6. června  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

467. schůzka: Zápas o dušičky

Těžko říct, jakým tendenčním zkreslením se to stalo, nicméně starší učebnice českého dějepisu vnukly zběžně orientovanému člověku představu, jako by katolictví samo o sobě bylo vůči jiným vyznáním mnohem nesnášenlivější než protestantství. Proto vnímáme dodnes proces rekatolizace jako přinejmenším cosi sporného.

V protikladu k této představě nám pak vize protestantských předků v čele s Komenským automaticky připadají lepší. To je ovšem zjednodušení. Musíme vědět a zaznamenat, že netolerance i násilné vnucování jediné víry (a to bez ohledu na názory a návrhy velikánů typu Komenského) patřily v 17. století k praxi nejenom katolické, ale stejnou měrou i protestantské. 

Výsledkem třicetileté války bylo (mimo jiné) i to, že obě strany přijaly starší doktrínu: "Koho vláda, toho víra." Byla prostě uplatněna zásada, která se principu tolerance vyloženě příčila. Neplatilo to jenom u nás. Stejně to vypadalo i v protestantských zemích, pouze s opačnými znaménky. Prostě na onou stranách byli poddaní přinuceni vyznávat náboženství svého vládce. Zdali to fungovalo dobře? Hodnocení se raději zdržíme, zdali dobře čili nic, ale: fungovalo to. Když se někdejší spojenec Habsburků, saský kurfiřt, obrátil na císaře Ferdinanda III. s přímluvou, aby byla v zemích Koruny české povolena svoboda vyznání alespoň pro luterány, mohl mu Ferdinand právem odpovědět, že kurfiřt ve svém luteránském Sasku také nestrpí katolické vyznání. 

A bylo vymalováno. Záležitost byla sprovozena ze světa. Oproti dřívější náboženské snášenlivosti představovalo povinné státní jednověří vážný krok zpět. Církevní obnovou se u nás prosadily a posléze stabilizovaly poměry, které zrcadlily výsledky třicetileté války a podmínky vestfálského míru. Sdíleli jsme prostě osud s tou půlkou Evropy, do níž nás mocnosti svými dohodami zarámovaly. Již tehdy jsme si měli tuto historickou zkušenost dobře zapamatovat. Mnohem méně by nás překvapilo, že se stejné aranžmá u nás později opakovalo - pouze v jiných kulisách. 

Ctěný čtenář nechť si udělá další závěry laskavě sám - je fakt, že se mu toto konstatování nemusí zrovna líbit... ostatně: ne vše, co se nalézá v tomto seriálu, se musí nutně zamlouvat všem. Ve století dvacátém jsme zažili analogickou situaci. Byly to velice podobné mocenské šachy, byť v jiném historickém kontextu. Na konci druhé světové války nás šachová partie odsoudila zůstat ve sféře sovětského vlivu, ve východní zóně rozdělené Evropy. Byla to tragédie, bylo to neštěstí, dá se to nazvat ještě jinými termíny, ale v žádném případě nešlo o nějakou smůlu, o náhodu, která si nás vybrala. Byla to logika reality (logika je citově neutrální pojem, ale slovo "realita" u nás načichlo v průběhu staletí jakýmsi podivným zápachem). 

Bedřich Bridel rozmlouvá se sedláky - obraz Jana Jiřího Heinsche - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bedřich Bridel rozmlouvá se sedláky - obraz Jana Jiřího HeinscheFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Do jaké míry byly země Koruny české v okamžiku historického zvratu skutečně evangelické? Provokující otázka. My jsme na čísla, vyjadřující poměr nekatolíků ke katolíkům, už několikrát narazili. Většinou se udává devět ku jedné. Na devět protestantů jeden nekatolík. Tento starý názor přejímala a stále ještě přejímá většina historické literatury. Podle něj se mělo devět desetin obyvatelstva předbělohorského českého státu hlásit k jedné z pěti hlavních evangelických církví nebo k některé z nekatolických náboženských sekt. Myslím, že by bylo na místě se s nimi seznámit. 

