesí (při níž všichni duchovní řádové, generální osoby, Jejich Milosti páni místodržící a velmi mnoho obecného lidu se scházelo) z Nového Města z kostela svatého Jindřicha do Starého Města do kostela Týnského se držela. Toho dne ve známost bylo uvedeno, že v Münsteru pokoj zavřín a utvrzen jest, z čehož nemalá radost mezi lidem povstala." 

Podle jedné strany byl odpor Pražanů národní hanbou a zradou evangelických ideálů - to hlásali protestanti; na druhé straně, té katolické se bitva o Prahu stala základem legendy o zázračném zásahu shůry a argumentem pro mariánský kult, ale taky přímo hmatatelným důkazem zrodu "nové a věrné katolické Čechie," která se už nedá žádnými dobrodruhy svést z nastoupené pravé cesty. Lze se domnívat, že v Praze 1648 to nebyla ani hanba, ani sláva. Tedy že neplatí ani protestantská představa o hanbě a zradě, neplatí ani katolické opěvování věroučného obrazu Čechů. Nejblíže pravdě bude asi představa, že Pražané v danou chvíli jednoduše a bez filosofování bránili své životy, domovy a majetky, jak to vždycky bylo, je a bude přirozenou reakcí napadených. 

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír - obraz Gerarda ter Borcha - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír - obraz Gerarda ter BorchaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Všichni věděli z letité zkušenosti, že Švédové nejsou žádní osvoboditelé, a taky že to nejsou žádní beránci a lidumilové, nýbrž drsná a válkou rozběsněná kořistící a vraždící smečka bez jakýchkoli skrupulí. Z hlediska nějakého vyššího principu mravního bylo severským žoldnéřům dávno všechno jedno, na rozdíl od politiků, kteří jim udělovali rozkazy. Všechny ty čerstvé zprávy o tom, jak švédské regimenty surově vydrancovaly Malou Stranu a všechny lepší příbytky na levém břehu Vltavy, byly pro Pražany postačující výzvou k mobilizaci a srdnaté obraně. 

"Zatímco chudina, tato šedá zóna či mlčící většina obyvatel Prahy (samozřejmě nejen jí) byla ve své podstatě stejná před válkou jako po ní, pouze se vystřídaly generace, na špici pražské měšťanské společnosti se odehrála proměna skutečná - moci se chopila zbrusu nová politická garnitura. Zatímco podruhové, námezdní dělníci, tovaryši nebo drobní řemeslníci musili tiše a bezmocně přijmout masivní katolickou propagandu se všemi jejími procesími, kontrolovanými návštěvami kostela a ostatními projevy nadirigovaného souhlasu, aniž tím pro sebe získali víc než zachování skromné existence, otevřela se kariéristům a snaživcům mezi prominentními rodinami netušená cesta vzhůru - cesta k majetkům, úřadům, hodnostem a erbům. Stačilo chtít a projevit aktivitu. Schopnosti už byly méně důležité. Stačilo odsoudit minulost a přivítat zítřky. Stačilo odmítnout starou víru, litovat svých dřívějších pochybení a přihlásit se k víře nové. Oddanost habsburskému domu už tím byla jaksi sama sebou dostatečně vyjádřena." 

Ne, to není nějaká násilná aktualizace. Vůbec ne. Pouze: nic nového pod sluncem. Všechno tu už bylo. Něco i vícekrát. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas