476. schůzka: Rváč

14. prosinec 2020

Scházíme se opět nad českou historií, abychom nad ní chvilku popřemýšleli a vyvodili z ní potřebné naučení pro přítomnost. Neboť jedině takové zkoumání dávno minulých dějů a úlohy jejich protagonistů má smysl, míříme-li jím do současnosti. Už před dvěma tisícovkami let, když Titus Livius rozhodl, že napíše dějiny Říma od založení města, zamýšlel se nad tím, co jsou dějiny a jestli má vůbec smysl je vypisovat.

A došel k závěru, že „poznávání historie je prospěšné a užitečné, protože se tak člověk dívá na doklady dobrého a špatného příkladu, jako by byly na význačném pomníku vystaveny. Odtud si každý vybírej pro sebe i svoji obec, co bys měl napodobit, odtud po-znávej činy ošklivé počátkem, ošklivé koncem a jak by ses jim měl vyhnout.“

Jakéhosi podobného naučení se budeme snažit dobrat i dnes. Na základě zkoumání jednoho lidského života. Patřil malíři Karlu Škrétovi.

Tradice českého malířství sahají sice až do doby románské, ale zlatým věkem tohoto umění můžeme nazvat teprve dobu Karla IV. Tento přítel a mecenáš umění umožnil také malířství, aby vydalo v naší zemi nejkrásnější květy, ať již máme na mysli cizích umělců, jako byli Tomáš z Modeny a Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, nebo domácího mistra Theodorika či mistra Třeboňského. Podobný ráz mělo v našich zemích i malířství renesanční. Tehdy na pražském dvoře Habsburků se uplatnili především vlašští, nizozemští a němečtí mistři. Proto nás naplňuje hrdostí, že uprostřed 17. století vstupuje v našich zemích domácí umělec, který spoluzaložil tradici novodobého českého malířství. Byl to Karel Škréta Šotnovský ze Závořic, který spolu s Václavem Hollarem (o pár let starším), vytvořil skvělou dvojici českého malířského Parnasu.

Škrétové nebyli jenom tak leckdo. Patřil jim predikát vladyků, říkali si „Šotnovští ze Závořic.“ Svým vladyctvím se však nemohli chlubit nějak moc dlouho: získali je (podobně jako mnozí jiní měšťané s těmi či oněmi zásluhami) teprve v druhé polovině 16. století. Byli usedlí v Praze a také v Kutné Hoře, nikoli však odjakživa: připutovali sem z jižních Čech, z Olešnice, nacházející se kdysi mezi Bechyní a Týnem nad Vltavou. Dědeček našeho malíře Karla (jmenoval se Jan) obdržel roku 1559. měšťanské právo na Starém Městě pražském. Jeho obor bylo mlynářství. Kromě toho to však byl taky obratný podnikavý obchodník. Provozoval (dnes bychom mohli říct) zahraniční obchod, protože jezdil do Rakous, do Polska a do Uher.

Díky své šikovnosti se dozajista domohl nějakého toho jmění – tentokrát to šlo docela poctivě. Nebylo divu, že mu Maxmilián II. udělil po jedenácti letech let pobytu v Praze vladycký titul. Jeho jmění bylo (jak už bylo řečeno) nemalé, a to se promítlo i do kariéry jeho synů, kteří většinou byli královskými úředníky (v dobách, kdy slovo úředník ještě vyjadřovalo vážený stav). Malířův otec (jmenoval se Konrád) byl úředníkem české stavovské komory. Jeho bratr a malířův strýc (jménem Daniel) zosobňoval nejvíc prudký společenský vzestup rodiny. Dotáhl to na místo sekretáře české komory, to ale není všecko. Byl i jedním z obhájců neboli defensorů víry. Za stavovského povstání ho dokonce zvolili do sboru třiceti direktorů království. Byl tedy (svým způsobem) členem vlády. Po Bílé hoře na to samozřejmě doplatil. Jelikož však měl přece jenom víc prozíravosti než četní jeho kolegové, nečekal na represe a raději emigroval.