Takže: na našem území žili v době před Bílou horou čeští bratří, novoutrakvisté, staroutrakvisté, luteráni a kalvíni. To byly ty největší protestantské církve. Vedle nich u nás existovaly i menší radikální skupiny, které reprezentovaly takzvanou lidovou reformaci. Jmenujme z nich například mikulášence, habrovanské, těm zřejmě nejznámějším se říkalo novokřtěnci. Ve srovnání s okolní cizinou (ta byla většinou nábožensky monolitní) představoval předbělohorský český stát opravdovou výspu věroučné rozmanitosti a také relativní snášenlivosti. Vedle sebe a taky s katolíky tu existovala celá paleta vyznání. Stačilo si jenom z té nabídky vybrat. Když se na jednotlivé církve a sekty podíváme zblízka, nebyly mezi nimi rozdíly nějak propastné (s výjimkou katolíků). Jedním dechem je však třeba opakovat, že snášenlivost mezi evangelíky (i když na tehdejší dobu neobvyklá) měla hodně daleko k selance. Ve výkladu bible, ve věrouce a náboženské praxi totiž panovaly dílčí rozdíly, které vyvolávaly věčné, mnohdy dost tvrdé polemiky, vzájemné osočování, roztržky i nenávist. 

Rekatolizační kampaň saozřejmě nezačala až po bělohorském vítězství (nebo prohře, jak pro koho). S touto skutečností jsme poprvé vyrukovali už v době, kdy jsme se scházeli na schůzkách s pořadovým číslem o 160 dílů nižším než nyní - v době, kdy nastoupili Habsburci trvale na český trůn - a od těch časů jsme to opakovali vícekrát, což pozorní a nikoli pouze náhodní posluchači dozajista spolehlivě zaznamenali. Kampaň za opětné pokatoličtění českých zemí začala hned, byť nenápadně, s nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. 

Tato první, pozvolná a tichá fáze, trvala skoro sto let, od nástupu Habsburků do Bílé hory a ma jsme ji už vícekrát probírali. Poté následovala fáze druhá. Byla mnohem zlobnější a drsnější, charakterizovalo ji vyhnání protestantských stavů, kněží i učitelů, a provázely nemilosrdné majetkové konfiskace. Tato prudká rekatolizační vlna (trvala zhruba jedno desetiletí po Bílé hoře) se však vinou válečných událostí rozplynula do ztracena. Podařilo se sice vnutit katolictví stavům, královským městům, poddaným na církevních zbožích, nicméně venkovského obyvatelstva se kampaň zatím příliš nedotkla, protože do dominií feudálů jaksi nestačila dorazit. Tažení proti reformaci tedy uvízlo na půli cesty. Bylo odloženo na příznivější časy. A ty přišly. 

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír - obraz Gerarda ter Borcha - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír - obraz Gerarda ter BorchaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nikdo nedokázal ani zhruba odhadnout, jak dlouho ta válka bude ještě trvat. Stěží někdo přepokládal, že z ní bude válka třicetiletá, což znamenalo pro tehdejší lidi skoro nekonečno. Skončila až v polovině 17. století, čímž byly předchozí výsledky zápasu o lidské dušičky napolo ztraceny. Kacířství se znovu rozbujelo jako plevel na zahrádce, ale ještě víc se v obyvatelstvu (které strádalo jako nikdy předtím) uhnízdilo jakési otupělé bezvěrectví. Takže aby se začínalo znovu, po tom roce 1648. Bylo nutno odstartovat další, v pořadí třetí vlnu rekatolizace. "V ní lze pozorovat podobný průběh jako po Bílé hoře. Nejprve se prosadila rasantní praxe ´biče,´ poté mírnější metoda ´cukru´. Po drsném útoku na počátku byly násilné metody nahrazeny praxí přece jenom uvážlivější." 

Matematika jest sice vědním oborem poněkud vzdáleným vyprávění o historických dějích a osobnostech, leč někdy se jí nevyhneme ani na svých Toulkách naší minulostí. Podle tvrzení jezuitů byly po třicetileté válce (dlužno dodat "prý") byly u nás... tedy prý... stále dvě třetiny českého státu kacířské. Dá se takový údaj vůbec zkontrolovat, ověřit? Těžko, ale - mezi námi - zdá se to přehnané. Jako že jich tolik, heretiků jakýchsi, u nás nebylo? Zřejmě ne. Ale proč by to tedy jezuité tvrdili? Možná, že si zveličováním svého úkolu chtěli připsat nějakou tu zásluhu, nějaký ten bod navíc. Což má logiku. 

Oficiální statistika protireformační komise (zřízené roku 1651.) uváděla 200 000 kacířů. Z jakého počtu? Jednotlivé údaje se liší, ale nejčastěji vyskytuje číslovka... 800 000 obyvatel v českých zemích. Tedy možná čtvrtina. A z této čtvrtiny další čtvrtina (tedy nějakých 50 000 lidí) žila ve zvlášť zamořených krajích. Kteroupak část království infikovalo kacířství nejvíc? Královéhradecko, a hned po něm následovalo hornické Podkrušnohoří, sousedící s luteránským Saskem. "Poválečný zápas o dušičky začal poté, co odešly z Čech a z Moravy poslední švédské jednotky, tedy v roce 1650. V čele kampaně se ocitl nově jmenovaný generální vikář pražského arcibiskupství Don Juan (to ještě není celé jméno) - "Don Juan Caramuel z Lobkovic." 

Juan Caramuel z Lobkowitz - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Juan Caramuel z LobkowitzFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ano, česko-španělský teolog a matematik. Ujal se svého útoku se vší horlivostí a taky tvrdostí. Prosadil prováděcí nařízení k císařskému rekatolizačnímu reskriptu, což byl dokument plný zběsilých instrukcí, kterými byla uvolněna lavina násilí. "Don Caramuel požadoval, aby ti, kdož se do tří týdnů (později prodloužil termín do šesti týdnů) neobrátí ve víře, odešli okamžitě ze země." Poddaných se to přirozeně netýkalo. "Tvrdošíjní evangelíci nesměli na základě těchto pokynů provozovat živnosti, krámy a dílny jim měly být zavřeny," dokud by nezměkli. "Právě tak nesměli být oddáváni, pochováváni na vysvěcených místech a podobně." A žít mohli? "Caramuel doporučoval trestat je všemi způsoby včetně věznění, a dokonce tvrdil, že podle výroků nejučenějších teologů lze jinověrce bez výčitek svědomí věšet." 

Drsný jedinec. Na základě jeho propozic měli být těžkými pokutami postiženi všichni, kdož by tajně přechovávali nekatolické osoby. Byly stanoveny sazby. Sazby za ukrývání jinověrců. Kupříkladu za skrývání měšťana: pokuta 1000 zlatých. Za rytíře: 2000. Za příslušníka panského stavu: 3000 zlatých. To byly dost nepředstavitelné částky... Taky je mohl zaplatit jenom málokdo. Poddaným na venkově ordinoval Caramuel karabáč, věznění a vkládání vojska do statků i neposlušných vsí. Vrchnostenské úřady musely pravidelně zasílat hlášení, kolik poddaných přestoupilo, a za každého kacíře měly platit pokutu. Výkazy se začaly samozřejmě přikrašlovat. (To se v hlášeních všeho druhu dělá za všech režimů.) Nejlíp bylo oznámit, že na panství se už žádná osoba evangelického vyznání nevyskytuje. A byl pokoj. Bodejť. Taková hlášení vyšší úřady vítaly. Nekomplikovala jim práci. Všecky ta falšované údaje však dnes náramně ztěžují historikům práci. "Vinou Dona Caramuela se v českých zemích rozpoutalo poloviční peklo. Naštěstí trvalo jen krátce. Postihlo jenom některé oblasti, protože Caramuel nestačil svůj systém represí uplatit celoplošně." Ale co stihnul, tak to stálo za to. 

"Venkované, kterým válka vzala vše včetně jakékoli náboženské průpravy (tedy nikoli protestanté, ale lidé zcela bez víry) před misionáři vztekle vyplivovali hostie nebo je házeli psům, aby také ochutnali. Za to se vzápětí ocitli v trdlici nebo v šatlavě. Na Semilsku dal přičinlivý hejtman Defoursova panství před příchodem jezuitských misionářů uvěznit rychtáře a konšely všech třiadvaceti vsí, aby tak pro misii předem umetl cestu. Ostatní obyvatelé v počtu asi třinácti stovek se rozutekli. Na Opočensku se známý jezuita Adam Kravařský s několika pomocníky půl roku marně pokoušel mírumilovně přesvědčovat poddané. Když číše trpělivosti přetekla, byl povolán oddíl mušketýrů, kteří během několika hodin obrátili na víru 6000 kacířů. V Horní Dubici okresní hejtman kacíře jednoduše pochytal a pozavíral na tak dlouho, až dobrovolně rozpoznali jedinou pravou víru. Na Boleslavsku se rozuteklo 11 000 sedláků, protože se dozvěděli, že se v doprovodu dragounů blíží protireformační komise. Kdo nezmizel, u toho se dragouni ubytovali a rychle zařídili potřebné. V báňských městech na západní hranici Čech vyvolávaly misie hromadný útěk horníků přes hranice. V saském sousedství vznikaly desítky nových osad. Z Jáchymova uprchli 854 měšťané a havíři. Český Wiesenthal se prakticky vylidnil. V Božím Daru zůstalo z 66 domů obydlených jenom 18."  

Válka už skončila, ale zápas pokračoval. Zápas o dušičky. V tom zápase byly používány všelijaké prostředky. Velmi se u nás rozmohlo denunciantství. Pražské místodržitelství vypsalo odměny pro každého, kdo udá nějakého protestantského kazatele. Za stopu vedoucí k cíli se vyplácelo 50 zlatých na ruku, pokud někdo predikanta předal rovnou ramenu spravedlnosti, tak si vysloužil rovnou stovku zlatých. Podobně jako v dobách těsně po Bílé hoře, i teď se vyžadovalo, aby podezřelí lidé byli sledováni, "kdo k nim chodí, s nima mluví a jim psaní nebo cokolivěk dodává." (Udávání má u nás opravdu dlouhou a pěknou tradici. Na rozdíl od jiných chvályhodných tradic to však není nic, nač bychom měli být extra pyšní.) 

Princip zastrašování, se kterým přišel Don Caramuel, brzy odhalil své slabiny. Po dvou, třech letech výstřelků dvůr i církev tuto cestu odmítly, ba dokonce ji zakázaly. Protireformační komise prohlásila oficiálně už v roce 1654 české země za rekatolizované. A byly? Byly. Skutečně? Papírově ano. Tedy... podle úředních výkazů. Do těch se ovšem psalo leccos... Obyvatelstvo se navenek chovalo katolicky. Protože muselo. A jak se to poznalo? Hlavním a takřka jediným zjišťovaným kritériem náboženské příslušnosti bylo, zda se věřící jednou za rok - zpravidla o Velikonocích - dostavil ke zpovědi a ke svatému přijímání. Každý poddaný o tom musel své vrchnosti předat farářem podepsané potvrzení. 

Pietro Longhi: Zpověď - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pietro Longhi: ZpověďFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Když nahlídneme do dobových zpovědních seznamů, které se u jednotlivých vikariátů vedly od roku 1656, musíme nabýt dojmu, že zápas o dušičky spěl vskutku rychle k vítězství a už kolem roku 1670 byl prakticky dovršen. Stejně mi není zcela jasné, jak se to poznalo? Byla na to exaktní metoda. Metoda, jak poznat, zda ta či ona dušička má tu správnou kvalitou? Ovšem. Stačí, když se seznámíme se statistikou víry. I víra se dá měřit a vážit jako kupříkladu hmotnost ve fyzice? Ale ovšemže. Neuvěřitelné. Leč skutečné. Podle statistiky víry byly rozeznávány čtyři kategorie neboli čtyři stupně náboženské aktivity. Tak dobře. Za prvé: Kající se věřící. (Chodili ke zpovědi.) Za druhé? Nekající se. (Ti se kostelu vyhýbali.) Třetí, to už museli být... no samozřejmě: kacíři. (Můžeme nechat bez komentáře.) 

Mluvilo se ale o čtyřech kategoriích. Z koho sestávala ta čtvrtá? Z obrácených. Na víru pravou. Seznamy všech čtyř druhů vznikaly na základě hlášení farářů o výsledcích velikonočních zpovědí - respektive o účasti na nich. Již tehdy se sledovala účast. A já měl za to, že to je výdobytek minulého století. Kdepak, u nás se docházka pilně kontrolovala už před stovkami let. I když... no... o hodnověrnosti téhleté kontroly lze s úspěchem pochybovat. Jakpak to? Oni duchovní pastýři potřebovali osvědčit vlastní úspěchy, takže posílali hlášení vhodně upravená. Dokonce se občas vyskytli kněží, kteří si přivydělávali prodejem potvrzení o vykonané zpovědi. Ale to byly výjimky. 

Zpovědní seznamy kajících se byly možná poněkud přehnané, sotva však natolik, že by skutečnost úplně zkreslovaly. Zpovědní seznamy? A zachovaly se nějaké? Zachovalo se jich dost. Můžeme to uvést - kupříkladu na roce 1671... a na třech vikariátech: v Písku, v Jindřichově Hradci a ve Slaném: Zase statistika? A jaká! Statistika opravdovosti víry. Tak se na ni podíváme. Prosím, kategorie první, kající se: V Písku 18 000, v Jindřichově Hradci necelých 33 000, ve Slaném šest a půl. Kategorie číslo 2: nekající se: V Písku čtyři stovky, v Hradci 240, ve Slaném - pouhý jeden človíček. 

A máme tu kacíře. Kategorie třetí: V Písku a ve Slaném po jednom, v Jindřichově Hradci jich napočítali sedmatřicet. Zbývají nám obrácení... Ticho po pěšině. Nula, nula, nula. Tak vida... V roce 1671. již nebylo třeba nikoho obraceti na víru, kacíři skoro neexistovali, až na těch pár desítek v Jindřichově Hradci... téměř všichni poddaní chodili ukázněně ke zpovědi... no, v tom Písku by se mohli polepšit. Když nahlédneme pro kontrolu do přepečlivě vedených záznamů jezuitů, kteří se na zápase o dušičky podíleli rozhodujícím způsobem, objevíme obdobná překvapivá čísla. Za necelé čtvrtstoletí po skončení třicetileté války už v českém státě existovala ložiska protestantství jenom ojediněle. Kacířství se ocitlo na ústupu. Naše země se alespoň navenek jevily jako jednoznačně katolické. Ale... 

Do jaké míry povinné státní náboženství tenkrát zapustilo opravdu kořeny i do lidských duší? To se asi nikdy nedozvíme. Tím se žádná statistika nezabývala. Leccos však nasvědčuje tomu, že zprvu formálně osvědčované katolictví v našich zemích v další generaci zvroucnělo a stalo se bez nadsázky a taky bez ironie opravdovým. 

"Nemůžeme si představovat, že by rekatolizace u nás zvítězila především a snad dokonce výhradně násilím. Na druhé straně nelze předstírat, že násilí neexistovalo. Nicméně přesvědčování evangelíků se v daleko podstatnější míře odehrávalo prostřednictvím, drobné, trpělivé misijní práce řeholníků, přicházelo z kazatelen v mysticky podmanivé atmosféře nových barokních chrámů, tak odlišných od chudých a prostých svatostánků protestantských. Působivé slavnostní mše, ohromující procesí, poutě do nových kultovních míst, výtečná úroveň jezuitských i piaristických škol všech stupňů, barokní pompa, do níž se nyní víra oděla, to vše v nečekaném souzvuku doléhalo na malého člověka jako pohlcující hlas varhan. Vše se zdálo nové, krásné a proto i přesvědčivé." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas