4. července  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

471. schůzka: Kříž proti půlměsíci

Bitva o Vídeň 1683 na obraze Franze Geffelse - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva o Vídeň 1683 na obraze Franze GeffelseFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sotva oschly podpisy na mírové vestfálské dohodě, sotva opustily poslední švédské posádky svá ležení na Moravě a v Čechách, ukázalo se, jak slabá je diplomacie, když nedokáže překlenout staré nepřátelství mezi francouzskými Bourbony a španělskými a rakouskými Habsburky.

Nedlouho poté, co se zbraně rozezněly na jihu a jihozápadu Evropy, ozvaly se i ze severu. Do Polska vpadli Švédové a i Vídeň po nějakém tom váhání tam vojensky vtrhla - hrozilo jí totiž, že se ten požár pod záminkou obnovení náboženských svobod přenese ve velkém na Moravu a do Čech. Počínání ambiciózního Švédska sledovalo žárlivě Dánsko, Nizozemí, Braniborsko a Rusko a pro jistotu mu vyhlásily válku. Švédové to raději vzdali a jejich územní výboje byly prakticky zlikvidovány. 

Portrét Raimonda Montecuccoliho (uživatel Pappenheim) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Portrét Raimonda Montecuccoliho (uživatel Pappenheim)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Konečně mohl být mír a klid zbraní. Mohl. Ale nebyl. Jen co se podařilo zažehnat nebezpečí ze severu, ocitla se podunajská monarchie Habsburků v ohrožení, které tentokrát přicházelo od východu. Roku 1663. se dala na pochod obrovitá armáda osmanských Turků a jejich spojenců - to byli tatarští a kozáčtí jezdci. Soudobé zprávy jako obvykle přeháněly, ale tentokrát nebyly daleko od pravdy, když tvrdily, že muslimská lavina měla 200 000 hlav (na rozdíl od císařských ozbrojených sil pod vedením Raimunda Montecuccoliho, který dokázal postavit pouhých 30 000 vojáků). Za takové převahy bylo tažení pro Turky doslova procházkou. Aniž naráželi na větší odpor, dorazili Turci k Budínu, u Ostřihomi překročili Dunaj a vrhli se pak na severozápad, na Nové Zámky, čili na nejpevnější, současně však neuralgický bod habsburské obranné linie. Po krátkém obléhání se tříapůltisícová posádka vzdala přesile. Císařští se sice pokusili o záchranný výpad ze Žitného ostrova, ale na situaci to už nic nezměnilo. 

Nové Zámky, to byla nejdůležitější pevnost v Uhrách, do kterých tenkrát patřilo i Slovensko. Tvořila jakousi šesticípou hvězdou s mohutnými bastiony v rozích a s vodním příkopem. Vznikla už ve druhé polovině 16. století na místě čtyř vypálených vesnic. Když padla do tureckých rukou, začal vídeňský dvůr urychleně organizovat stavbu nové náhradní pevnosti, umístěné hlouběji ve vnitrozemí, nedaleko Trnavy. Vznikla barokní kopie ztracené garnizony - Leopoldov (jenom co ji ohromnými náklady dostavěli, přestala být důležitá, protože Turci byli z území Slovenska definitivně vytlačeni.) 

Když osmanská vojska vpadla na Slovenko, nic je nezastavilo, jejich hordy se vevalily na Moravu, pronikly až k Brnu a Olomouci a také do Slezska. Ta pohroma připomínala útok kobylek. Turci všude kořistili a zanechávali po sobě hotovou spoušť. Podle dobových kronik (doufejme, že přehánějících), zavlekli tenkrát Turci do otroctví na 150 000 lidí. Na šarvátky s Turky, dennodenně se odehrávajícími ve východním a jihovýchodním pohraničí, si už habsburská říše dávno zvykla. Ani zápas s Portou o rozhodující vliv v Sedmihradsku (což bylo vévodství v Transsylvánii, na území dnešního Rumunska) nebyl žádnou novinkou. Zato náhlý masivní vpád armád s muslimským půlměsícem na korouhvích, útok znamenající smrtelnou hrozbu, se už nejméně půlstoletí nedostavil. 

Pevnost Nové Zámky - Foto: Péter Pogány, Wikipedia, public domain - volné dílo

Pevnost Nové ZámkyFoto: Péter Pogány, Wikipedia, public domain - volné dílo

Stalo se však cosi zcela nečekaného. Turci byli svou kořistí natolik opojeni, že se nevěnovali ničemu jinému než intenzivnímu drancování (což se přiházívá prakticky v každé válce, bohužel), jenže Turky pro tom drancování zaskočila koncem roku 1633 nečekaná zima (i to se stává - roční období se nestřídají podle přesného plánu). Aby úplně nezmrzli, stáhli se Turci do oblasti Balatonu, kde mínili přečkat, až zas přijde jaro a kampaň bude moci pokračovat. V boji nastala přestávka, a tu přestávka lépe využila habsburská strana. Akutní pocit ohrožení z východu zmobilizoval k dočasné solidaritě snad půlku jinak rozhádané Evropy: papež Inocenc poslal peníze, četná německá knížata poskytla císaři pomocné sbory, pětitisícovou jednotku postavila v boji s pohany i jinak nepřátelská Francie, a na jaře roku 1664 se drama na frontě začalo odvíjet v docela jiné režii, v režii křesťanské koalice. 

Ústřední válčiště se soustředěným tlakem spojenců nejprve přesunulo ze Slovenska na jih, do středních Uher. U tam, u svatého Gottharda na řece Rábu, se po sérii dílčích bitev odehrála rozhodující řež, ve které se vyznamenaly i české oddíly. 1. srpna roku 1664 zde generál Montecuccoli zahnal Turky na útěk. Vítězství ale vyčerpalo poslední císařské síly, takže císařští už Turky nepronásledovali, ti v poklidu vyklidili bojiště, odpoutali se od nepřítele a odtáhli do bezpečí. 

Bylo to vskutku poněkud podivné vítězství. A ještě podivnější mír, který po něm následoval. Byl uzavřen na dvacet let, přičemž Turci zůstali pány všech nedávno zabraných slovenských i uherských pevností včetně strategicky důležitých Nových Zámků. Jejich tažení sice skončilo nezdarem, z té porážky však vyšli beztrestně. Pomalu jako vítězové. Po svatém Gotthardu zůstalo jejich panství na další dvě desetiletí neotřeseno, ba dokonce dosáhlo vůbec největšího územního rozsahu. 

"Už je to stereotypní: zbraně ani nestačily vychladnout a dostavil se nový turecký úder z východu. Na jaře roku 1683. (na Slovensku zrovna vrcholilo povstání Thökölyho kuruců) vpadl do Uher mohutná armáda velkovezíra Kary Mustafy, aby se pokusila uskutečnit to, co nedokázala před dvaceti lety - dobýt Vídeň. V mnohem horší a riskantnější podobě se opakovala situace z roku 1663. Rozdíl byl jen v tom, že turecké hordy tentokrát vyvinuly veškerý tlak přímo na hlavní město habsburské říše. Početně slabší pluky Karla Lotrinského dokázaly ofenzívu protivníka pouze zpomalit."  

Bítva o Vídeň - Foto: Leonhard Loschge, Wikipedia, public domain - volné dílo

Bítva o VídeňFoto: Leonhard Loschge, Wikipedia, public domain - volné dílo

Tady už šla veškerá legrace stranou - pokud ovšem někdy provázela turecké vpády nějaká legrace... Nikdy je neprovázela. Ani teď ne. U Bělehradu dosáhla Mustafova armáda maximálního počtu, a tak už se jenom valila jako protiproud tekoucí po březích Dunaje. Na Dunaji leží proti proudu Budín... pak Prešpurk... no a potom už je na řadě Vídeň. Vídeňský dvůr v opravdové panice uprchl do horních Rakous. A byla půlka července toho roku 1683... a Turci stáli před branami Vídně. Tak daleko se nepřítel nikdy předtím nedostal. Tak daleko se dostal pouze za stavovského povstání velitel dělostřelců Kryštof Harant z Polžic, když nechal ostřeloval vídeňský hrad Hofburk a Ferdinand II. v něm nestačil uskakovat před koulemi. 

Ve Vídni nastaly chvíle hrozného strachu. Ve městě odkázaném na pomoc zvenčí brzy propukl hladomor a taky tyfus. Nejvíce ohrožené země (a těmi bylo habsburské soustátí, Polsko, Benátsko a část říšských zemí), se daly dohromady a založily Svatou ligu. Jejím účelem bylo přispět si vzájemně na pomoc všemi dostupnými silami. "Dva měsíce už byla Vídeň obležena, když k městu konečně dorazili spojené sbory německých knížat a armáda polského krále Jana Sobieského, který se nad jednotkami určenými k vyproštění Vídně ujal vrchního velení."  