Škrétovo vzdělání

Pomalu však je na čase přivést Karla na svět. Stalo se tak roku 1610. v domě U černého jelena v Týnské uličce na Starém Města pražském. Záhy ztratil otce a o dorůstajícího chlapce pečovali jeho strýcové, otcovi bratří. Dostalo se mu znamenitého vzdělání v Týnské škole, a to nejen ve vědomostech obecných, nýbrž i v hudbě, jízdě na koni, šermu a v jiných tělesných cvičeních, neboť jsa za svých mladých let povahy velmi prudké a snadno vznětlivé, mstil každou pohanu své cti krví svého soka.

Vyloženě sportovní typ. Byť s disciplínou poněkud na štíru. Však s ní měl ve svém životě dost problémů. O štětci v ruce ovšem ještě ani jedna zmínka nepadla, a nyní je právě čas, aby padla. Musí padnout, protože jeho talent se projevil už v dětství. Není známo, kdo byl jeho prvním učitelem, nevíme ani, jestli se umění kreslířskému a malířskému učil v Praze nebo v Kutné Hoře. Mezi učedníky cechovních malířů se jeho jméno nevyskytuje, nejspíš se učil u některého z dvorských umělců. Hodně mu asi pomohla spolupráce s Jiljím Sadelerem, výborným rytcem nizozemského původu, který působil u Rudolfova dvora. Tam se zřejmě seznámil s Václavem Hollarem. Jisté je pouze to, že po Bílé hoře spolu se svou matkou sourozenci emigroval, jsou o nich zprávy ze saského Freiberku, jednoho z velkých středisek českých utečenců. Ten ještě před pár lety kvetl díky svým stříbrným dolům a značnému bohatství, za třicetileté války však jeho blahobyt poklesl, město neustále trpělo odněkud někam mašírujícími vojsky. Karlovi se tu proto moc nelíbilo, dlouho se zde nezdržel, sotva rok nebo dva. Pak se vydal do Itálie – tam už zůstal podstatně delší dobu. Pilně studoval tamní mistry a zdokonaloval se.

Škréta byl ovšem protestantského vyznání. Tedy původně. Jako protestant by ale do katolické Itálie neutíkal. Tam by si moc nepomohl... On tam však neutekl kvůli víře, nýbrž kvůli malířství.

„Karla Škrétu, provázeného několika krajany, vedla cesta nejdříve do Benátek. Odkud se po tříletém pobytu vydal do Bologne a Florencie. Všude se obíral pracemi nejrozmanitějších italských mistrů, s nejedním z nich se též osobně seznámil, a slavný Guido Reni se s ním spřátelil. Leč všechny tyto zkušenosti nestačily lačnému duchu Škrétovu, který toužil z vlastního názoru seznat velkolepé umělecké poklady, od věků nashromážděné v Římě. S tlukoucím srdcem vstupovali roku 1634. Škréta i jeho přítel Vilém Baur, nadaný malíř a obratný rytec, do Věčného města. Mladý kněz umění měl se tam čemu podivovat – tu díla velebné krásy, vytvořená mistra minulého (tedy 16. století), tu zase prostá jednoduchost umění starověkého vábily jeho zrak, jindy zase plody slovesného umění vlašského a starořímské-ho byly mu pochoutkou ve chvílích odpočinku. Škréta vrhl se celou svou bytostí do tohoto uměleckého proudu – nepřilnul sice bezvýhradně k žádné z tehdejších uměleckých škol italských, ale dovedl je všecky napodobovati tak zdařile, že byl později nejeden jeho obraz pokládán omylem za dílo původu italského.“ Historik dr. Jaroslav Kosina líčí Škrétovy umělecké osudy nadmíru emotivně, ale má pravdu.

Sám sebe našel až v Itálii

Karel Škréta našel v Itálii sám sebe. Ostatně nebyl v Evropě jediný. Stejně zkušenost měl například Rubens, Poussin a Elsheimer – ti všichni vděčili svým italským zkušenostem za to, že dosáhli vyššího stupně uměleckého poznání. Že se Škréta učil na všech stranách, bylo pochopitelné u cizince, který přišel do styku s velikou a bohatou italskou malířskou kulturou. Jednou však muselo jednostranné učení ustoupit.

Kdy se narodil skutečný malíř Škréta? Nejspíš v Benátkách. Byl pořád ještě mladý (nebylo mu ani pětadvacet let), ale už se zapsal do povědomí veřejností jako vynikající portrétista. O tom svědčí i verše na podobizně Karla Škréty. Tu namaloval známý Benátčan Tinelli, zatímco verše jsou od jiného malíře, jmenoval se Berardelli, a tento kolega oslavuje jednak malíře Tinelliho, jednak prozrazuje, že Škréta nebyl v Benátkách žádný nýmand, že to byl docela úspěšný portrétista. Tedy: nejenom portrétista. V Římě se dostal do společnosti zaalpských malířů, to znamená Němců, Nizozemců, Vlámů. Čechů tam kromě Škréty asi moc nebylo... Mezi nimi se rychle zabydlel a zřejmě získal proslulost jistého specifického druhu. Začali mu tam říkat Slagwaart... nebo taky Espadron. Což by nejlíp odpovídalo českému slovu Rváč. On se Škréta zřejmě pral – něco na svém vrubu mít musel. Jestli byl opravdu rytířem bez bázně a hany, na kterého se nikdo nesměl křivě podívat, to nevíme. Třeba to taky mohla být narážka na některou neslavnou epizodu jeho pohnutého života.

V Římě studoval Škréta hlavně Raffaela a ještě víc Caravaggia (mimochodem: ten by si Škrétovu přezdívku zasloužil plnějším právem). Byla to zkrátka doba nejenom prvního uměleckého rozmachu, ale i častých šarvátek, půtek a soubojů, často velmi krvavých. „Vleklý spor s královskou komorou o zkonfiskované jmění doma ho přiměl, aby se někdy po roce 1634. vrátil přes Salcburk do vlasti, a tady – podle slov jeho přítele Sandrarta – vysypal plody svého rohu hojnosti a smyl špínu z tváře malířství, které ustrnulo hluboko v bahně největšího nepochopení.“

Zpět doma i s cennými poklady

Takže byl zase doma. To ovšem znamená, že musel být katolík. Bezpochyby. Stal se jím proto, aby dostal nazpátek zabavený majetek. Ještě jednou se vydává za hranice, do Saska, kde kreslí pro mědirytiny některé členy panovnické rodiny, kurfiřta, jeho manželky a synů, ale už roku 1638 je v Praze, kde zůstane až do své smrti. Co si s sebou domů přivezl? Jenom to, co měl v hlavě, v srdci, v ruce, která držela štětec – tedy své umění? Ne, bylo toho víc. Především bohatá knihovna, potom sbírka nejrůznějších starožitností a hromada rytin. Pořídil si a domů nechal dovézt velké množství voskových a sádrových odlitků soch a jiných předmětů uměleckých – starověkých i novějších.

Jenomže nebylo jisté, jestli se jejich majitel se všemi předměty, které ho obklopovaly, nevrátí zpátky do Itálie. Když zemřel slavný mistr Guido Reni, ozvala se s nabídkou umělecká akademie v Bologni. S čím přišla? S profesurou a spolu ní řízení celého ústavu. To se nedalo nepřijmout. Kupodivu dalo. Karel Škréta (stal se mezitím staroměstským měšťanem) tu lákavou nabídku odmítl. Chtěl zůstal doma. Od katolické církve (ba i od samotného císaře Ferdinanda III.) byl zahrnován tolikerými zakázkami, že mu sotva stačil všechen jeho čas, i když pracoval stejně rychle jako dobře.

„Na několik neděl byl však v roce 1648. vytržen z práce vpádem Švédů na Hradčany a Malou Stranu. Nechal doma mladou manželku Veroniku, dceru malostranského souseda, a sám pospíšil do svobodných kompanií, které se při skrovném počtu vojenské posádky v Praze utvořily na obranu Starého a Nového Města z měšťanů a studentů. Svůj kord, jehož mistrné ovládání doposud osvědčoval jen v četných soubojích, tasil tentokráte proti vetřelcům do svého rodného města. Dva výjevy z těchto bojů zobrazil později kresbami, které v rytinách přešly do velikého latinského díla Theatrum europaeum (theátrum européum), líčícího slovem i obrazem souvěké příběhy.“

Další postup šel rychle. Jeho jméno lze najít už mezi staršími cechu staroměstských a malostranských malířů, ve kterém ovšem byli zastoupeni také řezbáři, sklenáři a krumplíři (krumplíři byli vyšívači). Dokonce byl zvolen prvním starším. Byl to Škréta, který do cechovního hospodářství vnesl rázně pořádek. Jak? Kordem? Kordem už ne. Perem. Vydal ustanovení, aby na konci knihy, do které se zapisovaly příjmy a výdaje, byly ty i ony ještě jednou registrovány. Tento smysl pro pořádek ve finančních věcech zřejmě zdědil po svém otci (připomeňme si ještě jednou, že to byl účetním královské komory). Škréta samozřejmě hájil zájmy nejenom celého cechu, ale nikdy nezapomněl na prospěch vlastní. Jak vidno, neodrodil se nám v té cizině. Zůstal Čechem. Když na den svatého Lukáše (Lukáš je patron malířského cechu) pozval členy cechu k pitce do svého domu, tak pohoštění sice zaplatil, ale vůbec se pak neostýchal předložit cechu kompletní účet za své výdaje. (Tak to by si mohl s leckterým našincem podat ruku.)

Touha po pozemských statcích byla vůbec význačným rysem Škrétovy povahy. Proto nepřekvapí, že se pouštěl do různých procesů o majetek, které zpravidla vyhrával, i když k tomu nevolil vždycky prostředky nejčestnější. Kromě toho si liboval v různých soukromých obchodech, pravděpodobně prodával z vlastní sbírky obrazy starších mistrů. Se ziskem, pochopitelně. Společenský styk pěstoval pouze s osobami vlivnými a bohatými. Tak tohleto funguje u mnohých dodneška.

Když dovršil padesátku, funkci prvního staršího v cechu opustil. Měl totiž práce víc než dost – objednávkami z kruhů církevních i šlechtických byl doslova zasypán. Spolu s několika dalšími šlechtici založil nadaci pro postavení hlavního oltáře v chrámu svatého Havla na Starém Městě pražském. Do něj byl také přímo před Mariánským oltářem v roce 1874. slavnostně pohřben. To jsme ale předběhli...

„Když se Škréta vrátil u ciziny domů, v zemi kdysi kvetoucí našel jenom stopy války. Bylo třeba nadlidského úsilí, aby se zotavila z nejtěžších ran. Vznikají nové stavby chrámové a palácové, jednotlivci jako díky za záchranu zakládají oltáře a malířům se naskytují příležitosti. Škréta se toho ruchu zúčastnil opravdu horlivě. Zřídil si velkou dílnu a nezapomínal v ní ani na obnovu děl starších umělců, jako byli Dürer, Tintoretto a další. Vlastním oborem jeho tvorby byla veliká plátna s náboženskými výjevy a podobizny.“

Za jeho života a řadu let po jeho smrti se mu vytýkalo několik hříchů. Lidských? Uměleckých. Například? Například nejednotnost. Mělo se mu za zlé, že se v jeho díle srazily dva protichůdné umělecké proudy, což se projevilo ve výrazu i v různém zacházení s barvou. Škréta se pokusil sloučit dohromady Caravaggiovy světelné efekty se skvělou barvou benátské školy. Jako příklad může posloužit obraz Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné, který autor namaloval pro Vlašský sirotčinec na Malé Straně. Další výtka se týkala obraznosti a kompozice. Copak se tady kritikům nezdálo? Prý právě tyto dvě kategorie nebyly zrovna silnou stránkou Škrétových obrazů. Lze to (dodejme: údajně) vidět na velkých náboženských plátnech - například Nanebevstoupení Panny Marie v Týnském chrámu.

Mnohé z toho, co mu chybí (údajně) však vyvažuje jeho smysl pro skutečnost. Mistrně podává na svých obrazech šaty, ale také anatomii lidského těla, zvláště na rukou si dával záležet. Na jeho obrazech nejsou křiklavé barvy. Barvy klade lehce, jako by byly nadechnuté. A vůbec – jeho světla, barvy a linie jsou jaksi šťastně vyvážené, a to jim dodává vyrovnanost přímo klasickou. Dívá se na svoje modely s realismem, ale zároveň i s hlubokým psychologickým pochopením povah. On prostě svým postavám rozumí.

To je vidět i na několika jeho (snad nejvzácnějších) obrazech: jsou to především Dido a Aeneas, a potom skupinová Podobizna brusiče drahokamů a jeho rodiny. „V těch dílech se projevila tvůrčí síla Škrétova nejpatrněji. Nepozorujeme zde chvat malířova štětce. Naopak – zdá se nám, jako by u nich s oblibou prodléval a mazlil se s nimi. Jisto je, že ani dnes nelze o Škrétovi pronést úsudek definitivní. Jeho tvorbu bude nutno očistit od rmutu, který na ni nanesly věky pozdější, zejména z té příčiny, že jeho jménem byla podepisována i díla jeho slabších žáků; obrazy vyšlé ze Škrétovy dílny; a že v jeho době žilo u nás mnoho jeho jmenovců, kteří se hřáli na slunci jeho slávy.“

Škréta rozuměl ději, který maloval, jakoby zevnitř. Vycházel z pochopení rozhodujících psychologických momentů. Nalézal pravdivá gesta i životná seskupení. Ověřoval si je pozorováním a důvěrně viděným detailem. „Spontánní barevné cítění, které získal v Benátkách, mu pomohlo lahodnou, teple vázanou souhrou červených a zlatožlutých, modrošedých a bílých tónů zvýraznit průběh děje a vyvolat ovzduší sváteční nebo dramatické chvíle.“

Když bylo Škrétovi čtyřiašedesát let, odehrál se jeho poslední souboj. On si nedal pokoj ani na stará kolena... Nedal. Jakýsi Nizozemec, Ondřej Oktavián Pierre se jmenoval, hrubě urazil jeho uměleckou čest. Není vyloučeno, že ten souboj byl předem naplánován a vyprovokován. Možná. Škréta vyzval Holanďana na souboj. Ten se skutečně konal, a to za svitu pochodní, neboť již byl pozdní večer 2. září roku 1673. Místo děje: dvůr Škrétova domu U černého kohouta. Pierre byl statný silný muž asi o polovinu mladší než Škréta. Český malíř na tom nebyl, co se kondice týká, nejlíp – v poslední době si svým přátelům stěžoval, že jeho ruka mu umdlévá při práci.

Přesto i tento svůj poslední souboj dobojoval vítězně. On vyhrál? Vyrazil kord svému sokovi z ruky. Což ještě nebyl konec, protože Holanďan se rozhodl v boji pokračovat, takže Škréta počkal, až kord zvedne, a pak ho hnal třikrát kolem dvora. Když se Pierre zastavil, vrazil mu malíř kord do prsou. Nizozemec zalitý krví, klesl k zemi a v několika minutách nato zemřel. Byl pochován v obecné kryptě v kostele sv. Havla. „Od tohoto poslední souboje Škrétova dovršovalo se první výročí. Byl opět začátek září, psal se rok 1674. Opět se otevřela krypta v kostele svatého Havla, tentokrát nikoli obecná, nýbrž v kapli Panny Marie. To mrtvé tělo Karla Škréty bylo ukládáno k věčnému spánku.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související