A přišel den 12. září 1683. Osudové datum pro Vídeň. Čímpak vešel do historie ten den... co to vlastně bylo za den?... 12. 9. 1683: neděle. Tu neděli byla Vídeň zachráněna před zničením. Nic jiného by ji totiž nečekalo. Rakouská a spojenecká vojska zaujala postavení na vrchu Kahlenberku. Dohromady měla 35 000 mužů. Trochu málo na boj. Však taky se do něj raději nepouštěla. Ale jejich posláním byl přece boj... Teď to byl leda boj o čas. Vraťme se tedy (proti proudu oné řeky času) o dva měsíce nazpět. Píše se 8. červenec a nám se naskýtá pohled z vídeňských hradeb, jak nám jej nabízí historik Jiří Fiedler v knize Slavné bitvy naší historie: 

"Večer 8. července stál nově jmenovaný velitel vídeňské vojenské posádky, polní zbrojmistr Arnošt Rüdiger hrabě ze Starhemberka na hradbách a sledoval ohnivé moře, obklopující město všude kolem dokola. Popelem musela lehnout všechna vídeňská předměstí, kostely, kláštery a hospodářské usedlosti vně hradeb, aby děla obránců neměla zakrytý výhled i výstřel. Necelý týden zbýval na poslední opravy a zpevnění ravelinů a bastionů, obepínajícím kamenným a hliněným pásem celé město. Na hradbách stálo asi 11 000 vojáků a 5000 dobrovolníků, do všech stran otevíralo jícny na 300 děl."  

Vídeň byla velké město. Hlavní město. Samozřejmě opevněné. Dobře opevněné. A dobývání takových dobře opevněných měst není zrovna snadnou záležitostí. Ani pro dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu.Tak tedy jak na to? Nabízely se v podstatě dvě možnosti: přímý útok, anebo? Vyhladovění. Čas pracoval ve prospěch obležených - proto nemohla být Vídeň vyhladověna a musela vzdorovat dělostřeleckému bombardování i lavinovým útokům nepřítele na své hradby. Největší nebezpečí pro obléhané představovaly nezvládnutelné požáry. Boj proti nim byl stejně důležitý jak boj na hradbách - jenomže o to těžší, že plně padal na civilní obyvatelstvo, v nemalé míře ženy i odrostlejší děti. 

Pro obléhanou Vídeň se stal obrovským štěstím, že v čele civilní správy a tím pádem i v čele improvizovaných hasičských sborů stál český válečník, polní podmaršálek Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Jaký to historický paradox: Kašpar Kaplíř byl vnuk starého rytíře, popraveného spolu s dalšími 26 českými pány na Staroměstském náměstí... Teď bojoval za Habsburky, kterýžto rod asi neměl zrovna v horoucí lásce, ale ono nyní bylo mnohem důležitější to, že se postavil proti Turkům. Jistě si dokázal dobře představit, co by čekalo české země, kdyby hlavní město monarchie padlo do rukou Osmanů. 

Jan III. Sobieski v bitvě o Vídeň - obraz Jerzy Siemiginowski-Eleutera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan III. Sobieski v bitvě o Vídeň - obraz Jerzy Siemiginowski-EleuteraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Další týden v tom horkém červenci roku 1683: před Vídní se objevují Tataři. Jejich oddíly zapálily řadu osad v nejbližším okolí. Pokud se obyvatelé neuchýlili do bezpečí, Tataři je zmasakrovali. S hlavními silami dorazil i sám Kara Mustafa. Oblehl město a okamžitě přistoupil ke stavbě dělostřeleckých baterií. Začalo se pracovat na podkopech. Seshora bránili Vídeň lidé ze Starhemberkova pluku. Jak si vedli? Přímo skvěle. I když padli dva velící důstojníci a pluk málem ztratil i svého majitele-plukovníka... i když z mužstva zbyla sotva polovina, zůstalo před jeho obranným úsekem ležet na 50 000 pobitých a zasypaných Turků. Čísla docela srovnatelná i s válečnými jatkami 20. století (a to je co říct). 

"Divy statečnosti," píše se v oficiálních dějinách císařsko-královské armády: "Divy statečnosti vykonal pluk při uhájení tohoto oddílu ustavičně dobývaného a heroické výkony tyto překonala, možno-li, bezpříkladná statečnost a tuhá vytrvalost, jakou dokázala malá posádka hradního ravelinu po tom, když po dvaceti jednom dni nejzuřivějších útoků pod- i nadzemních o krok necouvla." Přeskočíme-li pár set let, je pozoruhodné, že tomuto pluku příslušel v 19. století doplňovací obvod na severní Moravě a na jeho plukovní zástavě se skvěla stuha s českým nápisem: "Držte se, Hanáci!" 

Bylo to takové peklo na zemi, tenkrát u té Vídně. Desítky dělostřeleckých soubojů, podkopů a protipodkopů, ztečí a protiztečí, výpadů a uhašených požárů. Během 60 dnů obležení zahynulo na 5000 vojáků a 25 000 Vídeňanů. Kosily je nejen zbraně, ale (jak jsme si už řekli) taky hlad a epidemie. Řady obránců prořídly a některé úseky hradeb se proměnily v beztvarou změť trosek. A co turecké ztráty? Turci pozbyli na 100 000 bojovníků za dva měsíce, ale: stále to bylo pouhých 40% jejich celkového počtu. Na mysli neklesal (jako snad jediný) Kašpar Kaplíř, který namísto zraněného Starhemberka vedl poslední tři týdny obranu města. Počet raket odpalovaných z věže chrámu svatého Štěpána stále stoupal. Vídeň volala zoufale o pomoc.  

"Evropa, jakkoli rozeštvaná, ani tentokrát nenechala Habsburky na holičkách. Ze všech sousedních zemí směřovaly do Rakous pomocné sbory. Dokonce ani francouzský král, zapřísáhlý nepřítel Habsburků, nebránil dobrovolníkům ze svých zemí v odchodu do války proti Turkům. A u Krakova se shromažďovala polská armáda vedená jedním z největších ´turkobijců´ Janem Třetím Sobieským. Císařský vojevůdce, maršál Karel Leopold Lotrinský, nemohl riskovat bitvu s osmkrát silnějším protivníkem." 

Takže bylo správné, že vystavil Vídeň tureckému obléhání... Bylo to jedině možné. Po jednom a půl století vídeňské hradby a zejména lidé na nich znovu dokázali, že umějí čelit osmanské hrozbě do posledního dechu. "7. září večer se nad kopcem Kahlenberkem pětkrát zablesklo a obránci si mohli vydechnout," dočítáme se opět v knize Slavné bitvy naší historie, v níž vídeňskou kapitolu o roce 1683 napsal Jiří Fiedler. "Vyprošťovací vojska už byla nablízku. Trvalo však ještě pět dní, než se na severozápadních vrcholcích v blízkosti Vídně shromáždilo celkem 75 000 mužů, vedených lotrinským vévodou Karlem Leopoldem a polským králem Janem III. Sobieským a bádenským markrabětem Ludvíkem Vilémem. Velkovezír Kara Mustafa proti nim poslal přes 100 000 janičářů a spahiů." 

Janičáři - to byla turecká pěchota, složená z poturčených balkánských i jiných Slovanů, proslulá udatností až fanatickou, a také krutostí. Spahiové, to byla v tureckém vojsku rovněž elita, ale jezdecká. "Zbytek vojska se ještě jednou zuřivě obořil na vídeňské chatrné hradby. Turci jsou si dobře vědomi unikající šance a pohrdají vlastními životy. Císařská pěchota jich ve svých polních opevněních kosí celé stovky dobře mířenými salvami z mušket. Také císařské dělostřelectvo na Kahlenberku odvádí dobrou práci. Ve stejné době útočí na dalších frontách Poláci a říšská vojska. Turci však dokazují, že se dovedou bránit stejně dobře jako umějí útočit."  

A jsme zpátky tam, kde jsme se už jednou ocitli: je neděle 12. září 1683. Od ranních hodin nese císařská armáda hlavní tíhu boje, teď však vyráží přímo doprostřed turecké bitevní sestavy. Je to střetnutí urputné, nelítostné, tvrdé, osmanské armády se zmocňuje panika. Trvá to celý zbytek dne, až hluboko do tmy. S výsledkem? Jak to dopadlo? Turci - nakonec nevydrželi. Dali se na útěk. Byli na něj obráceni způsobem tak rozhodným, že nechali uprostřed noci celé své polní ležení se zbraněmi a proviantem vítězi Janu Sobieskému. Kromě toho zůstává na bojišti kolem třiceti tisíc raněných... ti tam leží promíseni mezi asi deseti tisíci mrtvými. 

Ostatní prchají, utíkají, nezastavují se... pryč od vídeňských hradeb, na jih, pronásledováni polských jezdectvem. Už se nedočkají přeměny vídeňského dómu svatého Štěpána v mešitu tak, jak to měli naplánováno. Papež Inocenc XI. krátce nato nařídí slavit den 12. září jako svátek Jména Panny Marie. Na kaplířovských panstvích se nebude příští léta ve stejný den chodit na robotu. "Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic zemře roku 1686. O rok později (bude to také 12. září) rozdrtí vídeňští vítězové Karel Leopold Lotrinský a Ludvík Vilém Bádenský osmanské vojsko v bitvě u Moháče." A český a uherský král Ludvík Jagellonský bude pomstěn. 

Císař Leopold I. - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Císař Leopold I.Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Oslavovalo se, vzdávaly se pocty, konaly se slavnostní přehlídky a psaly se oslavné hymny a servilní pajány. Tak si aspoň té popularity vítězové od Vídně užili. Nakonec si ji zasloužili. Ono u té Vídně šlo prakticky o všechno. Něco málo z odlesku vskutku na skutečné vojevůdce padlo, ale tu nejlepší smetanu slízl císař a král Leopold I. Copak... on si taky zabojoval? Ne. On v té době ve Vídni vůbec nebyl. A kde teda byl? Už to tu padlo. V horních Rakousích. Konkrétně v Linci. Leopold uměl výborně prchat. Vyzkoušel si to už koncem roku 1679. Před kým prchal? Nikoli před kým, ale před čím. Tak před čím? Před morem. Vzal to i s celým vídeňským dvorem z Rakouska do Čech. Praha se dočasně stala opět jednou sídelním městem panovníka. 

Češi už mnohokrát předtím co nejuctivěji zvali Leopolda alespoň na zemské sněmy, teď se mohli doslova přetrhnout, aby Habsburkovi udělali, co mu na očích vidí. Pro císaře se pořádaly taneční slavnosti, které měl tak rád, při mších ve Svatovítském chrámu se hrály skladby, které Leopold sám složil, v oboře letohrádku Hvězda se konaly časté hony, a aby se Leopold mohl radovat z bohatých pohodlných úlovků, svážela se do obory zvěř z revírů celých Čech, hlavně teda lišky, jezevci a vlci. 

"Přesto se Češi tenkrát císaři nezavděčili, naopak - začal jich mít po několika měsících plné zuby. Šlechta mu připadala obhroublá, neotesaná, venkovská. A poddaní? V bláhovém domnění, že císař je dobroděj a lidumil, u kterého naleznou v poslední instanci zastání, zavalili ho poddaní prosebnými listy a stížnostmi na vrchnost. Před lavinou petic, jimiž ´obtížný selský hmyz´ rušil panovníkovo pohodlí, se císař ubránil posléze dekretem zakazujícím, aby se obraceli přímo na něho." 

A byl klid. Nebyl. Lidi se začali bouřit, na různých místech - asi tak na sto padesáti - propukly drobné či větší selské rebelie. Bylo třeba, aby zasáhlo vojsko, protože selské tlupy s cepy a vidlemi táhly od vsi ke vsi, vrhaly se na zámky vesměs opuštěné a plenily je. Několik zámků (hlavně ve východních Čechách a při lužických a slezských hranicích) bylo dokonce vypáleno. No... ale zvládlo se to... a byl zase pokoj. Nebyl. Dostavila se další pohroma, před kterou císař už předtím utíkal z Vídně? Epidemie. Mor. Z Uher a Rakous se přehoupl do Čech, a k hrůze panovníka začali lidé umírat i v Praze. Pak se infikoval císařův kočí a dvůr i s mohutnou, snad osmitisícovou suitou panstva v panice prchal dál, nejdříve do Brandýsa nad Labem, pak do Pardubic. 

Když se s podzimem 1680 mohl Leopold konečně vrátit do Vídně, kde mezitím epidemie ustala, byl rád, že to má za sebou. Ale pak si to prchání, které tak dobře uměl, ještě zopakoval, ne? Ano, to zase utíkal před Turky. I s celou rodinou. Když se pak do osvobozeného hlavního města vracel, tak ho nevítaly nadšené davy, nýbrž mrazivé ticho - a do toho ticha padaly i nadávky... do zrádců a do zbabělců. Přesto to byl on, kdo se zapsal do historie jako hrdina a zachránce Evropy před jejím postrachem, totiž Turky. Tak už to někdy bývá. Teprve "potomstvo splatí každému zásluhy, jež mu náleží." Řekl historik Publius Cornelius Tacitus. A měl pravdu. 


Zobrazit místo 471 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas